Zemědělské Noviny, duben 1971 (XXVII/77-101)
1971-04-20 / No. 92
U nás ve vsi se dějou věci Naše ves je v horském údolí a proto tam byly problémy s příjmem televize: dělej co dělej, tak vysokou anténu nevziyčíš, aby přesáhla přes ty kopce, co stojí v cestě. Zkoušelo se to všelijak, až kterýsi koumák přišel na to, že nejlepší je postavit anténu do zahrady mezi stromy. Odborné vysvětlení, proč tomu tak je, byste ode mne marně čekali — snad žé ty větve stromů slouží jako retranslační čili přenosová stanice, nevím, ale fakt je, že příjem se zlepšil. Od té doby co zahrada, to anténa, a všichni s tím mají nejlepší zkušenosti. Všichni — až na Horáčkovy. Horáčkovi mají televizor, zahradu a taky žáhumenkovou krávu. Odjakživa, když je příhodný čas, nechají krávu popásat v zahradě a jdou si po svém. Je slušně vychovaná, stromky moc neokusuje, tak co by se nepásla. Samozřejmě pěkně přivázaná ke kolíku, aby, nenadělala nějakou levotu vzadu v záhonech nebo vpředu mezi kvítím. Jenže onoho dne se jaksi stalo, že se ta kráva pásla kolem antény. Chodila kolem ní pěkně dokolečka, až se provaz obtočil, utáhl; když byl moc nakrátko, kravce se to nelíbilo, škubla — a anténa byla ze země venku. Musela škubnout pěknou silou, protože on je soused Horáček na solidní práci, o čemž svědčí i to, že kabel se od té antény neutrhl, ba 1 banánky vězely nahoře v televizoru jak při letované, což ovšem to dobytče nemohlo tušit. 1 popásalo se Dámy a pánové, kteří jsou od 25. března shromážděni v Praze na Betlémském náměstí, jsou v úctyhodném věku od dvou tisíc do tři a půl tisíce let. Péčí dr. Evžena Strouhala, vedoucího odděleni pravěku a starověku Přední Asie a Afriky v Náprstkově muzeu, se sjeli na výstavu „Staroegyptské mumie" do výstavní síně Náprstkova muzea, někdejšího pivovaru „U Halánků". Kromě mumií jsou na výstavě také jejich rakve, obrázky, fotografie a drobné předměty, které patří ke staroegyptskému rituálu, mumifikaci, pohřebnímu průvodu a obřadům u hrobu a pak také výbava, která odcházela společně se zemřelým na onen svět. Návštěvníkům se nabízejí nejen vystavené předměty, ale také výsledek práce vědců, fakta, která přinesl vědecký výzkum a která mají velký význam jak pro poznáni minulosti, tak pro současnou vědu. Výstava je vlastně prvním výsledkem výzkumu, který je opět součásti přípravy vědeckého katalogu všech staroegyptských památek na území Československa. Tyto památky nebyly dosud řádně zhodnoceny, někdy se nevědělo nebo málo vědělo o jejich původu a stáři a zpravidla vůbec nic • jejich ceně a významu. Na výzkumu mumii, které jsou hlavní zajímavosti výstavy, se pracuje v Náprstkově muzeu už delší dobu za spolupráce řady dalších vědeckých instituci, zejména radiologické kliniky a přírodovědecké fakulty Karlovy university, Čs. egyptologického ústavu, přírodovědeckého oddělení Národního muzea, Střední průmyslové školy textilní v Brně a dalších a dalšich. Mumie se pochopitelně zkoumaly tak, aby nebyly poškozeny. Nejšetmější je metoda rentgenolcgická. Dr. Strouhal z Náprstkova muzea (vzděláním lékař a archeolog, specializovaný na archeologii a antropologii Egypta a Afriky), společně s dr. Lubošem Vyhnánkem položili takovou mumii pod rentgen a zjišťovali: zda jde o falsum nebo o pravou mumii, jakým způsobem byla mumifikovaná, zda jsou v obinadlech či v tělní dutině přidány drobné rituální předměty, které pak pomáhají určit stáři mumie, jakého je nebožtík pohlaví, jak je starý a jaký byl jeho zdravotní stav. Jedna mumie z majetku Náprstkova muzea například trpěla těžkou artériosklerózou; to se nezjišťuje jen tak pro zajímavost - rentgenový snímek podává nezvratný důkaz, že tato choroba existovala už ve starém Egyptě, i když tehdy byla mnohem vzácnější než dnes. Při rentgenováni sledovali odbornici také zánětlivé choroby kloubů, degenerative! procesy v páteři, choroby chrupu a shledali, že zdravotní stav starých Egypťanů ve srovnáni s našim je ... Výsledky výzkumu pod rentgenem jsou jednou části výstavy, vše se dočtete na výstavních panelech. Další část výstavy je věnována problematice identity zemřelého. Odborníci zkoumali, jak dalece se staroegyptským mumifikátorům podařilo „strefit se“ do podoby zemřelého, zachovat ji; podle tehdejší viry se totiž duše zemřelého mohla vrátit do těla pouze tehdy, když toto tělo bylo neporušené a když je poznala, jinak byla odsouzena k věčnému bloudění. Proto ta snaha mumifikátorů o co nejvěrnější podobu, která ve 2. až 4. stoleti n. I. vyústila v tzv. f aj ú m ské - p ort réty (na hlavu zemřelého se kladl už přímo portrét s věrně zachycenou podobou). Dva tyto fajúmské portréty, plastiky a hlavy mumii na výstavě podávají představu tom, nakolik se mumifikátorům o dílo podařilo. Vystavené rakve jsou pozoruhodné uměleckým zpracováním, na některých jsou překrásné figurálni výjevy vztahujíc! se k pohřebnímu kultu a někdy také hieroglyfické nápisy s pohřebnípokojně dál, za sebou provaz, za provazem anténu, za anténou dvojlinku, za dvoj linkou v prvním patře v pokoji televizor. Na stolečku s háčkovanou dečkou. Dlouho na tom stolečku nevydržel: tažen krávou, zřítil se ten přístroj zcela zánovní na podlahu, strhl vázu s kytkou, ba i dečku; samorasty, co stály, na něm, spadly samy. Jak putovala kráva po zahradě, putoval televizor obývákem. Stihl ještě převrátit dvě židle, pokojovou lípu, košíček s pletením a další drobnosti. Když se Horáčkovi vrátili z práce, našli v obýváku spoušť: poničený televizor pod skácenou lípou, krajková dečka cudně přikrývala střepy z vázy, klubka bledězelené vlny značky Marika pila vodu, po níž mamě prahly tulipány pod židlí. — Vandalové! Banda chuligánů! — vykřikl Horáček hlasem velikým a chystal se mi formulemi. Tu a tam se na nich najde jméno zemřelého, eventuálně další údaje, které umožní určit stáři rakve a jejího obsahu. Na jedné rakvi je například nápis vzdávající hold zbožnělému už Amenhotepovi I. Protože je známo, kdy byl tento panovník zařazen mezi bohy, určí se poměrně snadno, že tato rakev je mladši než ostatní, že pochází z doby 19. či 20. dynastie. V Československu je dnes 21 lidských mumií. Vesměs je v minulém stoleti přivezli bohati sběratelé i řad šlechty a průmyslníků a umístili je zpravidla jako kuriozity na svých zámcích. Jsou tam zčásti dokud, jako součást zámeckých sbírek, zčásti byly předány různým muzeím. A tak se na výstavu do Náprstkova muzea sjely mumie z Čech, Moravy a Slovenska - například z Olomouce, Kynžvartu, (kam ji svého času dovezl kancléř Metternich), z Betliaru u Rožňavy, z Mostu, z Brna, z Buchlova, což zdalekg není všechno. Některé muďiie zůstanou u Náprstků i po skončeni výstavy, neboť ředitelé mosteckého muzea a muzea na brněnském hradě došli k rozumnému názoru, že je hříchem nechat chátrat památky tak vzácné, nemohou-li tak mimořádně náročným sbírkovým předmětům poskytnout potřebnou odbornou údržbu. Představu toho, o jak náročnou údržbu jde, daly před otevřením výstavy měsíce horečné práce v restaurátorské dílně Náprstkova muzea. Výstava v pražském Náprstkově muzeu není jenom velkou podívanou pro návštěvníky, je také výsledkem vědecké práce, která je zajimavá, poučná i užitečná dnešku. Jarmila ŠŤASTNA prtvercovité, stájemi obklopené prostranství sálá vedrem. Polední mrtvé ticho jako by je ještě zvyšovalo. Na bezoblačném nebi se jen občas mihne vlaštovka, vracející se do hnízda. Nehybné dusné ticho vládne i ve stájích, ale je zde trochu chladněji, příjemněji. Žlaby jsou vrchovatě naložené krmením, v napajedlech se leskne chladná voda, podlaha boxů zmizela pod vrstvou nedávno rozhozené čerstvé slámy. Všechno je připraveno na návrat koní. Ošetřovatel se opírá o dřevěnou bariéru. Je zaposlouchán do ticha poledne. „Už se vracejí.“ Slyší, ale k mým uším neproniká zatím sebemenší zvuk. Teprve po dlouhé chvíli lovím odněkud zpoza hradby stromů nejasné frkání a tlumený dusot koňských kopyt, slévající se pozvolna v rytmické dunění. Konečně se objevují první klisny s hříbaty. Před hlavní bránou stádo zvolňuje cval, jedna klisna za druhou proklouzává dovnitř. Po chvíli už stojí ve stájích u žlabů s nízko skloněnými hlavami. Příkladu svých matek následují hříbata. Rácot. Právě zde, nedaleko okresního města Košcianu na Poznaňsku, sídlí jeden z nejznámějších státních hřebčínů v Polsku. Sám Rácot se nadto může pochlubit nikoliv nevýznamnou historickou minulostí, jejímž nejkrásnějším a trvalým památníkem je klasicistní zámek. Vybudoval jej v letech 1773r-1774 pro tehdejšího majitele Racotu, knížete Jablonowského, královský architekt Mariini. Vystřídal četné majitele, až se po první světové válce stal vlastnictvím polského státu. V roce 1924, při. hledání vhodného místa pro státní hřebčín, padla volba na Rácot spěchat na VB, zatímco jeho žena plakala nad lípou a ždímala klubka. Proti teorii o zvrhlých vandalech však mluvil fakt, že ostatní místnosti bytu zůstaly nedotčeny, ani se nic neztratilo, dokonce ani neubylo i ze šrútky uzeného, kterou ráno zapomněli na kuchyňském stole. A podezíral by snad někdo z té ruinace obýváku krávu, jež pokojně přežvykovala dole v zahradě? Nakonec se to ovšem vysvětlilo; nejhorši však bylo, vyplnit hlášení pro pojišťovnu: co napsat do rubriky „příčina pojistné události“? Kráva nebo anténa? ☆ Naše ves leží v horském údolí a je to údolí táhlé, větrné. Ze vítr sfoukne cyklistu do příkopu, to tady není žádná vzácnost, tu a tam odletí prádlo ze šňůry nebo střecha od kůlny, ale lidé jsou u nás vcelku poctiví a přiletí-Ii k nim něco, co jim nepatří, rozhlédnou se, odkud vítr vane, a jdou to tím směrem vrátit. Většinou se na ten vichr nadává, aby taky ne, ale tetička Snajdrová si ho od jisté .doby nemůže vynachválit. Už pár let se v celé vesnici opravují chalupy. Co říkám — opravují: přestavují! Co dřív chalupa, to dnes rodinný domek. Nějaká cenná lidová architektura to stejně nebyla; aby těch stavení bylo škoda, a lidi mají víc místa a lepší pohodlí. Samozřejmě se dělají i koupelny, a to — no, jak se říká „hygienické zařízení“. Jenže otec Snajdr je drobet škudla: co stačilo dědům a otcům, stačí i jemu, ať manželka začala po dobrém nebo po zlém, statečně odolával. A tak se koupali v komoře v neckách a hygienické zařízení měli v boudičce jak pro špačka na konci dvorku. Když si matka Snajdrová stěžovala na nedostatek hygieny, . udělal otec nový dřevěný poklop a hotovo. Až jednou v noci se zase zvedl vichr a byl kromobyčej silný, jen tabulky oknech drnčely a co chvíli v bylo odněkud slyšet padat tašky ze střechy. K ránu vítr ulehl do polí nebo pod les nebo snad odletěl někam do jiného okresu, na každý pád, když se u Snajdrů vstávalo, bylo jitro jako malované, a nikdo netušil zradu. Jako jindy se otec Snajdr základně přioděl a zamířil na hygienické zařízeni. Jenomže ono na dvorku nebylo. Marně si protíral oči, nebyla tam ta boudička dřevěná s vykrojeným srdíčkem, boudička, jíž stavěl ještě děd, ne-li praděd. Památnou boudičku odnesl vítr. Ostatní, pravda, zůstalo, ale kterak toho použiti, když Prvními čistokrevnými kusy v Racotu byly importované hannoverské klisny. V roce 1929 zakoupil polský stát hřebčín v německém Beberbecku spolu s klisnami, honosícími se plnými rodokmeny. O 10 let později měl již racotský hřebčín 90 klisen pocházejících většinou z čistokrevných hřebců Fausta a Gardicka. Počátek druhé světové války byl pro racotské stádo tragický. Během evakuace byl transport koní na silnici u Mazowiecké Rawy přímo bestiálně bombardován. Tehdy zahynul ředitel hřebčína Wladyslaw Sieminski, bomby usmrtily také několik ošetřovatelů a na silnici zůstala většina klisen. Zbytek koní odvezli okupanti z Racotu v roce 1942 kamsi do říše. A tak se v roce 1945 začínalo v Racotu znova, z ničeho. Prakticky neexistující hřebčín převzalo ministerstvo zemědělství. Z rozparcelovaných velkostatků a z někdejších německých hospodářských usedlostí byly poslány do Racotu všechny klisny a hříbata, mající jakousi chovnou hodnotu. Rok od roku byl hřebčín doplňován vhodnými kusy, až konečně nastal den, kdy se Rácot stal v chovu kor sousedi už tak jak tak koukají přes plot a za břicho se popadají? Snajdr se taky popadal, ale důvody měl k tomu zcela jiné. No, co vám budu líčit, jak to dopadlo — sami si domyslíte. Fakt je, že ještě týž den zavítal otec Snajdr k předsedovi JZD, aby požádal o pomoc stavební čety při přestavbě chalupy. Neboť „když už budem dělat ten záchod a koupelnu, nahodíme zrovna taky patro“, rozhodla matka Snajdrová a on si netroufl protestovat. ☆ Když se u nás ve vsi, dík dobrému nápadu s anténou do zahrady, zlepšil televizní obraz, rozhodli se i Pohankovi, že si tu televizu tedy poříděj. Děti už se jim rozběhly z domu, stáří na krku, člověku bývá smutno. Nějaký groš v malovaném hrnku měli, ale dost jim ještě chybělo, a koupit snad na splátky, chraň bože, dluhů se vždycky báli jako čert kříže. Tak si vzpomněli na kravku. Vlastně je s ní spousta práce, matku Pohankovou už to zmáhá, tátik jí s tím moc nepomůže, brigádničí ještě v lese. „Koukej, matko,“ povídá moudře tatík Pohanka, „mlíko si koupíš v lírámé, maso by si z ní, jak tě znám, stejně do úst nevzala, a máš se vláčet s nůšama trávy? Pěkně si sedneš a budeš se koukat na televizi jako městská panička.“ Ujednáno. V sousední vesnici našli kupce, a tatík Pohanka už se těšil, jak bude ní v Polsku opravdovým reprezentantem. Máme-li se držet přesně skutečnosti — už dávno nejde jen o koně. V současné době Státní hřebčín v Racotě vlastní 6 zemědělských závodů, které se zabývají chovem skotu, ovcí, drůbeže a bažantů. A v každém z těchto odvětví se mohou pochlubit znamenitými úspěchy. Mají 740 krav nížinného černostrakatého plemene a dosahují od jedné dojnice průměrně 5012 litrů mléka ročně o obsahu 4,05 % tuku. Mají 530 ovcí (matky merinosky), které dávají průměrně 5,3 kg vlny ročně. Pozadu nezůstávají ani slepice: racotské leghomky se již řadu let udržují v Polsku na prvním místě, neboť na jednu nosnici připadá ročně 236 vajec pří nejnižší spotřebě krmiva! Bažanti chovaní v Racotu jsou většinou určeni na export. Nejdůležitějším chovným objektem zůstává však kůň. Chovají se tu dvě rasy: velkopolská polokrevná anglická a rasa malých polských koníků, vypěstovaná ve vzdálených východních oblastech Polska, rasa čistě polská. Koníci jsou malí, šedivé myší barvy, s pruhy na zádech a nohách. V současné době čítá racotské stádo 780 koní, x tokoukat na fotbal, protože za mlada hrával za naši vesnici v brance. Jednoho odpoledne odvedl milou Bělinu do sousední vsi, dostal peníze na dřevo, a jak se sluší a patří, šli to s kupcem zapít. Pivo bylo řízné, mírně nahořklé, dobře chlazené, ani moc, ani málo, zkrátka chutnalo jim, a tak se u něj zdrželi. Copak ten, co krávu koupil, ten byl zdejší a hospodu měl u nosu, ale tatík Pohanka musel lán světa domů, a zdá se, že ani nešel tou nejkrátší cestou, protože když došel, už málem šíralo. Trochu měl obavy, že se žena vzbudí a bude lamentovat, ale kdepak, nevzbudila se. Byla vzhůru. Seděla v kuchyni na stoličce a brečela. Brečela nahlas a důkladně, až z toho pantáta skoro vystřízlivěl. Když se vyptal, co se jí stalo, sdělila v slzách, že se jí. stýská po krávě. „Ona se po mně vždycky tak ohlídla, když jsem přišla do chlíva, takový rozumný oči měla,“ a znovu nářky a nářky. Tatík Pohanka jak byl, tak se otočil a zpátky do sousední vesnice. Přišel tam už ráno, ale povídali, že stejně nespali. ta kráva tak celou noc bučela, že se nedalo usnout. Takže zas položil peníze na dřevo a vedl krávu domů. Ba ne, to se nedá říct, že vedl krávu. Kráva vedla jeho. A k tak ho táhla, že když dorazili chalupě, sotva popadal dech. Pohanková s krávou si pádily' kolem krku — no, a televizor? Televizor koupili na splátky. Barbora STROHBACHOVÄ ho 200 klisen velkopolské rasy a 25 polských koníků, které tvoří zvláštní skupinu. Každoročně prodává Rácot průměrně 18 hřebců do státních hřebčínů, 50 koní jde na export. To jsou základní chovné transakce. Do Racotu přijíždějí nákupčí ze všech konců světa a většina z nich neodjíždí s prázdnou. Koně z Racotu mají již ve Švýcarsku, Francii, Finsku. Rakousku, Egyptě, Indii, SSSR a NSR ... Nejvyšší ceny jsou dosahovány za koně se sportovním výcvikem. zejména za skokany. Za takového Szuma dostál hřebčín v Racotu 180 000 zlotých! Sportovním výcvikem koní se v Racotu zabývá odborně školený personál. Seznam slavných sportovních koní pocházejících odtud je úctyhodně dlouhý. Ve skleněných vitrínách ředitelské kanceláře vidíme množství medailí, pohárů a diplomů za sportovní úspěchy racotských koní i za úspěchy v chovu těchto ušlechtilých zvířat. K slávě polského koně, který v cítění mnoha generací se stal bezmála národním zvířetem Poláků, dopisuje Rácot novou, bohatou kapitolu plnou chvály. Maciej KOZLOWSKI Snímek Stanislav Moroz Zajímavá výstava v Náprstkově muzeu RAC0T - království koní fe. DUBNA Um Bilance omamných jedů lo Podle šetření, které provedoddělení pro potírání omamných jedů OSN v New Yorku, vyrobí se na světě každoročně asi 2000 tun opia, kterého je používáno, takříkajíc, k nezákonným účelům. Ještě horší je kokainová bilance — jeho nezákonná výroba produkuje ročně od 12 000 do 30 000 tun! K tomu ještě přichází produkce marihuany a hašiše, jejichž množství se nepodařilo ani odhadnout, ale bude zřejmě značné. Bylo však zjištěno, že omamných jedů užívá nezákonným způsobem asi 20 miliónů lidí na světě. Organizace spojených národů a hlavně štáb odborných pracovníků, jsou přesvědčeni o nutném okamžitém a hlavně účinném opatření proti neblahým drogám v těch státech, které lze označit za „neuralgické“. Nestane-li se tak. pak z příští generace sáhne po drogách až 25 % obyvatelstva, (v) Oko jako dalekohled Dnes člověk v široširé pusté stepi, aby dohlédl daleko a široko, používá moderního vynálezu — dalekohledu. Co ovšem měli dělat kdysi obyvatelé stepí a pouští na území dnešního Sovětského svazu, když neměli k dispozici žádný optický přístroj? A tak si pomáhali, jak se dalo. Nejlepším „dalekohledem“ pro ně byl tehdy jejich zrak, jejich vlastní oči. Aby si nakrátko zvýšili ostrost zraku, přikládali si na obličej šátek namočený ve vodě a dýchali přes něj. Nedávno zjistili odborníci příčinu tohoto překvapujícího jevu. Ukázalo se, že nejen zrak, ale i sluch s©-zesiluje, jestliže vdechneme vzduch se zvýšenou vlhkostí. (sta) Kultura a umění v Bulharsku Místo a úloha bulharské kultury a umění v probíhající šesté pětiletce byla určena celkovým vývojem socialistické společnosti v Bulharsku. Lakonické řádky a číslice návrhu směrnic X. sjezdu Bulharské komunistické strany otevírají novou, širokou perspektivu i pro rozvoj socialistické kultury, uspokojování duchovních potřeb národa, a před tvůrčí inteligenci staví nové odpovědné úkoly. Po osvobození r. 1944 Bulharsko procházelo zdlouhavým procesem překonávání buržoázni ideologie, formování socialistického vědomí a budování nové, socialistické kultury. Nebylo náhodou, že v nové historické situaci bulharská tvůrčí inteligence a umělci spojili své síly a nadání pro realizaci myšlenek socialistické , kulturní revoluce. Během let lidové vlády se rozvíjí slovesná tvorba, v dramaturgii a divadle dochází k zásadním změnám směrem k angažovanosti; bulharské interpretační umění získává stále větší popularitu a oblíbenost a desítky pěvců i hudebníků, souborů a sborů se představují na mezinárodních a zahraničních fórech. V duchovním životě bulharského národa měla vždy velký význam lidová umělecká tvořivost, jež dosáhla plného rozkvětu teprve během lidové vlády. Pod vedením strany se stala celonárodním organizovaným hnutím. Dnes je Bulharsko zemí hromadné lidové umělecké tvořivosti, kde existují všechny podmínky pro plné vyjádření schopnosti a nadání širokých lidových vrstev. Velká důvěra Ústředního výboru Komunistické strany Bulharska v činitele bulharské kultury byla vyjádřena reorganizací vedení kultúfního života, provedenou během páté pětiletky. „Bulharská inteligence si vybojovala tuto důvěru - prohlásil Todor Živkov ve svém projevu na I. sjezdu kultury — svou ušlechtilou prací, svým dílem, kterým skutečně dokázala, že je schopna vytvářet kulturní hodnoty řídíc se zájmy a potřebami velké věci komunismu." Iniciativa a odpovědnost za postavení o další rozvoj kultury y Bulharsku je nyní V rukou kulturních činitelů. Úkolem společensky státního řízení kultury je spojit, sjednotit a soustředit tvůrčí úsilí o možnosti tvůrců bulharské kultury, tvůrčích svazů i státních orgánů pro řízení kultury na základě třídní stranické pozice. Na tomto základě se bude vyvíjet kultura a umění i během šesté pětiletky (1971-1975) a její hjavní linii bude rozvoj a prohloubení spojení se životem národa. Plánované rozšíření hmotných podkladů bude mít bezesporu významný vliv na vývoj tvůrčích procesů v aspektech, odpovídajících potřebám komunistické výchovy a budování socialistické společnosti. (Podle zahraničních materiálů r- vb) Pražský motiv z fotografického cyklu o Praze Zdenko Feyfara. STANISLAV CRHA Jdu se poklonit Jdu se poklonit brázdám za to, že nám svou vůní otevírají oči dokořán, vodám, T>že si váží neposkvrněnosti, tažným ptákům, že se vracejí do svých rodných míst, slunečnicím, že i ve sklonění se otáčejí za sluncem. Jdu se poklonit stromům za to, že naklánějí k sobě své koruny, když vědí, že jsou stromy. BLR v číslech B Pro kulturní stavby Šesté pětiletky (1971-75) v Bulharsku jsou uvažovány čtyřikrát větší prostředky a inveštice, než v pětiletce předchozí. To umožni urychlenou výstavbu národní polygrafické základny, výstavbu Národního rádio-televizního komplexu v Sofii (i pro barevnou televizi), rozšířeni základny bulharského filmu, stavbu Národní opery, reprezentační koncertní sině v Sofii, muzea thráckého umění aj. Připravuje se výstavba nových budov pro umělecké školy, např. Bulharské státní konzervatoře, Vysoké školy malířské aj. fl Výroba hraných filmu se zvětši v r. 1975 na 21 (v r. 1970 činila 16 filmů), krátkých ze 246 snímků na 270. Počet televizních filmů vzroste ze 13 v r. 1970 na 35 v r. 1975 a celkem během pětiletky budou natočeny 134 televizní filmy. B Do roku 1975 přibude Bulharsku 30 moderních kin a zlepši se stav současné šitě. B Počet divadelních a hudebních budov se zvětší ve srovnání s rokem 1970 o 5 nových objektů. B Bulharská vydavatelství produkují ročně více než 3700 titulů s celkovým nákladem kolem 40 miliónů výtisků. B Roční návštěvnost bulharských kin je více než 110 miliónů diváků, divadla navštěvuje nad 5 miliónů občanů. B V současné době je v Bulharsku zaznamenáno 1 200 000 televizních koncesionářů. (b) Českobudějovické nakladatelství Růže vydalo k 100. výročí Pařížské komuny publikaci Pod praporem Komuny. Je to antologie (vybral a uspořádal Stanislav Cífka) veršů a písní dělnických autorů, kteří jimi reagovali na události spjaté s Pařížskou komunou. Vedle Internacionály Eugena Pottiera, Hugovy básně Za jednou z barikád.. Rimbaudových básní Pařížská orgie čili Paříž se opět zalidňuje, Ruce Jeanny-Marie a St. K. Neumanna Svatá Luisa Michelová tu nacházíme básně a písně Leopolda Kochmana, J. B. Pecky, Hermanna Greulicha, Norberta Zouly, F. J. Hlaváčka, Josefa Krapky, J. Schillera. Jsou to písně, které „spíše-než rozumem jsou psány srdcem. Opravdovost, víra a cit jsou hodnotami této poezie“. Soubor, doplněný dobovými ilustracemi, který si Publikace o Těšínská Literárni a také ediční život našich polských obyvatel se soustřeďuje dnes kolem ostravského vydavatelství Profil. Výrazným dokladem toho je zajímavý a obsáhlý sbornfk, který připravil D. Kadiubec s názvem „Plyniesz Olzo ..Kniha soustředila řadu studií předních polských vlastivědných badatelů a historiků a zaměřila se především k lidové tvorbě. Polský kulturní historik L. Brožek nás v obsahu seznamuje s několika výraznými písmáckými lidovými typy z Těšínská, známý folklorista těšínský, Józef Ondrusz. zase v knize uveřejňuje řadu svých materiálů lidopisných a národopisných, ukázek z lidové slovesnosti a mudrosloví, D. Mařcinkowa věnuje pozornost lidovým tancům a jejich melodiím. Sborník sám o sobě představuje první část rozlehleji koncipovaného díla, jež by se zabývalo podrobně minulosti i současnosti polských obyvatel našeho Těšínská, zejména jeho bohatých folklorních hornických oblastí, ale i nových průmyslových sfdlišt. vytkl za úkol ukázat ve zkratce charakter poezie, vztahující se k Pařížské komuně, zamýšlený záměr plní. ☆ K padesátému výročí založení KSČ vychází bibliofilie Jitro, známého proletářského prozaika a básníka Jaroslava Hůlky (1899—1924), vrstevníka a přítele Jiřího Wolkra a A. M. Píši. Tři básně bibliofilie Před jitrem zpívám, Jitro, Slyšel jsem píseň nového žití (všechny z jara roku 1920) jsou spjaty společným motivem protestu proti současnému společenskému řádu a víry v příchod „nového jitra“, kdy lidé budou mít ..práci, peníze a chleba“. Závěrečná báseň Slyšel jsem píseň nového žití je přímo výzvou k účtování, aby mohl být vytvořen nový řád: „Přiložte, přiložte, ať vše se vznítí, / ať slyšíme všichni píseň / velikou, silnou, opravdu lidskou, / nového žití!“ Hůlka se tu představuje jako básník moderního, civilizačního a bojovného ražení, autor neotřelého výrazu a básnicky čistého vyjádření, (z) filmovým střihem, napomohla herečce k bravurnímu střídání navztekané dryáčnosti s úsměvností, ve které si je vědoma své směšnosti. Dokonce je schopná i hřejivé dobroty (odchod slečinek do školy). Zbyšek (Stanislav. Junek) si na flamendra hraje, neboť hercova dobrácká fyziognomie a čilost, jimž režisér v přesných okamžicích napomáhá uplatnění, mu dovolí ukázat k poslušného maminčina synáčka, vzpouzejícího se jen na chvilinku. Služka Hanka (Jiřina Jelenská) však pouze zvýrazňuje „dramatické“ citové afekty, čímž neprospívá celkové lehkosti představení, jeho ne-psychologické, humorně groteskní podobě. Intenzívní komediální účin vnáší do hry dvojice sester, existenci nočních kaváren opojená Heša (Taťána Radechovská) a stydlivá Mela (Eva Vágrová j. h.). Jejich náhlá citová vzplanutí a ochlazení, u obou přesně vyjádřená v gestu i mimice, jsou adekvátni režisérově pojetí — dynamickému střihu. Obdivuhodný výkon na skrovné ploše podala Naděžda Krédóvá jako kmotra. Precizně zacílené gesto a náhlé lomy hlasové intonace, úderně charakterizující, působí, že tato sporá postava je vklíněna do celkové kompozice daleko lépe, než scénicky mnohem rozprostraněnější Juljaševičová (Zuzana Frehárová). Zatímco režisér dociluje opětovné vzniky a zániky mnoha tváří jednotlivých postav, Juljaševičová je pouze monotónní koketou, ačkoli má jak v textu, tak ve svém hereckém zázemí možnosti bohatších, nuancovanějších způsobů chování. Josef Kudílek zahrál Dulského jako hezkou, komickou figurku, vystřiženou z němé grotesky. Hraje se na scéně Alberta Pražáka (j. h.), která evokuje zvetšelost měšťanského příbytku, způsobenou příšernou šetrností Dulské. Hudba Václava Hálka je sice podmanivá, režisér jí však místy dával příliš lyrizující funkci a tím zbytečně retardoval svou dynamickou inscenaci. . ívm> Letošního jubilejního 10. ročníku literární soutěže „Strážnice Marušky Kudeříkové“ se zúčastnilo v oboru poezie 510 mladých autorů, kteří předložili k posouzeni 1640 prací. V oboru prózy bylo posuzováno 400 prací od 238 autorů. Absolutní vítězkou soutěže se stala ZUZANA FÁBRYOVA z Prievidzy (na obr.). Cenu získala za cyklus básní. (jp> (Foto J. Otruba) Postavy mnoha tváří Hru Gabriely Zapolské MORÁLKA PANI DULSKÉ je těžké uvádět, neboť v ní příliš tkví životní milieu počátku století, neodlučitělně propojené s dobovým sentimentalismem. Hostující režisér Jan Novák, absolvent pražské DÁMU, přijel do Severomoravského divadla v Šumperku s dokonalou úpravou Simonidesova překladu, v němž důsledně vyškrtal zbytečně komentující, retardující repliky a jeho mluvu důsledně uzpůsobil výrazné herecké akci, kterou interpretuje tuto hru jako grotesku žití. Režisér buduje aranžmá a situace tak, aby bleskurychle proměnil hereckou akci třeba v naprosto opačnou. Dulská (Nataša Baženovová) otevře, oblečená v negližé, dveře: sladce zmateným úsměvem vítá nevítanou návštěvu — a jde se převléknout. Vzápětí se v pokoji nadnáší jako panička v nemožném županu, se skřipcem, který jí neustále padá z očí, vyšívá na bubínku a mentoruje svou „morálku“. Herecká postava se neproměnila demonstrací psychických motivů, ale její proměnu inspiroval režisér novým aranžmá, kostýmem a rekvizitou. Režisérova metóda, srovnatelná s K výročí Komuny Bílá cesta mužů Se jménem Miroslava Hanuše spojujeme obvykle dvoudílný historický román o Komenském: Osud národa a Poutník v Amsterdamu. Jím vyvrcholila jeho dosavadní tvorba, jejíž počátky spadají do let čtyřicátých. V prvních románech (Na trati je mlha, Pavel a Gertruda, Méněcennost) v hluboké psychologické analýze hledal základy vzájemných lidských vztahů. Ve svých prózách se soustřeďoval obvykle na malý počet osob, aby tím výrazněji je mohl analyzovat. Ve snaze dobrat se podstaty lidské osobnosti zasazoval je do mimořádných situací, kde byli lidé odkázáni většinou sami na sebe a museli beze zbytku ukázat svou tvář. Těmito všemi rysy se vyznačuje i román Bilá cesta mužů (Čs. spisovatel 1971), v němž rozvíjí psychologické drama dvou přátel na polární základně v době antarktické noci. Chtěl ukázat, jak lidské osamocení, dlouhá tma, nucená nečinnost dokáží změnit psýchu člověka k neuvěření. Hanuš v tomto románu, vyznačujícím se překvapivě výrazným a přesvědčivým zobrazením prostředí i života polárníků, odhalil spodni proudy lidského jednání a pohnutky, které k němu vedou, ukázal, že síla lidského charakteru a pravá podstata člověka se vyjevuje v mezních situacích. (zz) i Zemědělské noviny I