Literární Měsíčník, červenec-říjen 1975 (IV/7-10)
1975-07-01 / No. 7
Ш PANORÁMA MIHAI EMINESCU/KE 125. VÝROČÍ NAROZENÍ Rumunská literatura je zhruba 150 let stará. Novorozenecké období krásné literatury vychází z folklóru, který po staletí suploval umělou literaturu a vytříbil se na její úroveň, a je ovlivněno prostřednictvím jejích tvůrců francouzskou ruskou kulturou. Každý rumuna ský prozaik a dramatik XIX. století je zakladatelem příslušného žánru a každý žánr je vlastně syntézou dosavadních uměleckých směrů. Je pozoruhodné, že právě toto počáteční období je korunováno triumvirátem klasiků — Creangá, Caragiale, Eminescu —, jejichž tvorba vysoko převyšuje předpokládanou uměleckou úroveň a kulturní dosah. Mihai Eminescu (1850 až 1889) je první velký rumunský básník a je nejen jedním z nejvýznačnějších básníků Rumunska, ale i jedním z významných evropských lyriků XIX. století. Univerzálnost ohlasu každého básníka je dána tím, jak reaguje na svou současnost. Jeho odkaz musí mluvit к současníkům i к budoucím generacím a básnická síla a opravdovost citu rozhoduje o jeho životnosti. Mihai Eminescu, jehož literární dílo vyšlo celistvě až po jeho smrti, zůstal živý, respektive ožil až po smrti. Básník zpíval celý život o svých touhách a nadějích a setkával se jen s beznadějí a nepochopením. Lidé jako by jeho řeči nerozuměli. Celý život к sobě volal lásku a nikdy к němu nedošla. Sblížil se proto s přírodou a v šumění lesa, v zurčení pramenů a ve zpěvu ptáků našel to, co očišťuje, chlácholí léčí. Našel to, co mu nahraa dilo milenku, přítele, člověka. Mihai Eminescu se narodil v Ipote^ti, v drobné bojarské rodině jako šestý z deseti dětí. Jeho otec byl velice kuls tivovaný a toužil po tom, aby ním syn sdílel přesvědčení o významu vzdělání. V šesti letech ho poslal do gymnázia v Černovicích, ale dočkal se zklamání. Mihai to sice dotáhl až к maturitě, ale potom se nadchl pro kočovný život divadelní společnosti. To, co ho zajímalo, studoval se zápalem, ole narodil se v něm básník. Vnímal všemi smysly okolní svět a svobodu a dovedl oněmět krásou vesmíru stejně jako plamenně recitovat v hospodské stodole Schillera. Na naléhání otce odjel v sedmdesátých letech do Vídně a později do Berlína, kde studoval filozofii, romanistiku a národohospodářství. Když do vlasti dolehla zvěst o jeho studijních úspěších a výjimečných schopnostech, dostal nabídku, aby se ucházel o místo na jaské univerzitě, kde mohl přednášet německou filozofii. Eminescu však těsně před absolutoriem opustil univerzitu i Německo. Doma potom působil postupně jako ředitel jaské knihovny, školní inspektor a novinář a v letech 1866—1883 pracoval v redakci Timpul (Čas) v Bukurešti. Literární dílo Mihaila Emineska se skládá z mnoha plánů a z mála uskutečněných staveb. Obsahuje řadu novinových článků, v nichž autor aplikuje rousseauovskou a schopenhauerovskou filozofii, podle níž existuje mezi metafyzickým vědomím a blaženým splynutím s nicotou střední cesta к zmírnění zla a к odstranění tohoto vědomí, které působí jako parazit a z něhož vzchází bolest a návrat к pudům, přičemž vědomí je horší než pudy a pudy jsou horší než smrt. Tato filozofie poznamenává i nedokončený lyrický román Opuštěný génius, básníkův intimní deník, něco na způsob Goethova Werthera, a i celou řadu epických a lyrických veršů. Dále obsahuje literární a divadelní kritiky, v kterých odsuzuje orientaci na francouzské divadlo a doporučuje „lidový realismus1', který přináší např. divadlo ruské, Gogolův Revizor aj. dílo obsahuje epiku Básnické i lyriku. Jejich základním kamenem jsou lidové a romantické prvky a jejich duch odpovídá německému idealismu. V epických verších básník reaguje na dění kolem roku 1848, s hořkostí sleduje pošlapané ideály, zradu a lhostejnost zúčastněných a neúspěchy lidstva řítícího se do záhuby a burcuje ke vzpouře, která by přinesla nápravu. Lyrika znamená v podstatě básníkův osobní i programový útěk do přírody a je poznamenána třemi základními pocity — melancholií, nostalgií a smutkem. Melancholií podvečera a sklonku života, nostalgií po zemi přátelské a vlídné a smutkem z beznaděje a nepochopení. Základem lyriky je příroda, která se projevuje kvantitativně, a láska, která je rájem, místem setkání a zrodem touhy. Je to prudká a vášnivá láska, která nemá co skrývat. Básníkovým vrcholným dílem je Hyperion, básnická pohádka o nešťastné lásce nesmrtelné hvězdy, která je ochotna obětovat pro lásku svou nesmrtelnost, ale pochopí, že bezcitné lidstvo o její oběť nestojí. Emineskův útěk do přírody znamená splynutí s přírodou, s dějinami a s uměním. EVA STREBINGEROVA