Literární Noviny, červenec-prosinec 1961 (X/26-52)
1961-10-28 / No. 43
Velký, srdečný dík těm, kdo svítí! NA OTERNfM ZASEDÁNI XXII. SJEZDU KSSS PROMLUVIL MICHAIL SOLOCHOV, DELEGÁT ZA ROSTGVSKOU ORGANIZACI KSSS. UVEREJŇUJEME PODSTATNOU ČÁST JEHO DISKUSNÍHO PRÍSPEVKU. Když člověk myslí na to, co překonala a co vykonala naše mohutná strana a co ještě má vykonat, opravdu se mu až stáhne hrdlo: ale jak je člověku při tom pěkně! A mám-li mluvit upřímně, sem tam se člověk přece jenom v skrytu' pyšní svou stranou, svým sovětským lidem, a s mimovclným nadšením a chlapskou laskavostí, jíž se používá ve styku s blízkými, si řekne: jste nadaní, moji milí! A silní jste, čertí, po všech stránkách' silnil Všichni víme, že dějiny nám přisoudily zdolávat srázné překážky na cestě ke komunismu. Velmi dobře víme i to, že cesta bude občas těžká a svízelná a že se na ní nejednou pořádně zapotíme. Ale jaké dosud nevídané obzory se nám otevřou po překonání těchto překážek a z jakého životodárného a léčivého pramene budou pít unavení, ale vždy optimističtí poutníci! Naše cesta však není jen obtížná, je také čestná a velká svým opravdu světovým významem, jako je velký cil, k němuž spějeme. Ale k velkému lidu patří veliká cesta, jako k velké lodi patři veliké plavba! Účastníci diskuse zde mnoho mluvili o frakcionářích, o těch, kteří nestoudně pošlapali posvátná pouta stranického soudružství. Nyní jsme se na sjezdu dověděli jpové podrobnosti o jejich zločinné činnosti. A vyvstává přirozeně otázka: Jak dlouho budeme stát ve stranických řadách vedle těch, kdo způsobili straně tolik nenapravitelného zla? Nejsme příliš shovívaví k těm, kdo mají na svědomí tisíce mrtvých věrných synů vlasti a strany, tisíce zahubených životů svých blízkých? Nechť sjezd, který je nejvyšším orgánem strapy, vynese nad frakcionáři a renegáty svůj přísný, ale spravedlivý rozsudek. A abych dokončil nepříjemnou řeč o nepříjemných lidech, dovolte mi, abych na závěr uvedl výňatek z řeči Tarase Bulby, z oné řeči, kde mluví o soudružství. Také starý Taras svého času bojoval proti řrakcionářům nebo. jak se tehdy říkalo, proti odpadlíkům. Říkal; „Ale i ten nejposlednější padouch, ať je jaký je, i když se celý vyválel v sazích a patollzalstvj, i ten má v sobě, bratři, jiskřičku ruského citu; a probudi li se v něm časem tento cit — pak udeří se nebožák do prsou, honě bycha, chytí se za hlavu a prokleje hlasitě podlý svůj život, hotov jsa mukami vykoupit svou hanbu.“ Jenže to se říkalo o odpadlících Záporožcích; budou však mít nynější odpadlíci dost odvahy „hlasitě proklínat svůj podlý život,“ budou odhodláni „mukami vykoupit svou podlost“? Někteří tomu příliš nevěří: nejsou to takoví lidé. Jak se říká, ostatně budoucnost ukáže. Když naše ministryně mluvila o počtu promítacích zařízení v SSSR, o počtu nových kolektivů lidové tvořivosti, šlo všechno jako na drátku, ale jakmile se dostala k dramatické tvorbě, objevil se okamžitě její vzácný diplomatický talent. Podívejte se, jak velkolepý tah koněm udělala, když se uchýlila k' diplomatickému mlčení. Nejsem ministr a nemám vůbec diplomatické schopnosti, a proto bych si chtěl s Jekatěrinou Alexejevnou pohovořiťprostě a bez zamlčování. Tedy řekla jste, že z 1114 sovětských her uvedených v našich divadlech bylo 780 her věnováno současné tematice. I v procentech jste to vypočítala, je to prý přes 70 %. Chtěl bych se však otázat: a kolik procent z těchto 70 % zůstane na scéně? Ponechejme raději procenta stranou a přejděme k absolutním číslům. Dej bože, aby jich tam ze 780 zůstalo alespoň dvacet nebo třicet, a kdo ví, budé-lí jích tolik. Druhá otázka: kolik z těch dvaceti nebo třiceti her sl diváci zapamatují? Nemluvím květnatými slovy o tom, co zanechá v duši nezahladitelnou stopu, ale jenom o tom, kolik si toho divák zapamatuje a co ho donutí k přemýšlení? A toho je už méně! Za tvůrčí bezmocnost dramatiků musí platit ubozí diváci. V tom je celé to neštěstí. Čísla a procenta jsou šalebná věc, soudružko Furcevová, ani se nenaděješ a oklamou tě. je lépe, aby ta čísla žila někde v Ústředním statistickém úřadě, tam jim bude útulněji než v umění. je velmi potěšitelný: celá plejáda mladých a opravdu nadaných spisovatelů, kteří jsou z dřívější doby známí svými povídkami v periodickém tisku, stává se zralými a velmi slibnými mistry slova, je to příznačné nejen pro ruskou literaturu, ale pro všechny literatury národností. Nebudu uvádět jména, čtenáři je dobře znají, ale chci říci toto: těmto spisovatelům je třeba všemožně pomáhat, aby měli možnost pracovat dva tři roky bez starostí o zítřek, aby se nemuseli odtrhovat od práce na velkých dflech, které mají Již dávno promyšlena a pro která máji přípraven opravdový materiál vycházející ze znalosti věci. Počet těchto spisovatelů se značně zvětší, pomůžemé-li nejen spisovatelům žijícím v hlavních městech, ale i provinčním spisovatelům, jichž je ve Svazu spisovatelů velmi mnoho. To všechno jsou lidé, kteří důkladně znají život, kteří na svůj věk mnoho zcestovali a mnoho viděli, ale hlavně jsou to nadaní lidé, kteří bohužel nemají nyní možnost nerušeně zasednout k vytváření děl velkých nejen rozsahem. Na ty je třeba vsadit. Většina z nich v žádném případě nezklame, a již to znamená mnoho. Za jednu z hlavních přičiň, proč naše literatura zaostává za životem, a za jednu z hlavních příčin, proč se objevují průměrná díla, pokládám nadále odtržení od života, které se zakořenilo ve spisovatelském prostředí, a povrchní znalost skutečnosti, která rychle a neustále mění svou tvář. Soudružka Furcevová uvedla ve svém projevu vskutku odstrašující čísla. Pomyslete si jenom, že z 2700 spisovatelů RSFSR žije jich 1700 trvale ve dvou městech, v Moskvě a v Leningradě. A připočítájí-lí se k tomu ti, kteří trvale žijí ve Voroněži, Roštově, Sverdlovsku a dalších oblastních městech, co zbude pro venkov? Spisovatel-, který píše o kolchoznících nebo o lidech ze sovchozu, musí mít podle mého názoru o zemědělství alespoň takové znalosti jako úsekový agronom. Ten, kdo píše o hutním závodě, o dělnících, inženýrech a technicích ze závodu, musí znát výrobu při nejmenším alespoň tak jako vysoce kvalifikovaný dělník. Ten, kdo zasvětil svou práci naši armádě, nesmí mít z vojenství horší znalosti než Kuprin a Lev Tolstoj, jinak bude zaručeně psát báchorky a bezcenný brak. A často tomu tak bývá. Pokud jde o lásku a milostné prožitky hrdiny nebo hrdinky, o tom lze arci psát vždycky, to Je věc jasná, která nevyžaduje zvláštních poznatků. Naše ministryně s čistě ženskou zdvořilostí mluvila o tom, že prý by nebylo špatné vyzvat mladé umělce, aby se podle příkladu naší opravdové mládeže vydali na stavby komunismu. A zeptejte se jí, zda ona sama věří tomu, že se tato výzva setká s nadšeným ohlasem? Kdepak, nevěří! Snad někteří z těch, jímž je výzva adresována, pojedou se na týden provětrat a nadýchat ozónu, ale potom se Jim zasteskne po splachovacjm záchodě a po ostatních, vymoženostech městského života. A okamžitě se octnou v Moskvě. Ve svém dobrém a obsažném projevu opomenul podle mého názoru tajemník ÜV Komunistické strany Ukrajiny Podgornyj jednu velmi dobrou možnost: co kdyby se byl zmínil o tom, že ukrajinští spisovatelé nebyli voleni za delegáty jenom ve městě Kyjevě, a řekl by: drazí soudruzi spisovatelé, zvolili vás za delegáty na sjezd v ukrajinských oblastních střediscích, tak se tam ; otichoučku odeberte, žijte tam a tam ve zdraví pište o pracovnících těch oblastí, kde vás zvolili: v Poltavské oblasti o Poltavanech, v Cernigovu o Cernigovcích. Ale to soudruh Podgornyj neřekl. A spisovatelé se znovu vrátí do sídelního města Kyjeva a znovu půjde vše postaru. Totéž lze říci o tajemnících jiných oblastí, kde se pěstují spisovatelé ve velkém. Také oni by si měli spisovatele „přihrnout“. Jak < říkají Ukrajinci, pozvat je k sobě do zdaleka ne tichých proviněních měst a vesnic a do zdaleka ne pokojného, ale bojovného prostředí, aby tam mohli dokonale a hluboce poznávat život a pracovat skutečně tvůrčím způsobem. Myslíme, že tuto věc lze stále ještě napravit. Búď jak buď, naše literatura je pokroková, a to nejen svým ideovým obsahem. Upevňují se naše styky se zahraničními nakladatelstvími. Knihy našich spisovatelů se vydávají všude v zahraničí. Čtou se a upoutávají spíše obsahem než formou, protože v zahraničí je nesmírný zájem o náš život, o naši dnešní skutečnost. A na zahraniční kritiky klademe my, spisovatelé, snad ještě větší nároky než na své. Jestliže naši kritikové ve své drtivé většině neznají život, pak zahraniční kritikové jej nejen neznají, nýbrž i špatně chápou jeho smysl. Často na nás kladou zcela nepodložené požadavky. Tvrdl, že píšeme zaujatě. A jak by chtěli, abychom psali? ' Dejme tomu, že plši o našem vojákovi, o člověku, který je mi nekonečně blízký a drahý. Jak mám o něm psát špatně?! Je můj, celý můj, od hlavy až k patě a já se třeba snažím nevidět dupku na jeho tváři nebo některé vady jeho charakteru. , Říká se, že Cechov je autorem tohoto rčení o literární tvorbě: „Když usedáš ke psaní, buď chladný jako led.“ Není to pravda! Umělec nemůže být chladný, když tvoří. S rybí krví a ztučnělým srdcem opravdové dílo nevytvoříš a nikdy- nenajdeš éestu k srdcím čtenářů. Jsem pro to, aby ve spisovateli při psaní vřela horká krev, aby jeho tvář bledla zatajovanou nenávistí k nepříteli, o kterém píše, aby se spisovatel smál a plakal spolu s hrdinou, kterého miluje a který je mu drahý. Čhruščou: Správně. Šolochov: Jenom za takových podmínek bude vytvořeno opravdové dílo skutečného umění a nikoli padělek umění. Musíme bojovat za mnoho věcí a myslím, že především za vliv na náši mládež. Mládež máme překrásnou. Země vděčí za mnohé jejímu mladému nadšení a její hrdinné práci. Jen velmi nepatrná část mládeže se pomátla na duchu, hledá romantiku v našich hrdinských všedních dnech a nenachází ji. A přece ji má na dosah. Stačí jenom vztáhnout ruku a podívat se pozorně na život. Musíme odvést tuto mládež od cizích vlivů a získat ji pro prácí a hrdinství v naší nesnadné době. Není to však Jediný problém, před kterým Stojí spisovatelé dnes a budou stát 1 zítra. Sovětská rodina, morální profil nového člověka, titanská práce našeho lidu, to vše musí být vyjádřeno v uměleckých obrazech, to vše na nás naléhavě požaduje vytváření -velkých hodnotných děl. My umělci to všechno dobře chápeme a uvědomujeme si celou tíži své odpovědnosti vůči lidu a straně. • V závěru chci říci: Mezi přítomnými je mnoho delegátů, kteří jsou přátelsky nazývání „majáky“. Je to dobré, výstižné slovo. Žádám ty, kdo svítí svou prací, aby nezapomněli, že svítí nejenom lidem svého povolání nebo svého oboru. „Majáky“ vědy, techniky, průmyslu a zemědělství svítí i nám, umělcům. A díváme se na ně s jistou závistí, protože jsme ve své tvorbě dosud nedosáhlí toho, čeho dosáhli oni. Avšak světlo jejich ohně dopadá i na nás a zahřívá nás a snad i prosvětluje v hodinách soumraku. Velký, srdečný dík těm, kdo svítil Stejný dík těm, kdo akumulují energii světlonošů, dík za vřelou péči o nás, kterou jsme si snad v plné míře dosud nezasloužili, ale pevně věřím, že si ji ještě zasloužíme 1 -Přibližně stejná situace je i v próze. Objevuje se velmi mnoho knih, které jdou brzy, jak se říká, „do stoupy“. A příčina? Známe ji všichni. Nastává tu zákonitý rozpor: nízká kvalita produkce a vysoká náročnost čtenáře. Neusuzuime však podle prvního a povrchního pohledu Dochází k jevu, který je sice pro čtenáře málo viditelný, ale který V posledních dnech se začalo v západním tisku naznačovat, že základním problémem příštího jednání o západním Berlíně by se mohly stát jeho svazky s Německou spolkovou republikou. Znamená to snad, že jinak doufá Západ v přijatelnou dohodu? Anebo si obštrukční taktika jenom obstarává nový argument? Zdá se. že i v tomto ohledu znamenají táž slova pro různé lidi rfizné věci. Londýnský New Statesman například zdůrazňuje, že Sovětský svaz od samého počátku zaručoval spojeneckému personálu a materiálu přístup do západního Berlína; a jestliže ,,tlak. který hodlá SSSR vykonávat, dopadne výlučně na hospodářské a ústavní svazky západního Berlína se Spolkovou republikou,“ bude sovětská politika ,,po stránce právní na mnohem pevnější půdě“. Podle mínění týdeníku, který obvykle mJuví za opoziční labouristy, měl by Západ uvažovat o sovětském požadavku, aby nápadní Berlín byl oddělen od NSR, aby měl svou měnu, aby byly zrušeny „kradmé ústavní svazky vytvořené v posledních pěti letech“. To je jedna z výzev k rozumu. Když Walter Lippmann píše, že podle jeho názoru jsou „hlavním problémem politické vztahy mezi západním Berlínem a západním Německem, 4 a dodává, že v tomto bodě „stojí obě strany ještě daleko od sebe“, chce zřejmě také říci, že v ostatních otázkách je dohoda přece jen možná. Něco zcela jiného má na mysli západoněmecká vláda, když v memorandu pro Washington trvá na „kontaktech“ západního Berlína se Spo'Uovou republikou“ a dokonce se domáhá toho, aby Západ , v příštím jednání žádal na Sovětském svazu „exteritoriální koridor pro přístup do Berlína4 . Tn je zase jenom pokus o znemožnění plodného jednání. „Třídění duchů“ tedy na Západě pokračuje. Iniciativa je tam v této chvíli bohužel spíš na straně krajní reakce. Rozumnější hlasy jsou zatím silnější v termínech logiky než praktické politiky. dp LONDÝN Anglická nakladatelství připravila po prázdninovém oddechu bohatou sezónu. Z najznámejších autorů vydali nové romány Colin Wilson (který kdysi vzbudil menší a krátKodechou senzaci svým esejem The Outsider), Angus Wiison (známý i u nás povídkami ze Světová literatury a románem Anglosaský postoj), Alan Sillitoe (autor v Anglii úspěšného románu V sobotu večer, v neděli ráno, jekož i novely Osamělost přespolního běžce, kterou známe rovněž ze Světové literatury) a konečně i náš dobře známý James Aldridge. Vydal nyní román Poslední exil, který okamžitě vzbudil zaslouženou pozornost mezi kritiky a jehož úspěchu jistě pomohou i nejnovější události v Sýrii. Román se totiž odehrává y Egyptě a je kombinací fikce i skutečných události: vedle románových postav vystupuji 1 postavy ze skutečného života, většinou ze světa politiky (mj. president Náslr). Pokud lze usoudit z prvních kritických ohlasů v anglickém tisku, jde o dílo vynikajících kvalit, veliké rozsahem (téměř 803 stran), záměrem i jeho uskutečněním. Kniha podává široký a barvitý obraz života v novém Egypté, kde hlavni hrdina, kapitán Scott, žije od konce války. Za války odmítl provést nesmyslný rozkaz — a tím „ztratil čest". Po revoluci v Egyptě si získal důvěru a přátelství vysokých egyptských činitelů — a v době příprav a v průběhu suezské agrese proživí velké životní dilema. Literárni kritik Observeru píše o Aldrldgeově románu s nadšením a říká, že je jednou z mála knih, které plné ospravedlňují svou rozsáhlost. Zdůrazňuje také znamenitou vyváženost osobního a historicko-politického aspektu knihy a řadí kapitána Scotta mezi veliké tragické hrdiny moderní anglické literatury. Kritik New Statesmonu v této souvislosti připomíná politické romány Uptone Sinclairs a Philips Glbbse. ale zdůrazňuje. ža Aldridge je politicky pokrokovější a literárně na daleko vyšši úrovni. MIHAIL SADOVEAN U Zemřel Míhali Sadoveanu, spisovatel, bojovník za mir a poRrok, nositel Leninovy ceny. Jejdenaosmdesáté narozeniny zůstanou nedožité. Rozepsaný rukopis autobiografického románu s charakteristickým drobným, úhledným písmem nebude dopsán. Našli se lidé, kteří nad slovy „žijíc! klasik“ nedůvěřivě krčili rameny. Ale Jméno Mihail Sadoveanu se bude vždy vyslovovat jedním dechem s třemi největšími jmény rumunské literatury, Eminešcu, Creanga, Caragiale. Sadoveanovo dílo prošlo sítem kritiky ještě za života svého tvůrce a jistě jím projde ještě mnohokrát, měnící se vkus i potřeba různých dob dá přednost tomu či onomu románu, povídce, ale stěžejní díla Sadoveanova, jako jsou povídky Ankucina hospoda, Bojarský hřích, Dávný příběh, román Cákán, historické romány Soud Níkoary Podkovy nebo Ve znamení Raka, vešly už za spisovatelova života trvale do pokladnice rumunského literárního dědictví. A. třebaže život, z něhož Sadoveanu své díla čerpal, bude sfále vzdálenější historií, třebaže příroda, kterou opěvoval, bude k nepoznání proměněna a problémy lidských osudů a vztahů .budou, úplně nové, bude mít Sadoveanovo dílo vždycky co říci příštím generacím. První stránky napsal v roce 1904. A celá Sadoveanova tvorba v dalších desetiletích vyjadřuje jeho umělecké krédo; mluvit za ty, kdo — řečeno jeho slovy —• „životem ponižováni a uráženi zapadli beze stopy jako jarní lístky a kvítka a kteří mi přece zanechali všechno, co měli uloženo ve svých duších, abych vynesl na světlo nového světa svědectví o nesmírné nespravedlnosti a křivdách, které vytrpěli“. A když Železná garda pálila na ulicích veřejně jeho spisy, pozvedl ještě silněji svůj hlas na obranu lidské důstojnosti a lidských práv. Ze spisovatele ponížených a utiskovaných se po osvobozeni Rumunska r. 1944 stal přední bojovník za vítězství nového řádu. A do tohoto boje vložil nejen všechny své životni zkušenosti, ale i svůj mimořádný talent a celý svůj lidský i umělecký prestiž. marie kavkqvA