Katolické Noviny, 1974 (XXVI/1-52)

1974-05-05 / No. 18

Ročník XXII. ji Praha | 5. května I 1974 j Cena 50 hal. 1 V milosti přítomného okamžiku Ve své knize „Láska je víc než přikázání“ říká B. Häring, že „v každém hříchu, v němž se vzpíráme Bohu, dobru a bližnímu, jsme Adamem, strůjcem »adamovského« chybného směru.“ Každý hřích vede člověka směrem k sobě, postupně ho uzavírá do vlastního „já“ a stupňuje v něm úsilí převést do své služby věci i osoby. Četná místa v Písmu — např. „Jsem strážcem svého bratra“, „Kolikrát mám odpustit“, „Kdo je můj bližní“ a]. — jsou otázkami k problému, na jehož vyřešení závisí, bude-lí člověk sloužit sobě nebo Bohu podle vzoru Krista, „který si neliboval sám v sobě“, který „nepřišel, aby Mu bylo slouženo, ale aby sloužil“. Idea služby není tedy nějakou okrajovou záležitostí, něčím příležitostným, ale patří podstatně k životu každého křesťana. Určuje totiž jeho základní zaměření, na němž závisí způsob prožívání věčnosti: bud s Bohem, nebo bez Boha. Kristus o tom mluví zcela jednoznačně, když hovoří o posledním soudu: „... lačněl jsem, dali jste mi jíst, žíznil jsem, dali jste ml pít..neboli „lačněl jsem, posloužili jste mi, žíznil jsem, posloužili jste mi...“. Sloužit znamená mít účast na Kristově životě a jeho záměrech, mít zájem o druhé, sebe a druhé burcovat z uzavřenosti, soběstačnosti, jejímž prototypem je adresát sedmého listu v Apokalypse se svým strašným: „Jsem bohat, nic už nepotřebuji.“ Tento člověk totálně do sebe uzavřený, sám se sebou zcela spokojený, je antipodem těch, kteří se dali do služby Někoho, otevřeli se transcendentnu. Je velkým omylem domněnka, že sloužit znamená zanedbávat vlastní růst. Právě neustálé úsilí o plnost života je podmínkou, bez které není možno naplňovat ideu služby. Růst člověka vyžaduje, aby se každý intenzívně věnoval sobě, ovšem nikdy pouze sobě. Každý má být sám sebou, ale nezůstat u sebe. Každý má růst v osobnost sloužící. Dorůst v osobnost znamená vědoiným úsilím zvýraznit svůj dětský profil. Všechno, co člověk dostal a dostává, každá situace, kterou prochází, je dar, výzva, podnět, je to něco „nehotového“, co má dotvořit a prostřednictvím čeho má Sloužit, ne vlastnit. Jde o zásadní postoj: být stále otevřený , k přijetí darů, které Bůh člověku dává, a „dotvořené“ Mu vracet formou služby druhým. A rovněž být otevřený, chce-li nám Bůh některý dar odejmout, ať už proto, že jej chce zaměnit jiným, nebo proto, že jsme se k němu nepostavili jako k daru, ale jako k vlastnictví. (I to „odnětí“ je v podstatě darem, protože nás Bůh zbavuje něčeho, co nám — naší vinou — nepřispívá k růstu lásky.) K naplnění ideálu služby vedou různé cesty. Jednou z nich je cesta tří evangelických rad. Jan XXIII. ji označuje za královskou cestu, pro všechny — tedy ne pouze pro ty, kteří ji volí jako součást svého povolání. Při rozhodování — zvláště v závažnější otázce — považují mnozí ono rozhodnutí za základ pro určitý způsob jednání přinejmenším na dlouhou dobu, ne-11 natrvalo. Jednat stále stejně není však vždy známkou zásado^ vosti. Často se ukazuje, že člověk v určitém údobí ve svém vývoji ustrnul. Dlouho převažoval totiž statický pohled, a proto se považovalo za nejvyšší ideál být stále stejný, jít stále stejnou cestou. Třeba to v mnohých případech bylo bona fide, jde v podstatě o onen chybný adamovský směr, o cestu k sobě. Na této cestě si člověk uzavírá přístup k jedné z hlavních podmínek růstu osobní lásky k Bohu, totiž ke schopnosti vidět, poznávat znamení doby, poznávat, člm a jak Bůh promlouvá v denních situacích. Nebereme-li v úvahu mimořádné zásahy, můžeme říci, že právě zde, v denních situacích, v těchto Božích osloveních, vybídnutích, podnětech, „,v milosti přítomného okamžiku“ poznáváme Krista, který je naší cestou ke stálému růstu osobní lásky k Bohu. A jen toto poznání uschopňuje člověka, aby byl stále bdělý, stále pohotový zaujmout křesťanský postoj ke všem a všemu, s čím se střetává, a též pohotový změnit své někdejší rozhodnutí, kdykoliv k tomu vybízí hlubší poznání, nebo změněná životní situace. A tak má-li se člověk rozhodnout v duchu chudoby, zda sl něco opatřit, nebo se toho zříci, není na prvním místě otázka, zda něco mít či nemít, ale — jako při všech rozhod-, nutích — otázka: Která z možností mě více přibližuje Bohu, která z obou mě více otevírá vůči Bohu a současné době. Duch chudoby totiž nespočívá hlavně ve stanovení si určitých omezení — 1 když bez nich to nejde — „neboť chudoba znamená především jistý vztah k Bohu“. Tento vztah, toí osobní láska k Bohu, vztah osoby k Osobě. Má-li vzniknout a růst láska mezi dvěma lidmi, je především třeba vzájemného poznání. Nemohu milovat osobní láskou toho, koho neznám. A nebude-li láska opětována, nemůže vzniknout vzájemný vztah osobní lásky, i kdybych se sebevíce snažil o poznání. „Láska se nedobývá, láska se získává.“ Láska je dar. Podobně je tomu s láskou člověka k Bohu. I zde je především třeba osobního poznání. Bůh lidskou lásku předchází, neboť nás miloval dříve než my Boha (1 Jan 4,10), a tuto lásku projevuje též osobním oslovením: „Mnohokrát mnoha způsoby“ — mohli bychom řía ci »částečně« „mluvil před časy Bůh k našim otcům skrze proroky. Naposled však, a to v tuto dobu, promluvil k nám“ — v naprosté plnosti — „skrze svého Syna“. (Žid 1, 1 n) (Pokračováni na 3. straně] K MÍRU A SPOLUPRÁCI PŘEDSEDNICTVO SDRUŽENI KATOLICKÝCH DUCHOVNÍCH PACEM IN TERRIS ČSR vzpomnělo v úvodu svého pracovního zasedání 23. dubna v Praze 104. výročí narození V. I. Lenina jako tvůrce socialistického humanismu. Rovněž bylo vzpomenuto 25. výročí vzniku světového mírového hnutí a Prvního světového kongresu obránců míru, který se konal současně na dvou místech, v Paříži a v Praze. Velmi aktivní složkou československého mírového hnutí byli od počátku duchovní i věřící, a proto i v naší delegaci byli zástupci řady církví působících v Československu. Spolupráci s těmito mírovými silami, vzniku a rozvoji mírového hnutí katolických duchovních bude věnováno zvláštní zasedání ústředního výboru PACEM IN TERRIS v měsíci červnu. Předsednictvo se dále zabývalo přípravou mezinárodní porady 3. pracovní komise BERLÍNSKÉ KONFERENCE katolíků z evropských států, která bude ve dnech 23.-24. května v Brně na téma: „SOLIDARITA V BOJI PROTI IMPERIALISMU A ZA LIDSKÁ PRÄVA“. — BERLÍNSKÁ KONFERENCE je integrální součástí těch společenských sil, které usilují o upevnění pokoje a sociálního pokroku ve světě. Jako mírové fórum evropských katolíků cítí závazek anga žovat se v současné době především v úsilí na vybudování komplexního systému kolektivní bezpečnosti a spolupráce v Evropě, a podporovat snahy za uskutečnění systematického odzbrojení. Rovněž chce působit k tomu, aby katolíci solidárně spolupracovali se všemi antiimperialistickými silami celého světa v zápase o všestranné prosazení základních práv člověka, za odstranění rasismu, kolonialismu a neokolonialismu ve všech jeho formách. — Jsme přesvědčeni, že i brněnské zasedání přispěje svými výsledky k podpoře mírumilovných snah a společenského pokroku ve světě. SKD Kolik generací už prošlo tou cestou! Kolik stromových rodů se vystřídalo během staletí! Nakonec i kámen se objevil, produševněný do podoby Spasitele světa, aby volal, že je zde kraj ina vpravdě požehnaná. » Uprostred lidstva Slova lásky se zdajt být smřSSnýml v ústech člověka bez lásky. A přece bez nich by snad ani nemohl pokračovat náš denní — „všední život“. Slovy lásky konejšl matka své nemluvně. Slovy lásky vítají rodiče dítě vracející se domů. Přerostou-li slova lásky v cit a vpíjí se v srdci do krve, aby byla součástí živého, hledajícího člověka, pak tato fyzická — lidská láska opět je projevována slovem. Nový život — nová láska — začíná tím krásným slovem „ANO“. Takto uprostřed lidstva stojí láska. Kdo, nebo co to je? Můžeš si odpovědět různě, já chci říci: Bůh je láskal A tak jako každá láska, která se učí u Něho, chce všechno přerůst, tak On chtěl vrůst v člověka. Láska dává vše, také On, Bůh, dal sama sebe prostřednictvím čistého „ANO“ Panny člověku. Panna Maria, dívka uprostřed lidstva byla nejvyšším vrcholem čistoty lidstva. Její srdce naplněné láskou k Bohu v plné svobodě vyslovuje „ANO“, zasnubující člověka s Bohem. Tak navazuje nezrušitelný svazek nekonečné Lásky. V její duši, ale také v těle si vytvořil Bůh místo k setkání, a to nylo podmínkou obnovy Božího života v člověku. Panna Maria se stala příkladem, vzorem od základu nového člověka, v němž lidská láska přerostla hranici sebe sama. Aby naplnila v Kristu, který prostřednictvím Panny Marie se stal „jedním z nás“, věčnou Lásku Trojjediného Boha. Mariino „ANO“ si zasloužilo Lásku věčného Boha. Ale, žel, u mnohých z nás, lidí, nalézá jen nepochopeni ve vyjádření: nemoderní, neaktuální, nečasová! Pravda je v pokoře, kterou se stala Panna Maria Matkou Boží. Miluj ji, hledej tu pokornou, nebo velkou svátou Pannu, Matku viditelného těla Kristova a matku mystického Těla Kristova, Matku církve. Neboť Ježíš v ní a Ona v Ježíši dovršuje v celém lidstvu vykupitelské dílo Lásky Boží. Miluj ji a modli se k ní, neboť žádná částečka božské milosti nemůže v tobě vytrysknout a nevytryskne bez přítomnosti všeobjímající čisté lásky Mariiny. -ad- Čas díků a proseb LETOŠNÍ MÄJ již nám otevřel svou náruč. Máj v roce 3 0. výročí Slovenského národního p o v st ání, 'jež bylo vigílií radostné skutečnosti osvobození, kterou si v měsíci květnu připomínáme. MAj BÝVÁ POVAŽOVÁN ZA NEJKRASNĚJSI MĚSÍC V ROCE. je dobou kvě* tů, vzpomínek, májových oltářů a radostných výhledů do budoucnosti. Začíná pod ochranou nazaretského dělníka, svátého Josefa. Naskýtá se nám vhodná příležitost zamyslet se nad tichým velikánem v den, kdy svět slaví Svátek pr ác e, té práce, jež je tvůrkyrú nových hodnot. A na základě těch hodnot chceme budovat statky duchovní, jak nás k tomu vybízí U. vatikánský koncil, když říká: „Mužové a ženy, kteří vydělávají na živobytí sobě i rodině a svou činnost konají jako vhodnou službu společnosti, mohou být právem přesvědčeni, že svou prací pokračují v díle Stvořitelově, jsou na prospěch svým bratřím a svým osobním přičiněním přispívají k uskutečnění Božího úradku v dějinách. ... je patřno, že křesťanské poselství neodvrací lidi od budování světa, ani je nedohání k zanedbávání blaha svých bližních, ale spíše je k tomu zavazuje povinností ještě přísnější." (Radost a naděje, čl. 34/, „Když církev z Božího poslání všem lidem káže evangelium a uštědřuje poklady milosti, přispívá ve všech částech světa k upevnění míru a k položení pevných základů bratrského společenství lidí a národů, totiž k poznání božského a přirozeného zákona. Církev proto musí být nutně přítomna v saméní společenství národů, aby napomáhala a vybízela ke spolupráci mezi lidmi, a to jak prostřednictvím svých veřejných institucí, tak prostřednictvím plně a upřímné součinnosti všech křesťanů, prodchnuté jedinou touhou: sloužit všem. Toho se účinněji dosáhne, budou-li se sami věřící snažit, s vědomím své lidské a křesťanské odpovědnosti, aby vzbudili ve svém životním prostředí vůli ke spolupráci s mezinárodním společenstvím.“ (Radost a naděje, čl 89] Při úvaze nad předcházejícími řádky nemůžeme nevzpomenout 6. května, dne, kdy byla podepsána Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR, která je zárukou našeho klidného vývoje v mírové práci, což uplynulá čtyři léta, která od podepsání uběhla, plně potvrzují. Den osvobození — 9. květen, nezůstane nikdy dnem mrtvých vzpomínek, nýbrž navždy bude hnací silou spojující nerozlučně vděčnost za minulost s tužbami po další šťastné budoucnosti. CELÝM SVĚTEM ZNĚJÍ hlasy požadující všeobecný mír. Chceme jej i my, avšak musíme k jeho vytvoření také přispívat. To zajisté uděláme v rámci svých možností a sil tím, že poučeni dějinným vývojem půjdeme s ostatními lidmi dobré vůle, žijícími mezi póly naší Země, do boje za tuto velkou a prospěšnou věc. — „Pozemský mír, jenž vzniká z lásky k bližnímu, je obrazem a účinkem míru Kristova, vyvěrajícího z Boha Otce. Sám vtělený Syn, kníže míru, smířil totiž skrze svůj kříž všechny lidi s Bohem, a sjednotiv opět všechny v jednom lidu a v jednom těle, zabil na svém vlastním těle nenávist, a vyvýšen zmrtvýchvstáním, rozlil v lidská srdce Ducha lásky. Protože lidé jsou hříšní, hrozí jim nebezpečí války, a bude hrozit až do Kristova příchodu, ale protože jsou spojeni v lásce a přemáhají hřích, přemáhají se i násilnosti, dokud se nesplní slovo: »Překovají v radlice své meče, oštěpy svoje ve viničné nože. Nevztáhne meč kmen proti kmeni, už nikdy se nebudou učit válce.« /lz 2, 4]" (Radost a naděje, čl. 78) Jsme příslušníky národa bohatého slavnými tradicemi. Nazýváme se národem svatováclavským, cyrilometodějským a také mariánským. V květnu 1945, v měsíci májových oltářů, přišel nám příslib nové šťastné budoucnosti. Maria prochází dějinami celé Církve, stojí u jejího zrodu v den Letnic, stála í u zroj du nového tvůrčího odhodlání, se kterým náš lid odstraňoval pozůstatky barbarského fašismu a počal budovat svůj nový stát. Jsme jí za to vděčni! Celý měsíc bude znít ze všech koutů naší vlasti, z katedrál, chrámů i kaplí, ve městech i na vesnicích, hymnus díků za minulost s prosbami o další šťastné dny pro naši společnou práci. Prosme nebeskou Matku, Královnu máje, aby nám u trůnu našeho společného Otce pomohla vyprosit vše, co do dalších dnů potřebujeme, spojme se ve společných modlitbách, směřujících k trůnu našeho Tvůrce a s důvěrou se modleme: . „Pane života, tvá prozřetelnost mi dává žít v českém národě, v české vlasti. Cítím v sobě krev svého národa a mluvím jeho řečí. Spolu s ostatními užívám bohatství naší země a těším se z jejích krás. Sdílím též její osudy a jsem za ně spoluodpověden. Chci plnit své povinnosti k ní, aby i ona mohla plnit poslání, které jsi jí určil. Kéž všichni podle svých sil svědomitě pracujeme a vážíme si svobody. Upevňuj mezi námi svornost a vzájemnou úctu. Ať je naše vlast pokojná a krásná. Ať v tvořivém soužití národů nechybí její podíl a její hlas. Odměň svou slávou všechny, kdo za ňi a pro nás položili své životy." (Z jednotného Kancionálu) PAVEL DVORAK Setkání s Bohem bylo námětem papežovy promluvy při nedávné generální audienci. Bůh nám je ulehčil' přijal na sebe lidské tělo, stal se viditelným a hmatatelným. Dal nám da■ ry Ducha sv. a svobodu, jakou cestu chceme zvolit. Evangelium je v odrazem celého lidského dramatu. Nechybí tam nepřátelství vůči Kristu, hlu* chota a slepota k jeho voláni a činům, — ale také od setkání s Kristem jako se zázračným člověkem nás vede k jasnému prohlášení jeho identity, které učinil apoštol Ondřej k Simonu Petrovi: „Nalezli jsme Mesiáše.“ (Jan 1,41.) Proto nás fakt, že jsme přijali víru, musí vést k změně životního stylu. V tom je jádro všeho. Víra nlusí úzce souviset se životem a realizovat se v něm.