Beseda, 1959 (XI/27-52)

1959-07-03 / No. 27

Libuše na Děvíně Ti, kteři připravovali vstoupení pražského Národního divadla v neděli 22. června na Děvíně u Bratislavy, si jistě kladli otázku: Jak přijme slovenské obecenstvo Libuši, jak porozumí bytostně íeské Smetanově opeře? A když pak nadšení 150 000 diváků nebralo konce a slavné proroctví kněžny o budoucnosti jejfho národa strhlo v jásot celý amfiteátr starobylého Děvína, tu každý pochopil, že se stal účastníkem nejbezprostřednější a veliké manifestace bratrství Čechů a Slováků. Závěrečného vystoupení Národního divadla na cestě Slovenskem se zúčastnil i první tajemník ÚV KSČ a president republiky soudruh Antonin Novotný s dalšími členy politického byra ÚV KSČ a mnoha oficiálními hosty. Smetanova Libuše byla hrána před dosud největším auditoriem a na Děvin přijelo mnoho výprav z celé republiky. Pro úplnost představy, s jakými pocity byli očekáváni pražští umělci v Bratislavě, dodejme, že již v noci na neděli spalo mnoho lidí ve stanech v okolí Děvína, aby mohli již ráno zaujmout nejvýhodnější místa v hrad­ním amfiteátru. Kolem 14. hodiny již palčivé slunce vytvořilo z děvínských úbočí DĚVÍNSKÉ VTEŘINY V sobotu odpoledne vyděsily pořadatele děvínských slavností mráčky na bratislav­ské obloze. Z jižní Morový byly hlášeny dokonce letní bouřky. Sluníčko však od ne­dělního rána sálalo tak. že Děvin byl již v dopoledních hodinách jedna výheň. Jak by sobotní mráčky byly v ty okamžiky žádoucí. Počasí však bylo zřejmě poslušná vůle pořadatelů z předcházejícího dne. Ф Za této situace byly nejžádanějšim tovarem na Děvíně o v přilehlých oblastech papírové skládací čepičky. Slunečníky z téhož materiálu jsi zlatém nevyvážil a byly nejobdivovanějším módním doplňkem sličných Bratislavanek. Všechny druhy ná­pojů, obsahujících nějakou tu bublinku, byly pak doslova nápojem bohů. Ф Nejnamáhavější zkoušce byli vystaveni samotní umělci. Hráli v dlouhých kostý­mech a zvládnout hlasově obrovské hle­diště, znamenalo vydat ze sebe vše. Jejich obdivuhodný výkon byl však oceňován di­váky tak nadšeně a bezprostředně, že jsme je viděli odcházet z jeviště vždy unavené, ale šťastně se usmívající. U nedělní snídaně v Bratislavě jsme seděli s dvěma statnými muži. Jeden z nich měl v klopě stříbrný partyzánský odznak. Slovo dalo slovo, a tak jsme se dozvěděli, že oba se rovněž chystají odpoledne na Děvin, ten s odznakem že se jmenuje Ivan Kričfaluši, byl příslušníkem Prvního čs. armádního sboru v SSSR. Narukoval v Bu­­zuluku, bojoval и Sokolova a ve Slovenském národním povstání byl shozen jako para­šutista и Humenného na východním Sloven­sku. Bojoval tu pak až do příchodu sovět­ských jednotek. Odpovídaje na naše zvě­davé dotazy, vypráví o všem, co prožil, klidně a s jakousi vnitřní jistotou, že nic se nemůže postavit do cesty jeho záměrům. Je nyní mistrem и Pozemních staveb, n. p. v Košicích. Padla zmínka o sudetoněmec­­kých dnech ve Vídni. Ivan Kričfaluši si zapaluje cigaretu a pomalu říká: „četl jsem, že se tam chvástali a znovu se chystají proti republice. Jsou to divní lidé! Není to přece tak dlouho, co jsme jim dali za vyučenou a už se jim zase stýská!" Ф kotel, který vřel nejen jeho paprsky, ale i neutuchajícím nadšením z výkonů pražských umělců v čele s Marií Podvalovou, Miladou Šubrtovou, Martou Krá­­sovou, Václavem Bednářem, Zdeňkem Otavou, Beno Blachutem, R. Jedličkou a Jaroslavem Veverkou. Jejich velké umění okouzlilo diváky, kteří neznajíce únavy z 30stupňového vedra, znovu a znovu vyvolávali unavené, ale šťastné umělce na scénu. Pozoruhodná bylo i to, že na protějším břehu Dunaje bylo možno spatřit r ->ho rakouských občanů. Bylo jim příjemnější naslouchat Smetanově hudbě, ou snad až к nim lehký větřík unášel po vlnách Dunaje, než revanšistickým hlasům sudetských Němců na jejich nedávném sjezdu ve Vidní? Slyšeli, jak 150 tisíc Iidf na Děvíně v závěru manifestace družby a jednoty národů naší repu­bliky - protože jinak nelze vystoupení Národního divadla na Děvíně nazvat - skandovalo bouřlivě požadavek: „Ať žije mír!“? A uvědomovali si v okamžiku, kdy obrovské hled iště Děvfna spolu s jevištěm zpívalo závěrečnou Internacionálu, že nové Československo si do svých věcí nenechá mluvit a že jej nelze ničím za­strašovat? Nepochybujeme, že oni prosti lidé na druhém břehu Dunaje si to uvědomovali, ale nebylo by moudré, aby si to uvědomili i ti, kteří řídí osudy jejich země? Ф

Next