Časopis Českého Museum, 1848 (XXII/1-3)
1848 / No. 2
118 O národowédé. prawy pro onu „wědu“ historii, jenžto teprw má powstati. Wšecky tyto dějepisy třeba aby se dříwe připojily к stejnorodým wědám a uměním, co stupně jejich wywinutí, jelikož toliko \v takowém spojeni mohau dosici cíle jim vytknutého. Jaká to směs w našich historiích? Přirozené, ba podstatné částky národního a státního žiwota, wed a umění, náboženstwí a mythologie, ano i trusy z místo-, cesto-, žiwoto- a jiných pisů, wše to kaulí se tu w nepřirozené strakatině. Který historik osmělí se také tvvrditi, že wywážil okres celé historie? Jenom ten, kdo stá— towědau se zanáší, může úplně pochytili historii státní; jen ten, kdo národowědu w její rpzsáhlosti alespoň poněkud si oswojil, může porozuměli národopisu a starožitnostem; jen stawitel může psáti historii stawitelstvví, filosof historii filosofie, malíř historii malířstwí atd., wůbec jen ten, kdo wědám a uměním alespoň poněkud rozumí, může pochopiti i jejich historii. Až se wšak vvšecky tyto historie od učenců, ač pracně dosti, wywážejí, až se wšecky dála potwrdí a porownají, zkrátka ■— až historie její nynější stupeň welesáhlé učenosti, jenžto jsme již filosofii wytýkali, překročí: pak teprw bude možná z resullatů těch urownati historii co wědu samostatnau, již Němci w jakémsi hlubokém pojmutí „Weltgeschichte“ nazwali, ale posud ani oni, ani kdo jiní newynašli. Ona bude w sobě zahrnowati krátce a sprostě vvyslowené resultaty wšech ostatních historií we spojeni organickém. Historie takowá wystavví z prostých slow budowu, z níž idea božské Prozřetelnosti sama sebau probleskne. A kdo tu knihu čisti bude, ten se zaraduje, že je na swětě. I к tomu máme století, tisíciletí. Déle musí ale filologie na půdě wěd samostatných podružiti, nežli ji možná bude dosáhnauti onoho těla wzkříšení, o němž jsem promluwil u filosofie a historie. Rozlučení toho, co wůbec se nyní nazýwá filologií finohli bychom to spíše nazwati „polymathií“), a přiwržení jejich prwků к wědáin stejnorodým, je wéru úloha, již podnik-