Časopis Českého Museum, 1848 (XXII/1-3)
1848 / No. 2
174 O provedeni stejného práva řesk. i něm. jazyka ského (češi, Polané a Jihoslowané neboli Slowenci, Chorwaté a Srbowé) a románského (Wlaši a Walaši), pak wětew kmene čudského (Maďaři), we welikomocnost sjednotily, od prozřetelnosti jest powoláno, aby mezi welikými ewropejskými hlawními kmeny, kteříž podlé přirozené nutnosti wedle sebe bydlíce někde se pronikati musí, mír sjednáwalo, zachowáwajíc к wětvvím ewropejskýeh hlawních kmenů, bud neodsuvvnými přírodními hranicemi, buď staletým sauseděním, práwy i mrawy w mocnau welikomocnost spojeným, welikomyslnau, w prawdě císařskau politiku a wedauc je к nejwyšším účelům žiwota, ke wzdělanosti na základě národním а к blahobytu; zbytečné by bylo dokazowati, že powinnost zachowáwati tuto welikolepau politiku к rozdílným národům swým, powinnost, ku kteréž se nejinaudřejší panowníci rakauští, i za času neobmezené swé moci, rádi a sainochtíce přihlašovvali, nebyla nikdy naočitčjší a nutnější, jako práwě nyní, kde wšichni téměř známí duchowé národní slawí swé z mrtwých wstání, a kde sebe zarytější pochybowatelé nahlížejí, že okamžení, w němž se národy probudí, zároweň jest počátek žiwota jejich na wěky nezmařitelného, a že nemůže býti wětší pohromy, žalostnějšího neštěstí pro weškerý stát rakauský, jako, kdyby práwě nyní, kde welikodušný a milostiwý císař národy swé prohlašuje za dospělé а к aučastenstwí při zákonodárstwí powoláwá, některý národ rakauský uznáwali nechtěl swobodu druhého, ale ji chtěl utiskowati. Neméně by bylo nečasné, pauštěti se do rozebírání a wywracowání náhledů odporníkůw, kteříž, jakkoli charakterem swým ctihodní, avvšak bud u wěcech politických předpojatí anebo slabého umu jsauce w sesílení a zwelebení rozličných národností rakouských widí budaucí rozpadnutí státu; přiznáwajíf se к welmi sice obecnému, nicméně wšak křiwému, poněwadž wěci samé a chodu dějinslwa se příčícímu mínění, ■* se jednota státu podstatně zakládá na jednotě ná\ nechtíce powážiti, že stát a národ jsau dvva pra