České Listy, 1964 (V/1-22)

1964-01-15 / No. 1

leden 1964_____________________________________________________________ČESKÉ LISTY_________________ EVROPSKÉ POZNÁMKY Pokračování se str. 2 lény návštěvy Západního Berlína. Zdá se, že v příštích volbách budou svobodní de­mokraté poukazovat na to, že propustky jsou jejich zásluhou. Při zasedání ministrů Evropského Hos­podářského Společenství v Brusselu došlo к dohodě o prakticky všech bodech. Do­hody týkají se agrárních výrobků států Evropského hospodářského společenství a také společného postoje při nastávajících jednáních mezi Společenstvím a Spojený­mi státy v otázce cel na zemědělské a prů­myslové výrobky (Kennedy-Round). Fran­couzská delegace, která je spokojena s tím, že dohoda se stala skutkem, postupovala v jednotlivostech velkoryse. Německo­­francouzská spolupráce se prokázala tím, že oba partneři své názory nevyměňovali před všemi delegacemi jako dříve, nýbrž se předem dohodli na společném stanovi­sku. Francouzský soud vynesl rozsudek doži­votního žaláře nad plukovníkem Argou­­dem, členem francouzské protidegaullovské tajné armády. Plukovník byl předtím une­sen z Mnichova a německá vláda žádala notou jeho vydání zpět do Německa. Bonn­ská místa nyní prohlásila, že případ Ar­­goudův nebude mít žádný následek v po­měru francouzsko-německém. Francouzská místa prohlásila, že de Gaulle nehodlá uznat Východní Berlín a že považuje nadále francouzsko-německou smlouvu za jeden ze svých základních bo­dů zahraniční politiky. Poukazuje se také na to, že de Gaulle neposlal Chruščovovi žádná novoroční přání. AMERICKÉ POZNÁMKY Po skončení měsíčního příměří po smrti presidenta Kennedyho zaujal senátor Barry Goldwater opět stanovisko к politice vlády presidenta Johnsona. Prohlásil, že kongres byl přinucen odhlasovat zákon o zahranič­ní pomoci, obsahující možnost dát komu­nistickým zemím úvěry na dodávky obilí ze Spojených států. Četní kongresmani mu­seli se vrátit do Washingtonu, aby zákon dostal většinu a podle Goldwatera to byly hlavně vánoce, které přiměly členy kon­gresu к tomu, aby zákon vůbec odhlasova­li. Významná organisace Vysloužilých ame­rických vojáku, The American Legion, při­jala na svém 45. výročním zasedání v Mia­mi resoluci, žádající přerušení kulturních výměn mezi svobodným světem a komu­nistickými zeměmi. Takovéto výměny pro­spívají komunistům, kteří posílají na Zá­pad špiony a jsou dále užívány komunisty za účelem propagandy. V městě Phoenix v Arizone oznámil se­nátor Barry Goldwater, že se bude uchá­zet o republikánskou kandidaturu na místo presidenta Spojených států. Goldwater bu­de současně kandidovat na místo senátora Spojených státu. Podle posledních dotazů po smrti Kenne­dyho u republikánských funkcionářů v USA vede senátor Goldwater jako možný republikánský kandidát s dvojnásobným náskokem vůči dalšímu Nixonovi. Senátor Paul Douglas měl v senátě řeč o 100. výročí Amerického Sokola, které bu­de slaveno dne 14. února 1965. Senátor zdůraznil, že přes 250.000 Američanů je ny­ní členy Sokola a vyslovil se pro vydání zvláštní sokolské známky v USA к tomuto významnému americkému jubileu. Předseda republikánského volebního vý­boru v domě representantů, kongresman Bob Wilson z Kalifornie, uvedl v sněmov­ně resoluci, žádající svobodné volby ve všech ujařmených národech. Wilson žádá, aby Adlai Stevenson, US zástupce ve Spo­jených národech, celou věc žádal v UNO. Kongresman Wilson prohlásil, že komu­nismus je u ujařmených zemích udržován jen mocí zbraní. Četni republikáni se dodatečně vyslovují kriticky ke smlouvě o zastavení atomových pokusů. Tak publikace „Newsletter“ re­publikánského kongresního výboru přiná­ší hlas kongresmana Craiga Hosmera z Ka­lifornie, který vypočítava nebezpečí smlou­vy. Sovětský svaz bude moci dohnat ná- Pokračování na str. 4 strana 3 Woodrow Wilson DNE 3. ÚNORA 1924 BUDE TOMU 40 LET, CO ZEMŔEL, TÉMĚŘ ZAPOMENUT, JEDEN Z NEJVĚTŠÍCH PRESIDENTŮ SPO­JENÍCH STÁTŮ SEVEROAMERICKÝCH. Narodil se 28. prosince 1856. V dětských letech měl jediného učitele ve svém otci. Tento presbyteriánský kněz, nejlepšího zrna, měl hluboký vliv na svého syna; svěd­čí o tom věnování první synovy knihy: , Mému otci, trpělivému průvodci mého mládí, laskavému druhu mužnosti, nejlep­ším и učiteli a nejshovívavějšímu kritikovi". Když byl předtím chodil do jiných škol, mladý Wilson vstoupil do Pricenton Colle­ge, kde 1879 nabyl akademické hodnosti. Později byl tam profesorem práva a národ­ního hospodářství; roku 1902 stal se jejím presidentem. Roku 1911 stal se guvernérem státu New Jersey a roku 1913 presidentem USA. Vládnouti nebylo mu hrou, kdo s koho, ale přímou povinností, absolutní a neoheb­nou. Vládnouti znamenalo mu používati nesmrtelných zásad a pravd pro denní, po­třeby organisavané společnosti. Neptal se, co je populární, ale co je pravda a právo. Nehleděl se zabíbiti obecenstvu, ale hleděl býti zadobře se svým svědomím. Napsal knihu: Stát, výbornou učebnici, používanou na universitách v jeho době. Jiné jeho dílo: Nová svoboda, jest výzvou к osvobození sil ušlechtilosti národa. Jeho životopis o Washingtonovi jest naplněn du­chem působivé a strhující síly. Ve své před­­nášče o duchu amerických dějin vzdává poctu průkopníkům Západu a ukončuje ji poutavým líčením osobnosti Lincolnovy. V něm naléza výkvět svého kmene. Wilson byl hluboce oddán náboženství a křesťanství. Pro Wilsona byly zákony spra­vedlnosti a milosrdenství odvozeny z vůle Boží, jež jeví se v lidské povaze a v toku dějin. Než se Wilson stal presidentem, mlu­vil čas od času o náboženských otázkách, vždy s velikou vážností u vědomí, že jde o otázku velkého a trvalého významu. Ve své vstupní řeči, jako hlava státu, pravil: „City, se kterými zíráme do nového věku práva a zásad, uchvacují struny našich srdcí jako melodie z přítomnosti samého Boha, kde spravedlnost a milosrdenství jsou smí­řeny a soudce a bratr jedno jsou. Víme, že náš úkol není jen úkolem politiky, ale úko­lem, který projeví, zda jsme s to rozuměti své době, potřebám svého lidu, zdali bude­me opravdu jeho mluvčími a tlumočníky; zda máme ryzí srdce pochopiti a očištěnou vůli zvoliti vznešený směr činu. To není den vítežství; je to den zasvěcení . . . Volám všechny dopředu zírající lidi ku svému bo­ku. S pomocí Boží jich nezklamu, budou-li mi radou a podporou“. „Jest mým snem“, pravil měsíc před vy­puknutím I. světové války, v červenci 1914, „aby se svět průběhem doby, při lepším poznání právé podstaty Ameriky, mohl ob­­rátiti na Ameriku, k vůli oněm morálním inspiracím, jež jsou základem každé svobo­dy. Svět nepotřebuje se báti Ameriky, jest­liže se nedal na cesty, odporující právům lidstva; snad přijde den, který všem proje­ví, že vlajka Ameriky není jen vlajkou je­jí, nýbrž vlajkou lidstva“. Když Amerika vstoupila do války, vy­dal Wilson prohlášění o 14 bodech, směrni­ci to pro podmínky mírové. Nejdůležitější z nich byly: zásada veřejné diplomacie a se­­beurčení národů. Po skončení války Wilson odejel do Ev­ropy к jednání mírovému do Paříže. O mí­rové konferenci v Paříži, napsal Thomas A. Bailey; profesor historie na universitě v Kalifornii: „Jest těžko nalézti očitého svěd­ka, který by nebyl dotčen její zmäteností a desorganisací“. Wickham Steed, vynikající anglický novinář, napsal, že pravá historie o konferenci nebude nikdy napsána, jelikož sebe více slov nemůže podati ovzduší 1919. Mašinérie konference zdokonalena byla po­stupem doby pokusnými a mylnými meto­dami. Jestliže, která konference měla míti po­­člivě vypracovaný program o přesně defi­novány podmínky, byla to tato. Nelze za­­pomenouti, že základem úmluvy o uzavření příměří, bylo 14 bodů, jež byly neurčitě de­finovány a zdráhavé přijímány. Na konferenci Wilson byl nejznámější a nejvlivnější, neboť představoval mohutnou energii nejbohatšího a nejmocnějšího náro­da. Srdcem skotský-presbytarianský du­chovní, akademicky vzdělaný, byl laskavý ve svém chování. Od narození plachým a sensitívním, idealista, filosof, muž morálky a náboženství, narozený, jak bylo řečeno, na půl cesty mezi Biblí a slovníkem, muž, který neztratil nikdy víru v účinnost slova. Na konferenci projevoval se skvělým způ­sobem. Respektoval fakta a toužil po nich. Pracoval tvrdě a zdlouhavě, dlouho do no­ci; také nad materiálem, jenž mohl býti přenechán druhým. Zdráhal se učiniti roz­hodnutí, neměl-li poruče všechna fakta; svět však nemohl zůstati stát, zatím co on pokračoval ve svém zkoumám. V mnohém směru postavou, konferenci ovládající, byl Clemenceau, ačkoliv méně známou a méně vlivnou, něž Wilson, na dě­jišti světovém. Clemenceau, bouřlivák fran­couzské politiky, byl tenkráte 77 let stár. Žil dlouho, a znal stinné stránky lidského rodu. Realistický, cynický a logický, neměl důvěru v Ligu Národů. Francie byla za­chráněna bajonety, ne ideály. Bude-li znovu napadena, Amerika přispěchá jí snad na po­moc, po 3 dlouhých letech, se 2 milióny slov. Slova, dobře, ale napřed musí býti ba­jonety. Clemenceau byl vtělením „Starého Rádu“ Evropy, jak byl. Wilson byl vtěle­ním „Nového Rádu“ Evropy, jak doufal, že bude. Clemenceau nemohl to vše pocho­piti. Soudil, že lidstvo nutno bráti tak, jak je a ne, jak bylo, nepravděpodobně, že bu­de. Jmenoval Wilsona Jupiterem a činil kousavé poznámky o jeho 14 bodech. Plu­kovník House byl Wilsonovým důvěrníkem. Tomu jednou Clemenceau právil: „Vám rozumím, protože jste praktický, ale hovo­­řiti s Wilsonem je jako hovořiti s Ježíšem Kristem“. Anglický zástupce na konferenci byl její ministerský předseda David Lloyd George, ministr oportunity. Byl-li Wilson pro Nový Rád, Clemenceau pro Starý Rád, byl Lloyd George pro jakýkoliv řád, jen když bude vyhovovati zájmům Anglie. Jeho směrnicí bylo: Nedovotiti Clemenceau-ovi, aby Fran­cie se stala dominující mocí v Evropě, aby Německo nebylo tak seslabeno, aby nemoh­lo platiti reparace a Anglie neztratila cenné­ho zákazníka. Zástupcem Itálie byl její ministerský předseda Orlando, neméně vlivný, skvělý právník jihoitalské školy. Wilson, sotva přijel do Paříže, a před zahájením konference, dopustil se chyby: přislíbil Italům, že jejich severní hranice bude vedena po Brennern, což znamenalo, že více než 200.000 Němců z Rakouska, bude podčiněno jiné vládě. Bylo to očivid­né porušení dvou ze 14 bodů. Nebylo do­voleno, aby 7 milionů Němců z Rakouska se přičlenilo к Německu. „Mírová konference v Paříži uložila Ně­mecku“, píše Bailey, „tak těžké podmínky, jaké, kdy jeden civilisováný národ uložil druhému, zatím co všude k nebesům vzná­šel se povznešený idealismus smlouvy o Li­ze Národu. Símě války bylo zaseto v ně­kterých článcích smlouvy mírové v Paříži. Senát USA smlouvu mírovou neschválil a Amerika po 40 letech smrti Wilsonovi je formálně s Německem ve stavu válečném“. Dne 10. února 1919 M. Capus, napsal do francouzského časopisu Figaro článek ob­sahu: „President Wilson převzal nerozvážně na sebe zodpovědnost, již málo lidí kdy neslo. Úspěch postaví ho, nepochybně, me­zi největší postavy světa. Jest třeba však říci zcela otevřeně, ztroskotá-li uvrhne svět do chaosu, jehož obraz podá slabě jen ru­ský bolševismus, a jeho zodpovědnost před svědomím člověčenstva převýší vše, co jed­notlivec může snésti“. President Wilson čelil této žurnalistické jasnozřivosti pohrůžkou přeložení konferen­ce do Ženevy. Historie dala M. Capusovi za pravdu. J. Kohánek, Itálie DOMA: • Vánoce 1963 v Československu dosta­ly opět ráz dřívějších křesťanských svát­ků. Stromeček opanoval opět vánoční trh a „Děda mráz“ upadl ještě více do zapome­nutí. Zásobování masem a ovocem bylo rovněž lepší než loňského roku i když ho­spodyně musely státí hodiny v „Národní frontě“. Bylo však hodně novot к povídání hlavně pokud šlo o připravované jízdy do Rakouska. Někdo již měl visum v kapse, druhý se těšil, že visum dostane jako opož­děného Ježíška. Doma bylo veseleji, více optimismu a víry, že zlom situace bude možno přivodit zevnitř. Této skutečnosti jsou si vědomi i režimisté a policejní hlí­dači. • Na čs. vánočním trhu se objevily nečokoládové cukrovinky Sofia. Šlo o furé s tomátovou náplní představující socialisti­cký pokrok a pokus využiti zeleniny v cu­­krovinkářském průmyslu. První zkušební dodávka ukazuje na příznivý ohlas u spo­třebitelů. Co však bylo zamlčeno — je okolnost, že u spotřebitelů byla zazname­naná horentní spotřeba klosetového papí­ru a novin světového formátu. • Uště­pační občané v Praze sestavili „socialisti­cký“ jídelníček: I. chod — příchod, II. chod — pochod gladiátorů, III. chod — co tý­den dal ä la fašírka, IV. chod — uhlové dráty jako socialistická náhražka uhlohy­­drátu, V. chod — na záchod, VI. chod — odchod. • Mezi vánocemi a Novým rokem bylo na „Špindlu“ (Špindlerův mlýn) na 15.000 hostů, m. j. ze Švédska, Spolkové německé republiky, Francie, Anglie. • OVONA jsou nealkoholické ovocné nápoje čs. výroby velmi dobré kvality. • Na 18.000 propagačních brožůrek o Českoslo­vensku bylo vytištěno pro ČEDOK. V kaž­dé je přes 50 fotografií nejvýznamnějších stavebních a přírodních památek, rekre­ačních míst, lázní, plán Prahy, silniční ma­pa (s označením všech děr ve vozovce?) a jn. Brožúrky byly vydány v 8 jazycích. • Pro rok 1964 je počítáno s vývozem větší­ho počtu dopravních aut značky TATRA z Kopřivnice. • Fajčáři v Československu dostali pod stromeček novou cigaretu s filtrem značky ASTRA. Podle úsudku znalců jde o koncetrovaný dynamit v po­době tabáku. Prodává se po 10 kusech za 2.20 Kčs. Větší krabičky jen na lékařský předpis. • Ve Vysokých Tatrách se v r. 1964 počítá s více jak 300 tisíci turistů, po­většině z kapitalistických zemí. • O vá­nočních svátcích přijelo do Bratislavy více jak 100 návštěvníků z Rakouska, Spolkové německé republiky, Anglie a odjinud, kteří přijeli navštívit své příbuzné. • Jiří Hen­­drych, člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ obdržel řád Klementa Gottwalda. Hendrych je šedou eminencí sekretariátu KSČ. Má aspirace na místo generálního sekretáře. Novotný mu nabízel minister­stvo vnitra, které Hendrych nepřijal. К Hen­­drychovým nepřátelům patří nejen Novot­ný, nýbrž i Koucký a Kolder. • Minister­stvo školství a kultury v Praze prohlásilo Šumavu za chráněnou krajinnou oblast. Tím se zabezpečí ochrana tohoto území (Boubínský prales, Buková slaf, Černé a Čertovo jezero, Jezemí slaf, Lipka, Mly­nářská slať, Mrtvý luh, Prales, Rokytská slaf a Trojmezná hora) a zajistí obnovová­ní přírody. Stejné, ale z jiných důvodů, učinilo již dávno ministerstvo vnitra a MNO. Zda při zvelebování Šumavy zmizí miny, drátěné překážky nabité proudem, hlídací věže — je к nevíře. • Prostředí čs. postátněných zámků a hradů je lákavým cí­lem pro zahraniční západní turisty. Vnitřní inventář, který nebyl po „úspěšné revolu­ci“ v květnu 1945 rozkraden, bude v roce 1964 sloužit návštěvníkům ze západního zahraničí. Jinými slovy komunisté budou hovořit o kultuře králů, které komunisté uznávají jen u maryáše. • Mnohojazyčný novoroční přípitek zazněl na přelomu roku v Karlových Varech. Silvestra v hotelu Moskva slavilo na 650 Možuchinů. V Cen- Pokračování na str. 4 Stojí za pozornost

Next