České Listy, 1967 (VIII/1-12)

1967-01-01 / No. 1

strana 2 ČESKÉ LISTY Moskva govoriť Pokračování se str. 1 příliš dobře ví, kdo jediný má možnost vyvozovat „závěry" z německé zahraniční politiky, že je to Kreml a jistě ne Praha, Kreml a nikoliv Varšava, atd. To ovšem neznamená, že by v ČSSR nebyl zájem o politiku a hospodářský vývoj v NSR. Krátce po ustavení velké koalice v Bon­nu vzbudil zájem komentář Kličková roz­hlasového partnera Weinera uveřejněný v „Literárních Novinách“, který statistický­mi daty dokazuje, že i bez oficiálního sblí­žení, tedy bez diplomatických styků mezi ČSSR a NSR „náš obchod s Německou spolkovou republikou roste rychleji, než je někdy žádoucí... NSR, se kterou nemá­me už ani platnou obchodní dohodu, je po řadu let naším největším obchodním partnerem z kapitalistických zemí. .. vět­ším než některé země socialistické. V r. 1965 byl obchodní obrat NSR — ČSSR téměř o třetinu vyšší než náš obrat s An­glií, dvakrát větší než s Rakouskem, čtyři­krát větší než s Francií.“ A komentátor dodává, že nedostatek diplomatického za­stoupení nevadí ani turistům za záp. Ně­mecka, kterých v r. 1965 přijelo do ČSSR 180.000 a „v r. 1966 pravděpodobně je­ště více“. Za pět let, podotýká komentá­tor, se jejich počet zdesateronásobil. Jiný­mi slovy, к čemu diplomatické zastoupení, když obchod se stejně dobře rozvíjí i bez něho? O nějaké nenávisti Čechů vůči Němcům nelze dnes také hovořit. Právě těch 180.000 či více turistů by to mohlo dosvědčit. Za normálních poměrů, t. j. za legální, svo­bodně zvolené vlády byly by mezi Česko­slovenském a Německou spolkovou repub­likou již dávno normální poměry ve všech směrech. Za vlády komunistů je takový vývoj na vyšší rozkaz brzděn. To je v Če­skoslovensku dobře známo, stejně jako to, kdo ve skutečnosti mluví ústy Novotného, Kličky nebo jiného vládního funkcionáře. Tam mluví Moskva — Moskva govoriť. Jako v Londýně šéf kabinetu J. V. igno­roval svého ministra zahr. věcí, Lorda Ha­­lifaxe, poněvadž Neville Chamberlain ří­dil britskou zahraniční politiku sám, tak bylo i u nás během Benešova presidentství, když on osobně rozhodl o zahraničních problémech, jak mu dříve příslušelo během těch dvaceti let, když byl ministrem. Ovšem tehdy i on podléhal kontrole vlá­dy, podle které mu bylo se říditi. Proto byl jeho následník v MZV dosazený r. 1935, historik Phdr. Kamil Krofta, pouze „HIS MASTER’S VOICE“. Před tím pů­sobil co vyslanec u Sv. Stolice v Římě, ve Vídni a v Berlíně. Krofta byl jistě charak­terní muž ke kterému se každý úředník ministerstva mohl obrátiti s důvěrou a ni­kdy se nezklamal. Když došlo к mnichov­ské kapitulaci resignoval a odešel do sou­kromého života. Vydal řadu knih, z nichž ta „Z dob naší první republiky“ je zají­mavá proto, že na str. 347 zaznamenal Benešův pokyn к lidu, aby spolupracoval se sousedy státu (rozuměj s Německem). Po resignaci Beneše došlo к 15. březnu 1939 a tu naši diplomaté museli ukázat, jsou-li schopni toho, aby svojí resistencí ve svo­bodném zahraničí přispěli к dalšímu trvá­ní mezinárodního uznání existence repub­liky, kterou Hitler chtěl vyškrtnout z ma­py Evropy. Vše záleželo na tom, jaký po­měr si náš títulár vybudoval u vlády, u které byl pověřen zastupováním zájmů re­publiky. Tehdy skutečně začal náš odboj pro resurekci naší vlasti a vše záviselo od umu našeho diplomatického zástupce ve svobodné cizině. Tito byli služebním slibem, který vyko­nali, vázáni, říditi se podle obdržených instrukcí z ústředí. Když byl ale Hitlerem vyhlášen Protektorát, Praha obsazena a samostatnost Slovenska uznána, muselo každému být jasno, že docházející rozkazy byly vynuceny bajonetem a že MZV pře­stalo existovat. Byl tu platný zákon o ochraně republiky, podle kterého každý občan byl povinen jednat v zájmu státu, národa a lidu, na toť teprve úředník, pla­cený ze státních prostředků. Měl také po­vinnost pečovat a osadu v místě svého pů­sobiště a neopustit osadníky bez ochrany. Tak jednal vyslanec Lípa v Bělehradě, který setreval na místě i když mu min. predseda Stodajinovic neuznal legalitu jeho dalšího postavení v Jugoslávii. Teprve po puči generála Šimoviče, když Luftwaffe bombardovala Bělehrad, odejel do Lon­dýna přes Egypt, kde mne naštívil. Hlasatel „Galerie“ jednal jinak. Jak mi sám během války vypravoval v Egyptě, kam se mu podařilo dostati na mé místo, které jsem zachránil, „opustil Estonsko u jehož vlády byl pověřen co Chargé ďAffaires“. Stejně jednal Jaromír Smutný z kanceláře presidenta během míru, který po jeho resignaci se stal generálním kon­­sulem v Istambulu. Po Hitlerově projevu z Hradčan 16. 3. 1939 ihned předal svůj úřad nacistům a opustil Turecko. Za své „zásluhy“ byl po válce Smutný jmenován kancléřem republiky a Šejnoha během vál­ky trojnásobným vyslancem v Egyptě, Řecku a Ethiopii a později jmenován co velvyslanec v Indii, odkud se pak po ko­munistickém puči již nevrátil domu. Intrik bylo v ministerstvu jistě mnoho, když se místa obsazovala a také již v le­giích, jak známe z tragického případu plu­kovníka Švece. V Egyptě působil legionář V. J. Pan, kterého jsem poznal již v Ja­ponsku. Ten si mi stěžoval: „Ve Francii jsem během 1. svět. války za svůj postoj v zákopech byl na místě vyznamenán ry­tířským řádem franc, čestné legie. Ten Váš nástupce co je sem určen za vyslance byl můj „pucák“, ale po válce jsem sám nedo­stal umístnění v MZV“. Jak jsem sv. č. již uvedl v exilním tisku zbyli jsme po Hitlerově invasi Prahy z ce­lého našeho diplomatického sboru pouze my tři poslední Mohykáni na rozbouřeném moři: Vyslanec Štefan Osuský, Vlád. Hur­­ban ve Washingtoně a já samotný v Kahýře. V Paříži byly těžkosti se prosadit, poněvadž George Bonnet, franc, zahr. mi­nistr úplně ztratil hlavu. Egyptská zahr. politika měla se podle sjednané smlouvy s Anglií řídit londýnskou zahr. politikou „appeasementu“. Ve Washingtoně nebylo obtíží, když State Department neuznal před tím ani rakouský „Anschluss“ Ra­kouska. Je pochopitelné, že náš úspěch se nelíbil našim dřívějším kolegům. Začaly intriky nejhoršího druhu, vedené hlavně Smutným v Londýně co „šedou eminencí“, mluvící jménem Beneše. Zjistil jsem to u našeho voj. soudu v Londýně, kde jsem ihned žaloval pro urážku na cti. Bylo by dlouhé jít zde do prodrobností. V druhé světové válce nebylo jiných za­­sloužilců kromě vyslance Miloše Hanáka, jehož zásluhy Beneš písemně slíbil „neza­pomenout“, ale krátce na to vlivem Mos­kvy ochotně přehlédl, ačkoliv Hanák ob­novil v Turecku naše diplomatické styky, které Smutný zbytečně přerušil. Jiný vý­tečník byl konsul dr. Vladimír Vochoč, který po pádu Francie 1940 se vrátil zpět do Marseilles a přesvědčil franc, vládu, že je povinna ho dál uznávat. Pomohl mno­hým uprchlíkům až Gestapo zakročilo a zadrželo hö, dokud se mu nepodařilo ode­jet přeš Španělsko do Londýna. Mezi těmi „kapituláry“, kteří se naci­stům podřídili a během poslední svět. vál­ky přidružili к Benešovi v Londýně, ne­bylo jediného zasloužilce za čsl. odboj. Benjamin Szalatnay-Stacho Dak tomu skutečně bylo MA NAŠE VEŘEJNOST v USA BÝT STÄLE DRŽENA V BLUDU? Mnozí se divili a podle obdržených dopisů nechápali, jak se vážená redakce to­­rontských Našich Hlasů mohla propůjciti к tomu, aby bez autoritativního ověření uveřejnila ve svém čísle 45/66 na vůdčím místě GALERII vedoucích osob čsl. od­boje. „Četní zasloužilci byli však zapomínáni, proto některé z nich připomínáme“, praví v úvodu autor Jaroslav Šejnoha. Vřadil se však rovněž osobně v jejich seznam, který následoval. O jejich udánlivých zásluhách v textu ani muk ani o tom, co sám president Beneš o nich řekl ve své „Demokracii Dnes a Zítra“ ještě v Londýně, že to byli „šplhači, intrikáři, pro vlastní prospěch skutečně všeho schopni“. B. Szalatnay-Stacho Zmatení pojmů Pokračování se str. 1 nuje do všech i válečných konsekvencí v prostoru druhém, a politikou uprchlíků ze země ovládané mocí jim důkladně známé svou neústupnou ideologií. Sebeklamnější propaganda najde vždy částečný ohlas tím snáze, čím její výsledky a předpoklady jsou slibnější a pohodlnější. Slouží jen ke cti seriosních krajanských publikací, že většinou, byť i po přechod­né nejistotě, se vrátily dříve či později ke svému původnímu realistickému postoji. Přesto se opětovně vyskytují v tisku obrat­ně maskované narážky na možnosti vyrov­nání konfliktu, jenž nás vypudil ze země našeho původu. Nejistota exulanta politicky málo zběh­lého v politického zákulisí však vzrůstá od sklonku minulého roku, kdy došlo ke změ­ně vlády ve Spolkové republice záp. Ně­mecka. Nová vláda, koalice to mezi kře­sťanskými demokraty a soc. demokraty, si vytýčila, alespoň podle oficielního znění, jako hlavní bod svého programu zinten­sivnění styků s komunistickými zeměmi. Důsledkem toho se přiklání к politice Charlese de Gaulla. Ujišťuje sice svět o dal­ší kontinuitě přátelství a spolupráce se Spojenými státy, nezdůrazňuje však napro­stou nutnost tohoto spolehlivého spojene­ctví. Západní Německo ve skutečnosti by bylo bez ideové podpory a spojenectví s Amerikou tak bezbranné jako by bylo bý­valo po válce bez Marshallova plánu ma­­terielně. Nahražovat spojenectví s Ameri­kou spojenectvím s Francií je pro mne ne­­aktuelní. Tu pak udivuje ozvuk této politiky v některých, hlavně evropských krajanských listech. Vysoká politika může zabočit přes noc jiným směrem, jak to již opětovně učinila. Oproti tomu náhle ideové přeme­ty v krajanském tisku však musí vzbudit pochopitelný rozruch u čtenářů a věrohod­nost dotyčného autora tím značně utrpí. Je na vydavatelích a redaktorech krajan­ských publikací podrobně studovat obsah otiskovaných článků, aby mohli zjistit, zda odpovídají linii listu. Účelem tohoto článku zajisté není kri­­tisovat, snad však je dovoleno konstatovat. Tu je dlužno zaznamenat vzmáhající se vlnu krajanských oslav na našem severo­americkém kontinentě. Již před časem byl v jednom listě vysloven údiv nad touto nezdravou horečkou. Exil má nesporně mnoho látky к úvahám o minulosti a hlav­ně к studiu souvislostí vedoucích к rozpa­du československé samostatnosti. Máme mnoho slavných příkladů v minulosti, má­lo však důvodů к oslavám éry posledních padesáti let. Není zvykem oslavovat je­dince, jenž již svým zrozením byl odsou­zen к násilné smrti. To je možno stejně aplikovat na jsoucnost státu. Nemyslím, že padesáté výročí založení čsl. státu je vhodnou příležitostí к osla­vám. A již dnes někteří krajané к dosa­vadním nesčetným oslavám chtí tuto vele­­oslavu v roce 1968 připojit. Snad by bylo na místě zachytit tento mezník v historii národů republiky odbornými studiemi a spisy povolaných vědců. Tyto historické zápisy by mohly sloužit informaci domo­va i zahraničí a osvětlit příčiny pádu de­mokracie, jež bez komplexů chyb uvnitř i zvenčí od samého vzniku až do konečných katastrofálních let by byla mohla sloužit jako vzor celému světu. Nesouhlasím s tím přívalem oslav z to­ho jednoduchého důvodu, že jejich účelem je utopit v krajanech vědomí skutečné hi­storické souvislosti a chyb minulosti. Pro ty, kteří se bojí podívat na minulost v správném, chmurném osvětlení, nevidím naděje pro budoucnost a střízlivou, neú­prosnou skutečnost, vyžadující nasazení veškeré energie. A té bude plně pro obno­vení svobody v jakkoli mlhavé budoucno­sti zapotřebí. POD HRADČANY — PO NOVÉM ROCE Pokračování se str. 1 storu, nelze zastavit. O tom jsme zde nad Vltavou přesvědčeni všichni. Dokonce i ti z ideologického a bezpečnostního oddělní strany. Pochopitelně, že bude záležet a to velmi záležet, na všech těch, kteří к nám ze zá­padu jezdí, aby změnili co nejrychleji kli­šé o naší současnosti a aby za peníze, kte­ré dováží, snažili se spojiti s politickým obecenstvem a nevyhazovat zbytečně pe­níze za třeba sexuální radovánky se státně bezpečnostní „dolce vita“. Je mnoho možností pro západní hosty u nás; nejen dobrá kuchyň, krásná krajina a hezká děvčata. U nás je mnohé, co stojí za pozornost a to co ještě přijde, bude více jak zajímavé. J. Nováček leden 1967 EVROPSKÉ POZNÁMKY PRAHA CHCE JEN MED Ve svém vládním prohlášeni řekl nový německý spolkový kancléř dr. Kurt-Georg Kiesinger, že spolková vláda nepokládá mnichovskou dohodu za platnou a že se bude snažit o zlepšení styků s východo­evropskými zeměmi. Náš názor к celé problematice je, že komunistům v Československu nepostačí ani podobné prohlášení a že budou poža­dovat další „postupné politické cíle“. V čs. tisku, rozhlase a pod. se objevily v poslední době úvahy o vypovězených Něm­cích z Československu. Následkem toho vyvstávají politické aspekty, které jsou nedělitelné: 1) Není-li a nebyla-li Mnichovská doho­da platnou, což je i náš názor, bylo ko­lektivní vypovězení čs. Němců násilným aktem košické vlády proti čs. občanům německé národnosti. 2) V případě, že býv. Němci z Českoslo­venska se stali po roce 1938 německými státními občany, což také komunisté mnohý tvrdí, čili dohoda byla platná, pak musí býti nějakým způsobem likvidována. V prvním případě se naskytá mnoho diplomaticko-státoprávních možností, kte­ré by měly býti využity při jednání s ko­munisty. Ústupky za každou cenu nejsou к doporučení. Konec konců musí i komu­nisté, v rámci koexistence, ukázat aspoň kousek dobré vůle a ku příkladu v přípa­du Mnichovské dohody a vyhnání Němců najít nějakým způsobem společného jme­novatele. I politika, třeba koexistenční, musí býti vedena podle zákonů politické logiky a nikoliv ústupky před vyděrači. M. Svoboda

Next