České Listy, 1968 (IX/1-12)

1968-01-01 / No. 1

Щ cesKé listy Г$Щ Шл V. 7AéieckUcke čBlcdWi o G&ech Qteuu л div r-iCb ££ 7ehiádLca- QJneca. o 71 фмпс&е ßeccho. o eCe Qmüui&I 7cheque o V» fP^ \3j ТУ List exulantů a starousedlíků \У^-Е* Adress: 8 München 9, Scharf­reiterplatz 12. Tel.: 63 36 88 Roč. IX. číslo 1 (91) Cena 1,— DM Mnichov, leden (Januar) 1968 Verlagsort: München Havlíček — učitel Když se v lednu 1846 stal K. Havlíček- Borovský redaktorem Pražských Novin, vytkl v novinách za hlavní úkol poctivou, soustavnou informaci, odsuzování špatného a nabádání к dobrému. Noviny měly býti „svědomím celé vlasti“. Havlíček sledoval na stránkách novin pokrok na poli literár­ním, průmyslovém a hospodářském. Pod čarou poučoval čtenáře o různých oborech lidského vedení. Do prvního čísla m. j. na­psal: „Odjakživa byl jsem nepřítelem marné­ho naříkání a kvílení, přesvědčen jsa, že jen pilná práce a snažení ku předu pomů­že. Kdyby jen každý jednotlivec na tom místě, kde stojí k dobrému se snažil zaji­sté by i celá naše země slastného stavu se neminula. Tak bychom se najisto dříve do­čkali velikého rozkvětu své vlasti. Předko­vé naši vymyslili si překrásné přísloví. Po­ruč a udělej sám — a dobré by bylo, kdy­bychom se všichni vždy a úplně dle něho řídili.“ Havlíček byl tvůrcem politického realis­mu, byl to předčasně propuklý politický genius prvého řádu. Vynikající francouz­ský historik Denis označil Havlíčka za no­vináře světového formátu. A našim básní­kům dává Havlíček lidovost, reálnost a přece vroucí poesii. Ne zbytečně lidé slzeli, když četli jeho „Tyrolské elegie“ a zase se smáli jeho jedinečnému humoru, tak hluboce českému. Havlíček obohatil českou literaturu, kte­rá vždy, i v dobách krušných, splnila své poslání dokonale. Literatura Havlíčkovy doby nebyla výdělečná, jak se již tehdy projevovala jinde. Literatura té doby ná­rod pozvedovala a vedla. Byla to literatura realistická a musila jí býti, měla-li národ vésti. Ne na prázdných projevech a fantasiích lze budovati budoucnost národa. Havlíč­kův- realismus dal sílu národu vlastnímu, ale i poznání, že život bez druhých není možný. Havlíček — věrný druh F. Palackého, který nám vypsal české dějiny, knihu, ja­kou se může hodnositi málokterý národ — je nám i dnes příkladem a učitelem. Právě dnes a zítra — potřebujeme sílu jeho ducha a jeho odvahu říci pravdu — byť sebebo­­lestnější! Josef Holá Všem čtenářům! Ač neradi, musíme čtenářům oznámit, že jsme byli nuceni zvýšit, snad jen pře­chodně, cenu výtisku na 1.— DM. Vytrva­li jsme na původní ceně dlouho i když ostatní noviny dávno předplatné a cenu jednotlivých výtisků zvýšily. Cena před­platného se zvyšuje na 12.— DM na rok. C. L. Německo a Československo možností, bylo by bývalo nutné, kromě více trpělivosti a větší pevnosti, mít též lepší znalosti jejich mentality. Toho lze v zájmu úspěšné německé politiky jen lito­vat. Naše snahy o vyrovnání ,s národy Vý­chodní a Střední Evropy jsou samy dost obtížné. Nesmí být ještě více ztěžovány chybami a opomenutími, jimž je možno se vyhnout. Tím, abychom tak činili, jsme povino­vání nejen vůči našim německým v ne­svobodě žijícím krajanům, nýbrž vůči všem porobeným národům. Každé mluve­ní kolem věci, okrašlování a chlácholení, každé přisvojování sovětských výrazů, je komunistickými vyjednavači považováno za slabost a nic u nich nedosáhne. Přitom existuje příklad vyváženého ale pevného postoje vůči Československu z nejnovější doby. Když se Svatá Stolice, která byla například v případě Polska v zájmu vykonávání nerušené duchovní správy ochotna ke každé přijatelné ocho­tě, viděla konfrontována nesplnitelnými nároky se strany Československa, přeru­šila jednání, aby vyčkala, až komunističtí vládci dojdou к realističtějšímu odhadu situace. Jméno německého státu a v něm sym­­bolisovaná povinnost, zastávat se mírový­mi prostředky osobní svobody všech Něm­ců a jejich práva na sebeurčení, jsou tak nezadatelné a nedotknutelné, jako stano­vení kanonického práva o nástupnictví biskupů, které si Svatá Stolice jednáním nedala vzít. Ale také usmíření s našimi sousedy ve Východní a Střední Evropě nesmí být za­těžováno diplomatickými neúspěchy. Toto usmíření je nezbytné pro mír v celé Ev­ropě. Kromě toho jsou nám staleté vztahy к oněm národům příliš drahé, než abychom se nesnažili co nejrychleji od­stranit jejich přerušení, způsobené nacio­­nálně-socialistickou násilnou politikou. Za Adenauera a Brentana byly obnove­ny diplomatické styky se Sovětským sva­zem. Za nich rozhodl německý parlament v červnu 1961 jednohlasně, že se má usi­lovat také o styky se státy Východní a Jihovýchodní Evropy. Nová jednání s Československem zapo­čala za obtížnějších podmínek. Cílem bylo od počátku jen uzavření obchodní doho­dy a zřízení obchodních zastupitelstev. Také s obyvatelstvem Československa se německý národ snaží o usmíření. Jednání s Československem však ukazují, že dob­rá vůle na jedné straně nestačí ke zlep­šení mezinárodních styků. Československo patřilo dosud к zemím komunistického tábora, které sledují cíle sovětské politiky nej neústupněji. I na kon­flikt svědomí takového starokomunisty, který i dnes komunistou je, jako je spiso­vatel Mňačko, který nechtěl mlčet vůči spílání Israeli a Židům, reagoval rudý to­­talitarismus tím, že ho zbavil státního ob­čanství. Kdo vede jednání s representanty tako­vého režimu, musí vědět, že tradiční zása­da „Do ut des“, to jest zásada vzájemného vyváženého dávání a braní, není pro dru­hou stranu žádným závazným principem. Hospodářský zájem na rozšíření výmě­ny zboží je na československé straně vět­ší, než na německé. V Československu se chtějí pomocí německého investičního zbo­ží dostat z hospodářských potíží, které způsobilo stoprocentní řízené hospodářství. V zájmu vyvážené, oběma stranám vý­hody skýtající dohody by bylo bývalo, kdyby Českoskovensko bylo honorovalo dosažený hospodářský zisk uznáním při­měřené právní ochrany pro turisty ze Spolkové republiky. Aby bylo možno při jednání s českoslo­venskými representanty plně využít všech Autor článku: Spolkový poslanec JOSEF STINGL, místopředseda Křesťansko-demokratické strany v Západním Berlíně, předseda Sva­zu Odra-Nisa v Křesťansko-demokratické a Křesťansko-socialní straně. POMOC DOMOVU Akce Českých listů a České so­ciální POMOCI v Německu potkala se s pěknou odezvou u našich čtenářů a přá­tel. Mnoho dárců bylo již obdarováno celou řadou uměleckých hodnot; akce to­tiž není žádnou žebračinou, nýbrž pojít­kem mezi vlastí a cizinou. Přes úspěch celé akce obracíme se na naše přátele, aby upozorňovali na naši ak­ci a tak pomohli nejen domovu, ale i stav­bě myšlenkového mostu mezi domovem a exilem. To je nejdůležitější pro nás všechny v cizině, kteří mnohdy zapomínáme na vlast a na duchovní a myšlenkové spojení. Kdo má zájem, nechť se obrátí na TSCHECHISCHE SOCIALHILFE IN DEU­TSCHLAND e. V. (Česká sociální pomoc v Německu), Postscheckamt München Nr. 784 94, neb na ČESKÉ LISTY, Postscheck­amt München Nr. 156 788. Každý dar bude potvrzen. Jedná-li se o dar P. D., prosíme o laskavou poznámku v tomto směru na ústřižku. Děkujeme Vám předem za Vaše pocho­pení! CESKÉ LISTY Haló — zde Praha! Je nepochopitelné s jakou naivitou sle­dují u nás západní žurnalisté politické udá­losti. Mám dojem — a jistě se nepletu — když napíši, že na „západě nic nového“ aspoň pokud jde o povrchnost a neiformo­­vanost mnohých reportérů, kteří neznají materii věci a domnívají se, že v Praze možno lovit žurnalistické sólokapry a ne­uvědomují si, že ve Vltavě t. č. plují jen politické sardinky, které úzkostlivě uskočí, když moskevská velryba se otočí. A to se stalo 6. ledna t. r. v Praze! Proč se to se stalo je již zajímavější. Je nedůležité uvažovat a přemýšlet, kdo bude ministerským předsedou, zda padne ten ministr neb zůstane. Hlavním osobou je gen. sekretář strany, který je jednak spoj­kou к Moskvě kam vede z Prahy jen jed­nosměrná politická cesta a kromě toho ko­ordinátorem a vykonavatelem všech rad, které dostává ze sovětských míst etablova­ných na čs. území. Informovali jsme ze stověžaté metropo­le již několikráte, že tlak hospodářských expertů na A. Novotného je tak masivní, že Novotný bude muset odstoupit. Počíta­lo se s hospodářským matadorem a samou­kem z Ostravska Oldřichem Černíkem, kte­rý se měl stát „moravským jazýčkem“ na váze mezi Slováky a Čechy uvnitř ústřed­ního sekretariátu strany. Že však novým mužem ve straně je Slovák Šáňo Dubček ukazuje na dubiosní moskevskou politikou dvojí tváře. Jinak v Čechách a jinak na Slovensku hovořili, radili a jednali diplomaté a po­radci Moskvy. Na otázku co bude nového — po změně u kormidla v Praze — lze jen odpovědět že kormidelník v rámci celokomunistické­­ho směru bude řídit kormidlo podle pří­kazů z Moskvy. Co se změní — bude vnitřní iniciativa a osobní politika ve straně. Partyzán Dub­ček, má velmi dobrý „komunistický pů­vod“ nejen z doby Slovenského národního povstání, nýbrž i od svých rodičů, kteří se podíleli na bojích a revoluční činnosti v době Slovenské sovětské republiky na vý­chodním Slovensku po první světové vál­ce. Možná, že přijde na přetřes Slánského proces, možná bude jednáno o smrti J. Švermy a osudu R. Baráka. Toť však jen rámcová hudba a předehra к těžkému pro­cesu hospodářskému, který stranu — ne vládu — čeká к řešení. Ostravská nespokojenost, oposice v Brně ve věci Baráka, slovenský nacionální-ko­­munistický revisionismus a nespokojení in­telektuálové — toť nejedno sousto, které nutno strávit než dojde к boji o skutečnou moc v straně mezi českými a slovenskými komunisty. Sabotáže nejsou vyloučeny, jelikož i mezi komunisty, zvláště u nás, bují silný nacionálni duch. Novotný, před­stavitel typického byrokratického a úřed­ního pražského komunismu, i když neměl nic společného s dynamikou „karlínských kluků“, není ještě poražen. Vývoj v tomto směru bude záviset do jaké míry si udrží posice L. Strougal a J. Hendrych, platící za Novotného „šedé eminence“. Kostky byly vyraženy v Praze, výsledek zná jen Moskva! Tuto skutečnost podtrhuje nervositu na zasedání v Praze 6. ledna t. r., kdy do 11 hod. dopoledne se čekalo, jako při poslední volbě presidenta, na rozhodnutí — pocho­pitelně z Moskvy, které padlo pro Dubče­ka a ne na Černíka či Lenárta. Nejen mezi soudruhy, ale i mezi neko­­munisty v Československu panuje názor, že Moskva si nemohla vybrat „ruštějšího soudruha“ než Dubčeka, který sám pro­hlašuje, že jeho politickou mateřštinou je ruština což dokumentuje i tím, že slovo komunista ostentativně vyslovuje, přesně podle velkého vzoru, „komunjista“ J. Nováček, Praha

Next