České Listy, 1970 (XI/1-12)

1970-01-01 / No. 1

strana 2 Stojí za pozornost se str. 1 Praze všímavý chodec ještě dnes. Psychó­za bezhlavého ničení se postupně přenesla i do ostatních krajů republiky“. I prísluš­níci Bezpečnosti dodávali zprávy rozhlasu a podle Kroupy vyplývalo jejich jednání z „hluboké dezorientovanosti, z nemorálni a hysterické atmosféry“. „Tito lidé nepro­hlédli zámery pravicových a antikomunis­­tických sil ve sdělovacích prostředcích. „Pravicově oportunistické síly a protiko­munistická a protisovětská reakce se sna­žily rozbít jednotu složek Bezpečnosti VE SVOBODNÉM SVĚTĚ: V Národní politice píše Ědmund Řehák, ředitel pařížské kanceláře ACENu o tom, jak v roce 1956 byli představitelé maďar­ské revouce nadšeně přijati Evropskou ra­dou ve Strassburku a že tam paní Anna Kéthly dokonce dostala Evropskou cenu. Tři měsíce později našel pak předseda stu­dentského klubu Petöfi, János Pál, na své tiskové konferenci jen zástupce exilního tisku. Řehák píše na adresu nových uprch­líků, že se na Západě setkají skoro s ne­uvěřitelným neporozumněním, poněvadž „z cizího krev neteče.“ • Naardenský vý­bor uveřejnil memorandum, podepsané předsedou P. J. Langem, S. J., a dr. VI. Svobodou. Rok 1970 je jubilejním rokem, neboť v něm uplyne 300 let od smrti Jana Amose Komenského. Ve dnech 15.—19. srpna se bude konat v holandském Naar­­denu kongres českých exilních organizací. • V New Yorském hotelu „Plaza“ se ko­nal čtvrtý representační bál Svazu čs. sportovců v zahraničí. • Ve „Věstníku“ Československé národní rady americké píše místopředseda Rady, profesor dr. František Schwarzenberg, že Sovětský svaz a Čína nadále usilují o svržení všech nekomunistických vlád a nastolení komu­nistické diktatury na celém světě. Zdán­livě nesmiřitelný spor mezi Sovětským sva­zem a Čínou nic na tom nezměnil. Jejich úsilí o pronikání se nezmenšilo a leckde vedlo к úspěchu. • V roce 1968 ve Phoe­­nixu v Arizoně ve věku 96 let zesnulý Vladimír August Geringer, strýc předsed­kyně Československé národní rady ame­rické, paní Vlasty Vrázové, odkázal České titulně a Chicago Boys’ Club 2 milióny dolarů. Byl synem zakladatele prvního českého deníku v USA, „Svornosti“. V II. světové válce „Svornost“ spolupracovala s čs. zahraniční vládou, s dr. Edvardem Benešem, dr. Janem Masarykem a dr. Já­nem Papánkem. • Pobočka Českosloven­ské národní rady americké v St. Louis, Missouri, zvolila předsedou Václava Hla­váče, místopředsedou prof. dr. Rudolfa Wierera, a tajemníkem prof. dr. Radko K. Jánského. • The „American Bulletin“, vydávaný Československou národní radou americkou, se ujímá amerických vojáků ve Vietnamu. Píše, že My Lai bylo známé komunistické hnízdo, dvakráte dobyté, a přece dále bojující. Mnoho Američanů tam ztratilo životy. Rozlišování mezi „dobrý­mi“ a „zlými“ tam bylo prakticky nemož­né, ženy byly stejně tak nebezpečné jako muži a i malé děti házely bomby a sta­věly pasti. Bylo to partyzánské válčení. • Český vědec prof. dr. Josef Kratochvil měl přednášku na přednáškovém večeru, uspořádaném na stuttgartské universitě touto universitou a Ukrajinskou svobod­nou universitou v Mnichově. Prof. Krato­chvil je profesorem na obou universitách. • Ve Washingtonu zemřel ve věku 78 let bývalý československý velvyslanec v Tu­recku, dr. Miloš Hanák, otec českého exil­ního pracovníka Lubomíra Hanáka. V tři­cátých letech zastupoval Československo v Ankaře, po druhé světové válce byl však odvolán, poněvadž mu Sověty nezapomně­ly jeho spolupráci s americkými a brit­skými diplomaty. V letech 1948—1954 řídil washingtonskou kancelář „Rady svobod­ného Československa“.Psal do několika e­­xilních novin. Jeho poslední článek vyšel v „Národní Politice“. „České Slovo“ o dr. Hanákovi píše: „Dr. Miloš Hanák patřil к těm vlastencům, kteří si v národě vy­budovali trvalý pomník.“ • Redaktor Jožka Pejskař píše v Českém Slově pod nadpisem „Rok Komenského a náš exil“ m. j.: „Komenského si budou letos připo­mínat snad všechny kulturní národy svě­ta, a to jako vědce, učence a pedagoga, který ze všech vynikajících myslitelů snad nejvíce přispěl к všeobecnému vzdě­lání lidstva“. • Na zasedání Stálé kon­na str. 3 ČESKÉ LISTY Cesta do katastrofy R. KOPEČKY VII. (Dokončení) Itálie podlehla docela Mussoliniho fašis­mu. Není jeho ospravedlněním, konstatuje­­me-li, že jí stejně hrozila diktatura komu­nistické strany. Británie, za první socialis­tické vlády, jíž byla postižena, musela zne­hodnotit svou měnu, prošla kritickým ob­dobím generální stávky a hledala bezpečí skoro výhradně jen pro sebe. Měla smlou­vu s Francií, ale začala koketovat s Ně­meckem a zásluhou tiskového lorda Rot­­hemera a jiných zaslepenců, začínala se zde objevovat protičeskoslovenská propaganda, jíž jsme se nesnažili řádně čelit. Francie pak žila v zápolení „lidové fronty“, v níž se uplatňovali komunisté a jejich kolaboranti s krajně pravicovými skupinami (cagoular­­di a pod.). Ač měla smlouvu s mnoha men­šími zeměmi, schovala se za Maginotovu linii a jen pošetilec mohl doufat, že její vojáci půjdou dále, než do pevností, jež byly na čas divém světa. Tak vypadal svět v době, kdy výmar­­ský systém v Německu, jenž překonal ba­vorský separatismus, Freikorpsy, vražedné fémové skupiny ve Westfálsku, tajné orga­­nisace jako Orgesch a Orka, se stal ne­schopným odolávat náporu totality ze dvou stran — komunistů a nacistů. Zásluhou ko­munistů byl zvolen stařičký Hindenburg presidentem, protože komunisté podrazili nohy kandidátu středu. Den Hindenburgo­­va zvolení měl být varovným signálem ce­lému světu. Nebyl. Labour Party a po druhé světové válce mi­nisterský předseda Británie, byl Benešovi vřele nakloněn. Ve své knize pamětí „As it happened“ se zmiňuje na dvou místech o svých rozhovorech s dr. Benešem v době předcházející Mnichovu. Píše: „Šel jsem na hrad ... a měl rozhovor s presidentem Benešem. Hovory s ním mely sklon se změnit v monolog, v němž vysvět­loval velmi výmluvně svou politiku a svůj názor na události. Vždy se mi zdál velmi optimistickým a příliš ochotným myslet, že svou diplomatickou dovedností dostane svou zemi ze všech nebezpečí, jimž je vy­stavena “ Na jiném místě své knihy píše Attlee: „Měl jsem dlouhý rozhovor s Benešem. Ne­bezpečí nacismu se již rozvíjelo, ale Beneš, jako vždy, projevoval veliký optimismus. Vždy se mi zdál ve svém jednání s Němci a později s Rusy skládat příliš mnoho dů­věry ve svou chytrost. Jak se mi zdá, ne­uvědomoval si, jak dlouhé lžíce je potřebí, aby člověk jedl polévku s dáblem“ Přehnaný optimismus, přehnaná domýš­livost, neochota přijímat, ba dokonce i vy­slechnout cizí názory, to charakterizovalo Beneše vždy a bylo známo každému, kdo s ním měl politicky co činit. Dr. Kramář míval ve zvyku veřejně doznat, že se mýlil, když zjistil, že se chyby dopustil. Dr. Be­neš nikdy nepřipustil, že se někdy a v ně­čem mýlil, že by někdo mohl býti o něčem lépe zpraven, než on. Neměl rád rádců, ale Duchovní zprávy U příležitosti oslav 1.100. výročí zalo­žení panonské arcidiecése se bude konat v červenci v Salzburku mezinárodní sjezd o slovanských dějinách a filologii. V prosince 1969 byl ve staro-katolické katedrále sv. Gertrudy v Utrechtu v Ho­landsku vysvěcen prof. Marinus KOK jako arcibiskup-koadjutor. Poprvé od odloučení starokatolíků v roce 1723, blahopřál no­vému starokatol. arcibiskupovi také Sv. Otec Pavel VI. a zaslal mu dar. Slavnost­ního obřadu se zúčastnili zástupcové řím-sko-katolické Církve v Holandsku, zástup­ce anglikánů a pravoslavných. Dp. P. Antonín BERNÁČEK, vedoucí české katolické misie ve Švýcarsku, se síd­lem v Bazileji, složil věčné sliby v domě českých augustiniánů ve Zwieselu v Ba­vorsku. 30. prosince 1969 oslavil doyen českého biskupského sboru, brněnský biskup dr. Th. Karel SKOUPÝ, v obdivuhodné svěžesti sve 83. narozeniny. Blahopřejeme a vypro­šujeme hodně zdraví a božího požehnání. Bylo by ovšem nesprávné tvrdit, že nik­do neviděl a že se neozvaly varovné hlasy v mnoha zemích a ovšem také u nás. Ne­byli to jen dr. Kramář a dr. Hajn, ale mnozí jiní. Výstrahy ze zahraničí byly ze­směšněny, výstrahy u nás zakřikovány. (Budiž zde dovolena tato osobní vzpomín­ka: Když autor těchto řádků — který ovšem se nepokouší předstírat, že byl nej­významnějším kritikem Benešovy zahra­niční politiky, jejíž chyby tenkráte ostatně přisuzoval více Benešovu okolí než jemu — předložil na jaře 1925 po delší návštěvě Německa ministerstvu zahraničí memoran­dum o svých rozhovorech s německými po­litiky a publicisty skoro všech směrů, po­zval si jej dr. Beneš k rozhovoru, v němž mu vyložil, že nemá o Německu ani po­nětí. Když pak v legionářské revui „Pře­rod“ uveřejnil článek, v němž vyslovil své obavy z možného úspěchu nacismu, byl ministerstvem zahraničí velmi přísně poká­rán. A když pak nekajícně uveřejnil člá­nek o nedostatcích zahraniční propagandy, div jej to nestálo existenci.) Nic nemůže znázornit lépe zaslepenost ministerstva za­hraničí, než okolnost, že, když byla za vál­ky čs. armáda ve Francii oblažena zásil­kou českých knih ze Spojených států, byl mezi nimi i krajanský kalendář na r. 1938, v němž úředník tiskové služby minister­stva zahraničí vykládal, že bezpečnost re­publiky je spolehlivě zajištěna. Bude na místě uvésti svědectví muže, jejž nikdo nebude podezřívat ze zavilého pravičáctví. Clement Attlee, vůdce britské jen pochlebné pochlebníčky, kteří jej v jeho omylech utvrzovali. Proto také nebyl schopen vidět nebezpečí, učinit co bylo potřebí a proto také po první pohromě za­vedl republiku do druhé katastrofy. Omyly a zanedbání mnoha let se nedalo snadno odčinit, ale vždy bylo možno se dohodnout s Rakouskem, než bylo pohl­ceno Hitlerem a š Polskem — ač polský ministr zahraničí Beck nebyl o mnoho moudřejší, než ředitelé čs. zahraniční poli­tiky. Byl však o něco střízlivější. Toto spo­jenectví mohlo odvrátit nacistický útok a je pravděpodobné, že za takové situace by ani nebylo došlo к francouzské zradě. Když vypukla michovská krise, bylo ovšem již pozdě. Nabídnout v mnichovských dnech Polákům ze zoufalství Těšínsko, vypadalo docela jako list Přemysla Otakara II. pol­skému králi, který také našel Polsko, až když už bylo docela pozdě. Zaznamenali jsme omyly zahraniční po­litiky Československa. Tím jsme nechtěli ospravedlňovat Mnichov a co po něm při­šlo. Co postihlo Československo bylo hroz­nou nespravedlností vůči státu, který přes všechny své chyby a nedokonalosti byl jed­ním z nejlepších na světě. V dějinách nenalezneme mnoho případů, že by se státům, jaž byly vlastní neprozíra­­vostí krůtě postiženy, byla poskytnuta pří­ležitost napravit, co je postihlo. Druhá svě­tová válka nám přinesla tuto příležitost, ale tato příležitost byla promarněna, pro­tože nebylo pochopeno poučení z katastro­fy první. leden 1970 AMERICKÉ POZNÁMKY PRÍPRAVY na volby V tomto roce se konají ve Spojených státech kongresní volby. Normálně v kon­­gresních volbách v roce, kdy se nekonají současně presidentské volby, ztrácí presi­dentova strana mandáty v kongrese. Tento rok se snaží Richard M. Nixon o výjimku: Chce naopak posílit republikány v senátě i v domě representantů. Mnoho okolností nasvědčuje, že se mu to může podařit: de­mokraté jsou roztříštěni a nemají pro­gram, Amerika cítí, že má v této nebez­pečné době dobrého presidenta a že po­třebuje i silný kongres, president Nixon je osobně velmi oblíben, on i vicepresident Spiro T. Agnew ubrali hodně ze síly ame­rické, jinak velmi jednostranné, televize a konečně Nixon sám zasahuje a bude za­sahovat osobně do voleb ve prospěch re­publikánských kandidátů. Kromě toho president Nixon a jeho vlá­da, v níž má velké slovo ministr sprave­dlnosti John N. Mitchell, sleduje strategii získat voliče, kteří dosud volili liberální demokraty, pro konservativní republiká­ny. Tak vyhlásil Nixon vládní program, který „přebral“ mnohé cíle demokratu, m. j. boj proti znečisťování přírody, zesílení sociálních opatření a rovnoprávnost čer­nochů, přátelský postoj vůči státu Israel a redukci vojenských výdajů. Přitom jsou republikánskou stranou nominováni kan­didáti, kteří jsou stoprocentními americ­kými vlastenci a ve značné míře konser­vativer Jmenování kandidátů a jejich fi­nancování je věcí, o níž se stará přímo president Nixon a v senátě Volební výbor, jenž vede senátor John G. Tower, a v do­mě representantů Volební výbor, jenž ve­de kongresman Bob Wilson a jehož vý­znamným členem je kongresman Ed Fo­reman. Důležitou roli může hrát otázka případ­né hospodářské recese a válka ve Vietna­mu. Ale hospodářská krise není v tomto roce akutní a Američané by ji stejně ne­přičítali Nixonovi, a ve vietnamské otáz­ce Nixon sleduje to, co si zřejmě přeje většina voličů. Kdy a jak vietnamskou o­­tázku vyřeší, neví možná dnes ani pre­sident sám. Ale jisté je, že ji bude řešit tak, aby vyhrál tyto a další volby. A o­­hledně inflace a hospodářské recese je jis­té, že Nixonova vláda nepřipustí pláno­vanou hospodářskou krisi, která v třicá­tých letech porazila republikána Herberta Hoovera. A totéž se týče televize, kterou nyní přesně sleduje nejen Spiro Agnew, ale také Dean Burch, předseda Federal Communications Commission, a Herbert G. Klein, ředitel vládních sdělovacích pro­středků. vojenská situace Přímo geniálně si Richard Nixon počíná také pokud se týče americké vojenské sí­ly. Oproti Kennedy mu či Johnsonovi si může dovolit, snížit výdaje na vojenství a redukuje a bude redukovat americké pozemní síly. Zato ale zesiluje zbrojení — zatím co dává najevo jednat o odzbrojení se Sověty (rozhovory SALT). Nixon a jeho ministr Melvin Laird odložili další, ne zcela nutné lety na mě­síc a na Mars a Američané pracují nyní plně na vybudování oběžné stanice kolem Země a na raketách a letadlech, které by bylo lze nasadit opětovně ve spojení mezi Zemí o oběžní stanicí. Lze doufat, že bu­dou hotovi dříve než Sověty. Nixon a Laird také, poté co nejprve prosadili jed­ním hlasem v senátu povolení protiraketo­vých raket ABM v malém měřítku, žá­dají nyní rozšíření tohoto programu i na ochranu měst, a lze pochybovat o tom, že ve volebním roce se senátoři budou moci postavit proti ochraně svých voličů. Ko­nečně Nixon a Laird prosazují vybudová­ní raket s mnoha atomovými hlavicemi MIRV, které Americe zajistí naprostou převahu nad Sovětským svazem. Důležitá je hlavně jedna věc. Nixon a jeho spolu­pracovníci si uvědomují základní pravdu: Že totiž Sověty již nestačí držet s Ameri­kou krok, nejen vědecky a technicky, ný­brž také hospodářsky a finančně, že prostě nemohou dovolit soutěžit s Ame­si rikou ani v letech na měsíc ani ve vývoji obrovských technických a vědeckých i vo­jenských projektů — že proto nyní nalé­ na str. 3

Next