Československý Architekt, 1976 (XXII/1-26)
1976-02-06 / No. 1
Ve výstavní síni Projektového ústavu Výstavby hlavního města Prahy byla v závěru roku instalována výstava Výstavba socialistické Prahy. Na poměrně malé ploše tu autoři výstavy — tvůrčí kolektiv Propagační tvorby — soustředili velké množství zajímavých údajů dokumentujících bilanci dosavadní výstavby Prahy od roku 1945. V modelech si návštěvníci mohli prohlédnout i budoucí části hlavního města, jako Jižní Město apod. Jediným nedostatkem výstavy, která se těšila skutečně až nezvykle velkému zájmu návštěvníků, bylo, že u žádné fotografie sídliště či solitérního objektu jsme nenalezli nejen jméno autora, ale ani projektového ústavu, který byl generálním projektantem. Skoda, šlo 0 příležitost ukázat veřejnosti nejen velké dílo investorů a stavbařů, ale 1 architektů. Hledisko prvních dvou jmenovaných však tentokrát zvítězilo ... ný Snímky: Hana Hilská Část věnovaná historické Praze — v popředí model Anežského kláštera KAREL IV. by nám tleskal NAD GENERÁLNÍM PLÁNEM ROZVOJE HL. MĚSTA PRAHY Už několik let přestala být Praha popelkou ve výstavbě naši vlasti. To, co se během té krátké doby uskutečnilo, přesáhlo dalekosáhle všechny předchozí investice od konce války. S výsledky této velké proměny se potkáte doslova na každém kroku hlavním městem a již zdálky ji signalizuje pohled na věnec nových sídlišť kolem centra stověžaté Matky měst. A to nejsme ještě ani uprostřed budovatelské éry, která během patnácti let promění Prahu ve vzorné socialistické velkoměsto s bezmála půldruhým miliónem obyvatel. Svědčí o tom generální plán rozvoje hl. města Prahy, s nimž byla odborná veřejnost seznámena ke sklonku minulého roku. V koncepci rozvoje se vychází z předpokladu, že do konce století dosáhne počet obyvatel jeden milión tři sta tisíc a pak zanedlouho čtyři sta tisíc přes milión. Počítá se s přistěhováním 180 tisíc osob do roku 1990 a s dalšími 90 tisíci do sklonku tisíciletí... nejslavnější Silvestr století tedy oslaví vedle rodilých Pražanů přes čtvrt miliónu „přistěhovalců". Všichni tito lidé ovšem musí bydlet — a lépe, než dnes. Proto se mají postupně odstranit zbytky nouzových kolonií, vyřadit byty IV. a ve výhledu i III. kategorie. Zvýší se podíl větších bytů. Na osm až deset pročet mladých a svobodných obyvatel připadne hotelové a kolektivní bydlení. Pro přestárlé a invalidní občany budou vyhrazeny speciálně vybavené byty; má jich být nejméně pět procent z celkového bytového fondu. Bytová výstavba se plánuje do čtyř sektorů. Ve východním se hlavní stavební činnost soustředí na přestavbu dolního Žižkova, Vinohrad a starých Vršovic. Jihovýchodní sektor na území Prahy 4 bude vedle Jižního města obohacen bytovými celky Lhotka-Libuš a Modřany-Komořany, výroba se má soustřeďovat u Chodova, Libuše a v Modřanech, důležitými novými soubory se stane Sjezdový palác, komplexy televize i rozhlasu, Pankrác a Jižní město dostanou společenská centra. Jihozápadní sektor v Praze 5 doplní Jihozápadní město a nový Barrandov, na místě Tatry vznikne společenské centrum, budou zastaveny i Dívčí hrady. Rozvoj v severozápadním sektoru na území Prahy 6 proběhne převážně přestavbou starých částí Břevnova, Veleslavína, Vokovic, Liboce a Řep. Později se budou realizovat sídliště v Běchovicích a v Újezdě nad Lesy pro 70 CCO obyvatel, Uhříněves-Kolovraty pro 90 000 lidí, zatímco prostor Zbraslav-Lipence-Radotín zahrnuje vedle rekreačního střediska i příležitost pro realizaci Zahradního města. V 6. pětiletce se mají dokončit sídliště Bohnice, Čimice, Kyje-Lehovec, Lhotka-Libuš, Černý most a Letňany západ I, jako hlavní staveniště bytové výstavby se bude pokračovat ve výstavbě Jižního města. Další sídliště se mají zahájit nebo připravovat právě tak, jako modernizace bytového fondu a regenerace historického jádra. Tato opatřeni zajisti, aby se i při nezbytném odpadu zvýšil počet 400 000 bytů v roce 1970 na 500—530 tisíc bytů k roku 1990. Do téže doby se má snížit dnešních více než 15% nutného soužití na 2 %. Počet obyvatel na jednu obytnou místnost, který v roce 1970 činil 1,6, má v roce 1980 klesnout na 1,3 a do roku 1990 na jednu osobu, počet čtv. metrů obytné plochy na 1 obyvatele se zvýší z 12,1 na 16—17. Byty ovšem tvoří pouhou část výstavby, jak ji stanoví generální plán komplexní koncepce dlouhodobého rozvoje hlavního města Prahy. Velká pozornost bude věnována zdravotnickým zařízením, která mají sloužit i 300 000 mimopražských pacientů, a výstavbě kulturních zařízení. Doplní je koncertní sině, galerie a muzea v centru města, i kulturní domy a kina v nových obytných obvodech. Budou regenerovány historické zahrady, nákladem 700 miliónů rekonstruováno Národní divadlo s přilehlým objektem, dostavěna budova Staroměstské radnice, rozestavěna Národní galerie a Státní knihovna. Přestavbou staré Libně, Vysočan a Karlina se dotvoří urbanistický celek s centry na Palmovce, v Kobylisích a Letňanech. Praha 8 a 9 se stane nejdůležitějším průmyslovým sektorem s klíčovými, soustředěnými závody. Jako velké úkoly v dopravě se jeví přestavba železničního uzlu a metro, na kterém bude během 6. pětiletky dokončen I. a II. úsek trasy A Leninova—nám. Míru—Olšany, II. úsek trasy C Kačerov— Háje a zahájena výstavba dalších úseků. Důkladně se řeší uliční doprava již s ohledem na očekávaných 380 tisíc osobních aut, evidovaných v Praze v roce 1990, jímž bude sloužit asi 200 tisíc odstavných míst. V průběhu 6. pětiletky zahájíme u Radotína výstavbu jaderné elektrárny, k niž do roku 1990 přibude další. Rozsáhlá výstavba energetických zařízeni a sítě umožní přechod na ušlechtilá paliva, takže spotřeba uhlí klesne kolem roku 1990 prakticky na nulu, zatímco například spotřeba zemního plynu stoupne na 760 tisíc tun měrného paliva v roce 1980 a na 2230 tisíc tun měrného paliva v roce 1990. Zvýšeni rozsahu pražské zeleně a tělovýchovné plochy z dosavadních % na 12h metru na obyvatele a rozšíření rekreačních ploch, jako např. v Trojské kotlině, dále zpříjemní život obyvatelům Prahy. To všechno jsou ovšem plány a čísla. Jenže nová pražská sídliště s desetitisíci byty a prvni trasa metra byly nejdříve také jen plány a čísla. Splnili jsme je, Praha se zmodernizovala, zkrásněla, rozrostla. Už dnes by nám Karel IV. tleskal. Také to, co se z reálných plánů uskuteční během tří pětiletek, závisí jen na nás. bra (Z diskuse poroty na řešení operního divadla v Plovdivu) Budoucnost operního divadla (podle soudobých představ) úzce souvisí s proměnou životního stylu moderního člověka a s přesunem jeho převažujících zájmů do jiných oblastí, než je bohužel kultura, divadlo apod. Na tento závažný fakt působí negativně i omezený repertoár několika klasických (navštěvovaných) oper, neustále reprízovaných; a do tohoto okruhu jen velmi obtížně pronikají díla současná. Je zajímavé ze zkušeností (zvláště západoněmeckých operních scén), že nákladná technika, kdysi scénografy, režiséry a dramaturgy tolik prosazovaná a vyžadovaná, je jen málo využívána. Podobná situace je i v NDR. To souvisí pochopitelně i se současnými tendencemi ve scénografické praxi, kdy převládá jednoduchost ve výtvarném řešení scény, náznak a hlavní pozornost je soustředěna na projev herce. Technickou atrakci, změnu prostředí a v poslední době i experimenty se světlem a barvou lze uplatnit lépe a snad i vhodněji při adaptacích oper pro televizi. Další tolik diskutovanou otázkou je velikost divadla, počet míst. Jestliže se ztotožníme s faktem, že nosným prvkem opery je osobnost živého herce, pak jeho bezprostřední kontakt s publikem je bezpodmínečný. Proto pozorovací vzdálenost kolem 30 m, která vychází z optických křivek u divadel pro 1200—1800 diváků, je nevyhovující a musí nutně vést k odpovídající redukci počtu míst. Tento předchozí trend v názorech na velikost vybavení operního divadla se pochopitelně odráží i v architektonické a hmotové skladbě budovy. Při dodržení všech technických podmínek a rozměrových parametrů náročné jevištní techniky vzniká složitý komplex provozů a objemů, jejichž redukce nebo přizpůsobení do předem připraveného hmotového a architektonického tvaru je úloha velmi obtížná a hlavně neekonomická. Snahy vyřešit tento problém architektonickými prostředky se datují už od padesátých let a výsledky nejsou vždy přesvědčivé. Nejvíce diskutovaným příkladem je realizace Utzonovy opery v Sydney, kde konstrukce „plachet" jako výrazného jednotícího architektonického prvku vedla kromě obrovských technických potíží i k mnohonásobnému překročení nákladů stavby. Ovšem i příklady ze současných mezinárodních konkurzů jsou problematické a jejich vítězné návrhy jsou většinou pozastaveny. Vítězný návrh Hanse Dalia a Torbena Lindhardtsena na operu v Bělehradě S3 podle posledních zpráv dále nezpracovává pro technické a především ekonomické problémy. Impozantní kubický tvar, prosklení krychle o výšce 45 metrů, vede k ohromnému obestavěnému prostoru uměle klimatizovanému s obrovskými nároky na energii pro medium klimatizačních jednotek. Rovněž otázky vertikálních komunikací herců na jeviště a transportu jevištní techniky v záměrně zjednodušené dispoziční osnově se ukázaly jako těžko řešitelné. Podobný osud má i vítězný návrh Ivana Strause a Halida Muhasiloviče pro Sofijskou operu. (Architektura ČSR 3/1975.) Nesporně originální urbanistické řešení, kdy do osy hlavního pěšího parteru umístili autoři dva komolé jehlany (pyramidy), se ukázalo v části hledištní a hlavně jevištní jako technicky nevyhovující. Křivka viditelnosti hlediště omezená náklonem stěny jehlanu je nedostatečná a zlepšení jejích parametrů by v podstatě likvidovalo i celý výtvarný záměr. Průchozí hlavní vestibul dovoluje pouze koridové vertikální spojení jeviště s technikou v suterérnu a rovněž vertikální a horizontální transport na poddimenzované jeviště je obtížný. Vyskytují se ovšem i snahy, aby i za daných náročných plošných a objemových ukazatelů se dal kubus operního divadla řešit adekvátně představám po jednoduché monumentální architektuře-skulptuře. Hlavní vstupy diváků se orientují z části jevištní, které je celé průchozí. Kubus jevištní části je pak řešen jako prostorová plastika, místnosti pro diváky (foyery, výstavní síně oj.) jsou dislokovány do „zadní" části hmoty divadla a jejich venkovní působení je až druhotné. Je pochopitelné, že podobný dispoziční systém neřeší podstatu problému, ale je pouze pokusem o výtvarné řešení daného schématu operního divadla. Vývoj na základě sledovaných tendencí povede zřejmě k redukci počtu diváků operního divadla a opera se stane opět komornější podívanou, jako tomu bylo už v minulosti, a myslím si, že k prospěchu věci samé. Počet 800—1000 míst se jeví jako optimální. Podobně i náročná technika jeviště bude redukována do optimálních mezí, bude snížen i počet pomocných jevišť, poroste význam forbiny, která se dále rozvine a přiblíží divákovi. Středem zájmu se stanou snahy po maximální variabilitě prostoru jeviště, jeho přední části se systémem pohyblivých portálů, vymezujících požadovanou šířku a výšku jevištního otvoru scény. Poroste nadále význam experimentální scény, která je v současných stavebních programech operních divadel přiřazována s jistými rozpaky. Dá se usuzovat, že divadlo malých forem a nekonvenční divadlo bude získávat stále větší okruh svých ctitelů. Víceúčelové využití hlavního sálu např. pro koncerty a jiné kulturní a společenskopolitické akce bude nadále stoupat, podobně jako i víceúčelové využití prostoru foyeru, výstav, restaurací apod. Tyto pozitivní tendence v názorech na poslání operního divadla budou mít rozhodující vliv i na architektonickou podstatu problému. Redukce ploch a jevištní techniky dává předpoklady i k novému nekonvenčnímu řešení divadelní budovy v dokonalé návaznosti a v symbióze se základními funkcemi operního divadla blízké budoucnosti. Na místo závěru bych chtěl vyslovit dvě přání: — aby otázkám kulturních staveb a divadelní problematice zvlášť byla věnována v naší odborné veřejnosti a především ve Svazu architektů daleko větší pozornost než dosud, — aby se získané zkušenosti už konečně podařilo uplatnit i v našich podmínkách. Svého času proběhla řada významných soutěží na divadelní budovy v ČSR a SSR, ale bohužel počet jejich realizací neodpovídá ani zdaleka naši bohaté architektonické a divadelní tradici v tomto oboru a je ve skutečnosti nulový. Vždyť mnohé z těchto staveb nebyly realizovány pro naprostou neujasněnost stavebního programu (např. koncepce centrálních skladů dekorací) a v mnoha případech i přeceněného rozsahu jak technického vybavení, tak i počtu diváků. Domnívám se, že nejprve musí být jasno ve sféře teorie divadelního prostoru, optimální velikosti divadla ve vztahu k různým typům scény a žánru, a pak je teprve možné odpovědně formulovat stavební program. V této oblasti by mělo dojít i k intenzivnější spolupráci zemí RVHP, jak bylo jednomyslně zdůrazněno všemi členy poroty soutěže na operu v Plovdivu. ing. arch. EVŽEN KUBA 3