Československá Televize, 1966 (No. 3-52)

1966-11-21 / No. 48

o 3 E X O O +* t/) o Poprvé jsem viděl hrát naše národní hokejové mužstvo ve Švédsku n<\ sklonku roku 1955. Tehdy, krátce po vánocích, jsme porazili Švédy na starém olympijském stadiónu ve Stockholmu po úplné exhibici vysoko 9:1, o den později jsme prohráli na tehdy ještě nezastřešeném Jo hanneshofu hladce 1:6. Ty dva zcela rozdílné výsledky jsou pro naše častá klání s reprezen­tanty „Tre kronor" typické. Pravda, v posledních letech se spíš daří nám, — ale na jak ještě dlouho? Lední hokej je dnes ve Švédsku zim­ním sportem číslo 1, a je jen otázkou času, kdy. se švédská hokejová kvantita / víc než 120 zimních stadiónů, přes 1 600 oddílů a 120 000 re­gistrovaných hráčů) přemění v kvalitu výkonnosti. Rozhodně se na naše tradiční rivaly opět rádi podíváme. Obrazovka z posledního hokejového MS v Lublani nám z paměti ještě nezmizela. Dlouhého Stoltze, taktického Pettersona, technicky vyspělého Ntlsso­­na a dravého Nordlandera poznáme asi na první pohled. Jenom na střídačku má za A. Strömbergera převzít kormidlo kovče nový muž— mladý [24 le\j Carl Abci Berglund z Aljredshemu. Po zápasech ve Švédsku sehraje naše národní mužstvo 2 utkání v SSSR. Proti dvojnásobným olympijským vítězům, proti šestinásobným mistrům světa a desetinásobným mistrům Evropy. Proti mužstvu, které trénuje na ledě už od 8. července, a které doufá, že se mu konečně už v letošní'sezóně podaří změřit síly s nejlepšími kanadsko-americkými profesionály. Také v týmu SSSR se setkáváme se starými známými. Národní mužstvo SSSR se mnoho nemění — třináctinásobní mistři země, hráči CSKA Moskva jsou v posledních letech stálým základem „sborně komandy“. Na shledanou tedy při přímých přenosech ze Švédska a SSSR. Utkání ze Stockholmu budeme vysílat ve středu 23. 11. od 19.25 hodin, zápas z Moskvy v sobotu 26. 11. už od 14.30 hodin. Luděk Br ábník 21. - 27. 11. 1966 o Rozhovor životě statečných Pro novináře bývá příjemnou povin­ností „udělat rozhovor“ s člověkem, jehož sfova prozrazují zralost moudrost, vyrovnanost a přemíru ži­a votních zkušeností, důvěrnou znalost světa i lidí. Zvláště je-li to zároveň člověk srdečný a otevřený — jako VASILIJ IVANOVIC ARDAMATSKIJ. Tím obtížnější je ovšem zachy Ut co nejr/ěrnějí proud jeho názorů a myš­lenek, aby se z nieto nevytratila ona svérázná nota, atmosféra bezprostřed­nosti, kouzlo jeho osobnosti. Setkal jsem se s V. I. Ardamatským poprvé před pěti lety v Moskvě. Své tehdejší padesátiny zrovna „oslavo­val“ tím, že uzavíral tři roky houžev­naté práce na knize SATURN ZVOL­NA POHASlNÄ (slovenský překlad pod názvem Canarisova krvavá hvěz­da). Od. té doby vyšel tento „doku­mentární román“, jak jej V. I. Arda­­ma.tskij nazývá, v ruštině nákladem jednoho miliónu výtisků, ve statisíco­vých nákladech ukrajinsky, bělorus­ký, lotyšský, litevsky aj., v desetiti­sícových nákladech v ČSSR, v NDR, a v Jugoslávii, a dopomohl svému autorovi к nemalé ]?opularitě. Přes­tože to není jeho první literární prá­ce, a dnes už ani ne poslední (vy­dal mezitím další „dokumentárni ro­mán“ GRANT VOLÁ MOSKVU), přestože předtím vydal celou řadu a „nedokumentárnícto“ povídek a no­vel, říká V. I. Ardamatskij o sobě málokdy, že je spisovatel. To se da­leko hlasitěji hlásí ke své bezmála třicetileté činnosti rozhlasového re­portéra ... „Víte, rozhlas mi umož­nil poznat svět, vděčím mu za mno­ho, a proto mu zůstávám a taky zůstanu věrný“. V minulých dnech k nám V. I. Arda­matskij přijel podruhé. Ke své tak říkajíc „životní premiéře“, u příle­žitosti vůbec první spolupráce s te­levizí, jako autor námětu třídílného televizního filmu CANARISOVA KRVAVÁ *HVĚZDA, který natočilo oblastní studio čT v Bratislavě „Jsem pochopitelně velmi rád,“ od povídá Vasilij Ivanovič na mou prvou otázku, „že se můj román dočkal dru hého života. Vím, jsou dva druhy autorů. Někteří, a těch je méně, pro­hlašují, že pro ně dílo končí prvním zpracováním. Jsou to autoři tzv vy­soké literatury a případná adaptace jejich děl je příliš nezajímá. Druzí, v а к těm patřím 1 - já, kteří pracují tziv. pokleslých žánrech, mají z „druhého života“ svých děl naopak radost. Jak se mi líbí váš televizní přepis? Víte, ještě jsem neviděl auto ra, který by přiznal, že adaptace je ho románu, filmová, televizní či ji ná, je lepší než jeho původní kni ha. Zároveň však hluboko smekám před bratislavskými soudruhy, a to jak před televizními pracovníky tak i před herci. Udělali obrovskou prá ci. Dovedu si představit, jak muselo být obtížné přepsat tak dějově čle­nitý a postavami nabitý příběh na tři hodinové televizní pořady, aby her-cům zůstal aspoň minimální prostor к vykreslení jednotlivých postav. Mi­mochodem — víte, že bratislavský představitel Rudina vypadá jako by skutečnému Rudinoví z oka vypadl?“ „A co film, Vasiliji Ivanoviči, ten se o váš román nezajímá?“ „Už se stalo. V současné době natá­čí filmové studio v Moskvě dvoudíl­ný film o Canarisovi a Saturnu. Na scénáři jsem pracoval společní se zkušeným filmovým autorem Míchaj- ® lem Blejmanem a s režisérem Vile- Щ nem Azarovem. Musím ovšem říci, že _ film bude podstatně jiný než má kni- ** ha, nebude již mít dokumentární cha­­rakter, který se například snažila za- A chovat vaše televizní adaptace. Za- TM chována zůstane skutečně jen zá­kladní zápletka a hlavní osoby, ostat­­ní bude dílem autorské a režijní fan­tazie a invence. „Mimochodem — už v slově na obrazovce jste o tom, že někteří z hrdinů Saturnu <ň žijí ...“ závěrečném ^ se zmínil - •• „Ano, a jsem jim vděčný za nemalou ^ pomoc pří sběru materiálů ke své knize a při psaní. Dodnes si s mno­hými dopisuji a občas se stýkáme. Nejvíc s Rudinem. Chtěl jsem, aby TM mě při této cestě doprovodil, bohu­­žel však onemocněl, a to víte, taky už není mladík ... Píšu si s Kravco­­vem — ten na rozdíl od vaší teieviz- ^ ní adaptace nezahynul, s Markovém, s Babakinem a dalšími. Ščukin mi píše ze Sibiře, kde už nějaký čas ■■ a žije. Nedávno zemřel soudruh Ándro- # sov, donedávna presoval na Stálé vý- * stavě národního hospodářství v Mos- ^ kv8. Někteří z těch Jmenovaných pracují dodnes v kontrarozvědce, jiní jsou již na penzi. Některým čtenářům mé knihy se zdálo, že osudy sovět­ských rozvědčíků v hitlerovském tý­lu jsou přehnané, že se to či ono nemohlo stát, že je to nelogické a podobně. Ujišťuji vás, že pokud jde o tyto osudy, nic Jsem si к nim ne­­přimyslel, naopak leckde jsem „ubral“, protože některé skutečné zá­žitky našich roavědčíků se i mně zdály — nu, skoro nemožné a nevě­rohodné. Znovu se přesvědčuji o sta­ré pravdě, že v životě se stanou vě­ci...* „A jak je tomu například s rádio­gramy, Jež citujete, třeba od skupiny Zille do Saturnu?“ „Všechny jsou autentické, opisoval jsem je z archívního materiálu do­slovně. Jen jsem poněkud krátil. Víte, čím méně měli Zllle a ostatní к hlášení, tím byli obšírnější a upo­vídanější, aby to tak nevypadalo ... Ale to, co uvádím v knize, je na­prosto dokumentární. I epilog mé knihy je historicky pravdivý. Müller skutečně přijel začátkem padesátých let do Moskvy jako turista — a než se nadál, naši jej chytili a zatkli.“ „Jak Jste se vlastně, Vasiliji Ivano­viči, jako rozhlasový reportér dostal к rtámětúm svých dokumentárních knih o špionáži?“ „To je tak, když jsem byl před mnoha lety na služební cestě v Berlí­ně, sešel jsem se tam s několika pracovníky naší kontrarozvědky, Strávil Jsem s nimi několik večerů — a oni mí vyprávěli příběh o Jed­nom našem důstojníkovi, kterého nám jednou americká zpravodajská služba v Berlíně doslova ukradla. Prostě ho unesli. A skupině našich kontraroz­­vědčíků se podařilo onoho důstojní­ka za neuvěřitelně krátký čas vysvo­bodit a přivést zpátky domů. Vy­právěli mi o tom bohužel velmi krát­ce a bez konkrétních faktů, ale i tak mě tento příběh zaujal. Když jsem se vrátil do Moskvy, požádal jsem pří­slušná místa o podrobnosti, protože jsem chtěl o této události napsat del­ší povídku. Bohužel — ze závažných bezpečnostních důvodů Jsem se dal­ší podrobnosti o únosu nedověděl. Tak jsem sedl, а к dokumentární kostře příběhu jsem si všechno ostat­ní domyslel. Zřejmě dost věrohodně, jak mí naši odborníci potvrdili... Ale už tehdy jsem se rozhodl, že napříš­tě budu psát o zpravodajství a kon­trarozvědce jen věrně a dokumentár­ně. Nejde mi pouze o pobavení či polekání čtenářů, Jak to dělá třeba lan Fleming se svým Jamesem Bon­dern, vrahem—gentlemanem, rád bych ukázal čtenářům nejen zajíma­vou stránku činnosti rozvědčíků, ale i jejich lidský profil, jejich osobnost, ať již kladnou či zápornou. Věřím, že čtenář si váží pravdy a historické autentičností...“ „A vaše další plány?“ „Už několik let sbírám dokumenty a archívní materiál к rozsáhlejší prá­ci o velké špionážní události z dva­cátých let. 0 tem, jak pracovníci naší čeky, to jest mimořádné komi­se, pod vedením Felixe Dzeržinského, 26.11. ZÁHADNÝ Kontra-Р. BAND — dobrodružná <L 1.4U filmová komedie odhalili velmi chytrého, vzdělaného a lstivého nepřítele naší země Bori­se Savínkova. Zejména mi záleží na vykreslení postavy našeho rozvědčí­­ka Fjodorova, který navázal se Sa­­vinkovem kontakt jíž v Paříži. Díkv tomu, že Fjodorov si o každém se­tkání vedl přesný záznam a deník, mám podklady pro velmi plastický obraz této významné události. Ve­lice bych si přál, aby tato má kniha dosáhla aspoň takového ohlasu jako knížka o Saturnu.“ „Vasiliji Ivanoviči, děkujeme vám za rozhovor a také my vám přeieme hodně zdaru ve vaší další práci. Tak trochu i fobecky — jako vaš: čte­náři...“ Hovořil К. A. K. 21.11. 19.30 23.11. 19.25 24.11. 20.20 25.11. 21.30 27.11. 19.50 ВН.Ш.Ш ŘEDITEL ZOO VYPRÁ­VÍ — reportáž ze ZOO s Jiřinou Bohdalovou OLYMPIÁDA KVALITY — SLUŽBY — jaké jsou naše domy a byty Švédsko—Cssr — přímý přenos odvetné­ho zápasu v ledním ho­keji ze Stockholmu POSLEDNÍ příleži­tost — švýcarský film z roku 1945 Anglický důstojník JOHN HOY v jedné z hlavních rolí švý­carského filmu režiséra Ltndtberga POSLEDNÍ PŘÍLEŽITOST ■o­>i > X <A O 2 o 22.11. 20.10 V PONDĚLÍ VE 12 HO­DIN — sovětské filmo­vé drama ABY VŠECHNY DĚTI SVĚTA... — přímý přenos zábavného po­řadu z Paříže к 20. vý­ročí UNESCO V. I. Ardamatskij Foto I. У. Frič

Next