Československý Svět, červenec-prosinec 1969 (XXIV/13-26)
1969-09-11 / No. 17
President republiky L. Svoboda navštívil Polskou lid. republiku dy Na pozvání předsedy Státní raPolské lidové republiky M. Spychalského navštívil ve dnech 1.-3. září t. r. president republiky armádní generál Ludvík Svoboda s chotí Polskou lidovou republiku. Za svého krátkého pobytu vedl rozhovory s vedoucími polskými státníky, navštívil některá města jako Krakov a Vratislav a místa, kde v robe 1939 formoval první československou ozbrojenou zahraniční jednotku. Setkal se i s představiteli polských průmyslových závodů, s vědci i umělci. Vyvrcholením pobytu presidenta bylo jeho vystoupení na manifestaci varšavských pracujících u příležitosti 30. výročí vzniku 2. světové války. V tomto vystoupení připomněl, že historické datum, 1. září 1939, kdy došlo k napadení Polska hitlerovským Německem, bylo událostí, která znamenala zahájení druhé světové války a stala se významným mezníkem v životě evropských národů. Polsko se stalo krátce po Československu druhou obětí fašistické expanze. Do této tragédie zavlekla obě naše země protilidová politika tehdejších buržoazních vlád, které nedokázaly uhájit zájmy našich národů a místo spolupráce v boji proti společnému nepříteli je vedly proti sobě. Národy Československa se s hlubokou úctou a pohnutím sklánějí před obrovskými obětmi, které bratrský polský lid položil ve společném zápase proti fašismu na všech frontách druhé světové války. President republiky v této souvislosti vyzdvihl, že v Slovenském národním povstání, jehož 25. výročí vzpomněla ČSSR v minulých dnech, stáli DOlští vlastenci bok po boku se svými českými a slovenskými bratry. Národy obou našich zemí, ČSSR a PLR, které tolik trpěly za druhé světové války, si- vzaly z toho veliké poučení. Rozhodly, že již nikdy nepřipustí, aby se podobné tragické události mohly opakovat. Vybudovaly proto své země na nových, socialistických principech. Na nové, pevné základy postavily i mezinárodní zabezpečení svých států. Vyvodily závěry z toho, že orientace na západní velmoci a jejich zrada je přivedly do národní katastrofy. „Odkaz událostí před třiceti lety je proto jasný a nesporný - zdůraznil L. Svoboda - chránit a dále prohlubovat naše spojenectví a přátelství se Sovětským svazem, který nejen že osvobodil obě naše země, nýbrž zůstává i nadále trvalou zárukou jejich nezávislosti a bezpečnosti. Důležitost tohoto požadavku vyniká tím spíše, že v západním Německu se stále ozývají hlasy, které nadále požadují revizi výsledků druhé světové války. Československý lid si přeje upřímně dobré, sousedské vztahy s NSR a chce s ní spolupracovat na zásadách rovného s rovným. Podmínkou pro to však je, aby Německá spolková republika uznala poválečnou realitu. S obrovským nadšením přijali varšavští pracující slova L. Svobody, že polské hranice na Odře a Nise, stejně jako otázka neplatnosti mnichovského diktátu od samého počátku, nemohou být nikdy předmětem jakýchkoli spekulací. Na adresu č.eskoslovensko-polských vztahů president řekl, že národy naší vlasti mají s polským lidem velmi blízké, ba společné osudy, spolu prožívaly, ba prožívají dobré i zlé osudy válečné i mírové. „Z celých těchto společných dějin plyne jedno pozoruhodné poučení“, . . . pokroková, úspěšná a plodná období historie našich národů byla ta, kdy společně zápasily za šťastnou budoucnost, kdy si vzájemně pomáhaly v boji i v tvořivé práci. To platí o minulosti a to platí i dodnes“. Pobyt presidenta L. Svobody v lidovém Polsku a jeho setkání s místy nedávné historie a starými bojovými druhy, neměla zdaleka jen vzpomínkový charakter. Naopak výročí vzniku II. světové války dalo neobyčejně silně zaznít současným problémům ve světle našeho spojenectví, v úsilí ještě rozhodněji čelit a vystupovat proti těm silám, které dnes znovu ohrožují mír a bezpečnost evropských zemí. Presidentovi Svobodovi se za jeho pobytu v lidovém Polsku dostalo všude neobyčejně srdečného, mnohdy až bouřlivého, spontánního přijetí a uvítání. Polští pracující v něm totiž vítali nejen nejvyššího představitele bratrského slovanského státu, ale také zasloužilého bojovníka proti společnému nepříteli: hitlerovskému fašismu. Zároveň vysoce oceňují jeho moudrý a rozvážný postoj, který zaujal ve své funkci hlavy československého státu v loňském i letošním roce. V uznání jeho zásluh v boji proti fašismu a za rozvíjení přátelství mezi československým a polským lidem mu bylo uděleno nejvyšší polské státní vyznamenání, Veľký kříž řádu obrození Polska, jakož i čestné občanství města Krakova. Návštěva presidenta L. Svobody v Polské lidové republice je významným příspěvkem k upevnění čs.-polského přátelství. Potvrdila nerozlučné bratrství národů obou zemí a jejich neochvějnou vůli dále postupovat v rámci socialistického společenství. Dále potvrdila, že vzájemné vztahy přátelství a spolupráce, stvrzené společným bojem proti fašismu, jakož i jednotou cílů a zájmů, jsou trvalým výsledkem práce národů Polska a Československa a zárukou ještě širších a intenzivnějších styků mezi oběma zeměmi. President republiky Ludvik Svoboda se vrátil 13. září ve večerních hodinách zpět do vlasti. Po příletu z hlavního města Polské lidové republiky Varšavy ho očekávali na letišti přední vládni činitelé a byl uvítán prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa dr. Gustavem Husákem. Z prejavu prvého tajomníka ÜY KSČ dr. Gustáva Husáka na oslavách 25. výročia Slovenského národného povstania v Banskej Bystrici „Oslavami 25. výročia Slovenského národného povstania začíname jubilejný rok, na závere ktorého sa obnovil československý štát. Zakrátko budeme spomínať 25. výročie bojov na Dukle. Svoje výročia postupne majú jednotlivé partizánske a iné bojové skupiny, naše mestá a dediny od východu až po západ budú onedlho spomínať 25. výročie oslobodenia Sovietskou armádou, budeme spomínať 25. výročie hrdinského povstania ľudu v Prahe a nakoniec oslobodenie celého nášho štátu — Československej republiky Sovietskou armádou. Roky preverili správnosť nášho boja. Pri týchto oslavách by sme sa mali trošku zamyslieť nad myšlienkami a princípmi, za ktoré niesli ľudia „svoju kožku na trh“, za ktoré boli ochotní bojovať a položiť aj svoj život. Nad myšlienkami, ktoré pred 25 rokmi prinieslo Slovenské národné povstanie a československý odboj a na ktorých bol obnovený náš štát. Dejiny českého a slovenského národa sú v podstate dejinami zápasu o udržanie národnej slobody a existencie, dejinami boja za sociálnu spravodlivosť, za lepšie postavenie robotníckej triedy a pracujúceho ľudu. Tieto základné črty našich dejín sa koncentrovane prejavili v národnooslobodzovacom boji v priebehu druhej svetovej vojny: veľmi výrazne sa prejavili v Slovenskom národnom puvstanl. Uplynulých 25 rokov preverilo myšlienky, ktoré boli vytýčené v Povstaní I na iných úsekoch odboja a celého svetového zápasu. Keď sa dnes nad nimi zamyslíme, môžeme povedať, že tieto veľké idey národnej a štátnej slobody, sociálnej spravodlivosti, medzinárodného bratstva socialistických štátov, sú živé, správne a potrebné dnes tak isto ako pred 25 rokmi. Obrovský zápas, ktorý sa rozvinul v druhej svetovej vojne, vyvolanej nacizmom a fašizmom, mobilizoval do boja najlepšie sily a najušľachtilejšie myšlienky porobených národov. V priebehu druhej svetovej vojny sa výrazne prejavilo, aké hnedé mračno zaľahlo na Európu, na národy Európy, ako takmer všetky eurónske nárndy boli pripravené o svoju slobodu, o svoju štátnu existenciu, ako boli ničené milióny ľudí, pozbavené svojej slobody ľudskej, národnej a štátnej, ako boli vyvražďované. Druhá svetová vojna rozpútaná hitlerovským nacizmom, si vyžiadala more krvi, obetí a strašného utrpenia, aby sa Európa a celý svet zbavil tejto hrozby, tejto tyranie.“ „Prvou základnou myšlienkou Slovenského národného povstania a československého odboja bolo, že boj za obnovenie nášho štátu bol súčasťou veľkého medzinárodného antifašistického boja proti silám reakcie, teroru, besnenia, súčasťou boja za národy, za slobodný život človeka. I naše národy — český a slovenský — sa vedome zapojili do frontu antifašistického boja. A Slovenské národné povstanie sa stalo veľkým preto, že sa jednoznačne v tomto svetovom zápase postavilo na stranu pokroku, na antihitlerovskú a antifašistickú stranu a verne po boku Sovietskeho zväzu, ako hlavnej sily antifašistického tábora. A práve preto, že sme bolí veľkou súčasťou internacionálneho tábora, každý z príslušníkov týchto národov bojoval za svoju i za našu slobodu. Preto aj mohlo byť národné povstanie na Slovensku ostrovom slobody nielen pre slovenských a českých ľudí, ale pre príslušníkov všetkých národov, ktorí sa z nacistických väzníc a táborov dostali na naše územie. Preto aj sovietski, poľskí, maďarskí, francúzski a iní občania bojujúci a umierajúci v našej krajine, zomierali rovnako za slobodu svojho národa a svojho štátu. Veľké internacionálne bratstvo, ktorým sa niesol antifašistický boj, je prvým z odkazov nášho národného povstania. Druhou veľkou myšlienkou je boj za obnovu nášho československého štátu. Vy, ktorí ste boli pred 25 rokmi v tomto meste a na povstaleckom území, veľmi dobre viete, s akou hrdosťou naši ľudia znovu zdvihli zástavu, ako na našom území, ako na prvom slobodnom území, sa obnovil československý štát, jeho demukratický režim a s akou láskou sa Slováci k tomuto štátu hlásili. Po rozbití československého štátu a okupácii českého územia, po utvorení bábkového slovenského štátu nacisti a ti, ktorí s nimi kolaborovali, špekulovali s rozbitím jednoty a roztržkou našich národov. Tým významnejšie je, že v príprave Slovenského národného povstania a v Povstaní samotnom sa slovenský národ dobrovoľne a natrvalo, na večné časy prihlásil k spoločnému jednotnému československému štátu, že za tento štát bojoval a považuje ho za svoju trvalú domovinu. 25 rokov, ktoré od toho času uplynulo, preverila správnosť rozhodnutia vtedajšieho politického vedenia. Na včerajšom zasadaní Ústredného výboru strany hovorili súdruhovia o konkrétnych výsledkoch, ktoré dosiahol nielen celý náš štát, ale ktoré dosiahlo za uplynulých 25 rokov aj Slovensku. Je to dôkazom toho, že rozhodnutie slovenského ľudu za povstania bolo správne a je správne i pre všetky budúce časy. Federatívna úprava vzťahov medzi našimi národmi ešte viac posilnila vzťahy medzi Čechmi a Slovákmi, posilnila celý náš československý šťáť.“ A ďalej súdruh dr. Husák hovorí: „Pri tejto príležitosti by som chcel povedať, že v minulom roku, keď rôzni hlupáci špekulovali a vymýšľali rozličné správy o tom, že sa Slovensko chce odtrhnúť od českých krajín, zdalo sa nám smiešne tieto výmysly dementovať. Každý, kto žije medzi našimi ľuďmi, kto počúva nielen prejavy, ale aj názory jednotlivých slovenských ľudí, ten vie, že nijaké podobné úmysly tu nejestvovali. Keby existovali, slovenskí ľudia, podobne ako v roku 1944, by sa veľmi rozhodne proti nim postavili. Československá socialistická republika je naša spoločná vlasť, náš spoločný štát pre dnešok aj pre budúcnosť. Bojovať za obnovu národnej a štátnej slobody bola veľká myšlienka, ktorá českých i slovenských vlastencov, tak isto ako príslušníkov iných národností, viedla v boji s fašizmom.“ Potom súdruh G. Husák pokračuje: „V rámci antifašistického odboja oárodnooslobodzovacieho sa dostávajú na čelo nové, progresívne spoločenské sily, predovšetkým česká a slovenská robotnícka trieda a iéj politická avantgarda — komunistická strana. Národného odboja i Slovenského národného povstania sa u nás zúčastnili státisíce ľudí. Spolu s národnooslobodzovacím zápasom ide o revolučný zápas pracujúceho ľudu, ktorý sa orientoval na veľké sociálne zmeny, na socialistickú perspektívu nášho štátu. Slovenské národné povstanie bolo obratom v československom odboji v tom zmysle, že sa po prvýkrát do legálnych pozícií dostali predstavitelia pracujúceho ľudu a tak v národných výboroch, ako i v Slovenskej národnej rade a v iných zložkách, v partizánskych oddieloch, sa zúčastňovali predstavitelia robotníckej triedy a pracujúcich vrstiev na rozhodovaní, podieľali sa na výkone revolučnej moci a túto moc už nikdy zo svojich rúk — ani po oslobodení — nepustili. O týchto veciach, ktoré všetci veľmi dobre poznáte, hovorím predovšetkým preto, že v minulom roku a začiatkom tohto roku mnohí ľudia začali uvádzať (Dokončenie na str. 4J LIST a domova Vývoj politické situace v Ceskoslovensku je v popředí zájmu světa a přirozeně dvojnásobně se zajímají krajané. Názory na to, „co se děje" v republice bývají různé, dané mnoha příčinami, v neposlední řadě i tím, že venku informace nebývají nejlepší, A je to vysvětlitelné, vždyt různé síly na Západě měly své zájmy na tom, jak se bude situace u nás vyvíjet; naše socialistická cesia nebyla právě všem po vůli. I když mnohdy ze Západu slyšíme slova o velkém zájmu na zachování čistého socialismu v Československu. To není však zájem a přesvědčení opravdové, je to jen kus taktiky, protože vystupovat očividně proti socialismu by narazilo na odpor širokých vrstev českého i slovenského lidu. Operuje se proto jinak, jednou z taktik je poukaz na události ze srpna loňského roku a apeluje se na „národní cit“ lidí. Ponechme stranou národní cit, ale i to je divné. Vždyt. ku př. Palacký a s ním všechny národní velikáni, před nim i po něm, viděli smysl našich dějin v neustálém boji o existenci národa a jeho záchraně před nebezpečím hrozícím od našich západních a severních bezprostředních sousedů. Nikdy ne z východu. A tento fakt byl nesčíselněkrát potvrzen v neposlední řadě zjevně před čtvrtstoletím, skrytěji neustále. Snad jen tím, že politická změna, která se stala u našich severních sousedů odstranila odtamtud toto nebezpečí. Ovšem na západě zůstalo a projevilo se znovu právě v současném dění i když v jiné formě, dané okolnostmi. Ale zastavme se u druhého bodu. „Srpnové události“ nevyvstaly až 21. srpna či po něm. Příčiny byly ve vývoji u nás po dlouhou dobu, které nakonec krystalizovaly po lednu 1968. To čemu říkáme „lednový vývoj“ muselo zákonitě přijít a nepochybujeme ani, že bylo správné. Ovšem zůstává faktem, že současně se zdravými sílami usilujícími o nápravu chyb (a kdo chyby nedělá) se dostávaly k slovu živly, nepřející socialismu a lidé váhaví a nepevní, nemluvíme-li 0 zaprodancích. Vždyt mimo jiné ti, kteří byli v únoru 1948 proti nastoupené cestě, stále žijí a pracovali dál. Omyl byl i v tom, že minulá doba a minuli lidé podceňovali jejich sílu a schopnost. Vedení, které po lednu 1968 se postavilo do čela, nebylo pevné a přestalo být akce schopné pro mnoho příčin, v neposlední řadě proto, že tisk, rozhlas, televize a ostatní prostředky „sdělovací" byli ve vleku nepřátelských sil. Tvrdívá se, že bratrské socialistické státy, naši spojenci, nesouhlasili s nápravou chyb. je to jeden z velkých podvodů, s kterým nepřátelé operovali. Ovšem nemohlo jim být lhostejné to, co se u nás dělo pod rouškou nápravy chyb. A to snad je přirozené, vždyt nám také není jedno, co se děje ve Vietnamu a na každém jiném kuse světa. Naši spojenci měli snahu upozorňovat nás na chyby, varovat a hledat východisko z krize. Došlo k závažným schůzkám v Drážďanech, v Moskvě, v Budapešti, Čierné nad Tisou, Bratislavě a znovu v Moskvě, ale byla 1 řada jednání v Praze a jinde. Faktem dnes je, že o jednání v DrážOanech i dalších, nebylo řádně informováno ani naše vedení stranické ani vládní. Ze naši zástupci na jednáních vždy ujišťovali, že mají vůli a je v jejich možnostech provést nápravu a čelit pravtčáckým silám. Ovšem faktem je i to, že se u nás uznávalo, že situace dospěla kritické situace, že hrozí nebezpečí pokusu o politický zvrat a že se musí dělat okamžité opatření. V tom si byli všichni jednotní. Bohužel jednota byla jen ve slovech, situace se dále vyvíjela proti zájmům dělnické třídy, strany a proti socialistické cestě vůbec. Naopak podle přáni pravicově oportunistických a kontrarevolučních sil, které již šly na otevřený zvrat v republice. Dokonce v konečné fázi jsme odmítli oficiální schůzky s přáteli pod různými záminkami o do Varšavy jsme prostě nešli. Na schůzce 3. srpna 1968 v Bratislavě naši zástupci plně souhlasili a zakotvili jsme že „podpora, ochrana a upevnění socialistických Vymožeností, kterých dosáhly národy svým hrdinským úsilím a obětavou prací lidu každé země, jsou společnou, Internacionální, povinností všech socialistických zemí“. Zjednodušeně takový byl stav před srpnem 1968. V Československém tisku byla v posledních dnech zveřejněna svědectví o kritických událostech, a to Vasila Bilaka a Oldřicha Švestky čelných představitelů, ale mluvilo se o tom i v projevech dalších státníků a politických činitelů. Potvrzují fakta známá, ale i přinášejí některá další vysvětlení. (Pokračování na str. 4] STRANA 3