Československý Svět, červenec-prosinec 1969 (XXIV/13-26)

1969-09-11 / No. 17

President republiky L. Svoboda navštívil Polskou lid. republiku dy Na pozvání předsedy Státní ra­Polské lidové republiky M. Spychalského navštívil ve dnech 1.-3. září t. r. president republiky armádní generál Ludvík Svoboda s chotí Polskou lidovou republiku. Za svého krátkého pobytu vedl rozhovory s vedoucími polskými státníky, navštívil některá města jako Krakov a Vratislav a místa, kde v robe 1939 formoval první československou ozbrojenou za­hraniční jednotku. Setkal se i s představiteli polských průmyslo­vých závodů, s vědci i umělci. Vyvrcholením pobytu presiden­ta bylo jeho vystoupení na mani­festaci varšavských pracujících u příležitosti 30. výročí vzniku 2. světové války. V tomto vystoupe­ní připomněl, že historické da­tum, 1. září 1939, kdy došlo k na­padení Polska hitlerovským Ně­meckem, bylo událostí, která zna­menala zahájení druhé světové války a stala se významným mez­níkem v životě evropských náro­dů. Polsko se stalo krátce po Československu druhou obětí fa­šistické expanze. Do této tragédie zavlekla obě naše země protilido­­vá politika tehdejších buržoazních vlád, které nedokázaly uhájit zá­jmy našich národů a místo spolu­práce v boji proti společnému ne­příteli je vedly proti sobě. Národy Československa se s hlu­bokou úctou a pohnutím sklánějí před obrovskými obětmi, které bratrský polský lid položil ve společném zápase proti fašismu na všech frontách druhé světové války. President republiky v této souvislosti vyzdvihl, že v Sloven­ském národním povstání, jehož 25. výročí vzpomněla ČSSR v mi­nulých dnech, stáli DOlští vlasten­ci bok po boku se svými českými a slovenskými bratry. Národy obou našich zemí, ČSSR a PLR, které tolik trpěly za druhé světové války, si- vzaly z toho ve­liké poučení. Rozhodly, že již ni­kdy nepřipustí, aby se podobné tragické události mohly opakovat. Vybudovaly proto své země na no­vých, socialistických principech. Na nové, pevné základy postavily i mezinárodní zabezpečení svých států. Vyvodily závěry z toho, že orientace na západní velmoci a jejich zrada je přivedly do národ­ní katastrofy. „Odkaz událostí před třiceti lety je proto jasný a nesporný - zdůraznil L. Svoboda - chránit a dále prohlubovat naše spojenec­tví a přátelství se Sovětským sva­zem, který nejen že osvobodil obě naše země, nýbrž zůstává i nadále trvalou zárukou jejich nezávislos­ti a bezpečnosti. Důležitost tohoto požadavku vy­niká tím spíše, že v západním Ně­mecku se stále ozývají hlasy, kte­ré nadále požadují revizi výsled­ků druhé světové války. Česko­slovenský lid si přeje upřímně dobré, sousedské vztahy s NSR a chce s ní spolupracovat na zása­dách rovného s rovným. Podmín­kou pro to však je, aby Německá spolková republika uznala pová­lečnou realitu. S obrovským nadšením přijali varšavští pracující slova L. Svo­body, že polské hranice na Odře a Nise, stejně jako otázka neplat­nosti mnichovského diktátu od samého počátku, nemohou být ni­kdy předmětem jakýchkoli spe­kulací. Na adresu č.eskoslovensko-pol­­ských vztahů president řekl, že národy naší vlasti mají s polským lidem velmi blízké, ba společné osudy, spolu prožívaly, ba proží­vají dobré i zlé osudy válečné i mírové. „Z celých těchto společ­ných dějin plyne jedno pozoru­hodné poučení“, . . . pokroková, úspěšná a plodná období historie našich národů byla ta, kdy spo­lečně zápasily za šťastnou budouc­nost, kdy si vzájemně pomáhaly v boji i v tvořivé práci. To platí o minulosti a to platí i dodnes“. Pobyt presidenta L. Svobody v li­dovém Polsku a jeho setkání s místy nedávné historie a starý­mi bojovými druhy, neměla zda­leka jen vzpomínkový charakter. Naopak výročí vzniku II. světové války dalo neobyčejně silně za­znít současným problémům ve světle našeho spojenectví, v úsilí ještě rozhodněji čelit a vystupo­vat proti těm silám, které dnes znovu ohrožují mír a bezpečnost evropských zemí. Presidentovi Svobodovi se za jeho pobytu v lidovém Polsku do­stalo všude neobyčejně srdečného, mnohdy až bouřlivého, spontán­ního přijetí a uvítání. Polští pra­cující v něm totiž vítali nejen nej­­vyššího představitele bratrského slovanského státu, ale také za­sloužilého bojovníka proti společ­nému nepříteli: hitlerovskému fa­šismu. Zároveň vysoce oceňují jeho moudrý a rozvážný postoj, který zaujal ve své funkci hlavy československého státu v loňském i letošním roce. V uznání jeho zásluh v boji proti fašismu a za rozvíjení přátelství mezi česko­slovenským a polským lidem mu bylo uděleno nejvyšší polské stát­ní vyznamenání, Veľký kříž řádu obrození Polska, jakož i čestné občanství města Krakova. Návště­va presidenta L. Svobody v Polské lidové republice je významným příspěvkem k upevnění čs.-polské­ho přátelství. Potvrdila nerozluč­né bratrství národů obou zemí a jejich neochvějnou vůli dále po­stupovat v rámci socialistického společenství. Dále potvrdila, že vzájemné vztahy přátelství a spo­lupráce, stvrzené společným bo­jem proti fašismu, jakož i jedno­tou cílů a zájmů, jsou trvalým vý­sledkem práce národů Polska a Československa a zárukou ještě širších a intenzivnějších styků mezi oběma zeměmi. President republiky Ludvik Svoboda se vrátil 13. září ve večerních hodinách zpět do vlasti. Po příletu z hlavního města Polské lidové republiky Varšavy ho očekávali na letišti přední vládni činitelé a byl uvítán prvním tajemní­kem ústředního výboru Komunistické strany Československa dr. Gustavem Husákem. Z prejavu prvého tajomníka ÜY KSČ dr. Gustáva Husáka na oslavách 25. výročia Slovenského národného povstania v Banskej Bystrici „Oslavami 25. výročia Slovenského národného povstania začíname jubilejný rok, na závere ktorého sa obnovil československý štát. Zakrátko budeme spomínať 25. výročie bojov na Dukle. Svoje výročia postupne majú jednotlivé partizánske a iné bojové skupiny, naše mestá a dediny od východu až po západ budú onedlho spomínať 25. výročie oslobodenia Sovietskou armádou, budeme spomínať 25. výročie hrdinského povstania ľudu v Prahe a nakoniec oslobodenie celého nášho štátu — Československej republiky Sovietskou armádou. Roky preverili správnosť nášho boja. Pri týchto oslavách by sme sa mali trošku zamyslieť nad myšlienkami a princípmi, za ktoré niesli ľudia „svoju kožku na trh“, za ktoré boli ochotní bojovať a položiť aj svoj život. Nad myš­lienkami, ktoré pred 25 rokmi prinieslo Slovenské národné povstanie a čes­koslovenský odboj a na ktorých bol obnovený náš štát. Dejiny českého a slovenského národa sú v podstate dejinami zápasu o udrža­nie národnej slobody a existencie, dejinami boja za sociálnu spravodlivosť, za lepšie postavenie robotníckej triedy a pracujúceho ľudu. Tieto základné črty našich dejín sa koncentrovane prejavili v národnooslobodzovacom boji v priebehu druhej svetovej vojny: veľmi výrazne sa prejavili v Slovenskom národnom puvstanl. Uplynulých 25 rokov preverilo myšlienky, ktoré boli vytýčené v Povstaní I na iných úsekoch odboja a celého svetového zápasu. Keď sa dnes nad nimi zamyslíme, môžeme povedať, že tieto veľké idey národnej a štátnej slobody, sociálnej spravodlivosti, medzinárodného bratstva socialistických štátov, sú živé, správne a potrebné dnes tak isto ako pred 25 rokmi. Obrovský zápas, ktorý sa rozvinul v druhej svetovej vojne, vyvolanej na­cizmom a fašizmom, mobilizoval do boja najlepšie sily a najušľachtilejšie myšlienky porobených národov. V priebehu druhej svetovej vojny sa výrazne prejavilo, aké hnedé mračno zaľahlo na Európu, na národy Európy, ako tak­mer všetky eurónske nárndy boli pripravené o svoju slobodu, o svoju štátnu existenciu, ako boli ničené milióny ľudí, pozbavené svojej slobody ľudskej, národnej a štátnej, ako boli vyvražďované. Druhá svetová vojna rozpútaná hitlerovským nacizmom, si vyžiadala more krvi, obetí a strašného utrpenia, aby sa Európa a celý svet zbavil tejto hrozby, tejto tyranie.“ „Prvou základnou myšlienkou Slovenského národného povstania a česko­slovenského odboja bolo, že boj za obnovenie nášho štátu bol súčasťou veľkého medzinárodného antifašistického boja proti silám reakcie, teroru, besnenia, súčasťou boja za národy, za slobodný život človeka. I naše národy — český a slovenský — sa vedome zapojili do frontu anti­fašistického boja. A Slovenské národné povstanie sa stalo veľkým preto, že sa jednoznačne v tomto svetovom zápase postavilo na stranu pokroku, na antihitlerovskú a antifašistickú stranu a verne po boku Sovietskeho zväzu, ako hlavnej sily antifašistického tábora. A práve preto, že sme bolí veľkou súčasťou internacionálneho tábora, každý z príslušníkov týchto národov bo­joval za svoju i za našu slobodu. Preto aj mohlo byť národné povstanie na Slovensku ostrovom slobody nielen pre slovenských a českých ľudí, ale pre príslušníkov všetkých národov, ktorí sa z nacistických väzníc a táborov dostali na naše územie. Preto aj sovietski, poľskí, maďarskí, francúzski a iní občania bojujúci a umierajúci v našej krajine, zomierali rovnako za slobodu svojho národa a svojho štátu. Veľké internacionálne bratstvo, ktorým sa niesol antifašistický boj, je prvým z odkazov nášho národného povstania. Druhou veľkou myšlienkou je boj za obnovu nášho československého štátu. Vy, ktorí ste boli pred 25 rokmi v tom­to meste a na povstaleckom území, veľmi dobre viete, s akou hrdosťou naši ľudia znovu zdvihli zástavu, ako na našom území, ako na prvom slobodnom území, sa obnovil československý štát, jeho demukratický režim a s akou láskou sa Slováci k tomuto štátu hlásili. Po rozbití československého štátu a okupácii českého územia, po utvorení bábkového slovenského štátu nacisti a ti, ktorí s nimi kolaborovali, špeku­lovali s rozbitím jednoty a roztržkou našich národov. Tým významnejšie je, že v príprave Slovenského národného povstania a v Povstaní samotnom sa slo­venský národ dobrovoľne a natrvalo, na večné časy prihlásil k spoločnému jednotnému československému štátu, že za tento štát bojoval a považuje ho za svoju trvalú domovinu. 25 rokov, ktoré od toho času uplynulo, preverila správnosť rozhodnutia vtedajšieho politického vedenia. Na včerajšom zasadaní Ústredného výboru strany hovorili súdruhovia o kon­krétnych výsledkoch, ktoré dosiahol nielen celý náš štát, ale ktoré dosiahlo za uplynulých 25 rokov aj Slovensku. Je to dôkazom toho, že rozhodnutie slovenského ľudu za povstania bolo správne a je správne i pre všetky budúce časy. Federatívna úprava vzťahov medzi našimi národmi ešte viac posilnila vzťahy medzi Čechmi a Slovákmi, posilnila celý náš československý šťáť.“ A ďalej súdruh dr. Husák hovorí: „Pri tejto príležitosti by som chcel po­vedať, že v minulom roku, keď rôzni hlupáci špekulovali a vymýšľali roz­ličné správy o tom, že sa Slovensko chce odtrhnúť od českých krajín, zdalo sa nám smiešne tieto výmysly dementovať. Každý, kto žije medzi našimi ľuďmi, kto počúva nielen prejavy, ale aj názory jednotlivých slovenských ľudí, ten vie, že nijaké podobné úmysly tu nejestvovali. Keby existovali, slo­venskí ľudia, podobne ako v roku 1944, by sa veľmi rozhodne proti nim po­stavili. Československá socialistická republika je naša spoločná vlasť, náš spoločný štát pre dnešok aj pre budúcnosť. Bojovať za obnovu národnej a štátnej slobody bola veľká myšlienka, ktorá českých i slovenských vlasten­cov, tak isto ako príslušníkov iných národností, viedla v boji s fašizmom.“ Potom súdruh G. Husák pokračuje: „V rámci antifašistického odboja oárodno­­oslobodzovacieho sa dostávajú na čelo nové, progresívne spoločenské sily, predovšetkým česká a slovenská robotnícka trieda a iéj politická avantgarda — komunistická strana. Národného odboja i Slovenského národného povstania sa u nás zúčastnili státisíce ľudí. Spolu s národnooslobodzovacím zápasom ide o revolučný zá­pas pracujúceho ľudu, ktorý sa orientoval na veľké sociálne zmeny, na so­cialistickú perspektívu nášho štátu. Slovenské národné povstanie bolo obratom v československom odboji v tom zmysle, že sa po prvýkrát do legálnych pozícií dostali predstavitelia pracu­júceho ľudu a tak v národných výboroch, ako i v Slovenskej národnej rade a v iných zložkách, v partizánskych oddieloch, sa zúčastňovali predstavitelia robotníckej triedy a pracujúcich vrstiev na rozhodovaní, podieľali sa na výkone revolučnej moci a túto moc už nikdy zo svojich rúk — ani po oslo­bodení — nepustili. O týchto veciach, ktoré všetci veľmi dobre poznáte, hovorím predovšetkým preto, že v minulom roku a začiatkom tohto roku mnohí ľudia začali uvádzať (Dokončenie na str. 4J LIST a domova Vývoj politické situace v Ceskoslo­­vensku je v popředí zájmu světa a přirozeně dvojnásobně se zajímají krajané. Názory na to, „co se děje" v republice bývají různé, dané mnoha příčinami, v neposlední řadě i tím, že venku informace nebývají nejlepší, A je to vysvětlitelné, vždyt různé sí­ly na Západě měly své zájmy na tom, jak se bude situace u nás vy­víjet; naše socialistická cesia nebyla právě všem po vůli. I když mnohdy ze Západu slyšíme slova o velkém zájmu na zachování čistého socialis­mu v Československu. To není však zájem a přesvědčení opravdové, je to jen kus taktiky, protože vystu­povat očividně proti socialismu by narazilo na odpor širokých vrstev českého i slovenského lidu. Operuje se proto jinak, jednou z taktik je poukaz na události ze srp­na loňského roku a apeluje se na „národní cit“ lidí. Ponechme stranou národní cit, ale i to je divné. Vždyt. ku př. Palacký a s ním všechny ná­rodní velikáni, před nim i po něm, viděli smysl našich dějin v neustálém boji o existenci národa a jeho zá­chraně před nebezpečím hrozícím od našich západních a severních bez­prostředních sousedů. Nikdy ne z vý­chodu. A tento fakt byl nesčíselně­­krát potvrzen v neposlední řadě zjev­ně před čtvrtstoletím, skrytěji neustá­le. Snad jen tím, že politická změna, která se stala u našich severních sou­sedů odstranila odtamtud toto nebez­pečí. Ovšem na západě zůstalo a pro­jevilo se znovu právě v současném dění i když v jiné formě, dané okol­nostmi. Ale zastavme se u druhého bodu. „Srpnové události“ nevyvstaly až 21. srpna či po něm. Příčiny byly ve vý­voji u nás po dlouhou dobu, které nakonec krystalizovaly po lednu 1968. To čemu říkáme „lednový vývoj“ muselo zákonitě přijít a nepochybuje­me ani, že bylo správné. Ovšem zů­stává faktem, že současně se zdravý­mi sílami usilujícími o nápravu chyb (a kdo chyby nedělá) se dostávaly k slovu živly, nepřející socialismu a lidé váhaví a nepevní, nemluvíme-li 0 zaprodancích. Vždyt mimo jiné ti, kteří byli v únoru 1948 proti nastou­pené cestě, stále žijí a pracovali dál. Omyl byl i v tom, že minulá doba a minuli lidé podceňovali jejich sílu a schopnost. Vedení, které po lednu 1968 se postavilo do čela, nebylo pev­né a přestalo být akce schopné pro mnoho příčin, v neposlední řadě pro­to, že tisk, rozhlas, televize a ostat­ní prostředky „sdělovací" byli ve vleku nepřátelských sil. Tvrdívá se, že bratrské socialistic­ké státy, naši spojenci, nesouhlasili s nápravou chyb. je to jeden z vel­kých podvodů, s kterým nepřátelé operovali. Ovšem nemohlo jim být lhostejné to, co se u nás dělo pod rouškou nápravy chyb. A to snad je přirozené, vždyt nám také není jedno, co se děje ve Vietnamu a na každém jiném kuse světa. Naši spojenci měli snahu upozor­ňovat nás na chyby, varovat a hledat východisko z krize. Došlo k závaž­ným schůzkám v Drážďanech, v Mosk­vě, v Budapešti, Čierné nad Tisou, Bratislavě a znovu v Moskvě, ale byla 1 řada jednání v Praze a jinde. Faktem dnes je, že o jednání v DrážOanech i dalších, nebylo řádně informováno ani naše vedení stra­nické ani vládní. Ze naši zástup­ci na jednáních vždy ujišťovali, že mají vůli a je v jejich možnostech provést nápravu a čelit pravtčáckým silám. Ovšem faktem je i to, že se u nás uznávalo, že situace dospěla kritické situace, že hrozí nebezpečí pokusu o politický zvrat a že se musí dělat okamžité opatření. V tom si byli všichni jednotní. Bohužel jednota byla jen ve slovech, situace se dále vyvíjela proti zájmům dělnické třídy, strany a proti socialistické cestě vů­bec. Naopak podle přáni pravicově oportunistických a kontrarevolučních sil, které již šly na otevřený zvrat v republice. Dokonce v konečné fázi jsme odmítli oficiální schůzky s přá­teli pod různými záminkami o do Varšavy jsme prostě nešli. Na schůzce 3. srpna 1968 v Bratislavě naši zá­stupci plně souhlasili a zakotvili jsme že „podpora, ochrana a upevnění so­cialistických Vymožeností, kterých do­sáhly národy svým hrdinským úsilím a obětavou prací lidu každé země, jsou společnou, Internacionální, po­vinností všech socialistických zemí“. Zjednodušeně takový byl stav před srpnem 1968. V Československém tisku byla v posledních dnech zveřejněna svě­dectví o kritických událostech, a to Vasila Bilaka a Oldřicha Švestky čel­ných představitelů, ale mluvilo se o tom i v projevech dalších státníků a politických činitelů. Potvrzují fak­ta známá, ale i přinášejí některá další vysvětlení. (Pokračování na str. 4] STRANA 3

Next