Československý Voják, 1970 (XIX/1-26)
1970-05-23 / No. 11
ZRANA PŘEDEŠLÉHO DNE VÍTALA OSTRAVA PRESIDENTA REPUBLIKY. ODPOLEDNE SE SEŠLI PŘÍSLUŠNICI I. ČESKOSLOVENSKÉ TANKOVÉ BRIGÁDY a i. smíšené letecké divize, aby za účasti čestného občana města, MARŠALA SSSR A. I. JEREMENKA VZPOMNĚLI PĚTADVACÁTÉHO VÝROČÍ OSTRAVSKÉ OPERACE, KTERÁ PATŘILA MEZI NEJVĚTŠÍ SOUHRNY BOJOVÉ ČINNOSTI RUDÉ ARMADY ZA II. SVĚTOVÉ VÁLKY. STO KILOMETRŮ ODTUD SE TAKÉ VZPOMÍNALO. NE V DRUŽNÉ BESEDĚ, ALE JEDNOTLIVĚ, JAK MOHOU LIDÉ VZPOMÍNAT JENOM NAD DOPISEM. NAD ŠEDIVÝM TROJÚHELNÍČKEM S RAZÍTKEM POLNÍ POŠTY Z 9. PROSINCE 1944, JEJŽ poslal vojín čs. armádního sboru Jaroslav Stech své ženě antonii DO LUCKU, VOLYŇSKA OBLAST SSSR. ONEN DOPIS BYL TOTIŽ SOLITÉREM JEDNOHO Z EXPONÁTŮ I. CELOARMADNi VÝSTAVY POŠTOVNÍCH ZNÁMEK LIPNÍK 70, KTERÁ SE ZRODILA Z INICIATIVY ČLENŮ ÚTVAROVÉHO FILATELISTICKÉHO KROUŽKU JAKO DÁREK K 25. VÝROČÍ OSVOBOZENÍ REPUBLIKY SOVĚTSKOU ARMÁDOU. VÝSTAVY, JEŽ NAŠLA PODPORU A POCHOPENI NETOLIKO VE VEDENI SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH FILATELISTŮ, NA FEDERÁLNÍM VÝBORU PRO POŠTY A TELEKOMUNIKACE A NA HLAVNI POLITICKÉ SPRÁVĚ ČSLA, NÝBRŽ I V BRNĚNSKÉ MERKURFILE, LIPNICKÉ POLYGRAFII A PŘEDEVŠÍM V OKRESNÍCH A MÍSTNÍCH ORGANECH KSČ I LIDOSPRAVY. Chodím po útvarové tělocvičně, proplétám se mezi výstavnimi rámy, jež pod silnými skly chrání známky a poštovní celiny, jejichž pojistná hodnota přesahuje půldruhého miliónu korun. Musím se obdivovat ušlechtilé posedlosti sběratelů, bez jejichž trpělivosti i neustálého, téměř vědecky důkladného sebevzdělávání bych nikdy nezakusil slast z pokušení námětovou filatélií a neporozuměl kouzlu klasického sbírání včetně „titěrné“ specializace, jak ji praktikuje ve sbírce československých Holubic podplukovník MUDr. Bohuslav Svoboda z Brna. Ještě se uvidi, zda to, co mi přivedlo do cesty Antonína Roušala z pražského Keramoprojektu, byla náhoda nebo osud. Roušalova sbírka má ve výstavním katalogu číslo 0314-0318 a poněkud záhadný název ARCHIMEDOV ZÁKON BEZ ARCHIMEDA se střízlivým podtitulkem VÝVOJ LODNÍ DOPRAVY. Její majitel, technický úředník v nejlepších letech, patří k tzv. lodičkářům, tedy specializovaným sběratelům, kteří se zajímají o všechno, co nějak souvisí s mořem. Počínaje třeba Nelsonovým manévrem proti francouzsko-španělskému loďstvu v bitvě u Trafalgaru roku 1805 a konče čtyřmi úmluvami a fakultativním protokolem o obligatorním řešení sporů v otázkách mezinárodního mořského práva podepsanými v roce 1958 na konferenci v Ženevě, již svolalo Valné shromáždění OSN. Pan Roušal v onom ač specializovaném, přesto však ohromně širokém rámci se zajímá mimo jiné také o polní pošty válečného námořnictva, což je značná část mariňáckého doručiva opatřeného lodními razítky i štampilkami přístavních poštovních úřadů. Teď, v noci ze 4. na 5. května 1970, kdy píšu tuto reportáž, se musím v duchu vracet k jeho sbírce, zastavit se, byť i na chvíli, nad psaním v zažloutlé obálce odeslaném z rakousko-uherské válečné lodi Erzherzog Karl, která, jak prozrazuje poštovní razítko, kotvila v Pule 11. ledna 1910. Hledám v knihovně Batovcův almanach, ročenku a zároveň i nejpodrobnější adresář z počátku století, avšak moje pečlivá manželka jej uklidila a já se nedovím, ke které divizi Erzherzog Karl vlastně patřil. Nicméně se mi podařilo najít aspoň Věčný kalendář na léta 1801—1980, abych si mohl vypočítat, že 11. leden 1910 připadl na pondělí! Na lodi se určitě šúrovalo a já jsem přesvědčen, že kdybych nyní, v 01,23 zatelefonoval panu Roušalovi, že mi zpaměti přerecituje rozvrh služeb i jméno „důstojníka ode dne" a zdůvodní, proč na promenádě nevyhrávala žádná z c. a k. námořních kutálek, v jejichž obsazení byla systemizovaná místa hráčů na cornet ä pistons, kterýžto žesfový nástroj podobný křídlovce používaly ze všech vojenských kapel bývalé monarchie toliko dechové orchestry válečného námořnictva. Dost možná, že „důstojníkem ode dne“ byl zrovna odesilatel, K. u k. Marinekadett Hans Beber, jehož písemné vyjadřování, soudě podle adresy bylo vpravdě makarónské: „Fräulein Jarmilka Matyaschová, Litomyschl, Tyršova třída.“ Nevím, jak skončil kadetův románek se slečnou Jarmilkou, ale pointa příběhu leží před námi v zasklené vitríně. Děvče z města, v jehož zdech dosud žila vzpomínka na revoluční rok 1848 a zněly kroky pana profesora Aloise Jiráska, muselo tenkrát uštědřit namyšlenému oficírskému mláděti pořádnou lekci! Jinak by totiž pan Roušal neměl ve sbírce pohlednici graficky řešenou jako cíp námořnického límce se dvěma hvězdičkami, v jehož levém okraji se na obláčku vznáší válečná loď Erzherzog Karl. Loď, pod kterou c. a k. námořní kadet Honza Bébr připsal tentokrát česky zoufalé P. S.: „Jak se máš? Piš brzy! Co znamená ten hejtman z Kopniku? ...“ Prvním lipnickým poštmistrem byl Otto Brosch. Převzal funkci 1. září 1842 a s postilióny, co v jeho stanici přepřahali své unavené koně, se příliš nemazlil. Poštovský čeledín, rajtující podsedního valacha ve druhém dvouspřeží, musel dodržovat dienstreglamá. Dělal- II postiliónskému červenému kabátci a třírohému klobouku s černožlutou žíněnou kokardou ostudu tím, že vymáhal na cestujících spropitné čili kolomažné, jak se tehdá říkalo, vyšší, než dovolovaly předpisy, zmlátil jej poštovní správce namístě holi. Dnešní pan poštmistr, jenž úřaduje u výstavní přepážky, se jmenuje Josef Válek, uniformu nemá a postilióny Tiebije. Obyčejné i doporučené listovní zásilky se přepravují „par hélicoptére“ tj. vrtulníkovou poštou, jejíž nálepky navrhl akademický malíř J. Lukavský. Přeprava jde třemi kursy do míst bojů 1. čs. armádního sboru a Sovětské armády. Jsou to: Lipník nad Bečvou — Svidník, 27. 4. 1970; Lipník nad Bečvou — Ostrava, 29. 4. 1970; Lipník nad Bečvou — Praha, 30. 4. 1970. Letíme druhým kursem. Kapitánem vrtulníku je major Zdeněk Kreisel, letovodem major Václavek a palubním technikem kapitán Hudák. Kurýrem jenž předá na ostravském poštovním úřadě 02 přes 7000 zásilek s příležitostnými razitky, na něž už netrpělivě čekají filatelisté tu i v cizozemsku, je poručík Jiři Grossman. Nasedáme s Rudolfem Ungrem do hřmotícího vzdušného dostavníku a vzdor staleté tradici nenabízíme postiliónům kolomažné. Jejich samohyb jednak nejede, nýbrž se vznáší pomocí rotoru a krom toho jsou státními zaměstnanci, jako my, takže by nám náš eventuální bakšiš mohli klidně omlátit o hlavu, třeba se slovy: — Pánové, jsme snad u vás holiči nebo co? Když nám rozdají vatu do uši, abychom cestou neohluchli, umiňujeme si, že těm dobrým mužům zaplatíme po návratu alespoň kafe v Armě. Bohužel se nám to nepovedlo. Šest kafí pro posádku, kurýra a redaktory zaplatil předseda organizačního výboru major Vítězslav Vlček, kterému tímto zůstáváme dlužníky a jsme připraveni poukázati mu poštou Kčs 9,—, slovy devět korun československých, neboť z vlastní, smutné zkušenosti s účtováním cestovních záloh vime, cože obnáší vojenské účetnictví v podmínkách oboustranného používání zbraní hromadného ničení. Leč zanechme dlouhých úvah a věnujme se letu. Asi po čtyřiceti minutách spatříme Ostravu. Letíme nad vítkovickými železárnami, před sebou ocelářský komplex Nové Huti Klementa Gottwalda. Hledám a nenacházím dřevěné baráky ve Vratimově, ani tu věčně rozblácenou cestu, po níž (opravdu je to už dvacet let?) pochodovaly svazácké brigády na odpolední směnu ke staveništi martinských pecí. Pod námi se objevil Stadión NHKG se znamením v podobě bílého T. Postavička v zelené kombinéze zapaluje oranžovou dýmovnici, ale major Kreisel vede stroj na okraj Bělského lesa a sedá na pole nedaleko konečné tramvaje, pár ulic od stadiónu. LIPNÍKN/b JAN ČERVENÝ