Československý Voják, 1970 (XIX/1-26)
1970-11-21 / No. 24
LUDVIK SVOBODA CESTAMI Života (Pokračováni. Začátek v č. 23) 03 Q> «0 oQ. to CDOO V Užhorode, kam jsme se potom přestěhovali do moderního bytu na nábřeží, bylo však krásně. Prožili jsme tu s ženou vice než osm blažených roků svého života. Narodily se nám tu obě naše děti, Mirek i Zoenka. To se ví, byli jsme mladí, budoucnost se před námi rozvirala jako nekonečný oceán štěstí, do něhož .jsme sotva vpluli. Náš společný domov voněl novotou manželských počátků, kdy dva lidé, kteří se vzali, objevují jeden druhého a nacházejí potvrzení správnosti své životní volby. Každou neděli jsme byli na horách, v létě pěšky, v zimě na lyžích. Karpaty jsme přece měli za humny. Svou vášeň pro horskou přírodu jsme sdíleli s hloučkem přátel. Byli jsme taková skupina nenapravitelných horských poutníků, kteří se v horování pro pěší tůry sdružili právě tady v Užhorodě a kteří jsme se pak téměř rok co rok, i když nás služba později během let rozptýlila po různých městech, vytrvale sjížděli k novým a novým výpravám, ňeditel zemského finančního úřadu Rait, důstojníci Klapálek, Přikryl, všichni s manželkami samozřejmě... Přikryl, ten obvykle určil a na mapě přesně přeměřil celou trasu, vypočítal, kolik kilometrů musíme urazit denně, podle toho se pak předem zamluvily noclehy v turistických chatách, v hájovnách, ve vesnických chalupách i třeba na četnické stanici, když to jinak nešlo. Odhadly se potřebné zásoby konzerv a potravin na vařeni, něco se poslalo na zvolená místa odpočinku, ale většinu jsme nesli na zádech v batozích, muži pětatřicet kilo, ženy o deset kilo méně. Stalo se, že se při celodenním natřásání potrhaly pytlíky s moukou, cukrem, solí a všecko se to promíchalo. Jednou má žena celý den nosila slušné těžký náklad okurek, aby večer zjistila, že všechny až na jednu nejsou k jídlu. Leccos se přihodilo. Všechno jsme brali s humorem. Zvlášť krásné vzpomínky mám na dovolenou v roce 1931, kdy jsme celé dva týdny rázovali po hřbetech Karpat, procházejíce hlubokými voňavými jehličnatými lesy i planinami plnými slunce a divokého šťavnatého bujení travin a květů, rozmlouvali s dobrosrdečnými vesničany v huculských krojích, hledajíce po batozích pamlsky pro štěbetavé houfce bosé drobotiny v nádherně vyšívaných košilkách, z nichž vesele vykukovaly nahé zadečky. Někdy jsme ale také za celý den nepotkali živého člověka. Jenom lesy a zase lesy, travnaté doliny, pěnivé bystřiny, v nichž jsme si chladívali obolavělé nohy. Však o té cestě potom pani Klapáiková napsala poutavou reportáž do ostravských novin. Na Černé Klevě byly ještě zákopy z války í s pletenci zrezivělého ostnatého drátu a stromy široko daleko zmrzačené dělostřelbou. Ženy nezřídka bědovaly: Už nemůžeme. A my: Jen vydržte, ještě tamhleten kopec. A pak přišel další a za ním ještě jeden, až se přešlo sedm vrchů jako nic. A té legrace při tom! Přiběhnou ženy, že zaslechly ve smrčí medvěda. Opravdu bylo slyšet nějaké mručeni a praskot větvi, ale neviděli jsme nic. Šlo se klidně dál a tu jsem si pospíšil nenápadně dopředu a ukryl se v houšti při cestě. Když se ženy ubíraly kolem, zamručel jsem pěkně, aby se to co nejvic podobalo na huňáče. Ty se lekly! Vzápětí se mi také pomstily, když mi v nestřežené chvilce strčily do batohu objemný valoun a já ho nic netuše tahal hezký kus cesty na zádech. Podnikali jsme i kratší výlety. Vzpomínám na cesty do Nebického, Vorošova ... Kolikrát jsme jen vystoupili na Plišku! Měřila rovných 699 metrů. Žertem jsme se domlouvali, že ten metr hlíny, co ji chybí do sedmí stovek, odnosíme jednou nahoru v čepicích. A jaký byl rozhled po kraji, když jsme, zdravě upachtění, vylezli až na samý vrchol Popa Ivana. Těch přenádherných květin, co tu všude rostlo! Však jsme společně jezdívali na výlety i později, když jsme se už rozžehnali s Užhorodem. Jediná věc mi v Užhorodě zpočátku vadila. Hodně lidi tu mluvilo maďarsky. I mezi vojáky byla spousta Maďarů. Když jsem se chtěl jako velitel s nimi domluvit, musel jsem shánět tlumočníka. Míval jsem při tom trapný pocit, že zůstávám dlužen svým povinnostem. Jakou autoritu mohu vzbuzovat u těchto vojáků? Jak je mám vést a vychovávat, když je mezi námi skleněná stěna jazyka, která znemožňuje, abychom se navzájem lépe znali a našli pro sebe pochopeni a důvěru, bez niž si vztah velitele a vojáka nedovedu představit. A tak jsem se rozhodl: naučim se maďarsky. Hned jsem se přihlásil do kursu, který vedl tamější ředitel školy, jmenoval se Magdo. Zakousl jsem se do toho s obrovskou vervou. Začalo se nás učit šedesát, do konce vydrželo jen deset. Není to lehký jazyk, ale nechtěl jsem za žádnou cenu povolit. Vybral jsem si navíc dva aspiranty a denně jsem s nimi střídavě hovořil aspoň hodinu maďarsky. Dvakrát jsem strávil dovolenou v jedné čistě maďarské vesnici u hranic, kde jsem nemohl s nikým promluvit jinak, než v jazyce, který Jsem si uminil zvládnout. Za šest let jsem v Bra 5 ! ^0 03 j-so-ooľa. co 2