Československý Voják, 1970 (XIX/1-26)

1970-02-14 / No. 4

JSOU TOMU DVÉ ZIMY, kdy jsem ji prvně zahlidnul. Velitel čety tu má ženu, říkali a z komína domku naproti ubikacím se kouřilo. Jenom se otočila ve dveřích. Nechtěla se ukazovat s tím skoro vytluče­ným oknem. Spadla s koně a jedna mod­ravá hvězda, která dokáže zahrát mariáš s mužskou přirozenosti, ji málem vyhasla. A že má krásné hvězdy a k plavým vlasům. Vzpoměl jsem si a tak mě vezli stejšnem ze Sušice přes Kvildu a zavátou silnici nahoru na Modravú. Kapky tikaly se střech, stíny stromů přetínaly trhanici rozmáče­ných škraloupů a slunce střílelo do oči šmouhami na předním skle. Za zády mi v kanistru pod hraničářskou čepici šplou­chal benzin. Mikimu už volali a u můstku přes Vydru čekal gazík. Je to taky dvě zimy, co jsme naposledy vedli řeč. Sedm­krát dvanáct měsiců drží opratě téhle sněhem, samotou a lesem zaváté roty, nosí oční koutky boxera, zdvižený límec a tvář lovce koží. Vlas mu kluci říkají. Miki nebo Vlas. Velitel čety je hubený chlapík se zlatým proužkem korunky jednička vpravo na­hoře. Za dvě zimy si ženu nevyměnil. A protože mu neutekla, z komína domku naproti ubikacím se kouřilo. PES ZA DVEfiMA ZAČAL BLÁZNIT, jak jsem zaklepal tvrdým a pověrčivým klou­bem všem weltercvým váhám nebezpečné pravačky. Rychle jsem se přesvědčil, že rampouchy nad vchodem, tikající vodu s pravidelnosti pekelného stroje, by váhu mých bot, svetru a kosti neudržely. Spo­lehl jsem, že dveře nebo dáma s modrými hvězdami oči uchráni mne před rozervá­ním. Řekla: „Mlč Bábo, pojďte dál, ona si vás jen musi očuchat.“ Bábo řekla vlčákovi, mně se to líbilo a zul jsem pohorky, pro­tože dělají kaluže vody. Přinesla kafe v rů­­žovozlatém hrníčku, slunce se mhouřilo na parketách, na miniaturce seděl rozva­lený Napoleon a na dřevěném stojaně 2 dvě sedla, to od hraběnky Lobkovicové na přední rozsoše precizně prožrané hřeb­cem za šest tisíc republik, v pokleku lipu sázejících. Půjčila mi pantofle o čtyři čísla větši, než mám nohu, z čehož lze usuzovat, že mne neočekávala. Při kafi v růžovozlatém hrníčku se krásně dívalo, jaké má te­xasky, pěkný opasek a růžovou blůzičku. Dal jsem ji slovo, protože v zásadě ne­měla nic proti tomu, je mit: „JAKO HOLKA JSEM TlM BYLA PO­SEDLÁ: Hraničáře, myslivce nebo kapi­tána křižníku, i když s těma křižníkama je to u nás těžký. Dala jsem inzerát do Obrany lidu. Došla mi stovka dopisů a sliby lásky hned na prvních řádkách. Ten můj nic takovýho nepsal a to, co psal, se mi líbilo. Tak jsem doma řekla: Jedu se psem do Železný Rudy a jela jsem za nim. Sloužil na Žďárku, na druhý straně za Kvildou. Samota jako tady. V Kájově jsem spala v odstaveným motoráku na nádraží; byla to ošklivá noc. Šel ke mně voják, protože tam se často kontrolujou občanky a já si ji zrovna zapomněla. Bába po něm vyletěla a to mě zachránilo. Říkám jí Bába nebo Božena, ale jmenuje se Brita. Osm let je se mnou, kam se hnu. Na Žďárku jsem potom dělala vozku a jezdila pro proviant. S vozkou z Plání jsme závodili, kdo má lepší krev v opra­tích. Bažantovi jsem zapřahala koně, pro­tože si plet chomout se šicím strojem. Babička jezdila bez sedla po Kubáni lip než chlapi.'Tu lásku ke konim mám po ni. Prvního mi koupil manžel v Sušici za jateční sazbu. Za všechny ty kila živý váhy na salám dal devět stovek. Byl to tahací kůň, jmenoval se Silan, ale řikali jsme mu Pepek. Tahat nechtěl a zapřahali ho s bývalým jezdeckým, který prahnul tahat ještě o něco miň. To už jsme byd­leli tady, když ho manžel koupil. Ve vesnici bych nechtěla žit. Muž mi říká: Pojď, půjdem alespoň na Modravú, ale to ať jde raději do civilu. Chci být na samotě, nebo ve velikánským městě. Chtě­la bych vlka, ale manžel mi to rozmlouvá. Nikdo by za námi nepřijel; sestra se bojí tady Báby i koni a máma jakbysmet. Před vlkem by se zbláznily. Nebo alespoň štěně bych chtěla, aby to nebylo tak strašný, až Bába umře. Kdybych mohla, na mou duši že bych chtěla vlka nebo tygra nebo par­­dála.“ ZA DVEŘMI SE NĚCO OZVALO. Pro­hlížel jsem zrovna nohy manekýnám v Pe­tře a zbytek kávy vězel na dně hrnečku, který se mi zatfm nepodařilo upustit. Pani Olga vstala a přivedla Lenku a jestli jsem někdy řekl; To je krásný dítě, tak jsem to řekl tady. Lenka rozpřáhla ruce a mlasklo to, pusa vlčákovi na čumák a za oknem tikalo z okapu, na stromech žádný sníh a jiskřeni pláně dolů do údolí. „CHCI Ji KOUPIT PONÍKA,“ řekla paní Olga. „Ted jí byly tři. Řekla jsem manže­lovi: Jestli budu mít těžký porod, bude se jmenovat, jak chceš. Chtěl, aby se jme­novala Lenka. Měla světlejší vlasy, opravdu jako len, ale teď tmavne. Já byla černá po narozeni a za rok ze mne měli blon­dýnku. Alona jsem dostala v osmašedesátým. Devátenáctýho července, šest táců, ale jezdecký kůň. Valach; vykastrovali ho mě­síc před tím, než jsem ho koupila. Stál sedmadvacet tisíc a měl jet až do Anglie, ale našli mu defekt. Chrčel moc hlasitě při cvalu, já se bála, aby to nebyla duš­­nost. Ale má něco s patrem a při běhu mu to nevadí; z Modravý to sem máte osm kilometrů kopce. Z Písku od hřebčince jsem ho sem přivedla s puchejřema na patách. Měl OBĚ SEDLA KOUPILA NA INZERÁT. TO ZA CTYfil STOVKY VRZÁVALO POD SEDACÍ PARTIÍ HRABĚNKY LOBKOVICOVÉ. DRUHÉ STALO STO DVACET KORUN A JE POHODLNĚJŠÍ. CHTĚLA TENKRÁT ANGLICKÉ SEDLO A KDYŽ JÍ NABÍDLI ZA ŠEST STOVEK KOVBOJSKÉ S HRUŠKOU, ODMÍTLA, ABY TOHO MOHLA LITOVAT. MANŽELA SEHNALA TAKY NA INZERÁT. MA ŽLUTÉ VLASY A KDYŽ JSEM JI UVIDĚL, VYSKOČIL Ml PŘED OČIMA TITULEK SERIÁLU JAKOU ŽENU POTREBUJE DŮSTOJNÍK.

Next