Český Bratr, 1960 (XXXVI/1-10)
1960-01-01 / No. 1
a ze všeho hříchu, že nám odpustil naše přestoupení a smířil nás se svým nebeským Otcem, že nás vytrhl ze smrti a převedl do života věčného. To je radost Ježíše Krista, to jest: radost, kterou on způsobil a on ji také dává. Bratři a sestry, radujme se z toho, že máme milostivého Boha a že naše jména jsou — pro Krista — zapsána v nebesích. To není sobectví, takto věřit, nýbrž je to oslavování Boha za spasitelné skutečnosti, kterých — pro Krista — také i já smím býti účasten. Neraduješ-li se ze svého spasení, nebudeš se moci radovat ani z jiných věcí. Ale ovšem věřící člověk se neraduje jen z osobního spasení, nýbrž raduje se objektivně z vítězství Kristova nad hříchem, smrtí a ďáblem. Raduje se z toho, že svět není hříštěm náhod ani působištěm démonů, nýbrž že Kristu je dána všeliká moc na nebi i na zemi. On přemohl všecky zlé mocnosti a slavil triumf nad nimi (Ko 2, 15). Proto smí křest an jásat s Pavlem: „Kde jest, 6 smrti, osten tvůj? Kde jest, 6 peklo, vítězství tvé. Bohu díky, kterýž dal nám vítězství skrze Pána našeho Jezukrista.“ (1. Kor 15, 55—57.) , Avšak křesťan má vedle toho ještě další důvody k radosti. Raduje se z obecenství církve. Jaká radost v Páně domě! Jaká hojnost utěšení, nedostatků žádných není. Dobrota v něm jest i milost, pokoj, láska, sjednotilost, jasnost, sláva, moudrost, jmění, nade všecko pomyšlení. Radost má druh z druha svého, jako by vše bylo jeho, co kdo na kom slávy vidí, přeje mu a nezávidí. Ejhle, obcování svátých, duchem pravdy v světě vsátých, církve Boží vyvolené, po všem světě rozptýlené! (Píseň 437.) O této radosti neví nic ten, kdo ji nezakusil, ale kdo ji zakusil, nikdy na ní nemůže zapomenout. Ten také rozumí, proč žalmista prohlašuje, že lepší jest den v sílících Hospodinových než jinde tisíc a proč mu nevadí, když bude v domě Boha svého sedět třeba u prahu (Žalm 84,11). V tomto obecenství pak získáváme sílu k tomu, abychom mohli sloužit druhým. A taková služba je zase naší radostí. Sloužit všem blízkým i dalekým, milým i nemilým. „Blahoslavenější je dáti nežli brati.“ (Sk 20, 35.) Bratři a sestry, zakusili jste někdy na svém srdci toto blahoslavenství, tuto radost, radost z dávání tam, kde není nadějě na odplatu? Ne-lí, pak jste přišli o mnoho radosti. I zde nám Pán Ježíš zanechal příklad, neboť on sloužil kde komu, sloužil duchovně, sloužit i ve věcech hmotných a tělesných. Dejme se i my touto cestou a pomáhejme všude kolem sebe poctivou prací, laskavou službou, ochotným přispěním a budeme mít více radosti. ) Přitom však nesmíme zapomínat, že stejně jako život Pána Ježíše nebyl bez utrpení a bolesti, nebude ani život náš bez zkoušek a těžkostí. Nikde v Písmě svátém se nám' neslibuje, že náš život poplyne hladce a příjemně. Naopak. Slovo Boží nám připomíná, že „kohož miluje Pán, toho tresce, a švihá každého, kteréhož za syna přijímá. Jestliže kázeň snášíte, Bůh se vám podává jako synům. Nebo, který jest syn, jehož by netrestal otec?“ (Žid. 12, 6—7.) Životní zkoušky patří nutně a podstatně k životu křesťana, a proto je svědectvím ochablosti víry, když křesťan při nich věší hlavu. Učedlníci Páně jdouce z rady židovské radovali se, že jsou hodni učiněni trpěti protivenství pro jméno Pána Ježíše (Sk. 5, 41). Tato radost, zdá se, nám chybí. A o té své radosti praví Pán Ježíš, •že by měla v nás zůstávat a že by měla být plná. Zůstávat ve smyslu trvat. Měla by to být radost trvalá, stálá. Ne kolísavá, prchavá, pomíjitelná, ale radost, která nepodléhá změnám 2