Český Zápas, 1959 (XLII/1-52)

1959-01-02 / No. 1

STRANA 2 V e jméno Krista douiáme Vstupujeme do nového roku. Před námi se rozevírá nových 385 dní ro­ku 1959. Co nám ty příští dny a mě­síce přinesou? Budou probíhat v po­koji a radosti či budou naplněny starostmi, bolestmi a utrpením? Ta­kové otázky se jen rojí. A jsou'jistě mnozí, kteří hledí nové budoucnosti vstříc s chvěním, kteří se obávají tobo, co na ně v novém roce čeká. Hledí na příští dny jako na spleť Šťastných či nešťastných náhod, ja­ko na temnou džungli, v níž na kaž­dém kroku číhá nebezpečí. Nemají jasného světla, za nímž by bezpečně a klidně kráčeli. A přece se nemusíme bát budouc­ností, jestliže js to s naší vírou pořádku. Neboť máme před sebou v potřebné světlo, jež nám ukazuje správnou cestu, máme toho, který nás bezpečně vede k cíli. Je to Ježíš Kristus. A církevní rok nám to při­pomíná tím, že na počátek občan­ského roku byla položena památka dne, v němž betlémskému dítěti by­lo dáno jméno Ježíš. V tom jménu je obsaženo vše, čím je nám jeho no­sitel. Jméno Ježíš je totiž vytvořeno z hebrejského jména Jehošua, jež znamená „Hospodin je spása“. Ozna­čuje tedy člověka, který je nosite­lem Boží spásy v lidstvu, který je pověřen vedením lidu po cestách Božích. To nám potvrzuje i úloha, kterou v dějinách Izraele hrál první nositel toho jména, nástupce Mojží­šův, známý nám v pořečtěié formě jména jako Jozue. On to byl, který splnil smlouvu Hospodinovu a uvedl izraelský lid do země zaslíbené. Synu Josefa a Marie určuje Bůh toto jméno, aby tak hned při jeho narození naznačil úlohu, kterou bu­de mít mezi lidmi. Po Zákonu, který byl pěstounem ke Kristu, po prvním Jehošuovi. který uvedl lid do pozem­ské zaslíbené země, přichází v něm Jehošua Nové smlouvy, uvádějící do zaslíbeného království nebeského. A tak již samotné jméno hovoří o velikosti a jedinečnosti toho, který přišel na svět jako chudý a prostý a stejně prostě a pokorně kráčel svým životem. A přece v něm „zjevila se milost Boží spasitelná všem lidem, vyučující nás, abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě a spravedlivě a pobožně ži­vi byli na tomto světě,“ jak vyznává apoštol Pavel (Tit. 2,11). Tato milost, přicházející na svět V Ježíšovi, je ovšem určena všem li­dem, ale užitek z ní mohou mít "jen ti, kteří uvěří jejímu nositeli a při­jmou jej za svého Pána, Neboť jen skrze víru v Ježíše Krista-Spasitele a Uzdravovatele z hříchů — můžeme se státí skutečnými dětmi Božími a brát podíl na spasiteiské Boží milo­sti. Jen ve jménu Ježíše Krista smi­me doufat v Boží pomoc a ochranu. Z vlastní zkušenosti víme, jak ie nám Boží pomoc potřebná. A právě pro­to je nám zapotřebí užšího při­mknutí k Ježíši Kristu. V něm máme přítele, který dává balzám do našeho srdce a obvazuje rány v naší duši. V něm máme jistotu, že Bůh je s ná­mi, že bdí a že nás neopustí, neopus­tíme-li my jeho. A to je to nejiepší potěšení, které­ho se nám dostává na prahu nového roku. Jsme-lí naplněni vírou v Ježí­še-Spasitele, pak nemáme důvodu, abychom s ohavami se dívali do příš­tích dnů. Neboť v něm máme světlo na cestu, v něm máme jistotu Boží pomoci. Možná, že nás v tomto roce čeká třeba mnohý těžký křiž, mnohý zármutek. Ale s Ježíšem v srdci je snadno překonáme s jeho láskou k Bo­hu, člověku, míru a pokuji. Přimkněme se proto k němu a následujme jej na cestě spásy. A vždy vyznávejme slo­vy naší písně: Ve jméno Krista dou­fáme, v něm spásu svoji čekáme. M. KOTALA V prvním novoročním týdnu usly­šíme při bohoslužbách slovo Boží podle sepsáni Janova evangelia 10, 11—16 a z listu k Efezským 2, 10 až 22 a na první neděli v novém roce z evangelia Matoušova 24, 27; 29—31 a ze Zjevení Janova 11, 15 až 19. TÝDEN S PÁNEM NEDELE Děkujeme Tobě, Pane Bože vševlád­ný, který jsi a který jst byl, že ses ujal své veliké moci a začal kralo­vat. Zjevení 11, 17 Na počátku nového roku se naše mysl. Pane Bože, obraci k Tobě, k tvé stvořitelské moci a slávě i k tvé lásce a milosrdenství. Ty jsi na­ším Pánem, Ty sám buduješ své krá­lovství mezi námi a Ty jsi mu dal počátek v Ježíši Kristu. Ty je také dovršíš Kristovým konečným vítěz­stvím v plností a slávě. Naplňuj nás svým požehnáním a svou milostí po celý tento rok. PONDĚLÍ Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pas­týř nasazuje život za ovce. Jan 10, 11 Každý člověk se na počátku své cesty ohlíží po spolehlivém průvodci a po vůdci, který by mu byl pev­nou oporou. I my se na počátku no­vého roku rozhlížíme, abychom na­lezli toho, o něhož bychom se opřeli a jemuž bychom svěřili své příští dny. I z našich úst v těchto dnech nového roku zaznívá odpověď, kterou dali apoštolově svému Mistru: „Pane, ke komu bychom šlí, vždyť Ty máš slova věčného života.“ ÚTERÝ Já Jsem dobrý pastýř; znám své ovce, a mé ovce znají mne, zrovna tak, jako mne zná Otec a já znám Otce a život dávám za ovce. Jan 10,15 Poznali jsme v Ježíši Kristu dob­rého pastýře, který je přípraven všechno obětovat pro své stádce. Dal pro ně celý život a šel pro ně až na kříž. Ježíš Kristus žije v úzkém obecenství s Bohem, který jej po­slal. Ale žije i v obecenství se svý­mi věřícími. Ti Jej poznávají, když žijí v lásce s bratřími. Poznat lásku Kristovu znamená současně žít v lás­ce s člověkem. STŘEDA Nyní však v Kristu Ježíši vy, kteří jste kdysi byli vzdáleni, stali jste se blízkými Kristovou krví. Ef 2,13 Člověk bez Krista žije v hříchu. Zjevením v Pánu Ježíši nám byla dána možnost spaseni a je nutno si ji vírou osvojit a získat. Vzdá­lenost mezi Bohem a člověkem je 0 vánocích ve zrození Páně překle­nuta, ti, kteří byli vzdáleni, stali se navzájem blízkými, poněvadž byli spojeni Kristovou oběti. Příchod Páně ja.signálem k lidskému zápasu s hří­chem a pečetí budoucího vítězství. Podstupme v době povánoční stateč­ně tento svůj zápas. ČTVRTEK Jsme zajisté jeho dílo, poněvadž jsme byli stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, jež Bůh předem připravil, obychom v nich žili. Ef. 2, 10 List k Efezským připomíná svým čtenářům, že všechno, co člověk má, je jeho přijatým darem a že za to vděčí Pánu Bohu a Pánu Ježíši. Sám ze sebe nemá nic, čim by se mohl chlubit. Nesmí však zapomenout, že byl stvořen k dobrým skutkům, ve kterých má žít. Nejsou žásluhou, ale povinností. Bez nich se člověk mine se smyslem svého života. A takový život je pak ztracený a nadarmo žitý. PÁTEK Neboť jako blesk vychází od vý­chodu a jeví se až na západ, pak bude příchod Syna člověka. Mat. 24, 27 K podstatě křesťanské víry patří eschatologie, to znamená víra v ko­nečný Boží soud a konečné budoucí vítězství Boží a Kristovo nad světem, 1 nad lidským' hříchem. Křesťanská eschatologie je pružinou, která dodává naší víře jistotu, sílu i mohutnost. Apo­kalypsa Matoušova evangelia je jed­ním z takových obrazů křesťanského očekávání. Je výrazem víry, že Kristo­vým příchodem v slávě v plnosti času se dovrší dílo Boží spásy a království Boží se stane skutečnosti pro všechny spasené. Není náhodou, že tam, kde eschatologická naděje byla nejsilnější, byla současně nejsilnější 1 křesťanská aktivita v denním životě. Očekávání Božího soudu vede k bdělosti v časném životě. Nejlépe je to patrné na husit­ství. SOBOTA Oslavujeme tě, Bože, oslavujeme; nebo že jest blízké jméno tvé, vypra­vují to předivní skutkové tvoji. Z 75, 5 V radostných chvílích vánočních jsme si znovu připomenuli, Pane Bože, Tvou moc 1 Tvé přepodivné skutky. V Ježíši Kristu ses nám přiblížil a své jméno jsi oslavil. Tvé slovo se stalo tělem, aby nás vyvedlo z hříchu. Stali jsme se svědky Tvého spásného činu. Dej, ať je nám opravdu k milosti a ke spasení a ne k soudu. i í ČESKÝ ZÄPAS Cesta života a cesta smrti Takto praví Hospodin: Aj, já kladu před vás cestu života i cestu smrti. (Jeremiáš 21,8.) O dvojí cestě chceme si povědět. Jsou dva protiklady. Jsou to cesty roz­dílné už na pohled a ovšem cílem, který sledují. Oběma cestám je spo­lečné, že vedou po zemi a že se mezi nimi musí člověk rozhodnout. Život, toť rozhodnutí; pro typ života se mu­síš rozhodnout. Hrozíš se volby a nej­lépe by ti vyhovovalo dát se unášet proudem bez vlastního určení. Snad si toto pohodlí i omlouváš a uvádíš doklady života lidí ztroskotavších. Jak houževnatě usilovali, aby dali životu pevný směr a všecko jejich úsilí se zvrtlo a musili s odevzdaností vyzná­­ti: Život si člověka stejně postaví tam, kde jej chce mít. Marné úsilí chtít životu vtisknout zaměření. Svaté Písmo mluví o „cestě“ často. V přeneseném smyslu se jí rozumí „cesta životní“. Připomeňme sl Ježí­šovo podobenství o široké bráně a po­hodlné cestě a skryté brance s' me­­schůdnou stezkou. Jde o tak rozlišné možnosti pojetí života, že se dá říci s Jeremiášem: Aj, já kladu před tebe dnes cestu života a cestu smrti. Dobro — zlo. Prorok vyhrotil protiklady na nejvyšší míru, když po­­postavil proti sobě: život a smrt. Vždyť, co je protikladnějšího než ži­vot a jeho popření — smrt? Na této křižovatce jsme dnes sta­nuli. Přál bych si nalézt! slova tak účinná, abyste opravdu pocítili, o jak vážnou věc jde. Klade před nás pro­rok dvojí cestu: Toť přece snadná volba? Zde se nebude nikdo dlouho rozmýšlet. Přece není volba tak samozřejmá. Ntní totiž asi shody v pohledu na to, co vy považujete za život a co za smrt a co těmito slovy míní Písmo svaté. Zít, užívat světa, aniž bychom slovu „užívati“ dávali už předem náplň z hlediska mravního pochybnou, ra­dovat! se ze zdraví, děkovat! Bohu za dary, kterými nás obmýšlí, bráti plný­mi doušky, co nám doba poskytuje, - vidět a zkusit co nejvíce. Nezapomínat na zábavu a nevyne­chat nic, vždyť je život tak krátký. Jak to zní slibně a svůdně. A člověk nemusí dlouho zápasit. Ano. To budiž má cesta životem. Myšlenky na smrt? Na ty je dost času, až zestárneme. Až nebudeme moci, pak je dost času na mravoučná a mravokárná pojednání. Je překvapující, jaká většina lidí všech dob byla vášnivou vyznavačkou této eplkurejské životní moudrosti. A varovná slova: Pamatuj na smrt, která . znějí tak drsně, neživotně, jako ze záhrobí, tak jako vzkaz bohatce z po­dobenství, toť asketické století, které učí pohlížet na tzv. životní dobra ja­ko na věci lhostejné, učí nevážit §i jich, abychom jejich ztrátou zbytečně netrpěli. Biblicky otázka není takto polože­na: Když Jeremiáš volal: „Aj, já kladu před vás cestu života 1 cestu smrti,“ nebylo ještě stopy po epikurejcích ant stolcích a nebylo to vůbec ani lidské slovo. Prorok jen prostředkuje Boží volání. „Takto praví Hospodin.“ „Život“, jak mu bible rozumí, u pro­roků, Ježíše, Pavla, je život vytrysklý a živený z věčného zdroje Božího. Nic nesmíme zváti životem, co nesouvisí s Bohem. Životem se nerozumí pouhá fysická existence, tělesné trvání. Bib­lická řečtina má pro rozlišení života dva výrazy. Jeden, který prostě značí existenci živoucna, označuje výrazem bios. To značí také potravu, živobytí a vše, co k životu náleží. Biologie je nauka o životě a jeho projevech. Jde také o zvíře a rostlinu. Pokud se má ‘naznačit, že člověkovo trvání v jeho poměru závislosti na Bohu a v jeho spjatosti s jinými lidmi je rázu du­chovního (ne pouze tělesného), užívá Písmo výrazu zoé. Životem v biblickém smyslu se ro­zumí Bohem zapříčiněné trvání člo­věka a jeho bytí, pokud jeho smyslem není jen fysické udržení, nýbrž ve stálé harmonii s Bohem a touto har­monií určovaný poměr k jiným lidem. Činitelem, který zeslabuje takto chá­paný život, je hřích. Jako tělesný ži­vot je ohrožován nemocí.) Hříšný člo­věk nežije. Může sice být jeho život fysicky, biologicky velmi bohatý, vi­tální, zdravý; z biblického hlediska je to duchovní smrt. Život — v biblic­kém smyslu — bez Boha, existence, po­kud není znovu a opět uváděna ve vztah ke svému Tvůrci a Prapôvodu, přestává být životem a stává se umí­ráním. Když jsme si takto objasnili rozdíl mezi životem a smrtí, vidíme, že ne­stačí „jen tak“ volit život, nevlme-li, co jím Písmo myslí. Arci: Volba nedo­padne jinak: I mv toužíme po životě, ale chápeme nyní lépe, oč jde. Prorok staví před nás cestu uvědo­mělého života, který je z Boha zro­zen, pěstován zjevením, zvěstovaným skrze Ježíše Krista. A připomíná rub života: Věčnou, duchovní smrt. Přita­kání takovému životu nebude asi tak horlivé. Není to snadný život, k tomu je dlouhá cesta. Není to cesta bez­­oečná, platí o ní evangelistova cha­rakteristika těsné brány a úzké cesty, ale se zaslíbením — vede k životu. Přiléhavá je i poznámka „málo jest nalézajících ji“. Rozhodující je však, že vede k životu, zatím co prostranná brána a široká cesta vede k zahynutí. Cesta života, cesta Ježíšova. On sám je vůdcem na této cestě. Nikdo ne­zbloudí. Ježíše stále před sebou vidíš. Jeho život — to byla tato cesta. Ne­bylo na ní pohodlí, nebylo na ní mno­ho pozemského štěstí, z hlediska lid­ského i národního skončila ílaskem — smrtí. Avšak v tét smrti je přímo koncentrován život. Ano, takto musí­me Ježíšovi rozumět. Jeho smrt není neúspěch Boha, který jej poslal, Život skrze službu byl nejvyšším životem. Ve smrti vrcholil život. Životem byla přemožena smrt. Bůh zůstal vítězem. Mrtvý je živ —■ to bylo jádro letnič­ního kázání apoštola. Cesta životem v Ježíšových stopách tedy není snad­ná, avšak není to cesta nutně ponurá a plná odříkání. Je to cesta boje proti sobě 1 proti zlu kolem nás. Je to ne­utuchající napětí, aby v nás, skrze nás promlouval Ježíš, Toť cesta ži­vota. Zbývá ještě slovo o tom, co se ro­zumí cestou do záhuby, do smrti. Du­chovní, věčná smrt Je smrt, plynoucí z resignace na Boží dílo. Na volání Boží. Biblicky je v pozadí peklo, pod­světí. V Novém zákoně, u Ježíše se rozumí tím život v nezávislosti na Bohu. Nuže, jak zvolíme? Chcete se vy-; hnout duchovní smrtí — kdo by si ji moM přát?. Cesta života. Je to, jak jsme poznali již z počátku, vlastně nadbytečné hromadění slov. „Cesta“ je jen jiný biblický výraz pro „život“. Snad bychom mohli říci „život pravý“. Život služby, život obětování, život pro někoho. Neboť život je vždycky životem pro něco nebo někoho. Zná­mé slovo Farského vyjadřuje to, nač biblická definice je tak skoupá. Ži­vot na rovině, úrovni věčnosti. I když v prvých třech evangeliích není nikde definice, co je to život věčný, nejsme na pochybách: „Věčný život jest Je­žíšovi život v království Božím, v plném, nezkaleném obecenství s Bo­hem, jak je už tu na zemí prožívá a jež zná jako nejblaženější dohro clo-, věka; život, v němž je odstraněn každá nedokonalost, poněvadž bezv­­hradně vládne dokonalá vůle Bož. (Feine). Život, tak mu Ježíš rozumí, je pře-: Ložen těžištěm jinam. Ale ovšem, ne-: ní to přesunutí do "'noho) života, jak tuto tku vznesl na příklad Bedřich Nietzsghe v knize Antichrist. Píše tam: ^Přeloží-li se těžiště Života ne do života, nýbrž do (onoho) světa — do nicoty, vezme se životu těžiště vů-: bec. Vše, co je blahodějnýnn, co je prospívajícím životu, co je zajišťujícím budoucnost v pudech, vzbuzuje nyní nedůvěru. Tak žiti, to nemá již smyslu žiti, to se stává nyní smyslem života“. Jaké neporozumění Ježíšově zvěsti! Snad to platí jako kritika asketického mnišství, ale u Ježíše takové přelože-, ní těžiště do „onoho života“ nenajčTe-: te. Jako vůbec ne „onen“ život s vý-: lučným pojetím posmrtného života^ Nuže volte: Volte život, volte králov­ství Boží. J. KOŘÍNEK Skromný služekník církve Bylo ťo vskutku radostné obdarová­ní, když jsme v svatomikulášský den rozevírali církevní kalendář „Blaho­slav 1959“. Od r. 1922, kdy vyšel z ru­kou Dr. K. Farského první kalendář církve, je to nepřerušená řada ti­chých pomocníků, věrně dodnes po­máhajících budovat a upevňovat dílo cínkve. Neutuchající zájem příslušníků o tento druh církevního tisku, proje­vující se v okamžitém rozehrání hned po expedici na fary, je nejvýmluvněj­­ším dokladem o oblibě kalendáře i o jeho obsahové kvalitě. Jsme povděčni především grafické úpravě, neboť Již obálka se mile ve­­mlouvá oku. Ušlechtilé písmo antikvy s církevním znakem je podloženo no­tací „Díkůvzdání“ z II. sešitu Českého misálu, Jak příznačné pro naši pří­tomnost, když novým Zpěvníkem, kte­rý právě ve II. vydání se rozlétl po našich sborech, se pokorně jako kdysi Bratří vezpíváváme ve zbožnou posluš­nost Pána Boha našeho I Na rútou obálky pak vidíme prvního patriarchu, ponořeného do práce právě při tvor­bě Českého misálu. V komůrce u Mi­losrdných je zde zakladatel církve, který jl z milosti a vůle Boží vyvolal v život, dal pevný organisační řád, li­turgii, obřadní příručku, zpěvník a nezapomněl pří vší své olbřímí práci ani na služebný význam kalendáře. V letošním kalendáriu k nám promlouvají perokresby mužů Boží církve, kteří z fundamentů své víry usilují o naplnění Izaiášovy prorocké vise. „I zkují meče své motyky, a oští­­py své v srpy. Nepozdvihne národ proti národu meče, a nebudou se více učit boji.“ (Iz 2,4). Potěší nás, kolik krásných českých jmen objevíme v měšíčních přehledech. Splněna je i další prosba recensentova zavedením reformačního kalendáře, abychom ne­zapomínali událostí radostných strastných. Ani mužů víry, kteří do­a dnes jsou pochodněmi planoucími do svědomí svých potomků. A nadto je přidáno i svědomité označení základ­ních svátků církve Páně a rozdělení liturgického roku. Obsah kalendáře zahajuje pražský biskup Dr. Miroslav Novák, který vy­světluje význam Kristova pozdravu i požehnání „Pokoj vámi“ Naň vnitřně navazuje článek Dr. Ladislava Šimší­­ka „Budoucnost začíná již dnes.“ I když z počátků církve, přece tak ži­vě nám promlouvá svědectví Velesla­­va Růžičky, archiváře církve, o vzni­ku vánočního čísla Českého misálu. Co znamenalo toto Bohem posvěcené Far­ského dílo vypráví biskup Arnošt šhnšík, tehdejší katecheta v Nuslích, kde jedině v celé Praze byly o váno­cích 1919 slouženy české bohoslužby. Ve stati „Od člověka k člověku“ objasňuje Dr. A. Ebertová povinnosti, Jež plynou z křesťanovy víry k člově­ku a lidské společnosti. Další mladý pracovník Husovy fakulty, její kni­hovník Dr. Blahoslav Kovář nás plně zaujme důkladnou studii o obrodě hlnduismu, buddhismu a islámu. Dr. Stanislav Heřmanský, starozákoník fakulty, jehož svěží informativní člán­ky o kumráňských svitcích jsou dosud v živé paměti čtenářů Českého zápa­su, nás seznamuje s významem archeologie pro Písmo sv. Stálé nové a nové nálezky ve Svaté zemi nám ověřují a doTvrzují pravdivost toho, co nám sděluje bible Starého a No­vého zákona. — Milan Salajka píše o významu každodenní rodinné pobož­nosti. Mile nás překvap! redaktoři ka­lendáře, kteří neoslyšeli recensentovo loňské volání a vydali se ve „Dvou cestách“ do náboženských obcí. Mi­roslav Durchánek putoval krajem Němcové a Jiráska a Stanislav Lahod­ný navštívil zemi Bezručovu a Stitoo­­rovu. Svěžím, nenadneseným a srdeč­ným líčením podávají svůj předem nepřipravený prožitek okamžiku. Vidíme, že i na Náchodsku i ve Slez­sku žijí bratří a sestry téže víry, lásky, a naděje jako vaši nejbllžší z vlastní náboženské obce. Je to svědectví o Jednotě církve, o Její vnitřní kráse i touze růst v „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svátý, lid dobytý, abyste zvěstovali ctnosti Toho, kterýž vás povolal ze tmy v předivné světlo své.“ (I. Pt 2, 9) Bude užitkem přečisti si kromě básně „Když“ i vyprávění Zdeňka Svobody o jednom nedělním dni z farářského života. me V pestrém sledu beletrie si přečte-, „Otcův hřích“ od K. V. Raise, vroucí Mojžíšův článek „O babičce Boženy Němcové“, Vrbův „Vánoční stromeček“. Z pera Dr. Miloslava Ka-; fláka je studie „O Mistru Václavu Ko­­randovi“ mladším „z Plzně“, rektoru Karlovy university a nástupci arcibl-. skupa Rokycany ve správě církve pod-: obojí. Příběh „Fotografie“ od Stáni-; slava Lahodného nás navrací do kru­tých dob válečných, kdy stál člověk proti člověku a všichni ztratili. Vý­ňatkem z knihy je Kratochvílův „Kněz krvavý“, Hečkův „Branka a Jeseník“, Jakož í zajímavé líčení „O tom, jak si král Abgar dopisoval s1 Ježíšem Kri-: stem.“ Překvapí všechny čtenáře hlu­boké lidství filosofa i premiéra Indie Džáváharlála Néhrúa, zaznívající z článku „Kamála“ o jeho manželce. V závěru kalendáře je příznačný hu­mor Bezručův, který néraní a neura­zí. Kalendář je pak zakončen rozbory vedoucích diecésních tajemníků praž­ské a slezské diecése Dr. Josefa Kup­ky a Lubomíra Vlčka, o jejich diecé­­sích. Je to putování i čtení nad Jiné milé, doprovázené pečlivými mapka­mi Antonína Hradce. Závěrem své recense poděkujme upřímně redakční radě, která pocti­vým úsilím vytváří již po několik let z kalendáře „Blahoslav“ dílko vysoké úrovně, které v intencích Farského je sic skromným, ale nepostradatelným služebníkem církve. l. f. beneš

Next