Český Zápas, 1962 (XLV/1-52)
1962-10-18 / No. 42
Pokorný služebník Pána (2, K. 12, í—íl.) K nejvýznamnějším osobnostem prvokřesťanské církve patřila beze sporu postava Tarského Pavla. Ačkoliv ve svém mládí Saul patřil k nejhorlivějším pronásledovatelům těch, kteří vyznávali Krista za svého Pána, po setkání se Vzkříšeným Pánem u Damašku patří obrácený Pavel k neumdlévajícím svědkům Kristova vítězství a k neohroženým apoštolům jeho evangelia. Zatímco většina Ježíšových učedníků zůstává mezi Izraelity, vydává se Pavel bez váhání na nebezpečné cesty mezi pohany, aby tam šířil radostnou zvěst Ježíše Krista o vykoupení a spáse. Jeho ohnivá řeč spolu s účinným příkladem života setkávají se téměř všude s velkým úspěchem. V městech Malé Asie i jihovýchodní Evropy vznikají jeho přičiněním z Boží milosti křesťanské sbory, které věrností Kristu a vzájemnou láskou svých údů brzy překonávají vlastní jeruzalémský sbor. Pavel zůstává poután nejtěsnějšími svazky s každou svou obcí. I když jej Pán poslal do dalších míst, píše alespoň svým obcím dopisy plné starostlivosti a lásky. Křesfanská obec v Korintě patřila mezi zvlášť milé sbory apoštola Pavla. A přece právě tato obec často poprávala sluchu těm, kteří se závistí sledovali Pavlovy úspěchy. Tito lidé těžce nesli, že Pavel, ač nepatřil mezi Ježíšovy učedníky, byl Pánem povolán za apoštola a že se Pán přiznával k jeho dílu. Neradi viděli, že neustále rostl počet těch, kteří se od Pavla dali pokřtít ve jméno Kristovo. Pavel věděl o této zášti, těžce nesl zlehčování svého apoštolského úřadu proto také ve svých epištolách oda mítá všechna obvinění a připomíná skutky, které ne on, ale skrze něj Pán učinil. Jen z těchto skutečností pochopíme dnešní text, který je vzat z pozdějšího (druhého) listu Pavlova ke křesťanům v Korintě. Pavel připomíná své obci, že ač mohl by se chlubit, tak jak to činí jeho odpůrci, mnohými vlastními zásluhami, mnohými viděními a mnohým slyšením, přece jen upouští od této lidské chlouby, jako od něčeho, co má být vzdáleno křesťanské pokorné službě. Podle apoštola jsou všechny tyto mimořádné duchovní zkušenosti jeho soukromou věcí a učedník Kristův má být posuzován jen podle toho, co je na něm vidět a co je od něho slyšet. Pavel zároveň přiznává, že Bůh sám jej chrání před chloubou tím, že mu dal do těla osten, aby jej bil do tváře. Apoštol nikde nemluví o tom, co je míněno oním ostnem. Avšak ať to byl neduh nebo stavy duševní deprese, Pavel vždy toto zlo přijímá jako Boži dar, který mu pomáhá překonávat vlastní pýcnh a činí jej pokorným služebníkem Pána. Tak onen osten je pro Pavla silou, která mu spolu s modlitbou pomáhá radostně přijimat slabosti, závisti, pronásledování i úzkosti. Vždyť ví, že i jeho Pán, který přišel spasit hříšníka, byl zbičován a ukřižován od těch, kterým přinášel slovo věčné spásy. Pohled na Kristovo utrpení posiluje apoštola v jeho slabosti a dává mu moc být silným v pokorném hlásáni evangelia kříže i vítězství nad hříchem. A právě v této své rozhodnosti a v síle své slabosti může i dnes apoštol Pavel být naším příkladem. Jak často malomyslmíme před sebenepatrnější překážkou, jak často utíkáme se strachem před prací, která by vyžadovala našeho sebezapření a naší odvahy. A přece jsme jako křesťané ve svém všedním životě svědky, nevšední odvahy a statečnosti. Vždyť lidé tohoto století bez bázně zalétli až k Hvězdným výšinám a dokázali znovu rozbušit již ochablé lidské srdce. A jsou to lidé tohoto věku, kteří odvážně dovedou říci své nesmiřitelné „Ne!“ všem, kteří lehkovážně vyhrožují válkou a atomovou smrtí. K pevnému postoji vybízí nás, křesfany, apoštolovo vyznáni: „Když mdlím, tedy sílen jsem.“ Vždyť i my nalézáme sílu ve víře v Ježíše Krista a posílení Knížetem pokoje, chceme vytvářet po vzoru Pavlově ze sebe křesťanské sbory, naplněné láskou a službou. Kéž skrze nás promluví síla Hospodinova a až k zemi je sehnuta pýcha mocných. Nechať jejich křik, jejich vyhrožování i jejich nenávist k světu, zbavenému strachu z válek, k světu, v němž všichni jsou si rovni, nás jen posiluje v mocném úsilí o Boži království a jeho spravedlnost. M. BUCHAR Žízeň po (Sk. ap. 8, 28— 39) Uvedený oddíl ze Skutků apoštolských vypráví nám jeden z příběhů života prvoapoštolské obce. Čteni 0 Filipovi a komorníkovi etiopské královny je jistě pozoruhodné a má nám mnoho co říci do našeho času a do našeho života víry. Podívejme se hlíze na život tohoto královského dvořana, který se svojí vírou je postaven do pohanského světa. Jistě, že víra Jeho nebyla neznáma těm, s nimiž žil, neboť dlouhé a nákladné cesty do jeruzalémského chrámu nemohly se utajit. Jaká silná touha po slyšení Božího slova a po obecenství s Božím lidem. Kdosi by mohli říci, že Pán Bůh je všude a že se tedy onen muž mohl pomodlit doma. On se jistě doma modlil, ale jemu to nestačilo, on toužil po zbožném obecenství. Jak často zahanbuje mnohé 1 z našich řad, právě tou svojí žížní po obecenství s lidmi stejného vyznání. Vždyť to dobře známe z vlastní zkušenosti, jak mnoho našich příslušníků opouští shromáždění a kolikrát i církev z docela malicherných důvodů. Ba ani my nejsme mnohdy tak toužícími účastníky shromáždění, že bychom mohli snést srovnání s tímto komorníkem. Dobře si všimněme, jak na své zpáteční cestě do všedního života, jak sl ěte Písma a jak se přiznává Filipovi, že mu není srozumitelné, co právě čte. Ale on věří, že Bůh mu můža otevřít oči a tak se i stane. My často čteme v Písmu zamyšleně a netrpělivě, chtíce všemu rozumět hned. Vyskytnou,-li se . místa nám nesrozumitelná čl nám nevyhovující, odkládáme mrzutě bibli, jako by nám už neměla co říci. Potřebujeme více pokory a vroucích modliteb a trpělivého očekávání svého Pána, který jediný může nám pomoci prohlédnout z naší zaslepeností. A ještě jednoho si všimněme na tomto komorníkovi, „že jel cestou raduje se“. Chceme-li porozumět dobře, pak musíme znát, jaká byla cesta, po níž se vracel. Nebyla jistě záviděníhodná, uvážíme-li v jakých poměrech žil. Sotva se našel druh na královském dvoře, který by mu rozuměl jako věřícímu. A je možné, že mu jeho víra u ostatních, s nimiž trávil svůj každodenní život, vynášela mnoho posměchu a pohrdání. Uvážíme-li nadto, že byl kleštěncem, totiž člověkem, neznajícím rodinného štěstí, pochopíme, že lidsky to byl nešťastník, nemající na tomto světě radosti. A zatím čteme, že on vraceje se, radoval se. Jak Jsme četli, byl mu Bohem poslán Jáhen Filip, aby mu pomohl v porozumění Písma a hlavně, aby mu zvěstoval Spasitele světa. Jeho radost byla z nalezeného Krista, byla to radost, kterou mu nemohl nikdo vzít ani pokazit. Jeho radost nebyla závislá na životních okolnostech, proto byla trvalá a nepomíjející. Takovou radost nepozná nikdo, kdo jí z Boží milosti sám neokusí ve svém srdci. I nám se zvěstuje evangelium o Ježíši Kristu a přesto nebývá na nás často vidět radost z přijetí za syny a dcery Boží. A často se stává, ž© jsme mrzutí a nervózní křesťané, kteří se ohlížejí po cestách svých bližních, myslíce sl, že oni mají život lehčí. Nuže, učme se od toho komorníka radosti v Pánu. Je nutné, abychom šli každý tou cestou, kterou nám Bůh vyměřil a radovali se na ní srdečně. RŮŽENA BAUEROVA spase Požehnaná cesta na horu Evangelisté Matouš, Marek a Lukáš vypravují, že Ježíš pozval Petra, Jakuba a Jana a odešel s nimi na horu. Matouš a Marek praví, že to bylo po šesti dnech, kdy Ježíš mezi jiným vykládal „chce-li kdo za mnou jiti, zapři sebe sám“. Na hoře se Ježíš před nimi proměnil. Zaskvěla se tvář jeho (Matouš), roucho jeho učiněno skvoucí (Marek). U Jana čteme, že Ježíš vzal s sebou jmenované apoštoly asi po osmi dnech po těch řečech. Jan uvádí jako důvod touhu po modlitbě. „A když se modlil, učiněna jest tvář jeho proměněná a oděv jeho bílý a skvoucí.“ Všichni vypravovatelé zjišťují, že se Ježíš ve své zevní podobě změnil. Latinský text výrazu transfigurace, řecký morfé. Ježíš změnil svou vnější podobu, apoštolově se proměnili vnitřně. Zalíbilo se jim na hoře. Výraz tomu dal apoštol Petr řka: „Pane, dobré je nám zde býti.“ Chtěli tam postavit tři stánky, z nichž jeden by byl pro Ježíše, s nímž by byli oni, protože s ním byli všude. Ty zbývající by byly pro Mojžíše a Eliáše, kteří se jim na hoře ukázali. Cesta na horu byla jim obtížná jako ja každému. Pomalé, namáhavé stoupání, někdy 1 závrať, u někoho obtížné dýchání a klopýtání přes kamení. Cesta široká a v rovině je pohodlná, ale jaký výhled? Na cestě pohodlné jaká únava a jaké i osvěžení? Tak život bez sebezapření a těžkostí znamená zbahnění, stagnaci. Život v obtížích vybízí k vnitřnímu růstu. „Mne nezlomí, neporazí, nezarrooutí, ale povznese, pročistí a obraduje každá strast časná. (M. J. Hus.) Z hor si přinášíme vzpomínky na daleké výhledy, na hory zasnoubené s oblohou, na Tvůrce, Jenž slunce své vysílá v dráhy vysoké; také na vlastní fyzickou zdatnost, že jsme zdolali horské obtíže. Stalo se nám, že jsme v mlhách i bloudili. A přece na ty hory přes jejich obtíže 1 pro ně samé stále myslíme. Hora Proměnění byla hora požehnaná jako byla hora Desatera a jako byla hora Osmera blahoslavenství, jež rozvádějí naše bohoslužby: Blahoslavení skromní, čistého srdce, tiší, lkající, jimž křivda se děje, svět zlořečí, milosrdní, kdo žízní po pravdě, hledají pokoj. Jít touto cestou je jako jít na horu, žádá to námahu, proměně(Dokončení na sír. 2.) k OBRÁZEK G. SCHIFFNERÁ Tak začaly dějiny křesťanství: očekávajícím zástupem. Na tomto nejvnitřnějším základu se až podnes nic nezměnilo. Pro nás, kteří často beremo všechno do nesepjatých rnkou, je těžké sl to představit a pochopit. V modlitbě nejde o nějaké naše zbožné přání a mínění, nýbrž o Boží dějství. Nejde o to, co sami chceme, nýbrž o to, co chco Pán Bůh dát. To musíme mít na paměti, chceme-li se pomoct modlitby uzdravit. Mnozí křesťané se modlitbou unavili. Očekávání je nejtěžšl, práce. Kdo se moď.í, nalezne otevřené dveře. Kdo resignuje, místo aby očekával, ten se o mnoho připraví. ■ • • / ZA SVĚTLÝ ZÍTŘEK LIDSTVA Ve Francii vyšla před nedávném kniha „Mir a válka mezi národy“, jejímž autorem je Raymond Aron, sociolog, známý odpůrce socialismu a bojovník proti jeho vědecké metodě. Autor jmenované knihy se zajímá o nejpalčivější současné politické problémy, chce mluvit k dnešku, chce být slyšen a chce působit i na utváření veřejného miněni. Je pozoruhodné všimnout si blíže Arénových názorů v otázce míru a války. Jeho cílem je přesvědčit všechny humanisty a „nebezpečné pacifisty“ o tom, že „mír je sice rozumný cíl, jehož se snaží společnosti dosáhnout“, že však k tomuto cíli „nevede cesta světového odzbrojení“ (!) Kdo věří v mír, jehož lze dosáhnout odzbrojením, kdo vyznává myšlenku mírového soužití — ten je vystaven Aronovu opovržení a hněvu. Proto se Aron s takovým úsilím snaží vyvrátit úvahy anglického vědce Ch. P. Snowa. vyslovené na kongresu Asociace vědeckých pracovníků v New Yorku. Tam prof. Snow řekl: „Víme se statistickou jistotou: bude-li určitým počtem atomových zbrani zásoben fcrčitý počet států, tu určitá část těchto zbraní bude uvedena v činnost. Stane-li se tak vlivem náhody nebo šíleným činem někoho — tyto motivy nemají pro nás význam.“ Závěry anglického vědce jsou jednoznačné: bud lidstvo začne odzbrojovat, pak i když válka nebude absolutně vyloučena, bude se přece jen stupeň její pravděpodobnosti zmenšovat, nebo lidstvo neodzbroji, bude pokračovat v atomovém kolotoči — a pak je katastrofa nevyhnutelná. Aron s těmito úvahami nesouhlasí; i kdybychom prý připustili, že jakási náhoda uvede v činnost určitou část smrtonosných zbraní, válka by byla omezena. Tomu však Aron sám nevěří. Vždyť dnes je přece už každému jasné, že část jaderných zbraní uvedených v činnost, uvede jako při řetězové reakci v činnost i všechny části ostatní. Výsledek tu nemůže být jiný, než celosvětový požár. Terčem svých výpadů Aron pak dělá samotnou myšlenku odzbrojení: „Západní státníci — říká doslova — nemohou se podepsat pod princip plného odzbrojení, něhot o jeho usku: tečnění se nedá vůbec hovořit“. Proč se tito politikové nemohou pod tento princip ppdepsat? Proč je nutné ospravedlňovat — jak to činí Aron — závady ve zbrojení? Protože jinak by vzaly za své všechny „západní cennosti“, celý společenský režim a celá civilizace Západu. To má, jak si Aron myslí, ospravedlnit a morálně posvětit ono strašné nebezpečí, které se tím vytváři pro stovky miliónů lidi. Pereat mundus! Ať zhyne svět, jen když budou zachráněny všechny „západní cennosti“, tj. jen když bude zmrazen zákonitý běh lidské společnosti a dějin. Aron v této souvislosti cituje četné americké „filosofy“, kteří nechtějí připustit na zeměkouli existenci nějakého jiného politického systému. Ze svých studii dějepisu se pamatujeme na římského senátora Catena (M. F. Cato Maior), který byl zapřísáhlým zastáncem stratégie zničeni Kartága a každou svou řeč v senátě končil okřídleným výrokem: „Ostatně se domnívám, že Kartágo musí být zničeno.“ Touhou Catona bylo za každou cenu zničit Kartágo. Aron je nesmiřitelným odpůrcem nové dějinné revoluční cesty světa k socialismu. Od Catona se liší jen tím, že je proti ’ okamžitému uplatnění jeho strategie. Co může tedy vůbec lidstvo od budoucnosti očekávat? Podle Arena buď návrat (po zničující válce) do doby kamenné, nebo tragický osud, strach v situaci, kdy vypuknutí^ války bude stéle na vážkách. Uskuteční-li se první varianta, je možné, že vznikne nějaký univerzální stát míru, v němž například „...ani jeden člověk nebude mluvit francouzský“. Není na tom nic divného, neboť i „v minulosti zanikaly lidské kolektivy, aniž zanechaly po sobě památky“, uzavírá Aron. / Zdravě myslící, rozumní a čestní lidé však Aronovi odpovědí: Ani primitivní kyj, ani nicota, jež za sebou zanechává stopy, se nestane budoucností lidského rodu. Doby kanibalismu, masového vyhlazování člověka se od nás, jak se zdá, vzdalují. Na tom nemůže nic změnit svými úvahami ani Raymond Aron. Jeho sociologie je opravdu sociologii smrti a nicoty. Všechen pracující lid naší vlasti s velkým zájmem a nevšedním zaujetím diskutoval na všech pracovištích „0 výhledech dalšího rozvoje naší socialistické společnosti“. Plány, jež chceme v budoucnu uskutečnit a jichž uskutečnění je v našich možnostech i silách, jsou vskutku velkorysé. Potřebujeme však k tomu mír, který je jediným základem lidské tvůrčí práce a všeho rozvoje. Proto po boku Sovětského svazu, spolu se zeměmi tábora socialismu a pokrokovými lidmi celého světa stavíme hráz všem válečným intrikám a přispíváme k zabezpečení světového míru. Věříme, že mír zvítězí nad válkou. Vždyť významný přesun sil ve prospěch míru a socialismu vytváří stále příznivější podmínky pro vyřešení nejpalčivější otázky současnosti — pro odvrácení světové války. A to je cíl tak velký a ušlechtilý, že jsme mu bez váhání dali všechny své síly, protože myslíme na slavný zítřek lidstva a štěstí našich dětí. ANTONÍN HANZAIi