Český Zápas, 1963 (XLVI/1-52)

1963-02-14 / No. 7

Český zápas Slova a náš život Když slyšíme řeč mnohých lidí a porovnáme-li ji pak s životem, který vedou, jaký to protiklad! Jak hrozná to nepravda! Jsou jako ten dvůr královny Moudrosti v Komenského Labyrintu. Jméno krásné, ale skutečnost hrozná. A tam mohou být lidé nábožní, ale jen pro svůj zisk. Jejich nábožnpst je" víceméně jen proto, aby se ve svém srdci povznesli nad ostatní svět. Zvou lidí k Pánu Ježíši, ale jen proto, aby se jím mohli chlubit. Umějí se i krás’ ně modlit, ale nechtějí učinit něco pro to, aby Duch svátý mohl v nich nerušeně působit. Kdyby, ale upřímně nahlédli do slova Božího, které — jak vyznávají — přijali za základ svého života, tu by děli, že k spasení je nutno se znovuzrodit (Jan 3,5—7) a že člověk znovuzrozený svlékl tělo hříchu (Koloss. 2,11). V takovém pak žije Kristus a jeví se ovoce Ducha svátého: „Láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, střídmost.“ (Gal. 5,22). Při kom pak není těch věcí, ten je slepý (II. Petr. 1,4—11). Pán Ježíš chtěl mít věci Boží svaté, jinak by se byl spokojil s tím, co bylo kolem. A jsou mnozí křesťané, kteří se od farizeů a zákoníků ničím neliší. Někde nezná jejich horlivost mezí, ale obyčejně jen tam, kde mohou pokárat jinťjho. Sami ovšem dovedou přikázání Boží obcházet. Jakým jsi ty křesťanem? Znáš slovo Boží? Nebude ti k odsouzení? Nechtějme být nedělními křesťany i Buďme jimi i v pondělí, v úterý, po celý týden — neustále. Nezapomeňmě, že hřích Pán Bůh trestá 1 když je hotov odpustit a nezapomeňme, že milost Boži má také své meze. Dokud je čas, čiňme pokání. Vyjděme ze své vlažnosti, buďme plni žáru svaté lásky — lásky he slovní, ale činné, ne pro svou chválu, ale pro toho, který za nás zemřel. Žijme Bohu a ne soběi DUŠAN PAVLÍK ZIMNÍÚSMĚV Dostali jsme se s celou Evropou do obtížné situace. Dlouhé období mírných zim s nízkými stupni mrazu a sněhovou chudobou bylo letos vystřídáno teplotami tak nízkými a pokrývkou sněhovou tak vysokou, že se tím výrazně změnil chod našich domácností i provozoven. V některých oblastech vázne doprava, jinde je omezena. Doly nemohou pracovat naplno a jen s obtížemi stačí zvýšené potřebě paliv. Prochladlé domy a ulice daly někde zamrznout vodovodům a odpadům a dodávka proudu, plynu a tepla je neustále ohrožována. Zprávy o poměrech v ostatních zemích Evropy ještě horších spolu s prognózami nevěštícími brzký povětrnostní obrat nikterak nepřispívají k úsměvné pohodě. A přece je 'možný úsměv i na mrazem ztuhlé tváři. Noviny a rozhlas nás nezpracují pouze o situaci dopravní a těžebně, energetické a vodohospodářské. Čteme také o tom, jak československý člověk mrazové a sněhové kalamitě čelí a jak zdolává překážky normálního chodu společného života. Lidé prodlužují svou pracovní dobu a v podmínkách značně obtížných vydávají ze sebe všecko, jen aby umožnili ten čí onen kurs autobusu, ten či onen dojezd rychlíku, tu či onu dodávka, uhlí, mléka, pečiva po kolejích a silnicích nesjízdných a cestách neschůdných. Brigády, mimořádné pracovní čety, dobrovolníci, nastupující na odklizovací fronty ve dne i v noci několikrát, budí úctu a nějak prohřívají tu zimu kolem nás a tvoří radostné vědomí, že člověk je člověk a tedy ten, kdo se nedá a kdo, velmi obrazně řečeno, si vyhrne rukávy i v zimě tak třeskuté. i člověk si je totiž dobře vědom, že je pánem nad silami přírody i načt, jejími rozmary, tj. nad dějstvími v ní nečekanými a nepředvídanými» Přemohl-li zemskou přitažlivost, dovedl-li se podívat na zeměkouli s výše tisíců kilometrů, pak ani mráz stupňů nenormálních v našich zemích ho nezkruší a několikametrové závěje nanejvýš vyprovokují jeho síly, jeho trpělivost i jeho odpovědnost za těžce postižené. Ale není to jen v jeho svalech a jeho neústupnosti. Ono totiž nejde toliko o to neleknout se němé a slepé tváře zimy, ale představit si tvář mluvícího a vidoucího bližního. A ten pospíchá za prací; ten je nemocen; ten nemá vodu; ten nemá uhlí; tomu je třeba pomoci. Jestliže tohle člověk ví a jestli toto vědomí'mění jeho odpočinek v horečnou záchrannou akci a jeho práci stupňuje v maximální přesčasový pykon, aby nezvítězil mráz zimy, ale teplo srdce, pak je možno se usmívat, i když teploměr ukazuje víc než dvacet pod nulou. František k. moc KRESBA M. KUPKOVA Bůh -Stvořitel náš žalm 95, 6. V roce 1721 byli z Dánska posláni misionáři do Grónska, aby tam šířili křesťanství. Jejich působením se stalí grónští pohané křesťany. Jeden z misionářů vyprávěl, jak nový věřící k němu přišel a říkal: „Když jsem byl ještě pohanem, ve své lásce k přírodě jsem žasl nad mocí, moudrostí a dobrotou, která se jeví v celém stvoření. Začal jsem srovnávat a pozoroval jsem jednotlivé předměty. A tu jsem si řekl: Hle, takový malý člunek nevzniká sám od sebe. Vyžaduje námahu a dovednost lidských rukou, takže velmi snadno jej pokazí, kdo tomu nerozumí. Avšak nejmenší ptáček vykazuje mnohem více umění než nejlepší člunek a není člověka, který by dovedl udělat živého ptáka. A odkud je země a slunce a měsíc a hvězdy? Musil přece někdo toto všechno udělat. A ten, kdo to dělá, tvoří, musí být. nekonečně moudřejší a mocnější a dovednější než nejchytřejší člověk. Ale musí být také velmi dobrotivý, poněvadž všechno, co udělal, dělá nám tak znamenité služby. Tak a podobně jsem myslil často, dokud jste nepřišli vy z dalekých končin a nepověděli nám o onom velikém Bohu, ke kterému nás učíte se modlit slovy Pána Ježíše: Otče náš.“ „Pojďte, sklánějme se a padněme před ním, klekejme před Hospodinem, Stvořitelem naším,“ volá David v našem 95. žalmu. Tak, jako nabádali misionáři grónské pohany. A jako Izraelité i my často ze základů své víry se ptáme rozumem, co vlastně vyznáváme slovem „Otče“, proč nazýváme Boha naším Stvořitelem, proč se máme před ním sklánět a klekat? O Bohu mohou být různé názory. Jedni se domnívají, že člověk 0 Bohu nic neví, poněvadž se k němu nemůže dostat žádným důkazem a tudíž že všechny naše představy o Něm jsou jen výrazem lidského myšlení. Jiní dokazují, že Bůh a svět jsou vlastně totožní, že Bůh je souhrnem veškerenstva. Třetí říkají, že Bůh a svět jsou síly souběžné jako u člověka tělo a duše.’ Všechny tyto a jiné názory, tak jako onen grónského pohana nám zamítají naši přesvědčivou víru v Pána, který :vůrčí působení dává bez filosofování do prostých úvodních slov modlitby, nazývající Boha Otcem, vyjadřujícím tak jasně víru v Otce, který nás nenechává bezradnými k důležité pro nás otázce našeho poměru k Němu jako Tvůrci, ale i k stvořenému, a to k světu celému a člověku. Je nám dáno, že se otec snižuje k dětem, slouží jim, zajímá se o ně, nachází k nim vlastně cestu. A tvoření světa je dokladem toho, že se 1 Bůh snižuje ke všemu tvorstvu. A důsledky, plynoucí z tohoto reálného poznáni víry? Je-li Bůh v tomto smyslu Stvořitelem Otcem, pak také člověk ve své a podstatě je dítkem Rožím Jsem-li dítkem Božím, jsem i já výronem jeho lásky, projevem jeho ducha. Avšak být dítkem Otce neznamená jen čest, ale také zvláštní milou povinnost mít rád vše, co Otec tvoří a čemu my říkáme domov, ve smyslu pak synovství Božího to znamená pro člověka celý svět. „Blahoslavení, kteří přebývají v domě tvém, tiť tebe na věky chváliti budou. Blahoslavený člověk, jehož síla jest Hospodin a v jejichž srdci jsou stezky kroků jeho“ (2. 84,5-6), říká žalmista. V domově tvořeného světa Božího je život všech lidí bez rozdílu. Podle slov Ježíšových „on velí slunci svému vycházeti na dobré i na zlé a déšť dává na spravedlivé i nespravedlivé.“ V jeho tvořitelském milujícím srdci mají místo všichni jednotlivci i všechny rodiny, církve i národové. Ani mravní kvalifikace člověka není hranicí pro Boží lásku. Zde platí spíše Kristovo: nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní, nepřišel jsem vo-Každého roku si lidská paměť připomíná řadu výročí. V různých hodnotách časové délky vedou naše vzpomínky k minulosti. Současnost, naplněná spádem dějinných událostí nadějného či otřesného dosahu, není na výroční vzpomínky chudá. Letos pochopitelně nechceme a nesmíme zapomenout na jubilea dávné historie, z nichž připomínka 1100 výročí příchodu slovanských věrozvěstů je jistě pro křesťany v naší zemi nejpozoruhodnější. Avšak úkol křesťanské služby a pohotové orientace v převratné situaci našeho století si vyžaduje připomínek dějinných výročí daleko mladších a nejmladších. Jsou plna varovného i zavazujícího významu. Nesmí je přehlédnout ani křesťan, zejména proto ne, že jejich obsah souvisí s otázkami a úkoly v současné době nejdůležitějšími: s válkou a mírem, se štěstím a neštěstím naší životní cesty. Hluboko v paměti všech, kteří svá léta počítají od padesátky nahoru, je jistě zapsána událost konce světové války, o níž bohužel tak krátko mohlo platit označení „první“. Letošní podzim nám připomene 45. výročí osvobozujícího oddechu nad koncem světové válečné vřavy z let 1914 až 1918. Zároveň nám umožní výroční zamyšlení nad tehdejším začátkem samostatného státního života národů, žalářovaných až dosud politickým i sociálním útlakem starých mocnář štvi. Po stalétech získaly státní samostatnost i národy Československa Čtyřicet pět let uplyne od chvíle, kdy se rozvíjel život našeho státu, v jehož existenci byl možný také vznik naší církve. — S nadějemi, jež budila šťastná radost nad dobytím samo statnosti, začaly tehdy i obtíže. Jejich vnitřní i mezinárodní podoba byla dějinným prostorem blížící se katastrofy mladého státu i celého světa, strželat spravedlivých ku pokání, ale hříšných. Podobenství o marnotratném synu, o ztracené ovci, o ztraceném penízi, mluvící ústy Ježíšovými, mluví jasně o dětech Božích. Je zde láska otcovská pro všechny bez rozdílu a vyjadřuje i pro nás povinnost lásky všelidské. Máme-li lásku k všem lidem bez rozdílu, můžeme tím nejlépe podat důkaz, že nejen věříme v Boha- Tvůrce, ale že také jsme přesvědčeni o tom, že skutečně máme Boha-Otce. Velmi mnoho záleží na naší vůli, abychom se naučili celým svým životem mít upřímnou lásku ke všemu stvořenému, abychom pak byli vpravdě blahoslavenými, kteří přebývají v domě Hospodinově, sklánějíce se celým svým životem před Hospodinem, stvořitelem naším. MILOŠ NAŠINEC ného po 20 letech do války druhé. Československo hrálo v tomto obdo bí roli, jejíž konec byl tragický. Osudnou stanicí dějinné cesty našeho věku byla událost v r. 1933 v zemi našeho západního souseda. V letošním lednu uplynulo 30 let od za čátku kancléřské kariéry Adolfa Hitlera o nacistické diktatury. Její zot ročující rozmach uvnitř Německa byl jen přípravou na uchvatiteíský a vyhlazovací plán proti celým národům, především proti národům Českoslo venska, proti ostatním Slovanům a národům Sovětského svazu. 30. ledna 1933 kapitulovali zaslepení vladaři v Německu s vlivným přispěním svých kolegů v západní Evropě před Hitlerem a jeho stranou. Tak otevřely bránu času novodobého temna s tragickým růstem nejnelidštější ideologie a nejneiidštějšího útlaku. Pod prapo rem nadřazenosti německého národa, s rasistickým a dobyvačným heslem „krve a půdy“ mohutnělo dílo velikého zla. Zpětný pohled k začátku nacistické hrůzovlády, naplněný živými úzkostmi nad miliony obětí i nad morálním pádem svedeného národa M. Luthera, národa velkých myslitelů a umělců, musíme vést od třiatřicátého roku ještě o 10 let dál. Před 40 léty, v listopadu 1923, se Hitler — ještě s nečetným gangem svých stoupenců — po prvé pokusil uchopit moc □ pravé povaze nacistického nebez péčí, jež se od té doby zcela beztrestně začalo šířit, nemělo být již iehdy v Německu, ani jinde žádných pochyb. Nacismus a jeho moc začaly ohrožovat stabilitu našeho mladého státu. Netoliko tím, že souběžně s vývojem NSDAP v Německu i v našich pohraničních oblastech mezi občany ně mecké národnosti našla své stoupence jeho morová nákaza (pod pláš-. těm tělovýchovné organizace Volksport, která v říjnu 1933 dostala organizační základnu v tzv. Sudetendeutsche Heimatsfront a jako odbočka NSDAP pod vedením K. Henleina a pozdějším názvem SdP zneklidňovala život v naší vlasti). Především tím, že sudetoněmecký nacismus pomohl Hit lerovi rozbít naši republiku a dovést ji pod okupační područí. Nezadržený postup nacismu mimo hranice Německa by nebyl možný, kdyby mu nebylo vlivně přáno těmi, kdo v západní Evropě zapomněli na svou demokratickou a humanistickou zásadovost. Shodou okolností nese letošní rok i výroční připomínku na 25 let od vzrušených událostí z jara do podzimu v r. 1938, zejména od mnichovského diktátu. Po něm jsou už psány dějiny našeho lidu a pozdě ji i ostatních národů krví a slzami. Okupační ponížení a strázeň 11. svě tové války daly však vyrůst bojové solidaritě vojáků na frontách a bojovníků vnitřního odboje. Tato solidarita byla plna zavazujícího odhodlání i pro dobu poválečnou, kterou všecky kladně síly, bojující proti nacistické mu žháři a zotročiteli, chtěly mít bez válek a bez útlaku. * Z údobí II. světové války nelze zvláště letos nepřipomínat statečný boj sovětských armád na řece Volze Vítězný závěr bitvy o dnešní Volgo grád v lednu 1943 znamenal rozhodující zvrat válečného vývoje. Německé armády zde utrpěly jednu z největ sich porážek dějin. Již daleko na Volze bylo rozhodnuto o vítězném konci války na Labi. — V útvarech frontových vojsk, která tehdy před 20 léty nastoupila od řeky Volhy osvobozovací protiútok, bojovali i naši zahraniční vojáci. S i imi letos 8. března vzpomeneme 20. výročí bitvy u Sokolova. Výročí chvil, které kdysi budily pevné naděje na vítězství, svobodu a mír — patří k nim i den uzavření smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi naší vlastí a SSSR v prosinci před 20 léty — jsou ovšem souběžné se vzpomínkami na bolestné ztráty a oběti. Na frontách, v nacistických mučírnáeh, v partyzánských bojích ztratily své životy miliony lidí. V době, kdy v září před 20 léty umíral Julius Fučík, umíralo spolu s ním i mnoho dalších mučedníků. Rok 1963, dělící nás pětačtyřiceti léty od konce I. světové války a připoihínajíci i výročí událostí, které výsledky pivní války znehodnotily, jest rokem vzpomínek na smutné i nadějné mezníky naší současné historie. Její nová epocha se začala psát před 15 léty v únorových dnech. Zároveň však letošní rok jest dobou, v níž vzpomínky na minulost chtějí pomoci a posílit odpovědnost za současný a budoucí vývoj života ve světě. Znovu klíčicí nacismus v západním Německu, plány vysídlenců na rozbití a uchvácení naší země spolu s neklidnou atmosférou celosvětového zbrujení a hrozbou atomové války, volají k odpovědnosti i křesťany v československé církvi, jejíž existence je spjata s existencí našeho státu právě tak jako s možností života bez nebezpečí atomového zániku. Naše síly nesmějí uvadnout v úsilí, jež má zamezit rozpadu nadějí na živoí. Připomenutá výročí zavazují i varují. Varují před lhostejnost* vůči zárodkům staronových i nových nebezpečí Zavazují k zápasu o život lidskosti, spravedlnosti a svobody v míru a pokoji. ADOLF MÁDR ZAVAZUJÍCÍ I VAROVNÁ VÝROČÍ