Český Zápas, 1964 (XLVII/1-52)
1964-01-02 / No. 1
Doufáme v Hospodina Žalm 2. 12b Naši přátelé a známi, které v tyto dny potkáváme, nám tisknou ruce a přejí nám šťastný a veselý nový rok. My jejich přání, samozřejmě, opětujeme a v duchu si klademe otázku, zda tento rok bude pro nás opravdu šťastni n veselý. A nejraději bychom strhli robšku s jeho tajemství a nahlédli do události, které nám přinese. Leč takové počínání by bylo od nás nejvýš nemoudré. Jednak bychom se ochudili o to, co je na životě často to nejkrásnější, že žijeme ve stálém očekávání nových věcí a náš život by se nám zdál fádní a nezajímavý a někdy i velice těžký. Ale hlavně také proto, že my sami jsme spolutvůrci svých životních příběhů a sami se velmi účinně podílíme na tom, jak sladké budou plody, které strom nového roku vydá a jež nelze předem hodnotit. Složitost života od nás vyžaduje, abychom do nového roku vstupovali se vší odpovědností a abychom si hned na jeho počátku řekli, že se budeme snažit co nejlépe plnit všechny své povinnosti, které nám ukládá náš stav, naše pracoviště, naše rodina, naše vlast, naše společenství, v němž žijeme a na jehož výsledcích práce se podílíme a především naše lidství. Neboť jsme na prvém místě lidmi a podle Písma lidmi k obrazu Božímu stvořenými a proto naše veškeré počínání by mělo být vždy v souladu s hrdým Jménem člověk, které neseme. Úkoly, které nás v novém roce očekávají, nebudou před nás stavěny tak, abychom |e mohli jen mechanicky plnit. My se budeme muset denně rozhodovat, co dělat, jak zařídit svůj život, aby naše počínán! bylo správné. Neboť na našem správném nebo nesprávném rozhodnutí bude často záležet utváření nejen našeho života, ale i životů našich bližních, s nimiž jsme na tomto světě spjati a za něž neseme spoluodpovědnost. K tomu, abychom se správně rozhodovali, bude zapotřebí hodně životní moudrosti a prozíravosti a bude třeba solidních mravních kvalit a srdce, naplněného láskou k bližnímu. My však dobře víme, že podobných vlastností nemáme nazbvt a že je potřeba, abychom o ně denně zápasili, denně si je osvojovali a prosili o ně. Proto se ve své víře utíkáme ke zdroji vší moudrosti, studnici lásky a prameni dobra, Hospodinu, našemu Pánu, v něhož doufáme a od něhož očekáváme pomoc. „Pomoc naše jest ve jménu Hospodinovu, kterýž učinil nebe i zemi." (Žalm 124, 8.) Jsme přesvědčeni o tom, že naše zakotvení v Bohu nám umožní klidný a správný pohled na život a dá nám sílu, abychom přemáhali své nedostatky a rostli v nové, lepší lidi. „Ti, kteří doufají v Hospodina, podobni jsou hoře Siónu, kteráž se nepohybuje, ale na věky zůstává." (Žalm 125, 1.) Jsme si vědomi toho, že i nám je denně zápolit s nepřítelem hříchem, který nám brání, abychom kráčeli cestou spravedlnosti, již nám určil Pán, podobně jako zápolil s vnitřním nepřítelem žalmistův král, dovolávající se Boží pomoci a hlásící se k synovství Božímu. Jistota králova, že Hospodin jej neopustí a že mu dá sílu k vítězství, je i naší jistotou, obzvláště, když Hospodinův Pomazaný, jak jsme uvěřili, není nikdo jiný, než Ježíš Kristus sám. On přišel na svět, aby světlem Božím osvětlil cesty našeho života (Jan 1, 1-5) a přivedl nás ke spáse. V něm je naše síla a naše naděje. Za Jeho pomoci překonáme své nedostatky a Jeho obětavou láskou budeme vykoupeni ze hříchu. Křesťanovi splývají radostné chvíle vánoc s nadějeplným výhledem do nového roku. Na cestu novým rokem mu zaznívá slavnostní „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle", ohlašující zrození Knížete míru a pokoje. Betlémské dítě přineslo světu nový život, život lásky a bratrství, život služby člověka člověku a z něho plynoucí blahoslavenství, totiž štěstí a spokojenost. A to se má projevit v celém novém roce. Následování Krista na každý den, to je výzva, jíž k nám promlouvá Boží Slovo při zahájení nového roku. „Blahoslavení jsou ti, kteříž zachovávaií přikázání jeho .. .“ (Zjeveni, 32, 14.) Hleďme proto s důvěrou do dnů, které nás čekají. Jako dobří dělníci na vinici, osvědčme svou píli a dobrotu srdce a neumdlévejme, abychom ze své síly a moci učinili vše potřebné k zajištění pokojného, šťastného a blaženého života zde na zemi a to nejen pro sebe, ale pro všechny lidi nynější i budoucí. Patří to k naší cestě, vedoucí k branám království Otce a ke spáse, v níž věříme. Věřme, že jestliže sami přiložíme ruku k dílu, nemine nás ani pomoc a požehnání toho, kterv íe Pěnám života a v jehož rukách je i všechno to, co očekáváme od nového roku. * „Blahoslavený každý, kdo se bojí Hospodina a chodí po cestách jeho. Nebo z práce rukou svých živnost míti budeš, blahoslavený budeš a šťastně se ti povede." (Žalm 128, 1-2.) V. JANOTA, BISKUP BRNĚNSKÝ M Jednota v nejistotě y. KUBAC Z. 34, 8-9, 2. Kr. 6, 11-17, Mt. 28, 20 O křehkosti srdce Gézího, služebníka proroka Elizea, nám vypráví příběh zachycený perem starozákonního vypravěče. Ale Gézího srdce nebylo tím Jediným, které kdy bylo křehké, které se svíralo strachy z nejisté budoucnosti. Kdo z nás by se zachoval jinak, než sluha velkého proroka? Kdo z nás je hotov říci, Že by uprostřed takové zkoušky, jakou podstoupil Gézí, obstál lépe než on? Žádný z nás. Vždyť to také lehká zkouška nebyla. Jen to zkus, člověče, se chovat statečně a dívat se beze strachu tváří v tvář smrti, když všude kolem tebe se to hemží nepřátelskými vojsky, která jsou dobře vyzbrojena. Komu z nás, jestliže bychom byli ponecháni sami sobě, se svou nedověrou a bez očekávání na Boží pomoc, by nesklouzla ze rtů slova: „Ach, pane můj, co budeme dělat?“ Když Gézí měl strachem a nevěrou vytřeštěný zrak (jeho jméno totiž v hebrejštině označuje člověka, jemuž vylézají oči z důlků), a ve své slabosti neočekával na Hospodina, zemdlel, jako umdlévá ze strachu a malé víry před nejistou budoucností mnohý z nás. Ale do tohoto strachy zesláblého a zachmuřeného života padne paprsek světla a naděje. Když kolem Gézího je všechno v pohybu, když se zdá, že mizí naděje za nadějí, že život je takřka prohraný, 1 Modleme se Pane a Otče náš nebeský, při EXECET1CKÁ POZNÁMKA. Závěrečný verš žalmu č. 2, který nám posloužil k dnešnímu našemu zamyšlení, zni doslovně takto: „Blahoslaveni jsou všichni, kteří doufají v něho.“ Důraz je položen na doufáni. Tím, v něhož je doufáno, je v textu žalmu rozuměn král, který se při novoročních slavnostech ujímal své vlády a byl pozdravován lidem. Slavnosti, které se původně týkaly konkrétních událostí a při nichž byl žalm zpíván, staly se později kultickým obřadem a byly každoročně opakovány. Jak vidno z textu Žalmu, bylo při nich zdůrazňováno, že král má ve světě četné nepřátele, které přemůže, protože na jeho straně je Hospodin. Král je si Boží pomoci vědom, pokládá se za Božího syna, jedná ve jménu Božím. Proto je si i jist vítězstvím. Ti, kdož doufají v krále a jsou mu v pokoře oddáni, jsou blahoslavení, neboř doufajíce v krále, doufají v samotného Hospodina, který je neopustí. Křesťané dali tomuto žalmu ještě vStšl význam, než měl dříve, když uvě řili, že jeho slova se vztahují na Ježíše Krista. Pomazaným není nikdo jiný, než Mesiáš, na něhož se vztahují slova žalmu: „Syn můj ty jsi, já dnes zplodil jsem tebe.“ (Luk. 3, 22; 2. 2, 7). Tím více vyniká 1 platnost dvanáctého verše 2. žalmu, zvěstující blahoslavenství všem, kteříž doufají v Něho. A protože blahoslavenství znamená stav trvalého štěstí, plynoucí z blízkosti Boží a z Boží milosti, mělo pro věřícího člověka své opodstatnění ve Starém zákoně, stejně Jako je má v Zákoně novém. vstupu do nového občanského roku přicházíme k Tobě s pokornou prosbou, abys nás laskavě vzal pod svá ochranná křídla a světlem své pravdy osvětloval náš život, abychom nebloudili, ale kráčeli věrně cestou, kterou fst nám zjevil ve svém ne/milejším Synu a Pánu našem Ježíši Kristu. Dávej nám dostatek lásky jednoho k druhému, dostatek obětavosti, naše srdce naplňuj pokojem a dopřávej nám zdraví pro plnění úkolů, které jsi nám v tomto světě svěřil. Především však rozhojňuj naši lásku k Tobě a dávej nám sílu, aby chom dovedli plnit Tvou svátou vůli a byli tak hodni Tvé milosti a Tvého požehnáni, o něž Tě prosíme a v něž pevně doufáme. ttŽ 2,121 (VCZ 2 Blahoslavený Dr. JINDŘICH MANEK Po celý rok budou čtenáři „Českého zápasu“ nacházet na této stránce články, které se budou vázat k jednomu slovu bible, vyskytujícímu se ve Starém i v Novém zákoně v různých souvislostech. V hebrejštině, v původním jazyce Starého zákona, zní toto slovo „ašer“. V řečtině, do níž byl už v době před Kristem Starý zákon přeložen (tzv. Septuaginta), nalézáme na místě hebrejského „ašer“ slovo „makarios“. Toto slovo se vyskytuje i na řadě míst Nového zákona, jehož původní řečí je řečtina. Uvedli jsme si slovo, jež stojí ve středu našeho zájmu, v jeho hebrejském i řeckém znění: „ašer“ a „makarios“. Jak zní však české slovo, které hebrejskému a řeckému výrazu odpovídá? — Odpověcf na tuto otázku není snadná. Je tomu tak proto, že ne ve všech dobách a prostředích mělo toto slovo jasně ohraničený smysl. Původně v něm převládala stránka objektivní, a v tomto případě je na místě překládat je českým slovem „blahoslavený“. Blahoslavený je ten člověk, který je od Boha dobře viděn, na němž spočine se zalíbením oko Boží. Nezáleží tak na tom, jak se sám cítí, je-li mu niterně dobře či ne. Rozhodující je, že má cenu v Božích očích. Bůh v něm má zalíbení. Často navzdory obtíž,nému postavení, jež v Životě má, je od Boha chválen, ba mnohdy právě proto. Bůh ho vidí jinak, než jak ho spatřují ti, kdo jsou kolem něho. Jim se jeví jako slabý, bezmocný, bezbranný, bez vlivu, není na něm nic, proč by na něm mělo se zalíbením spočinout jejich oko. Pro Boha však není rozhodující zevní postavení. Pro Boha je rozhodující postoj, jaký tento člověk zaujímá: Je-li poslušný vůle Boží či nikoliv, spoléhá-li na Boha či na lidskou chytrost, orientuje-li se na lidském soudu či Božím, záleží-li mu na tom, aby se líbil především lidem či Bohu. „Blahoslavený“ je takový člověk, za kterého se Bůh staví, k jehož životu říká své ano. Opakem blahoslavenství je v bibli Boží „běda“. To náleží lidem, proti nimž se Bůh staví. Později se však vedle objektivní stránky slova „makarios“ prosazuje i stránka subjektivní. To platí zvláště o řeckém myšlenkovém světě. Pak už nejde v blahoslavených ani tak o lidi, které dobře vidí Bůh, jako spíše o lidi, kteří se cítí šťastni, kteří ve svém nitru prožívají radost. Zde by byl na místě překlad „blažený“, a ne „blahoslavený“. V biblickém světě jde nejčastějl v pojmu „blahoslavenství“ o spojení objektivní i subjektivní stránky. Bibličtí svědkové vyhlašují určité lidi za blahoslavené a tedy milé Bohu. Jde o Boží pohled na lidský svět. Jakmile však člověk tento Boží pohled zná a přijme ho za svůj, jakmile uvěří, cítí se, Je-li věrný Bohu, dobře i v těžké situaci. Je blahoslavený a je také blažený. Můžeme si tuto skutečnost ukázat na jednom z Ježíšových blahoslavenství: „Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost, neboť jejich jest království nebeské“ (Mat. 5, 10). Lidé, kteří trpěli pro spravedlnost, nežili v pohodlném postavení. Zevně jim nebylo dobře. A přece se nemuseli cítit nešťastni, ztraceni. Vědomí, že jsou na cestě Boží, jim dává vnitřní pokoj a radost. Jsou skrze Ježíšovo slovo od Boha blahoslavení, ale jsou zároveň, ač to zní neuvěřitelně, i blažení. Obě stránky, objektivní i subjektivní, jež jsou ve slově „makarios“, jsou právě příčinou nesnáze v překladu- tohoto slova do češtiny. Starší české překlady zůstávají většinou u překladu „blahoslavený“. Podtrhují tak Boží pohled na člověka. Naproti tomu se např. prof. Žilka od tohoto tradičního překladu odchýlil a zvolil slovo „blažený“. Tak ovšem přemístil dosah příslušných složek novozákonní zvěsti do oblasti čistě niterné a zúžil ji jen na pocity. Při slově „blažený“ nejde totiž o to, co Bůh říká člověku, jak ho vidí, ale o to, jak se člověk sám cítí. Při tomto způsobu překladu jde o nebezpečnější zkrácení biblické zvěsti, než když zvolíme pro překlad slovo „blahoslavený“. Má-li se proto český novodobý překladatel Písma rozhodnout mezi možností danou slovem „blahoslavený“ či slovem „blažený“, dá raději přednost slovu „blahoslavený“ — přes jeho určitou církevní zatíženost — a to proto, že věrněji postihuje smysl biblického poselství. Možno ovšem někde také překládat „blaze těm“, či „blaze tomu“. Blahoslavenství bible vybízejí posluchače a čtenáře k tomu, aby přijali Boží pohled, Boží hodnocení, ne lidské. Žádají na lidech, aby se orientovali na Bohu a ne ůa světě. Jde o převrácení všech měřítek, o opak toho, co obyčejně myslíme a soudíme. Těm, kdo jsou od Boha blahoslaveni, chybí často to, co lidé vidí jako podmínku dobrého života. Přijetí Božích měřítek ve víře i naději dává pak věřícím radost a blaženost i uprostřed křížů, které člověk v životě musí nést. Mír a Jednota vedou k životu, ale rozdělení a spory vedou k zahynutí. METROPOLITA BEJRUTSKÝ GERASIM MASARRA v Dějinách schizmatu. tu začíná hovořit sám Bůh. Doprostřed lidské bídy a nebezpečí si postavil Hospodin svého věrného služebníka, proroka Elizea, který zachovává slovo Boha živého, svítí světlem víry, varuje a vyvádí svěřený lid z cesty hříchu, slepoty a nevěry na cestu Života. Jeho postoj víry ostře kontrastuje s postavou malověrného Gézího. Zatímco Gézí již předem zahodil ze strachu a z beznaděje všechny zbraně, jimiž ho pro bo) s malomyslností vyzbrojil Pán, Elizeus hledá v modlitbě a ve ztišení se před Hospodinem sílu a pomoc. Pán Bůh ví 0 všem nebezpečí a trápení, jimž je vystaven jeho lid. Ať jsou to nesnáze jakéhokoliv druhu, na všechny má Hospodin lék. Vyslýchá modlitby svých věrných služebníků, kterým otvírá oči, aby viděli Boží pomoc, milosrdenství a slitování i ve chvílích nejtěžšího ohrožení lidské existence. Ale jaký Vy to byl Boží služebník, kdyby myslel jenom na sebe, na svou záchranu, na svůj vlastní prospěch? Věrný vyznavač Hospodinův myslí 1 na svého bratra zesláblého strachem a zbaveného naděje malomyslnosti a nevěrou. Střeží ho jako věrný pastýř střeží své stádo, aby se nevymanil z okruhu Boží lásky a chystá mu pomoc zvěstováním Slova v moci Ducha svátého. „Kterýžto odpověděl: Neboj se, neb mnohem více je jích s námi, než s nimi. I modlil se Elizeus a řekl: Ö, Hospodine, otevři, prosím, oči jeho, aby viděl. A tak otevřel oči toho slu|ehníka a viděl a aj, hora ta plná koňů a vozové ohniví okolo Elizea.“ Hospodin zástupů přišel na pomoc. Vítězně se tu proklamuje Boží záchrana, kterou přináší sám Vykupitel Bůh. Chrání své věrné a stojí připraven zasáhnout všude tam, kde se jedná 0 věrnou a nezištnou službu tomuto neviditelnému, avšak vždy přítomnému Pánu. Správně kdosi poznamenal, že ten, kdo stojí na straně Boží, má vždycky záštitu. Skončili jsme rok, jenž se psal číslem 1963. Počali jsme psát rok nový, rok 1964, jehož budoucnost je ještě pro nás zahalena rouškou tajemství. Nevíme, co nám přinese. Bude to rok dobrý, či zlý, požehnaný nebo zlořečený, rok bojů a nešvarů na tomto světě, či rok nastolení trvalého míru a pokoje, po němž všichni vzhlížíme? Nevíme. Jen tu jistotu máme, že těm, kteří Boha milují, všechny věci napomáhají k dobrému (R. 8, 26). A tak, i když se ti, bratře a sestro, bude zdát, že v tom novém roce ti padne spousta lidských opor, 1 když budeš mít dojem, že tvé lidské plány se hatí a že ti v životě všechny nevycházejí tak, jak sis to představoval a přál, nezoufej, neboť nejsi sám. Na tvé straně je Jich mnohem víc, než si myslíš. Je tu Pomocník, který nám všem nabízí záchranu. Je tu Bůh, který je mocen dokonat své dílo a zachovat si nás pro své království. Je s námi Pán Ježíš, sila i pomoc, záchrana a naděje světa i církve po všechny dny, až do skonání světa.