Český Zápas, 1964 (XLVII/1-52)

1964-01-02 / No. 1

Doufáme v Hospodina Žalm 2. 12b Naši přátelé a známi, které v tyto dny potkáváme, nám tisk­nou ruce a přejí nám šťastný a veselý nový rok. My jejich přání, samozřejmě, opětujeme a v du­chu si klademe otázku, zda tento rok bude pro nás opravdu šťast­ni n veselý. A nejraději bychom strhli robšku s jeho tajemství a nahlédli do události, které nám přinese. Leč takové počínání by bylo od nás nejvýš nemoudré. Jednak by­chom se ochudili o to, co je na životě často to nejkrásnější, že ži­jeme ve stálém očekávání nových věcí a náš život by se nám zdál fádní a nezajímavý a někdy i ve­lice těžký. Ale hlavně také proto, že my sami jsme spolutvůrci svých životních příběhů a sami se velmi účinně podílíme na tom, jak sladké budou plody, které strom nového roku vydá a jež nelze předem hodnotit. Složitost života od nás vyža­duje, abychom do nového roku vstupovali se vší odpovědností a abychom si hned na jeho počát­ku řekli, že se budeme snažit co nejlépe plnit všechny své povin­nosti, které nám ukládá náš stav, naše pracoviště, naše rodina, na­še vlast, naše společenství, v němž žijeme a na jehož výsled­cích práce se podílíme a přede­vším naše lidství. Neboť jsme na prvém místě lidmi a podle Písma lidmi k obrazu Božímu stvořenými a proto naše veškeré počínání by mělo být vždy v souladu s hrdým Jménem člověk, které neseme. Úkoly, které nás v novém roce očekávají, nebudou před nás stavěny tak, abychom |e mohli jen mechanicky plnit. My se bu­deme muset denně rozhodovat, co dělat, jak zařídit svůj život, aby naše počínán! bylo správné. Neboť na našem správném nebo nesprávném rozhodnutí bude často záležet utváření nejen na­šeho života, ale i životů našich bližních, s nimiž jsme na tomto světě spjati a za něž neseme spoluodpovědnost. K tomu, aby­chom se správně rozhodovali, bude zapotřebí hodně životní moudrosti a prozíravosti a bude třeba solidních mravních kvalit a srdce, naplněného láskou k bliž­nímu. My však dobře víme, že podob­ných vlastností nemáme nazbvt a že je potřeba, abychom o ně den­ně zápasili, denně si je osvojo­vali a prosili o ně. Proto se ve své víře utíkáme ke zdroji vší moudrosti, studnici lásky a pra­meni dobra, Hospodinu, našemu Pánu, v něhož doufáme a od ně­hož očekáváme pomoc. „Pomoc naše jest ve jménu Hospodinovu, kterýž učinil nebe i zemi." (Žalm 124, 8.) Jsme přesvědčeni o tom, že naše zakotvení v Bohu nám umožní klidný a správný pohled na život a dá nám sílu, abychom přemáhali své nedostatky a rostli v nové, lepší lidi. „Ti, kteří dou­fají v Hospodina, podobni jsou hoře Siónu, kteráž se nepohybu­je, ale na věky zůstává." (Žalm 125, 1.) Jsme si vědomi toho, že i nám je denně zápolit s nepřítelem hříchem, který nám brání, aby­chom kráčeli cestou spravedl­nosti, již nám určil Pán, po­dobně jako zápolil s vnitřním ne­přítelem žalmistův král, dovolá­vající se Boží pomoci a hlásící se k synovství Božímu. Jistota králo­va, že Hospodin jej neopustí a že mu dá sílu k vítězství, je i naší jistotou, obzvláště, když Hospodi­nův Pomazaný, jak jsme uvěřili, není nikdo jiný, než Ježíš Kristus sám. On přišel na svět, aby svět­lem Božím osvětlil cesty našeho života (Jan 1, 1-5) a přivedl nás ke spáse. V něm je naše síla a naše naděje. Za Jeho pomoci překonáme své nedostatky a Je­ho obětavou láskou budeme vy­koupeni ze hříchu. Křesťanovi splývají radostné chvíle vánoc s nadějeplným vý­hledem do nového roku. Na ces­tu novým rokem mu zaznívá slav­nostní „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vů­le", ohlašující zrození Knížete mí­ru a pokoje. Betlémské dítě při­neslo světu nový život, život lásky a bratrství, život služby člověka člověku a z něho plynoucí blaho­slavenství, totiž štěstí a spokoje­nost. A to se má projevit v celém novém roce. Následování Krista na každý den, to je výzva, jíž k nám pro­mlouvá Boží Slovo při zahájení nového roku. „Blahoslavení jsou ti, kteříž zachovávaií přikázání je­ho .. .“ (Zjeveni, 32, 14.) Hleďme proto s důvěrou do dnů, které nás čekají. Jako dobří dělníci na vinici, osvědčme svou píli a dobrotu srdce a neumdlé­­vejme, abychom ze své síly a mo­ci učinili vše potřebné k zajištění pokojného, šťastného a blažené­ho života zde na zemi a to nejen pro sebe, ale pro všechny lidi ny­nější i budoucí. Patří to k naší cestě, vedoucí k branám králov­ství Otce a ke spáse, v níž věří­me. Věřme, že jestliže sami při­ložíme ruku k dílu, nemine nás ani pomoc a požehnání toho, kterv íe Pěnám života a v jehož rukách je i všechno to, co očeká­váme od nového roku. * „Blahoslavený každý, kdo se bojí Hospodina a chodí po ces­tách jeho. Nebo z práce rukou svých živnost míti budeš, blaho­slavený budeš a šťastně se ti po­vede." (Žalm 128, 1-2.) V. JANOTA, BISKUP BRNĚNSKÝ M Jednota v nejistotě y. KUBAC Z. 34, 8-9, 2. Kr. 6, 11-17, Mt. 28, 20 O křehkosti srdce Gézího, slu­žebníka proroka Elizea, nám vy­práví příběh zachycený perem sta­rozákonního vypravěče. Ale Gézí­ho srdce nebylo tím Jediným, které kdy bylo křehké, které se svíralo strachy z nejisté budoucnosti. Kdo z nás by se zachoval jinak, než sluha velkého proroka? Kdo z nás je hotov říci, Že by uprostřed ta­kové zkoušky, jakou podstoupil Gézí, obstál lépe než on? Žádný z nás. Vždyť to také lehká zkouš­ka nebyla. Jen to zkus, člověče, se chovat statečně a dívat se beze strachu tváří v tvář smrti, když všude kolem tebe se to hemží ne­přátelskými vojsky, která jsou dobře vyzbrojena. Komu z nás, jestliže bychom byli ponecháni sa­mi sobě, se svou nedověrou a bez očekávání na Boží pomoc, by ne­sklouzla ze rtů slova: „Ach, pane můj, co budeme dělat?“ Když Gézí měl strachem a nevěrou vytřeštěný zrak (jeho jméno totiž v hebrejš­tině označuje člověka, jemuž vylé­zají oči z důlků), a ve své slabosti neočekával na Hospodina, zemdlel, jako umdlévá ze strachu a malé víry před nejistou budoucností mnohý z nás. Ale do tohoto strachy zesláblého a zachmuřeného života padne paprsek světla a naděje. Když ko­lem Gézího je všechno v pohybu, když se zdá, že mizí naděje za na­dějí, že život je takřka prohraný, 1 Modleme se Pane a Otče náš nebeský, při EXECET1CKÁ POZNÁMKA. Závěreč­ný verš žalmu č. 2, který nám poslou­žil k dnešnímu našemu zamyšlení, zni doslovně takto: „Blahoslaveni jsou všichni, kteří doufají v něho.“ Důraz je položen na doufáni. Tím, v něhož je doufáno, je v textu žalmu rozuměn král, který se při no­voročních slavnostech ujímal své vlá­dy a byl pozdravován lidem. Slavnos­ti, které se původně týkaly konkrét­ních událostí a při nichž byl žalm zpí­ván, staly se později kultickým ob­řadem a byly každoročně opakovány. Jak vidno z textu Žalmu, bylo při nich zdůrazňováno, že král má ve světě četné nepřátele, které přemůže, pro­tože na jeho straně je Hospodin. Král je si Boží pomoci vědom, pokládá se za Božího syna, jedná ve jménu Bo­žím. Proto je si i jist vítězstvím. Ti, kdož doufají v krále a jsou mu v po­koře oddáni, jsou blahoslavení, neboř doufajíce v krále, doufají v samotné­ho Hospodina, který je neopustí. Křesťané dali tomuto žalmu ještě vStšl význam, než měl dříve, když uvě řili, že jeho slova se vztahují na Je­žíše Krista. Pomazaným není nikdo jiný, než Mesiáš, na něhož se vztahují slova žalmu: „Syn můj ty jsi, já dnes zplodil jsem tebe.“ (Luk. 3, 22; 2. 2, 7). Tím více vyniká 1 platnost dvanác­tého verše 2. žalmu, zvěstující blaho­slavenství všem, kteříž doufají v Ně­ho. A protože blahoslavenství zname­ná stav trvalého štěstí, plynoucí z blízkosti Boží a z Boží milosti, mělo pro věřícího člověka své opodstatnění ve Starém zákoně, stejně Jako je má v Zákoně novém. vstupu do nového občanského roku přicházíme k Tobě s pokornou prosbou, abys nás laskavě vzal pod svá ochranná křídla a světlem své pravdy osvětloval náš život, abychom nebloudili, ale kráčeli věrně cestou, kterou fst nám zjevil ve svém ne/­­milejším Synu a Pánu našem Ježíši Kristu. Dávej nám dostatek lásky jednoho k druhému, dostatek obětavosti, naše srdce naplňuj pokojem a dopřávej nám zdraví pro plnění úkolů, které jsi nám v tomto světě svěřil. Především však rozhojňuj naši lásku k Tobě a dávej nám sílu, aby chom dovedli plnit Tvou svátou vůli a byli tak hodni Tvé milosti a Tvého požehnáni, o něž Tě prosíme a v něž pevně doufáme. ttŽ 2,121 (VCZ 2 Blahoslavený Dr. JINDŘICH MANEK Po celý rok budou čtenáři „Čes­kého zápasu“ nacházet na této stránce články, které se budou vá­zat k jednomu slovu bible, vysky­tujícímu se ve Starém i v Novém zákoně v různých souvislostech. V hebrejštině, v původním jazyce Starého zákona, zní toto slovo „ašer“. V řečtině, do níž byl už v době před Kristem Starý zákon přeložen (tzv. Septuaginta), nalé­záme na místě hebrejského „ašer“ slovo „makarios“. Toto slovo se vyskytuje i na řadě míst Nového zákona, jehož původní řečí je řeč­tina. Uvedli jsme si slovo, jež stojí ve středu našeho zájmu, v jeho heb­rejském i řeckém znění: „ašer“ a „makarios“. Jak zní však české slovo, které hebrejskému a řecké­mu výrazu odpovídá? — Odpověcf na tuto otázku není snadná. Je to­mu tak proto, že ne ve všech do­bách a prostředích mělo toto slovo jasně ohraničený smysl. Původně v něm převládala stránka objek­tivní, a v tomto případě je na mí­stě překládat je českým slovem „blahoslavený“. Blahoslavený je ten člověk, který je od Boha dobře viděn, na němž spočine se zalíbe­ním oko Boží. Nezáleží tak na tom, jak se sám cítí, je-li mu niterně dobře či ne. Rozhodující je, že má cenu v Božích očích. Bůh v něm má zalíbení. Často navzdory obtíž­,nému postavení, jež v Životě má, je od Boha chválen, ba mnohdy právě proto. Bůh ho vidí jinak, než jak ho spatřují ti, kdo jsou kolem něho. Jim se jeví jako slabý, bez­mocný, bezbranný, bez vlivu, není na něm nic, proč by na něm mělo se zalíbením spočinout jejich oko. Pro Boha však není rozhodující zevní postavení. Pro Boha je roz­hodující postoj, jaký tento člověk zaujímá: Je-li poslušný vůle Boží či nikoliv, spoléhá-li na Boha či na lidskou chytrost, orientuje-li se na lidském soudu či Božím, záleží-li mu na tom, aby se líbil především lidem či Bohu. „Blahoslavený“ je takový člověk, za kterého se Bůh staví, k jehož životu říká své ano. Opakem blahoslavenství je v bibli Boží „běda“. To náleží lidem, proti nimž se Bůh staví. Později se však vedle objektivní stránky slova „makarios“ prosazu­je i stránka subjektivní. To platí zvláště o řeckém myšlenkovém světě. Pak už nejde v blahoslave­ných ani tak o lidi, které dobře vidí Bůh, jako spíše o lidi, kteří se cítí šťastni, kteří ve svém nitru prožívají radost. Zde by byl na mí­stě překlad „blažený“, a ne „blaho­slavený“. V biblickém světě jde nejčastějl v pojmu „blahoslavenství“ o spoje­ní objektivní i subjektivní stránky. Bibličtí svědkové vyhlašují určité lidi za blahoslavené a tedy milé Bohu. Jde o Boží pohled na lidský svět. Jakmile však člověk tento Boží pohled zná a přijme ho za svůj, jakmile uvěří, cítí se, Je-li věrný Bohu, dobře i v těžké si­tuaci. Je blahoslavený a je také blažený. Můžeme si tuto skuteč­nost ukázat na jednom z Ježíšo­vých blahoslavenství: „Blahosla­vení pronásledovaní pro spravedl­nost, neboť jejich jest království nebeské“ (Mat. 5, 10). Lidé, kteří trpěli pro spravedlnost, nežili v pohodlném postavení. Zevně jim nebylo dobře. A přece se nemuseli cítit nešťastni, ztraceni. Vědomí, že jsou na cestě Boží, jim dává vnitřní pokoj a radost. Jsou skrze Ježíšovo slovo od Boha blahosla­vení, ale jsou zároveň, ač to zní neuvěřitelně, i blažení. Obě stránky, objektivní i subjek­tivní, jež jsou ve slově „makarios“, jsou právě příčinou nesnáze v pře­kladu- tohoto slova do češtiny. Starší české překlady zůstávají většinou u překladu „blahoslave­ný“. Podtrhují tak Boží pohled na člověka. Naproti tomu se např. prof. Žilka od tohoto tradičního překladu odchýlil a zvolil slovo „blažený“. Tak ovšem přemístil dosah příslušných složek novozá­konní zvěsti do oblasti čistě ni­terné a zúžil ji jen na pocity. Při slově „blažený“ nejde totiž o to, co Bůh říká člověku, jak ho vidí, ale o to, jak se člověk sám cítí. Při tomto způsobu překladu jde o nebezpečnější zkrácení biblické zvěsti, než když zvolíme pro pře­klad slovo „blahoslavený“. Má-li se proto český novodobý překla­datel Písma rozhodnout mezi mož­ností danou slovem „blahoslavený“ či slovem „blažený“, dá raději přednost slovu „blahoslavený“ — přes jeho určitou církevní zatíže­­nost — a to proto, že věrněji po­stihuje smysl biblického poselství. Možno ovšem někde také překlá­dat „blaze těm“, či „blaze tomu“. Blahoslavenství bible vybízejí posluchače a čtenáře k tomu, aby přijali Boží pohled, Boží hodnoce­ní, ne lidské. Žádají na lidech, aby se orientovali na Bohu a ne ůa světě. Jde o převrácení všech měří­tek, o opak toho, co obyčejně my­slíme a soudíme. Těm, kdo jsou od Boha blahoslaveni, chybí často to, co lidé vidí jako podmínku dob­rého života. Přijetí Božích měřítek ve víře i naději dává pak věřícím radost a blaženost i uprostřed kří­žů, které člověk v životě musí nést. Mír a Jednota vedou k životu, ale rozdělení a spory vedou k zahynutí. METROPOLITA BEJRUTSKÝ GERASIM MASARRA v Dějinách schizmatu. tu začíná hovořit sám Bůh. Dopro­střed lidské bídy a nebezpečí si postavil Hospodin svého věrného služebníka, proroka Elizea, který zachovává slovo Boha živého, sví­tí světlem víry, varuje a vyvádí svěřený lid z cesty hříchu, slepoty a nevěry na cestu Života. Jeho po­stoj víry ostře kontrastuje s posta­vou malověrného Gézího. Zatímco Gézí již předem zahodil ze strachu a z beznaděje všechny zbraně, ji­miž ho pro bo) s malomyslností vyzbrojil Pán, Elizeus hledá v modlitbě a ve ztišení se před Hos­podinem sílu a pomoc. Pán Bůh ví 0 všem nebezpečí a trápení, jimž je vystaven jeho lid. Ať jsou to ne­snáze jakéhokoliv druhu, na vše­chny má Hospodin lék. Vyslýchá modlitby svých věrných služební­ků, kterým otvírá oči, aby viděli Boží pomoc, milosrdenství a slito­vání i ve chvílích nejtěžšího ohro­žení lidské existence. Ale jaký Vy to byl Boží služebník, kdyby my­slel jenom na sebe, na svou zá­chranu, na svůj vlastní prospěch? Věrný vyznavač Hospodinův myslí 1 na svého bratra zesláblého stra­chem a zbaveného naděje malo­myslnosti a nevěrou. Střeží ho ja­ko věrný pastýř střeží své stádo, aby se nevymanil z okruhu Boží lásky a chystá mu pomoc zvěsto­váním Slova v moci Ducha sváté­ho. „Kterýžto odpověděl: Neboj se, neb mnohem více je jích s námi, než s nimi. I modlil se Elizeus a řekl: Ö, Hospodine, otevři, prosím, oči jeho, aby viděl. A tak otevřel oči toho slu|ehníka a viděl a aj, hora ta plná koňů a vozové ohniví okolo Elizea.“ Hospodin zástupů přišel na pomoc. Vítězně se tu proklamuje Boží záchrana, kterou přináší sám Vykupitel Bůh. Chrá­ní své věrné a stojí připraven za­sáhnout všude tam, kde se jedná 0 věrnou a nezištnou službu tomu­to neviditelnému, avšak vždy pří­tomnému Pánu. Správně kdosi po­znamenal, že ten, kdo stojí na stra­ně Boží, má vždycky záštitu. Skončili jsme rok, jenž se psal číslem 1963. Počali jsme psát rok nový, rok 1964, jehož budoucnost je ještě pro nás zahalena rouškou tajemství. Nevíme, co nám přinese. Bude to rok dobrý, či zlý, požeh­naný nebo zlořečený, rok bojů a nešvarů na tomto světě, či rok na­stolení trvalého míru a pokoje, po němž všichni vzhlížíme? Nevíme. Jen tu jistotu máme, že těm, kteří Boha milují, všechny věci napo­máhají k dobrému (R. 8, 26). A tak, i když se ti, bratře a sestro, bude zdát, že v tom novém roce ti padne spousta lidských opor, 1 když budeš mít dojem, že tvé lidské plány se hatí a že ti v ži­votě všechny nevycházejí tak, jak sis to představoval a přál, nezou­fej, neboť nejsi sám. Na tvé straně je Jich mnohem víc, než si myslíš. Je tu Pomocník, který nám všem nabízí záchranu. Je tu Bůh, který je mocen dokonat své dílo a za­chovat si nás pro své království. Je s námi Pán Ježíš, sila i pomoc, záchrana a naděje světa i církve po všechny dny, až do skonání světa.

Next