Český Zápas, 1964 (XLVII/1-52)
1964-12-03 / No. 49
Evangelium 0 Přicházejícím O Kristu, přicházejícím také za dnešními lidmi, může znít evangelium jen z plného dosvědčení, že Pán Ježíš rozumí 1 všem současným bolestem života. I dnes se chce sklonit k nemocným, chudákům, poníženým, vyděděným, nešťastným, hladovým a ovšem: ke všem hříšným. Chce jim nejen rozumět, ale i pomáhat. A chce to činit skrze svědectví a službu své církve. Církev, jež nevidí za zdi svého chrámu, za hranice své farnosti či celé země a v níž příkaz lásky a pomoci bližních jest hříšně přeslechnut či omezen jen na nejbližší, zavírá Pánu Ježíši vstup do světa a zkracuje jeho evangelium. Zkracuje je i tím, že své vidění světa uzavírá do přihrádek zbožných slov a názorů a vytváří mezi sebou a svým blízkým i dalekým okolím hradby, které brání projevům pravé solidarity, porozumění a účinné pomoci. Služba evangeliem o Přicházejícím nesmí přehlédnout žádnou radost a žádnou naději současného světa. Nesmí však také přehlédnout žádnou úzkost, kterou kdokoli a kdekoli dnes na světě prožívá a jejíž zmnožená síla svazuje štěstí i výhledv celého lidského společenství. Přehlíží-li církev, spoutaná svým konzervatismem, nelehký zápas současných lidí o pravou životní radost, zamlčuje o Pánu Ježíši, že se chce opravdu 1 dnes radovat se všemi radujícími. Přehlíží-li jakoukoli nesnáz, přehlíží zároveň i ono citlivé místo naší sou- AC JSI MI DAL OKUSITI ÜZKOSTt VELIKÝCH A HROZNÝCH, VŠAK ZASE K ŽIVOTU NAVRÁTÍŠ MNE, A Z PROPASTÍ ZEMÉ ZASE MNE VYZDVIHNEŠ. ŽALM 71, 20 Je zajímavé, jak je adventní poselsUí velice střízlivé, v některých důrazech až jakoby ponuré. Už jenom jeho ústřední hlasatel — jan Křtitel — zdá se být spíše osobou nepřitažlivou a ne zrovna sympatickou. Stáie jen kárá, volá k pokání, vytýká to a zase ono. A jeho zjev tuto přísnost slov jen podtrhuje. Zdá se, že Jan si libuje v poukazování jen na samé stíny a temné kouty člověkova srdce. Kdo však by chtěl popřít, že lidský život tuto temnotu zná? Kdo by chtěl vyvrátit, že přicházejí „úzkosti veliké a hrozné“? Ano, i takové, kdy rozbolavělý člověk naříká: Jak dlouho ještě, Bože y můj? Advent nezastírá, že to nebývá v ži vote jednoduché, proto se ani jehu zvěst (neodívá do růžových slov. Avšak advent nad vším ví o světle! Jakkoli se třeseme a zakoušíme jakoukoli bolest, je nám při pravován stáie a stále návrat k životu. Adventem Očekávaný je sám tímto Životem, stejně jako Cestou a Pravdou. Blahoslavený ten. kdo I ve tmách vidí loto přicházející Světlo. Tak plamen druhé adventní svíce nám (vypráví o Božím přemožení temnot, abychom my mohli žít... MILAN MATYÁŠ ClSLO 49. — 3. PROSINCE časnosti, kde chce Pán Ježíš zasáhnout jako Pomocník a Zachránce. Právě nad nesnázemi dnešního lidství by neměla církev zapomenout na to, že i ti lidé, kteří ztratili ze svého vědomí tíhu hříchu, prožívají tísně, které Kristově lásce nejsou lhostejné. Jsou to nejen úzkosti nemocných a smrtelných těl, ale také bolesti poníženého a duchovně zraněného člověčenství. Rostou ze zklamání nad tvrdou bezohledností, nad podivuhodnou mocí lži proti pravdě, nad silou sobectví proti lásce. To, čím trpí v nejskrytějších hlubinách zraněných srdcí prostí i významní jedinci, rodiny, manželské dvojice, děti, pracovní i společenské skupiny, je ještě násobeno nepřekonatelným neklidem současného světa, kterému i pouhá náhoda může přinést zánik v atomovém ohni. Právě proto, že dnešní .člověk tolik miluje svůj pozemský život a touží po jeho radosti a plnosti, jsme stálými svědky toho. jak procházíme svým životem po zemi, která nezná pravého klidu. Chviličky prostého lidského štěstí jsou rvány údery zklamání. Nejsou to jen sobecká zklamání nad osobními neúspěchy a nesnázemi. Jsou to zklamání i z toho, jak vedle nás — blízko či daleko — žijí naši bratři a sestry nešťastným životem. Vezměme jen — daleko od nás — dosud nepřekonaný hlad a nouzi celých milionů lidí, jejichž nemocná těla a smutné, hladové oči obžalovávají ty, kteří • se topí v nespravedlivě nabytém nadbytku, i ty, kteří mají jen to, co potřebují. Připomeňme sl hrůzu nenávisti z rasových či jiných předsudků, útlak a diskriminaci, jež postihují další miliony bratří a sester. Společenské bídy, hmotné i mravní, není málo! Jenom nejtvrdší sobce a cyniky nechává bez otřesů. Ani tam, kde lidé dnes nabývají nových možností a výhledů, kde se viditelně rodí nové poměry a vztahy, nelze zavírat oči před tím, že život dnešního světa ve svém' celku potřebuje pomoci. Víme přece, jak i nadějným výhledům na život v míru a spravedlnosti brání ještě mnoho temných sil. Lidé touží po klidu a radosti, ale často se musí spokojit s prchavými náhražkami. I tam, kde neznají vlastní kořen všech nesnází, hledají záchranu v nové podobě života. Snad opravdu už málo lidí rozumí biblickému poselství o spáse v Kristu, ale kdesi na konci všech 1964 — CENA 50 HAL. dobrých lidských tužeb je světlo nového života, lidského, čistého, šťastného. Právě zde by měla církev pohotově přicházet s Přicházejícím, právě zde by měla otevírat a nikoli zavírat cestu Zachránci. Na otázku, proč to nečiní, proč trvá neporozumění, uzavřenost a vzdálenost dnešního světa vůči Spasiteli, je třeba kajícně doznat: církev si příliš navykla odtažítérnu obřadnictví, přehlédla a přehlíží povinnost zpřítomňovát svého Pána ne už pouhými zbožnými slovy, ale skutečnou službou lásky, porozumění a pomoci v nejaktuálnějších potřebách. Není třeba do omrzení opakovat již příliš známý refrén o dějinných zradách a zpronevěrách církve. Také před současnou církví stojí nebezpečí omylů, kterým propadá i v naprosté bezelstnosti. I když už dnešní církev ztratila všecky své staré a neblahé výsady, není zbavena pokušení pýchy a slepoty. Ve vztahu k současnému světu už hemůže vystačit s přísným moralizováním. Nevystačí už ani s nejupřímnějšími poukazy na milost, nabízející odpuštění osobního hříchu a spásu jedinců. Její boj proti hříchu nesmí být abstraktní. Měl by postihovat léčící láskou vlastní životní sílu a důsledky hříchu v jednotlivých životech i v životě celé společnosti. Lidé, kteří ztratili pouto s církví, odvrátili se od její strnulosti, jednostrannosti a pompézní plochosti. Poznali, Že v církvi nemají pomocníka a spolubojovníka. Vidí ji takovou, jakou je: stojící spíše na okraji než ve středu jejich životních snah. Církev jim nerozumí. Vznáší se nad nimi. Je daleko od nich. Proto zavírají uši i srdce jejímu zvěstování. Bojí se „pomazaných“, nesrozumitelných slov. Boj: se i adventní zvěsti, poněvadž jí přestali rozumět. Pokud nepropadli výslovnému odporu, domnívají se: odtud se vlastně nedá nic kloudného čekat. A přece: právě tam, kde církev ve světle Přicházejícího prohlédne sama svou bídu a klam, kde otevře svůj život svátému Duchu a bez ohledu na svou minulost začne žít novou přítomností s Kristem, může přinést i do těch složitých nesnází dnešních lidí poznání, že skutečná Kristova láska, přicházející do světa skrze život a slujbu věrné církve, je s to být pomocnicí. ADOLF MÁDR t POKUS SE O TO Manfred Schulze Zapomeň 60 vteřin na svou nenávist, nemysli 60 vteřin na peníze, nech 60 vteřin mluvit své svědomí, nenáviď 60 vteřin válku a její zbraně, bojuj 60 vteřin proti své zbabělosti, děkuj 60 vteřin za své zdraví a denní chléb, měj rád 60 vteřin jednoho člověka, pokus se o to! Zítra to možná budou už dvě dvě minuty bez nenávisti, bez egoismu, dvě minuty zápasu, dvě minuty vděčnosti, dvě minuty' lásky. Mysli na to, že za číslem dvě je číslo tři, pak čtyři, pět... Neříkej, že to vše je příliš těžké, pokus se o to! Ne zítra, ne dnes, ne potom, ale--------teď! teď! teď! Z němčiny přeložil ]m minuty, PAUL SINKWITZ « MOUDRÉ A NEMOUDRÉ PANNY, Modleme se Panovníče Hospodine, vyznáváme ve své víře totéž co starozákonní věřící, že jsi dlouho shovívající a milosti plný vůči nám lidem, odporujícím mnohdy Tvé svaté vůli a nedbajícím pravé cesty, kterou nám ukazuješ svým slovem, zachovaným v Písmě svátém. My sami sebe ve své pýše vyvyšujeme a dosazujeme na místo, které patří jenom Tobě samému. Stvoř v nás nová, pokorná a oddaná srdce, poslušná Tvých svátých příkazů a vyvyš se nad námi, abys nám vedle své trestající spravedlnosti mohl být také milostiv. Očekáváme Tvé spravedlnosti, ale i milosrdenství a lásky, toužíme po ní a doufáme v ni. Neoslyš našich modliteb, ale zavolej nás v Kristu Ježíši, Pánu našem, k poslušnosti, lásce a službě, amen. , v. H, Ep. žid. 10, 32—38. Vzpomínejte si na dřívější dni, o kterých se vám dostalo světla, a vy jste přestáli zápas s mnohým utrpením, jednak kdyt jste sami byli jako na divadle vydáváni urážkám a útisku, jednak když jste cítili účast s těmi, kterým se tak vedlo. Vždyt jste trpěli spolu s vězni, snesli jste s radostí, že vám byl uloupen majetek, nebot jste věděli, že máte lepši, trvalý statek. Neodhazujte tedy svou důvěru, nebot je v ní naděje na bohatou odplatu. Potřebujete vytrvalostí, tak abyste, až vykonáte vůli Boží, sklidili splnění slibu. Připomenutá slova apoštolského listu k Židům hovoři o našich zkušenostech se zlem jednak pociťovaným na sobě samých, jednak spoluprožívaným s trpícími, ale hovoří také o „světle“ a o „naději“, jež byly vnitřní, zlo překonávající siluu jak pru tvrdé zážitky vlastní, tak pro cizí, sdílené, a nabádá k vytrvalosti ve vnitřním zaměřeni R světlu v naději pru buduucnost. V biblických slovech je tak dáno schéma vnitřního přístupu nás křesťanů ke skutečnostem zla i vyrovnání se s ním. A je v nich i přístup k našemu časovému zastaveni, které dnes činíme na paměť 25. výročí 17. listopadu, dne, v němž si připumínáme tragické studentské události, památku hrdinného Jana Opletala a slavíme mezinárodní den studentstva. Dnešni studentské generaci jsou již neznámé z vlastního prožitku události okolo 17. listopadu před 25 roky. My jsme je však s celou tragikou i jejich bolestností prožívali. Bude nejprve proto jistě uéítečné si je pro sebe oživit, mladším je připomenout. Tehdy, hned na samém počátku nacistické okupace začali se též naši studenti bouřit proti tvrzení německých ideuiogů, že Čechové žijí již pu 1 000 let v přátelství s Němci a s Říší. Studenti uspořádali okolo 28. října v Praze veřejné projevy nesouhlasu a odporu proti těmto záměrným smyšlenkám a vyvolali tak u okupantů divoký hněv. Bouře vyvrcholily v den 28. října. Obětí okamžitých represálií proti bouřícím se studentům se stal právě 28. října 1939 student medicíny Jan Opletal. My ho dnes vzpomínáme jako první studentské oběti pro věc národa, ovšem nemůžeme si nepřipomenout jeho památky i vzhledem k tomu, že byl příslušníkem našeho církevního obecenství. V boji proti zlu a nadějí ve vítězství dobra, v temnotách počínajícího barbarství, ale s pohledem ke světlu, byl Jan Opletal také zastřelen při bouřích na pražské ulici. A tak se stalo, dík jeho osobní oběti a víře, že smrt — zastřelení — ačkoliv měla zastrašit, nezastrašila, ale působila spíše podnětně k dalšímu odporu studentů pruli zlu a barbarství. Pohřební obřady nad ním, které vykunal 15. listopadu v patulogickém ústavu náš br. farář Krejcárek, se dály ještě v klidu, avšak týž den odpoledne a nazítří 16. listopadu vypukly nové široké studentské demonstrace, takže sám K. H. Frank se okamžitě vydal k Hitlerovi na radu, co počít. Vrátil se téže noci a dal rozkazy k řadě pulicejních akcí. Rozkazy byly v mžiku plněny. Téže noci dušlo k obsazení studentských kolejí, bylo zasaženo Dstředí studentských spolků a 9 jeho vedoucích členů bylo zatčeno, ztýrána a ráno 17. listopadu v Ruzyni zastřeleno. Téhož dne vydáno nařízení k zavření českých vysokých škol vyhláškou, podepsanou říšským protektorem von Neurathem a pokračováno v masovém zatýkání studentstva a jejích deportaci do koncentračních táborů. Český národ v řadě národů ostatních se dal od té doby na trnitou cestu boje za svou duchovní i státní nezávislost. A mezi mladými studenty se stal symbolem tohoto odporu zastřelený Jan Opletal. Svým postojem, svou obětí, vycházející z vůle se neztotožňovat se zlem, nebo dokonce z vůle projevit svůj negativní postoj vůči zlu, stal se Jan Opletal výrazem naší mravní síly postavit se proti zlu. Zlo, jakým byl nacismus, bylo provázeno různými pro-' jevy: převahou hmotné síly, záludnými formami propagace, donucovacími prostředky. Pudová reakce na mohutné zlo je strach. Také cit člověka se ovšem může bránit a nepřijmout záludné zla za své a může proti němu budit vnitřní odpor. Avšak překročit onu hranici, která je pad naše osobní fyzické síly, kdy jde člověku již přímo o život, to vyžaduje určitého velikého odhodlání, to vyžaduje přímo akt nadosobního vystoupení proti zlu ke zdrojům svrchovaných duchovních jistot naděje a světla, to vyžaduje akt určité víry. Nejsme daleko pravdy, řekneme-11 proto, že vystoupení Jana Oplétala vůči zvůli nacismu, zaplacené obětí jeho života, které mělo vedle jiných dílčích spolučinitelů svůj mravní ponor v jistotách víry, založilo svým příkladem jednání celé naši generace. Silný akt víry není ovšem plodem jen okamžitého vzplanutí entusiasmu, podníceného významným příkladem. Stáří přinesla naší generací 17. listopadu i určité zmuudření v poznání, že výsledek duchovního, mravního, charakterového růstu člověka děje se nikoliv jen příkladem jedince, ale i vnitřním jeho vývojem, čili má svou zákonitost růstu. Ten je teprve posledním východiskem k cílevědomému jednání, bez kalkulace vlastního zisku, bez jistot o vlastní bezpečnosti. A ještě jednoho dalšího důležitého poznání jsme nabyli. Události, které se v životě staly s námi nebo kolem nás, takže jsme s nimi souviseli, nemají svou cenu jenom v tom, co nám nebo v nás způsobily, ale i v tom, co v nás zanechaly, v čem nás poučily. To, co v nás zanechaly, v čem nás poučily, může pak mít pro nás ještě i svou zvláštní, zcela novou cenu po lé« těch, když našim zkušenostem dá ča« sový odstup nové hodnotící rozměry. Také 17. listopad má svou novou, aktuální úlohu a poslání. 17. listopad, represálie na studentech a zavřeni českých vysokých škol sice pobouřilo kdysi svědomí celého demokratického světa. To by však bylo pro člověka málo, neboť by to bylo záležitostí jen minulosti. 17. listopad má proto ještě i jinou trvalou cenu také pro přítomnost. Tň, že 17. listopad dal podnět k založení Mezinárodního dne studentstva, jen potvrzuje, že si svět po hrůzách II. světové války uvědomil, že zlo bylo sice zlomeno, ale zápas s ním a s jeho pozůstatky dále trvá. Uvědomil si jasně, že zlu, které se již rozbujelo, lze se těžko postavit bez vel« kých obětí. Je spíše třeba stát na stráži všude tam, kde v každodenním životě přerůstá sobectví proti Zájmům celku, zaostalost proti pokroku, bezpráví proti spravedlnosti. A právě tento vysoce odpovědný ak« tuální úkol mezi studenty přejal Me« zinárodní svaz studentstva jako výraz solidarity studentů a jejich národních organizací. Proto si v něm uchovejte, především vy z mladších generací, dědictví víry naší generace, že dobro vždy musí zvítězit nad zlem a připomeňte si v něm mravní sílu a svědomitost nacisty zastřeleného Jana Opletala, abyste byli hodni jeho 1 jiných obětí, které přinesla naše generace 17. listopadu a které dnes představuje i mezinárodní solidarita studentstva ve svém úsilí o pokrok, spravedlnost a mír. * (Projev prof. ThDr. a PhDr. M. Kaňáka, děkana Husovy fakulty, na duchovním odpoledni 22. listopadu 1964 v chrámu CČS u sv, Mikuláše v Praze 1.) SEDMNÁCTÝ LISTOPAD