Český Zápas, 1965 (XLVIII/1-52)
1965-01-14 / No. 3
Co říkáte DNEŠNÍMU KÁZÁNÍ? Co říkáte dnešnímu kázání? — * Tato slova je někdy slyšet, když bratři a sestry vyjdou ze sboru. Kázání je důležitou složkou našich shromáždění, a věřící, i když o něm nemluvívají s duchovním, mluví o něm často mezi sebou. Na kázání více než na liturgii se pozná připravenost a myšlenková úroveň duchovního — i když na liturgii a na tom, jak se podává, lze poznat bytostnou přítomnost duchovního či jen neosobní odříkávání nebo odzpívávání obvyklých textů. Tam, kde je duchovní účasten liturgie jen rty a ne duší a srdcem, přichází od bohoslužebného stolu chlad a prázdnota. Povězme si dnes o našich kázáních několik základních slov. Kázání vyžaduje velkou přípravu. Dobrý duchovní na něm pracuje během celého týdne a i když je má hotové, vybroušené, dobře připravené, předstupuje nicméně před Boha a před věřící vždy znovu s bázní a třesením. Kázat — to je vždycky nová velká událost. Kde toto vědomí a odpovědnost schází, kde jsou nahrazeny rutinou, či kde nastupuje zevšednění, tam je hlásané slovo ochuzeno o pravý náboj a sílu. Duchovní by neměl předkládat svým posluchačům nic podprůměrného a matného. Slova na kazatelně nemají být přednášením vlastních. nápadů duchovního, ale mají mít pevnou oporu a základ v biblickém poselství, mají vyvěrat z hlubiny života, jíž je Kristus sám. Z Písma mají přejít do nitra kazatele a odtud vycházet teprve po vnitřní katarsi, po propálení se až do ledví a srdce. Velmi náročný úkol je umět spojit potřebnou hloubku kázání s prostou, srozumitelnou mluvou. Někdy bývá kázání hluboké, ale schází mu srozumitelnost. Jindy schází hloubka. V prostředí církve bývá diskutována otázka, má-li duchovní zvládat kázání zpaměti, nebo má-li je číst. Druhá z těchto možností zaručuje, že se duchovní neodchýlí od předlohy, kterou si připravil. Nevýhodou a přímo nedostatkem čtených kázání je, že při této forípě není duchovní přímo konfrontován s odpovědí a ozvěnou u svých posluchačů, v jejich tvářích. Slovu, které je dříve napsáno a pak bez nejmenší obměny předneseno, schází i ona bezprostřednost, která provází kázání přednesené bez čtení. Neznamená to, že by si duchovní neměl udělat důkladnou písemnou přípravu. Na kazatelně, kde se myšlenkově drží své přípravy, však poznává, že tváří v tvář lidem přicházejí formulace, které jsou svěžejší a účinnější než ty, kterých při psané přípravě použil. Nezvládne-li duchovní z různých důvodů kázání pamětně, aby je mohl přednést bez psané opory, pak je lépe, když si jako pomoc volí jen několik psaných osnovných bodů, aby neztratil základní myšlenkovou linii. Skutečným stínem shromáždění se mdhou stát dlouhá kázání, zvláště když jsou jalová a mnohomluvná. Čtvrt hodiny pro kázání v rámci liturgie, to je asi doba, která dobrému a dobře připravenému duchovnímu stačí k tomu, aby věřícím přinesl pro náš čas a prostředí biblické poselství dané neděle. Neznamená to, že by nemohl mluvit déle. Může, ale jen za podmínky, že slova jeho poselství jsou tak hluboká, naléhavá a podnětná, že by bez nich věřící byli o něco podstatného ošizeni. Kdyby si duchovní, kteří dlouho rádi mluví, tuto otázku položili, ímluvili by asi méně dlouho, ledaže by nebyli vů-či sobě a svým kázáním dost kritičtí. Vždyť dlouho mluvit' neznamená ještě dobře kázat. Duchovní by potřebovali stát se občas posluchači kázání, zasednout s ostatními věřícími v lavicích a prožívat bohoslužby jako jiní účastníci. To by jistě mělo vliv na pronikavější poznání chyb, jichž se při obsahové i formální stavbě svých kázání dopouštějí. Někdy si naříkáme, že lidé nechodí dost pilně na bohoslužby. Musíme se však také ptát, mají-li naše bohoslužby, naše kázání, takovou úroveň, aby lidi skutečně obohacovala, pozvedala, aby jim dávala sílu k pravé cestě životem. Věřící mají právo chtít na svých duchovních, aby neustále rostli, aby nestáli, aby studovali, aby byli vždy dobře připraveni, aby své posluchače nepodceňovali a nemysleli si, že jim mohou předkládat nedomyšlené a nepřipravené řeči. Ježíšova slova o prázdném mluvení platí především pro prostředí církve: „Za každé neužitečné slovo, které lidé promluví, budou odpovídat v soudný den“ (Mat. 12, 36]. Dr. JINDŘICH MÁNEK Slovo k výročí 8. leden 1920 byl signálem pro tisíce zbožných českých lidí, kteří toužili po lepším náboženském životě a po lepší církvi. Tito laikové nedovedli snad přesně vyjádřit své přemýšlení o rozporu vědy a katolické víry, o rozporu evangelia Ježížnva a praxft a uspořádání katolické církve, o nedostatcích její formální zbožnosti. Sami na sobě však a ve svém nitru bolestně prožívali tytéž otázky a problémy jako katoličtí pokrokoví kněží, zakladatelé československé církve. Proto vznik nové církve nebyl revolucí odbojných kněží, ale také výrazem citů a tužeb tisíců laiků po nové církvi. Nové náboženské obce, přednášky, bohoslužby a všechen ostatní život rodící se československé církve nebyl organizován jen kněžími, ale z velké míry i laiky. Tak od kolébky naší církve tvoří laický i duchovenský prvek Boží vůlí spjatý celek. Myšlenka rovnosti a spolupráce duchovních s laiky stává se vedoucím motivem při vytváření první ústavy a organizace církve, ale i význačným rysem jejího duchovního života. Laik byl postaven na zcela jiné místo než v církvi staré. Z katolického hlediska byl kněz vždycky blíže Bohu než laik, a byl považován přímo za jakostně jinou třídu, ne snad z důvodů vyšší mravnosti, zbožnosti, ale jen proto, že mu církev udělila kněžské svěcení. Tato nepřirozená přehra.da v naší církvi navždy padla. Povolání duchovního v naší církvi bylo postaveno na pevný a přesný mravní, duchovní a myšlenkový základ a tím se zároveň laikům dostalo nového ocenění. Byla jim dána možnost k podnětné činnosti i výkonné moci. Mohou se plně zúčastnit duchovního života. Mají možnost iniciativně vystoupit, diskutovat i o nejvnitřnějších otázkách církve církve, mají-li k tomu duchovní a mřavní kvalifikaci. Rozhodují o církevních záležitostech v radách starších, diecézních radách, v ústřední radě a konečně ve všech církevních shromážděních, kde mají velikou většinu. Tato demokratizace klade ovšem na laiky v naší církvi požadavek, aby byli duchovními ve svém nitru, aby duchovně smýšleli a duchovně také žili. Proto církev musí všechny své výchovné síly věnovat svým příslušníkům, aby se z nich stávali skuteční duchovní lidé, životem- i smýšlením, a mohli spolu s duchovenským sborem svoji církev opravdu odpovědně vést. Pro lepší a hlubší poznání úkolů a veškeré církevní a duchovní činnosti se již po mnoho let umožňuje návštěva laických kursů. Jest jen zapotřebí, aby rady starších této možnosti plně využívaly a vysílaly do kursů sestry a bratry církvi oddané. Takové pochopitelně musíme vyhledávat i mezi věřícími pro členství v radách star-sich,, příslušníky schopné, vytrvalé, bezúhonné, poctivé, životem a prací evangeliu a církvi oddané. Pak práce laiků ponese dobré a požehnané ovoce. Příležitosti k dílu lásky a víry je mnoho. My, laici, kteří jsme stáli u kolébky naší církve před 45 léty a byli jsme i členy prvních rad starších, vidíme, že život církve se ustálil a na laické církevní pracovníky nejsou již kladena taková břemena, jako v dobách dřívějších. V dobách hospodářské tísně se stávalo, že někteří laikové, nesprávně chápající své úko^y a poslání, zapomněli, že jen ve svorné spolupráci všech může církev žít. Tyto doby jsou za námi. Děkujeme Pánu církve, že dnes převážná většina laiků, kteří přicházejí na místa v radách starších, v odborech a v ostatních církevních institucích, překračují práh církve jako práh svatyně, kde hledají odpočinutí duším svým, odkládají všechny své osobní nedokonalosti a přicházejí jako apoštolově Kristovy církve. Pochopili tak, že jsou členy sboru Páně, že jsou živými svědky díla Božího ve svém denním životě. JOSEF FABIÁN PODĚKOVÁNÍ ZA BOŽI ČIN Jako ve všech diecézích v tyto dny se také v Praze Dejvicích v neděli 10. ledna sešli do Husova sboru velmi četní věřící z Prahy a okolí se svými duchovními, aby s bratrem patriarchou dr. Miroslavem Novákem při odpolední pobožnosti Pánu Bohu poděkovali za 45 let života a služby církve československé našemu věřícímu lidu evangeliem Kristovým. Bratr patriacha kázal na slova žalmu 100 a epištoly k Římanům 12, 1—5. Hospodin nás stvořil, jemu patříme, jsme jeho lid. Vděčna vzpomínka a díky také zakladatelům církve českusluvenské, že nám to celým svým dílem znovu jasně připamalovali. Chtěli, aby se církev nikdy nezastavila ve svém vývoji a ve věrné službě. Dr. Farskému jsme vděčni za výklad evangelia Kristova pro současného člověka. Slovo Boží neseme stále do nových poměrů a situací a je nh nás, abychom dobře znali i to Slovo i tu dobu, v níž žijeme, a člověka bližního, s nímž spoluneseme odpovědnost za pu žehnané soužití spravedlivých, za udstranění bídy a hladu ve světě a za pukoj na Zemi. O to Pána Boha prosme, k tomu se studiem připravujme a v bobuslužebnetn obecenství posilujme a o lo věrně usilujme, aby 50. výročí církve mohlo ještě lépe prokázat, že se církev českuslovenská stala pro mnohé duchovním domovem. Všichni ať jsine v Kristu a navzájem údové. Pubožnost byla vhodně duplněna dvěma vložkami, které zazpívalo Pěvecké sdru ženi ..Farský“, řízené br. dirigentem Hotkem, za varhanního doprovudu l»r. prut. A. Treglera. V závěrečné modlitbě děkoval bratr patriarcha s věřícími Pánu Bohu za všechny dary během 45 let od něj přijaté I za příkladný život zakladatelů církve, který nás všechny zavazuje a k němuž prosil Pána Boha o víru, lásku a silu pro všechny údy církve. Prosili jsme též za šťastnou a pokojnou budoucnost našich národů i všeho lidstva. Díky bratru patriarchovi za požehnané bohoslužebné obecenství vyjádřil jménem všech přítomných br. ved. diec. tajemník M. Našinec. f. e. v 1Vřed 45 lety VZPOMÍNKA NA PRVNÍ ČESKOU MŠI U SV. MIKULÁŠE NA STAROMĚSTSKÉM NÁMĚSTÍ. Pamětníků této mše v chrámu sv. ML kuláše není liž mnoho. Mně vzpomínka utkvěla trvale v pamětí. Bylo mi tehdy 14 let,.když o vánočních svátcích tatínek po obědě přečetl zprávu z novin, že na Nový rok budou slouženy bohoslužby v českém jazyce v bývalém ruském kostele sv. Mikuláše. (Pozn.: Kostel byl r. 1914 ruské pravoslavné církvi odňat a předán vo. jenské správě, která jej upravovala na posádkový kostel, a r. 1917 slavnostně předala svému účelu. Kostel byl však většinou uzavřen.) V novinách bylo jen stručné oznámení, ale v naší rodině vzbudilo radostné vzrušení. Znamenplo to uskutečnění toho, o čem rodiče už dávno předtím s námi dětmi často hovořili. Do. ma se hovořilo a četlo o reformních snahách katolického duchovenstva, o nutnosti náboženského osvobození, jež mělo být přirozeným důsledkem a dovršením svobody politické, nedávno nabyté. Účast na první české mši jsme považovali za samozřejmou povinnost ■náboženskou a vlasteneckou, zvláště když jsme bydlili v blízkosti kostela. Těšili jsme se také, že kostel bude zpřístupněn a že budeme moci zhlédnout jeho nádherný vnitřek, perlu pražského baroka. Kolem kostela my děti jsme chodily s posvátnou úctou, slýchajíce o jeho velikém lustru a mohutné'kopuli. To vše zvyšovalo naše napětí a Zvědavě jsme očekávali slavný den první české mše. Skutečnost však překonala všechno očekávání, již od časného lPokračování na str. 4) Bílý a černý muž Devadesátiny Alberta Schweitzera obracejí zraky — především křesťanského světa — k Africe. Bohaté životní dílo tohoto muže patří z víc než poloviny africkému kontinentu. Už to je mezi bílými pozoruhodné. V Evropě, a v posledních dvou desetiletích také v Americe, je dost mužů, kteří prožili jistou část svých let na africké pevnině, ale opravdu jen jistou část, tu kratší, aby se pak vrátili domů — do Anglie, Francie, do Belgie. Služby v koloniích nebo v evropských hospodářských koncernech, 'těžících a obchodujících v Africe, se jim započítávaly do výslužby někdy víc než dvojnásobně. Každý se rád vracel a ne s prázdnou. Knižky, filmy i divadla vyprávějí o poměrném blahobytu posledních evropských let mužů, kteří přišli odtamtud, o dobrém bydle, založeném na zlomku života v koloniální armádě, na plantážích, v státní administrativě, nebo v uranových či diamantových dolech — výhradně na vedoucích místech, přirozeně. Albert Schweitzer je už mezi svými černými bratry půl století. Nepřišel hledat zlato, nebo měď či uran, těžit dřevo, vybudovat obrovská plantáže bavlny, sisalu nebo kávovníků. Je možné, že právě proto tu zůstal tak dlouho. Přišel, aby sloužil domácímu lidu. Všichni víme, jakým způsobem. Neúnavně, vytrvale, s láskou. Právě proto tu zůstal dodnes. A stal se i symbolem nového života mladé africké země, v níž leží jeho Lambarene. I na známky tohoto státu se dostal. Bílí* lidé, kteří kdy pracovali v Africe, mu nemohou být nikdy dost vděčni: ještě dnes musí tvrdě pracovat v nemocnici nebo s biblí a zpěvníkem, aby napravil pověst bílého plemene na této pevnině: pravděpodobně nejsou všichni bílí kořistníci a otrokáři, říkají kolem Lambarené. Třeba je to nadsazené, třeba ne. Ale Albert Schweitzer ze své dílny lidskosti naučil opět mnohé ze své krve — a především opět své bratry v Ježíši Kristu — úctě k životu. U Schweitzerových devadesátin vzpomeňme jeho úsilí o obecný mír na naší planetě. Je jedním z předních mírotvorců současné doby. Připomeňme si jen jeho vážná slova, nabádající a varující, zavrhující zbraně hromadného ničení, která se obrátila k svědomí světa prostřednictvím norského rozhlasu koncem roku 1958. I u nás jsme je slyšeli a četli. Starý muž tu vyslovil nesrovnatelně vážně své stejně těžko souměřitelné obavy o budoucnost lidstva, které vyšlo ze Stvořitelovy ruky. Tehdy se zdálo, že po prvé překoná Schweitzerova skepse Schweitzerův optimismus. Ze Schweitzerovy akce ve prospěch míru byla dobře patrná o» a úcta k životu, kterou znovuobjevil ve svém africkém půlstoletí. Ostatně — pozorujme ještě jedno. Schweitzer, odplouvaje z Evropy na prahu první světové války, jde na africkou pevninu bojovat o život člověka, o jeho duchovní i tělesné zdraví, u lidskou důstojnost. V nejobtížnějších situacích své víry i své práce však nikdy nic neztratil ze svého nadšení a ze svých zásad. Zaplatil leckterou bolestnou daň tomuto podnikání, aby pak zůstal bohatší než předtím. A hle, předpokládáme-li, že muž, spějící k devadesátce, už neodloží to dobré silné a svaté, čím žil, Schweit-zer znovu nastoupil do obrovského zápasu o život člověka, o lidskou důstojnost. O světový mír. Pochodoval obrácenou cestou, než před půl stoletím: z jihu na sever. Z Afriky do Evropy. Z jedné civilizace do druhé, Ze stínu palem do stínu gotických katedrál. Ale hrdina zůstává stejný, protože mezitím ani smrt nic neztrať tila ze své moci; kdoví, snad je ne-! bezpečí větší než před půlstoletím. Reálné vidění světa proto přiměje sta-i rého muže k zásahu ve prospěch míru, přivede jej do řady prostých i učených, učenců, i umělců a duchovních, i rozvážných a odpovědných politiků, aby s nimi požádal lidstvo o zdravý rozum a konečnou odpověď na známé Být či nebýt. Kdybychom si tuto úctu k životu, kterou Schweitzer rozložil jako požadavek před svědomím dnešního lidstva, i před námi, nepřipomněli nad jeho devadesátinami, opravdu — něco by na portrétu tohoto starého muže Chybělo. STANISLAV LAHODNÝ