Český Zápas, 1966 (XLIX/1-52)
1966-01-06 / No. 1
ROČNÍK 49 CI s ĺ o i 6. LEDNA 1966 CENA 50 HAL. Aj\ já s vámi jsem po všecky dny... TV a začátku nového roku stojím s vámi všemi před tajemstvím budoucího času. Nevíme, co bude, co nás čeká v příštích měsících. My bychom v církvi měli lépe rozumět, co to je čas Boží. Žijeme jako současníci Ježíše Krista, který je podle svého zaslíbení „s námi po všecky dny, až do skonání světa“ (Matouš 28, 20). Nebojíme se nejistoty. Nežijeme ve strachu. Dovedeme si vážit každého dne; tím více každého roku života. ^ asto se modlím večerní modlitbu Jana Ámose Komenského a ted, když se uzavřel právě minulý rok, myslím na něj. Vždyť „teď nedávničko nastal nám a jako budoucího něco začínali jsme jej. A hle! jíž zmizel. Kam se poděl (jeho) čas, když se ukázal, byl a minul, a na věky se nevrací více? Dejž milý Pane Bože, ať umíme počítat kratičké dny svoje na svět;ě, a ať moudře sobě počínáme, vědouce, že tu místa pro nás k přebývání není. Časové sami k cíli věčnosti nás ustavičně pohádají“. Uplynul jubilejní rok naší československé církve. Už jenom čtyři roky nám zbývají do půl stovky jejích dějin a do velkého účtování a hodnocení. Ukáže se, zda byl rok 1965 dobrým startem do naší pětiletky k obnově opravdové služby v náboženských obcích, aby byly živoucím a životadárným orjganismem. Ukáže se, zda M. J. Hus, jehož mučednické smrti před 550 lety jsme po celý rok vzpomínali, dovedl měnit ťnaše životy a vést k pravdivosti naší víry. "VT něčem nesplnil minulý rok, co sliboval. Pro celý ” svět byl vyhlášen jako „Rok mezinárodní spolupráce“. A všichni víme, jak to dopadlo. Každý den jsme byli svědky barbarské nelidskosti v dalekém Vietnamu, rozsévající utrpení a smrt a budící nenávist. Spolu s věřícími většiny zemí světa jsme protestovali proti tomu, ale i s ostatními jsme spojovali své síly k velkému mírovému sejití v Helsinkách, z něhož dodnes působí výzvy k akcím. Křesťanská mírová konference se sešla na zasedání Poradního výboru v Budapešti a řekla své jasné slovo zástupců církví. Vzpomínám slov Dietricha Bonhoeífera:<„Protože se křesťané v minulosti často provinili mlčením nebo tím, že stáli stranou, cítíme se zvláště dnes zavázáni, abychom spolupracovali i spolupromýšleli (všechno, co se děje)“. Bonhoeffer to řekl za nacismu a proti Hitlerovi. Je to snad daleká minulost. Před několika dny jsem psal do západního Berlína bratru profesorovi dr. H. Vogelovi, který oď počátku spolupracuje s Křesťanskou mírovou konferencí. Dočetl jsem se, že' o vánocích se smečka násilníků pokusila zapálit jeho byt a jeho dcera, která je ochromena, málem uhořela. A to proto, že souhlasil s oficiálním poselstvím církve o definitivnosti východních hranic Německa. Takovými násilnostmi to začínalo počátkem třicátých let a ti dobří se vzpamatovali, až bylo pozdě. Dnes je nebezpečí větší, když bundeswehr sahá po atomových zbraních. y roce 1966 bude i neslavné výročí vyhlášení studené války, jež začala neblahým projevem Winstona Churchila v USA ve Fultonu v roce 1946. Zní to podivně, ale od této řeči, která rozbila spojenectví velmocí, jež vyhrálo válku nad nacismem a obrátila Západ proti Východu, zůstává prvním úkolem: zabránit třetí světové válce. V této otázce života a smrti není nový rok novým začátkem. Starý rok jen ještě zatížil více (nové konto dopředu. Proto nemůžeme polevit. Věřím, že křesťanské církve i v novém roce a důtklivě zasáhnou, aby nebezpečí se odvrátilo. S nadějí hledíme i k velké konferenci, kterou v Ženevě na téma Církev a společnost, pořádá Světová rada církví. Deset let po skončení první světové války napsal německý spisovatel Heinrich Mann: „Válka se všemi svými obětmi v nekonečných letech mohla přijít jen proto, že jsme ji přijít nechali. Nikdy by nebývala přišla, kdybychom jí to nedovolili. Příprava i vypuknutí války závisí od vůle lidí. Proti vůli těch, co ji chtěli, nestála tehdy rozhodná vůle těch, kteří jí chtěli zabránit. I příště bude válka, jestliže ji ostražitost nezadrží“. Kdo to má lépe pochopit než my, kteří peseme jméno Kristovo. Modlíme se, aby pokoj Kristův vládl na zemi. Každý máme možnost něco udělat. Na svém místě, na pracovišti, v obecenství, k němuž patříme. Ne ze strachu o svůj život, nýbrž z víry v plnost života v míru a pokoji. 1Z' on čím vzpomínkou, která je i mým přáním do nového roku: V Lomé, v hlavním městě africké země Togo, na západním pobřeží, jsem viděl tam je to častým zvykem — nápis na autě: „Dieu va tíevant moi et prépare mon chemin.“ (Bůh jde přede mnou a připravuje mou cestu.) Proč bych se bál? (Izaiáš 41, 13). Dr. MIROSLAV NOVÁK CÍRKEV JAKO INSTITUCE Když před 46 léty vznikla církev československá, tehdy ti, kdo ji založili, myslili od počátku na její instituční charakter. Myslili na církev, která by měla své zřízení, řády, představené, úřady. Řada dokumentů z prvních let církve o tom svědčí. Někdy se dnes u některých naších příslušníků potkáváme s hlasy, které poukazují na to, že prvotní církev, církev apoštolská takový charakter neměla, že v ní nebyly úřady, úředně ustanovení představitelé, ani přesně vypracované řády, a že by pravá církev měla napodobit tuto církev prvních křesťanských let. Důvody kritického postoje vůči institučnímu charakteru církve vycházejí ze stanoviska, že instituce je sama o sobě špatná, že úřad a církev jsou neslučitelné skutečnosti. Slovo „instituce“ dostává pak opovržlivý přízvuk. Tento postoj není však správný. )e sice pravda, že žádná institucionální forma, ať je sebelepší, nemůže svým charakterem zcela vyhovovat poslání církve. Žádné úřady a žádné jen lidské řády nejsou bytí církve zcela přiměřené. Přiměřená poslání církve je jen vláda Ducha svátého. Stejně je však pravda, že instituce sama o sobě není dobrá, ani špatná, a že říše Boží si může z instituce udělat svůj nástroj, když církev slouží Bohu. Dva články v naších „Základech víry“ tuto skutečnost pěkně postihují. V článku 24. čteme: „Úkolem církevní organizace je sloužit duchovnímu obecenství a bratrství života Boží církve v Kristu, pečovati o stále rostoucí vládu Ducha svátého a lásky, a v ní tak pracovat ke své konečné postradatelnostl“. A v článku 25. čteme: „Církevní organizace plní svůj úkol tehdy, když nositelé církevních úřadů jsou živí údové církve Boží, jejichž Pánem je Kristus v Duchu svátém a lásce, a kteří proto všechny církevní řády a všechnu úřední moc podřizují autoritě slova Božího“. Může-li si, jak jsme ukázali, říše Boží učinit z církevní instituce svůj nástroj, pak však také platí — a dějiny křesťanství nám tuto skutečnost dostatečně dokumentují — že každá církevní instituce je i v nebezpečí vymknutí se Božímu vedení. Církevní instituce, která soudila a odsoudila Husa, byla špatná, protože její úřady a její představení byli z velké části hluší nebo lhostejní nebo příliš sami se sebou spokojeni; také málo znalí Písma. Obojí — špatná poslušnost a theologická nejasnost — spolu často souvisí. Praxi nelze oddělit od teorie. K správné službě je třeba i dostatek znalostí. Hus byl lepší než ti, kdo ho soudili. Ale Hus byl také vzdělanější, Písma znalejší. Rozuměl lépe poslání církve. Náš postoj vůči Husovi je proto jiný.^než postoj církve, která ho přivedla na hranici, že nézabsolutňujeme církevní instituci, že nad ni stavíme Krista, jako jediného Pána církve. Církev, která je založena na skále Kristově, má dávat vším neustále znát, že rozhodující moc v ní má Kristus a ne omylný a hříšný člověk. „Hlavou Boží církve je Kristus, který ji vede, oživuje a řídí svým Duchem skrze svědectví Písma svátého a svátostí, jako své tělo“ (Základy víry c. čs., čl. 27). Církevní Instituce, církevní organizace, úřady, nejsou tedy samy o sobě dobré ani špatné. Záleží na lidech, kteří úřady v církvi zastávají, jakou náplň svému poslání dávají, zda správně a v duchu Písma rozumějí poslání církve, zda chápou svůj úkol jako pastýřskou službu v poslušnosti „vrchního pastýře“, jímž je Kristus (I Petr 5, 3). Církevní úřad má zvláštní povahu. Všichni, kdo v církevních úřadech pracují, mají nejvyšší odpovědnost vůči Kristu. On bude jejích dílo hodnotit. Zakladatelé církve Československé si přáli, aby církev měla instituční charakter. Tento charakter naše církev má. Má úřady, představené, řády. A naším úkolem je, abychom tohoto prostředku instituce užívali a dobře s ním hospodařili; aby církevní instituce dávala stále více místa v životě církve Kristu, aby sloužila církvi Boží, která se „uprostřed všeho lidu osvědčuje bázní před Bohem, kázní života, ochotou trpěti pro Krista^ láskpu, trpělivostí, službou, činěním dobra všem a zápasem o spravedlivý řád společnosti podle vůle Boží“ (čl. 38 Základů víry c. čs.). Dr. JINDŘICH MANEK posměchem, proč se tedy Bůh nechopí řízení dějin, proč nezničí zlé a hříšné a proč se tak neukáže jako Pán plný moci. Tyto rouhavé otázky však svědčí c jediném: o našem nedostatku svědomí, o našem pokrytectví,, které vidí hřích na druhých, "nikoli však na sobě. Kdyby Bůh chtěl zničit všechny, kteří se proti němu provinili tak, jako my toužíme, aby byli zničeni ti, kteří se provinilí proti nám — zůstal by sám. Kdyby Bůh poslouchal našich rad a našich hříšných přání, nikdo z nás lidí by nemohl ujít zničení. Bůh, který se nám zjevil v Ježíši Kristu je všan Bůh plný lásky, který raději ve své svatositl trpí a zapírá svou moc, neboť nechce zničit, hříšníka; nýbrž naopak, chce jej zachránit a spasit. Bůh, který se nám zjevil v Ježíši Kristu, ukazuje ve svém sebezapření moc své lásky. Chce se prokázat jako náš Pán v tom, že nás přemáhá svou láskou. Právě tato zdánlivě bezmocná Boží láska, která nás v naší neschopnosti odpouštět a zapírat se, tolik rozčiluje, je láskou, z jejíž milosti žijeme. Jen v ní spočívá naše naděje v záchranu a spásu. Každý rok a každý den našeho života je nezaslouženě nám daný dar z milosti Boží trpící a sebezapíravé lásky. Každá hodina našeho života je nezaslouženě přijatá oběť Boží svatostí zadarmo nám znovu daná nová příležitost k záchraně. A tak na rozmezí roků stojíme v opravdovém pokání r číšníků, kteří dávno měli být potrestáni, ale jimž se dostalo milosti v Tom, který uprostřed lidských dějin přišel mezi nás, aby nám zjevil Boží sebezapíravou lásku. A jsme si plně vědomi toho, že do nového roku můžeme vstou. pit s čistým svědomím jen tehdy, když nám budou odpuštěny hříchy. VLASTIMIL ZITĚ* NENÍ TO VÜBEC OKROUHLÉ VÍROC1, to letošní výročí založení naší církve. Je čtyřicáté šesté. U jednotlivce bychom se u této číslice ani nezastavili. Člověk, jemuž je čtyřicet šest let, je dnes člověk stále mladý a v rozkvětu sil; nadto pak uprostřed táto převratné doby je takříkajíc na pochodu, zbývá mu málo času na nekulatá výročí — ano, stisk ruky, jistě, rychlá gratulace a stejně letmé zjištění, jak ten čas utíká, toto všecko snad. A pak je ovšem opět všední den. I když zmíněných čtyřicet šest let json v životě jednotlivce dobré dvě třetiny (ne-li víc) celého života ... CÍRKEV, která má čtyřicet šest let, je jistě mladší než stejně starý jedinec. Odložíme toto rozpočítávání a nebudeme hledat, v kterém období života asi je. To je možné pouze tenkrát, když známe — celkem velmi přibližně — i čas konce. A kdo i lidi zná čas, vyměřený službě a ezistenci církve? Nechybělo proroků v tom směru a jejich proroctví (kolik jich jen bylo?) se ukázala pošetilá, krátkodechá a falešná. Jen Pán církve zná a ví, protože církev je zde z jeho rozhodnutí a záměru. MÉJME NA ZŘETELI jinou věc: jak si počíná, jak stojí ve službě tomuto Pánu skrze službu svým věřícím. Pozorujeme, jak používá svých sil, a jak se drží cesty, která jí byla skrze lidské zakladatele církve ukázána onoho 8. ledna 1920. Znovu a znovu přehlížejme její dosavadní úsilí — její úspěchy i nezdary, její zápas o jednotu s Ježíšem Kristem i její malátnost jindy. Je těch čtyřicet šest let nakonec přece jen dlouhá doba na jednu, na dvě generace a v tom to všechno vězí: my a zase jen my jsme ta církev a nic naplat, jací jsme a jak si počínáme, taková je .. . Sedněme tedy k bilanci své osobní víry, svých vlastních modliteb, svého podílu na bohoslužebném a vůbec svátostném životě církve. Začněme přepočítávat svá nezištná a poslušná svědectví o Pánu, jemuž jsme skrze tuto církev uvěřili, změřme svými lidskými měřítky (neboť jde o lidské počínání) svou lásku, svou dobrou vůli k pokoji na zemi, svou odpovědnost za dědictví, které jsme převzali: Ö, JAK TU BUDE hned v prvních dnech nového roku o čem přemýšlet. S bázni a třesením, s díkůvzdáním Pánu Bohu, že nás postavil právě do této církve, a že jt vede a provází svým požehnáním — co tu bude příležitosti přidat na modlitbách, ve víře, v lásce i v naději! A nikoliv jen v den výročí, ale po celý rok. POŽEHNEJ, PANE, »voru církev. Požehnej nás všecky. ra Linoryt L. Kociánť K novému roku 1966 V našich náboženských obcích scházívají se bratří a sesitry v posledním dni v roce a na Nový rok k společné zpovědi, pokání a k přijetí Večeře Páně. A tak se nám toto rozmezí roků stalo křesťanským svátkem. Položme si však otázku, zda právem? Není svátek Nového roku i se svým předveče rem svátkem ryze občanským, který má co dělat s naším občanským kalendářem, ale nemá nic společného s naším křesťanstvím? Odpověd je jen zdánlivě překvapivá. Nový rok patři legitimně do vánočních svátků, patří organicky k vánocům, je jedním z vánočních svátků, rotože má co dělat s narozením Ježíše Krista. Má dokonce hluboký křesťanský > význam a obsahuje významný moment křesťanského poselství. Náš letopočet počítá se přece od narození Ježíše Krista. Křesťané nepočítají svůj letopočet od nějakého předpokládaného počátku, nýbrž z prostředka. Na celé dějiny lidského rodu dívají se z jejich středu, kterým je Ježíš Kristus. To není nějaká dodatečná myšlenková konstrukce, možná teprve dnes. Evangelia jsou sl zcela zřeteLně vědoma toho, že Kristus se narodil uprostřed dějin a snaží se toto narození přesně dějinně umístit. Náš letopočet zvěstuje nám tedy znovu, že středem dějin lidského rodu je Ježíš Kristus a že je třeba, abychom se na všechno z tohoto středu dívali. Bůh, který v Ježíši Kristu vstoupil doprostřed našich dějin, učinil tak proto, aby se stal naším pánem. Pánem našich dějin, pánem našich životů. V této skutečnosti zůstává však pro nás neustále mnoho nepochopitelného a nepřijatelného, v této skutočnosti skrývá se neuštálé pohoršení. Člověk se ptá, někdy s rozčilením a jindy s