Český Zápas, 1967 (L/1-52)
1967-01-05 / No. 1
K letošním postilám Už mnohokrát bylo na stránkách Českého zápasu napsáno, že čteni bible, zvláště Starého zákona, není snadnou záležitosti. Ten, kdo se dal do čtení této knihy, staré svým obsahem několik tisíc let, ml potvrdí, že se občas dostává nad jejími stránkami do nesnázi a rozpaků. Mnohokrát jsme již byli v pokušení bibli zavřít a odložit, zasunout někam hluboko do zásuvky a nečíst už dál. Ano, něl ioré starozákonní příběhy nás pobudují, uráželi a matou. Vyprávění přná lidských vášní, vražd, lstí a krutostí, oddíly málo zbožné a mravné, nehovoří ani o lásce, ani o Boží spravedlnosti. Zdá se, že si z nich nelze vzít příklad, ani ponaučení. Mnozí čtenáři se proto domnívají, že tato místa do bible ani nepatří. V postilách, obvykle umístěných na druhé straně tohoto časopisu, budeme se po celý rok zamýšlet nad starozákonními tématy. Nebude to úkol snadný ani pro ty, kteří je budou psát, ani pro vás, kteří je budete číst. Starý zákon je dosud pro mnohého z nás „zemí neznámou a neprobádanou“ a právě proto je nanejvýš nutné, abychom se jím odpovědně zabývali a pochopili, proč k nám někdy promlouvá řečí drsnou a našemu sluchu málo libozvučnou. Byl jsem požádán redakční radou, abych vybral ta starozákonní témata, která by nám přiblížila pochopení světa a toho, o němž a pro nějž byla tato kniha vůbec napsána — člověka, a to takového, jaký skutečně je. Příběhy o Adamovi a Evě, zavraždění Ábelově, potopě, stavbě babylónské věže a cizoložství Davidově, Jsou příběhy o každém z nás. Ve vyprávěních, nad nimiž se pohoršujeme a které často při čtení přeskakujeme, se můžeme poznat my, lidé chybující; slabí a hříšní. Tyto starozákonní příběhy neztrácejí svou aktuálnost ani dnes, protože téměř všechny mají své varianty a paralely v současném životě. Také se však nemění skutečnost, že nad tím vším je Bůh, který s námi pocítit, který ví o naší lidské bídě křehkosti a který ze své milosti nás a nehodné znovu povolává a znovu pověřuje novými úkoly. V posledních ročnících Českého zápasu jsme četli postily, jež se zabývaly texty Jednoty bratrské a našeho misálu, zpracovaného br. prof. Tuháčkem. Letos nám zazní (snad vůbec poprvé), zvěst lidu Staré smlouvy. Kéž se nám podaří jí porozumět tak, aby se stala nám všem symfonií, chvalozpěvem o Eoží pastýřské péči, lásce a milosti (Z. 100). Dr. VLADIMÍR KUBÄČ OZDOBÍM DŮM OKRASY SVÉ Izaiáš 60, 1—7 Izaiáš je věru důstojným nositelem svého jména — „Hospodin spasí“. Když ústa náboženských a politických vůdců lidu Božího jsou v babylónském zajetí zapečetěna buď strachem či přizpůsobením se novým poměrům, řeč prorokova je jako jarní horská bystřina. Jediná příčina národní katastrofy spočívá ve zpronevěře Judy vůči Hospodinu, projevené v nevázanosti mravní, lhostejnosti víry, útisku chudých, spoléhání se na bohatství, za které se kupovalo i spojenectví. Ale i v nejpřísnějším trestu je Bůh milosrdný. Jako při potopě, i nyní jeho soud je milost, pomoc a záchrana. Jestli národ oplakává ztrátu, měl by se radovat ze zisku. Ano, padl krásný, ale vyprázdněný kult, opírající se o chrám s poklady a záštitu státu, ale odmítnuvší pomoc nej vzácnější: prorocké slovo živého, svátého Boha. A výsledek? Ju-dea padla, Jeruzalém zpustošen, chrám vypleněn, král oslepen a s národem odveden do zajeti. Ano, Hospodin vzal svému lidu všechny berličky, o které se kulhavě opíral. Ale svým prorokem jej formuje ve svůj probuzený lid, v církev svého Slova. Izaiáš rozžhaveným železem Božího obvinění vypálil hnisavou, otravnou ránu zpronevěry a nyní vlévá hojivý balzám líbezné písně naděje. Jeho milovaný národ se nerozplyne v pohanském moři světové veleříše. Když ostatní vidí Babylón, nádherné dvoumiliónové město se sedmým divém světa, velechrámem boha Marduka, proti němuž byl Jeruzalém zastrčený městys s ošumělou kapličkou, když ztrácejí svou nacionálni pýchu a upadají do rezignující malomyslnosti, předestírá nám Izaiáš jinou velikost, jinou slávu. Jeho duchovní pohled vidí světlo Boží, které ozáří tmu pohanství, byť se honosila znamenitými Hospodine, Bote náš, nedávno teprve, co jsme se sešlí ve svých sborech s dikem za vše, čím jsi nám žehnal v roce minulém. A nyní i v roce novém nastává chvíle, kdy Tvůj lid Ti má podékovat. Především za milost, v níž jsi před 47 léty vyvolal v život naši církev. Pokorné doznáváme, že nešli jsme vždy Tvou cestou. Ze místo reformace jsme i deformovali evangelium radosti, odpuštění a spásy. A tehdy, kdy jsme bezradní stanuli, kdy troskotala naše šikovnost, tichounce jsi nám dal svého Syna. A Pán Ježíš si znovu shromáždil rozptýlené, povzbudil ustrašené, probudil spící. Bez jediné výčitky nám slabým. Srdcím, již již tonoucím v moři pochyb a nedověry, dal znovu svůj mír a pokoj, nové zakotvení v Tobě, Hospodine. Oč jiného Tě smíme dnes prosit, než abys ještě více otevíral naše oči a uši. Abychom viděli a slyšeli všechny, kteří žízní po spáse, kteří lační po maně věčnosti. Aby již žádný z vyděděnců života nevztahoval k nám marně ruce. Abychom v každém viděli svého milostného bližního, jemuž máme dát evangelium, <o Světlo skutečného lidství. Zmocni si nás, abychom Tobě svými životy zapěli píseň novou. Pane náš, Bože Ježíše Krista, Hospodine Abrahamův, Izákův, Jákobův, Stvořiteli nebes i země, Tobě jedinému patří na prahu nového roku čest, chvála a sláva. Amen. LFB. temply. Z Izraele, nepatrného pronároda, v světovém dění naprosto nic neznamenajícího, vzejde Služebník Boží (Iz 53) — ta pravá sláva Hospodinova — za jehož dnů „spasen bude Juda a Izrael bydlíti bude bezpečně“ (Jer 23, 5—6), když z Davidova kmene vzbudí Bůh výstřelek spravedlivý. Izaiáše neoslepil třpyt koruny či roucha babylónského vladaře. Vidí skutečné Světlo světa — Krista — jehož láska a milosrdenství nebude patřit jen pokolení Abrahamovu, ale „národové, kteříž by k spasení přišli, v světle jeho procházeti se budou, a králové zemští přenesou slávu a čest svou do něho“ (Zj 21, 24). Ano, zde jsou nejhlubší kořeny přítomnosti tří mágů — králů — u jeslí Betléma. V nich spočívá Král králů, před jehož jménem má pokleknout každé koleno (Filip 2, 10). Pravdivě proto od pradávna vyvyšují naši pravoslavní bratří svátek Tří králů — skutečnou Epifanii — Zjevení Páně, kdy se proklamuje vladařské právo Mesiáše nad světem a lidským rodem. Jesle pak soiu časně ukazují jediné a pravé místo křesťana před Spasitelem: na kolenou u jeho nohou. Proto Izaiáš burcuje svůj národ, aby napřímil páteř, když v zajetí začal hrbit šíji, charakter a klopit zrak. Když vyvedl Hospodin svůj lid z egyptského domu služby a bezpečně jej provedl Rudým mořem i pouští přes hradby Jericha do země otců, znovu vyvede svou církev ze zajetí Babylónu. Opět shromáždí všechny rozptýlené syny a dcery Izraele. Rozmnoží prořídlé řady ujařmené, ale dověrné církve o zástupy z pohanského světa, toužící po maně věčného života. Ve vidění Izaiášově přestává být Svatá země periférií a stává se středem světa. Proto ilustruje své zaslíbení vyjmenováním tehdy důležitých politicko-hospodářských činitelů, jimž Jzrael záviděl a marně se jim snažil se vyrovnat: Sábští přinesou zlato a kadidlo, znamenité produkty své země, jimiž zásobovali tehdejší světový trh. Kupci madiánští a efejští přijdou s velbloudy, jejichž chovem se velice obohatili a prosluli. Nabajotští a Cedarští, vynikající bojovníci a současně pěstitelé beranů, kozlů a skopců, ozdobí jimi znovuzřízený oltář Hospodinův Hle, národy, které se od Izraele odloučily, vynikly nad něj a stály proti němu, budou sloužiti Bohu Abrahamovu a stanou se ozdobou jeho chrámu! Vděčně a vroucně si připomínáme ve své církvi tuto vizi Izaiášovu, neboť i náboženská a politická historie našeho národa má mnohou obdobu s dějinami lidu Staré smlouvy, jejich příčinami i následky. Do tmy pobělohorské a „vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného“ (Komenský), sesílá Bůh obrozenecké kněze, kteří, poslušni Boží vůle, probouzejí spící svědomí národa a vzněcují v něm touhu být opět lidem Božím, být opět utěšenou církví Beránkovou. Jestliže Pán Bůh daroval po třech staletích svobodu a samostatnost politickou, připravil ve své lásce i vánoce L. P. 1919. Tehdy po staletích opětně zazněla sladká mateřština nejen z lavic, ale také od oltáře. A tato vánoční bohoslužba zakončila adventní očekávání našeho lidu a stala se kolébkou naší církve, která se pokusila obnovit nejlepší tradice církve podobojí i Jednoty Bratří. Následující 8. leden 1920 jen viditelně stvrdil to, co bylo o vánocích na modlitbách v chrámech měst i prostých kostelících vesnic na kolenou započato před jeslemi s dítětem Betléma. Brodský, Dlouhý-Pokorný, Farský, Kordule, Janeš, Hoffer, Procházka, Rabiška, Šimšík, Stibor, Vodička a desítky dalších kněží začali opět svolávat český lid do Božího domu. Byla to nadšená léta budování mladičké církve. Odobí reformy, kdy se revidovaly staré církevní řády a zřízení. Kdy se nově formulovala theologie po často bolestných zápasech, bloudění, ztrátách a prohrách. Kdy se vytvářely otevřené vztahy k jiným církvím a státu. Kdy církev našla sebe samu, když našla Krista. Nyní se ocitla v procesu druhé epochy, kdy má být „reformats et semper reformanda“, tj. znovu a znovu obnovovaná Duchem svátým. Nezarmucovat se nad prořídlými řadami ve sborech, nad ústupem ze slávy světa, vždyť je to milostné tříbení i soud Boží. Ale tím vážněji brát své jedinečné poslání kvasu, solí a světla. Nejen pro své věrné, pro své přátele a sympatizující. Ale pro všechny být tak služebná k životu věčnému, jako bez třídění a vybírání slouží chléb k životu časnému. Kéž v tomto začínajícím novém roku, který je pro náš církevní týdeník významným rokem Jubilejním, by prožila církev své probuzení a rozvlažení! Především v těch, kteří mají tu čest a výsadu nosit talár s husitským kalichem. Kéž i naši starší by pocítili touhu být spoluodpovědni za duše bratří a sester náboženské obce! Kéž bychom my všichni hořeli oddaností k Pánu Ježíši a vydávali o něm svědectví ne ve slovech, ale tichých skutcích každodenního života! Kéž bychom měii jedinou touhu: líbit se Spasiteli a činit vůli OtQovu ve svých vzájemných vztazích! Pak vskutku bude viditelná sláva Hospodinova nad námi, vladařství Betlémského dítěte bude z nás vyzařovat a světlost našich životů ozdobí dům okrasy Boží. Amen. LUDĚK F. BENEŠ Č Z 2 DO PADESÁTÉHO ROČNÍKU V dokumentační knihovně ústředního archivu církve stojí v oddělení periodik dlouhá řada velkých svazků s označením Český zápas. Koncem letošního roku k ní přibude svazek padesátý. Na jejím počátku stojí skromně malý a útlý svazek. K jeho vzniku musíme jít až do roku 1918. Na sklonku první světové války pociťoval český katolický klérus potřebu vlastního nezávislého listu, který by se obíral národními a církevně politickými otázkami v národě v rámci katolické církve a to tím více, protože tzv. katolická politika se dala zvlášť po vypuknuti války směrem, který budil hlubokou nevoli národně cítícího českého duchovenstva i prostých věřících. Vždyť její tiskové orgány nepokrytě, ba okatě držely aktivistickou a oportunistickou linii vůči monarchii a dynastii a pro jejích zachování, takže leckteří odběratelé projevovali svůj odpor tím, že tyto listy vypovídali. Šlo především o brněnský Hlas, olomoucký Našinec a pražský Mír. Nebylo sporu o tom. že je zapotřebí časopisu, který by podporoval a prohluboval československé smýšlení katolického duchovenstva a jeho solidaritu s národním a politickým programem samostatného československého státu a který by byl jednou z opor těch politických a kulturních orgánů, jež národ uznával za své reprezentanty. Měl to být list, který by byl ve věcech náboženských naprosto loajální vůči episkopátu, ale který by se netajil kritickými výhradami k jeho složení z lidí nečeského a neslovenského původu, kteří byli církvi vnucováni vládami bývalého Rakousko-Uherska k tomu, aby tlumili národní živo* lidu. Časopis, který by vážně usiloval o získání katolického kněžstva cco práce pro svobodný nový československý stát a budil zájem o příští úpravu poměrů mezi církví a tímto státem. List, který by také seriózně probíral i stavovské otázky duchovenské, i když, jak někteří myslili, v této v^řné době jen éruhořadé. Liit, který by vnesl do československé žurnalistiky něco nového. O potřebě takového listu se vážně zamýšlel kroměřížský kněz Matěj Pavlík. Aby si na vlastní oči ověřil pravé smýšlení kněžstva, projel v roce 1918 takřka celou olomouckou diecézí a hovořil s kněžími, u nichž předpokládal upřímné národní smýšlení, odklon od klerikaltsmu a zájem o reformu církve. Pomýšlel také na to, že mezi bohatými kněžími najde mecenáše, který by pomohl při založení nového listu. Než zklamal se jak na Moravě, tak v Čechách. I když mezi duchovenstvem zjistil dobrou náladu a porozumění, žádný se nechtěl sám do lakového podniku pustit. Pavlík zajel i na Slovensko, tehdy ještě do Uher, aby poznal i tamní situací. Jednal dokonce i s Andrejem Hlinkou, který sice Pavlíka přátelsky přijal, ale jeho plány, zvláště pokud se týkaly reforem církve, naprosto odmítl. Nakonec se Pavlík pustil do vydávání časopisu sám a s vypůjčenými penězi. Jeho list měl původně začít vycházet v jednom moravském městě, patrně v Kroměříži, dne 1. července 1918, ale válečné poměry způsobily, že sjednaná tiskárna nemohla dodržet slovo; konečně byla získána tiskárna jiná, v Olomouci, kde měl časopis vyjít 1. října 1918. Ale úřední průtahy, spojené s vydáváním časopisu, způsobily, že vyšel o něco později J první číslo je datováno „V říjnu 1918“/, ještě však v době války a se známkami cenzury. Stalo se tak v době, kdy tzv. katolické strany se ústy svých předáků dr. Hrubana a msgre Šrámka veřejně zřekly své dosavadní pplltiky. První číslo však jíž bylo vysázeno a tak za poněkud změněné situace vyšlo již jen jako historický dokument politického vření v českém duchovenstvu. List sám přes odklon katolických stráň od aktlvismu a oportunismu nestal se zbytečným. Byla tu řada nejrůznějších otázek, které v novém státě musely být řešeny a byla zde tudíž i potřeba nezávislého kněžského listu, který se v budoucnu chtěl věnovat církevním otázkám. První číslo Práva národa [faksimile jeho záhlaví otiskujeme/, jak list společně pojmenovali kroměřížští kněží Matěj Pavlík a Alois Spisar, vyšlo tedy v Olomouci tiskem Národní tiskárny /Kramář a Procházka/, kde se kdysi tiskly i modernistické časopisy Rozvoj, Mane a Bílý prapor. Jako redaktor byl uveden Stanislav Pohlídal, bytem v Černovíru, č. 114, skutečným redaktorem byl ovšem Pavlík. Právo národa se rychle ujalo mezi duchovenstvem a s rostoucím bojem o reformy v .církvi se stávalo stále víc a více mluvčím a orgánem reformistů, a to radikálních, kteří byli sdruženi nejdříve v Ohnisku a pak v Klubu reformních kněží. Matěj Pavlík záhy poznal, že list bude prosperovat a vycházet v pořádku, bude-li vycházet v Praze, a proto si vyžádal půlroční dovolenou a přenesl Právo národa do Prahy. Páté číslo druhého ročníku vyšlo 1. dubna 1919 už v Praze tiskem Národní tiskárny a nakladatelství v Praze, Stě pánské ulicí č. 26, kde byla redakce i administrace. Jako redaktor, majitel a vydavatel je označen Jaroslav Máj. Pražský pobyt byl pro Pavlíka velmi svízelný. Tísnil jej nedostatek peněz a, jak píše, musel se poslední týden každého měsíce živit v poledne l večer pouze sýrem a chlebem. Boj, který Právo národa vedlo za reformu církve, nemohl však Pavlík jako redaktor listu dovést do konce. A byl to tuhý boj, jak o tom konečně svědčí i zákaz Práva národa českomoravským episkopátem v srpnu 1919, jímž bylo kléru zakázáno jej vydóvat, číst, kupovat, odbírat, psát do něj a uveřejňovat v něm jakékoli práce, jakož i prokazovat mu přízeň — a to pod trestem suspense a Iregularity. Týž trest měl stihnout i ty duchovní, kteří by pod změněným jménem /zkušenosti episkopátu z dob bojů Katolické moderny i/ jiným časopisem chtěli „bědné ideje“ Práva rtá roda rozšiřovat. Tento biskupsky zákaz neměl však valných následků pro list; většina jeho kněžských odběratelů setrvala. V roce 1919 je Matěj Pavlík postižen vážnou oční chorobou, která hrozila oslepnutím, musí zanechat práce v Právu národa a uchýlit se na léčení do Dolní Lipové. Odtud 14. prosince 1919 nabízí předsedovi Klubu reformních kněží dr. Karlu Farskému pře vzetí časopisu Klubem se vším všudy za obnos 4346 K, vyúčtovaný jako sku tečné Pavlíkovy výlohy, spojené se vznikem časopisu. Při tom radi Farskému, aby si redakci ponechal sám a nebude-ll to možné, aby ji svěřil dr. F. Kovářovi nebo profesoru náboženství Smrčkoví. Doslovně píše. „Stýke/ se často s Kovářem, to je hluboký člověk a bude Ti moci dobře radit.“ Administraci měl vést kateche ta Arnošt Šimšík, který byl do agendy zasvěcen, jelikož při ní s celou svou rodinou obětavě Pavlíkovi vypomáhal; bez této pomoci, jak Pavlík přiznává, nebylo by možno agendu zvládnout. Skromný Pavlík hotově požadoval jen 1500 nebo aspoň 800 K, aby mohl zaplatit dluh, který vznikl při zakládání listu. Dr. F. Kovář se redakce mezitím ujal na jaře roku 1919 a vedl jí až do října 1919. Klub reformních kněží Právo národa převzal. Prostředky na to měl ne bot podle pokladní zprávy, přednesené pokladníkem Klubu Ant. Procházkou na valném sjezdu Klubu pa matného 8. ledna 1920, činil majetek Klubu, vzniklý z členských příspěvků a darů, 6 651,20 K. Klub Pavlíkovi vyplatil 1500 K. Kdy se tak stalo, nedá se však zatím zjistit. Pavlík již předtím prohlásil, že se zbývající částky zřekne ve prospěch hnutí, nebude li list prosperovat. Od 1. ledna 1920 začalo Právo národa vycházet ve větším formátu jako „nezávislý reformní čtrnáctidenník“. /Jeho první označení „Nezávislý politický měsíčník", pozdější „Nezávislý církevně politický čtrnáctídenník".) Nově vzniklá Církev československá poznala hned ve svých prvních dnech potřebu vlastního tiskového orgánu, a proto na schůzi prvního řídícího orgánu církve, ústředního Výboru, bylo 12. února 1920 usneseno že bude zvoleno přípravné komité, čí výbor, který připraví zřízení vlastního tiskového družstva. Za týden byl zvolen osmičlenný výbor, na jehož první schůzi předsedající Boh. Zahradník-Brodský formálně navrhl zřízení družstva, 24. února byly přijaty jeho stanovy a podnik pojmenován Tiskové a nakladatelské družstvo církve československé. Po pěti schůzích přípravného výboru se konala 21. března 1920 v pražské restauraci U Myslíků první valná hromada družstva, které mělo tehdy již 55 členů s 96 podíly. Zvolena správní a dozorčí rada a schváleno převzetí Práva národa od Klubu reformních kněží, který byl již vlastně v likvidaci, za obnos 1500 K a 3000 K, dosud dlužných M. Pavlíkovi. Se změnou majitele došlo také k změně názvu listu. Již 12. února 1920 navrhuje předseda ústředního výboru dr. K. Farský, aby název listu byl změněn, aby nemohl být zaměňován s jinými /patrně s tehdejším sociálně demokratickým Právem lidu/. Přípravný výbor přijal Farského návrh názvu Český zápas na své první schůzi 24. února a na další schůzi přijal doplňující návrh Bo>h. Zahradníka-Brodskéhu, aby list nesl název Český zápas, dříve Právo národa. S tímto názvem list také poprvé vyšel 5. března 1920 iako 7. číslo třetího ročníku. Zdůvodnění názvu připravil dr. K. Farský v *émže čísle v článku Slovo k titulu, v němž poukázal na odwékú zápas českěb'< ná roda o vymanění se z podiučí aoso- nivo NÁHODU. NEZÁVISLÝ POLITICKÝ MĚSÍČNÍK. Ctalo t V Mjou 1»I8 Ročník I * i