Český Zápas, 1967 (L/1-52)

1967-01-05 / No. 1

K letošním postilám Už mnohokrát bylo na stránkách Českého zápasu napsáno, že čteni bible, zvláště Starého zákona, není snadnou záležitosti. Ten, kdo se dal do čtení této knihy, staré svým ob­sahem několik tisíc let, ml potvrdí, že se občas dostává nad jejími strán­kami do nesnázi a rozpaků. Mnoho­krát jsme již byli v pokušení bibli zavřít a odložit, zasunout někam hlu­boko do zásuvky a nečíst už dál. Ano, něl ioré starozákonní příběhy nás pobudují, uráželi a matou. Vy­právění přná lidských vášní, vražd, lstí a krutostí, oddíly málo zbožné a mravné, nehovoří ani o lásce, ani o Boží spravedlnosti. Zdá se, že si z nich nelze vzít příklad, ani po­naučení. Mnozí čtenáři se proto do­mnívají, že tato místa do bible ani nepatří. V postilách, obvykle umístěných na druhé straně tohoto časopisu, bude­me se po celý rok zamýšlet nad sta­rozákonními tématy. Nebude to úkol snadný ani pro ty, kteří je budou psát, ani pro vás, kteří je budete číst. Starý zákon je dosud pro mno­hého z nás „zemí neznámou a ne­probádanou“ a právě proto je na­nejvýš nutné, abychom se jím odpo­vědně zabývali a pochopili, proč k nám někdy promlouvá řečí drsnou a našemu sluchu málo libozvučnou. Byl jsem požádán redakční radou, abych vybral ta starozákonní téma­ta, která by nám přiblížila pochope­ní světa a toho, o němž a pro nějž byla tato kniha vůbec napsána — člověka, a to takového, jaký skuteč­ně je. Příběhy o Adamovi a Evě, zavraž­dění Ábelově, potopě, stavbě baby­lónské věže a cizoložství Davidově, Jsou příběhy o každém z nás. Ve vy­právěních, nad nimiž se pohoršujeme a které často při čtení přeskakujeme, se můžeme poznat my, lidé chybují­cí; slabí a hříšní. Tyto starozákonní příběhy neztrá­cejí svou aktuálnost ani dnes, proto­že téměř všechny mají své varianty a paralely v současném životě. Také se však nemění skutečnost, že nad tím vším je Bůh, který s námi pocí­tit, který ví o naší lidské bídě křehkosti a který ze své milosti nás a nehodné znovu povolává a znovu po­věřuje novými úkoly. V posledních ročnících Českého zá­pasu jsme četli postily, jež se zabý­valy texty Jednoty bratrské a našeho misálu, zpracovaného br. prof. Tu­­háčkem. Letos nám zazní (snad vů­bec poprvé), zvěst lidu Staré smlou­vy. Kéž se nám podaří jí porozumět tak, aby se stala nám všem symfo­nií, chvalozpěvem o Eoží pastýřské péči, lásce a milosti (Z. 100). Dr. VLADIMÍR KUBÄČ OZDOBÍM DŮM OKRASY SVÉ Izaiáš 60, 1—7 Izaiáš je věru důstojným nosi­telem svého jména — „Hospodin spasí“. Když ústa náboženských a politických vůdců lidu Božího jsou v babylónském zajetí zape­četěna buď strachem či přizpůso­bením se novým poměrům, řeč prorokova je jako jarní horská bystřina. Jediná příčina národní katastrofy spočívá ve zpronevěře Judy vůči Hospodinu, projevené v nevázanosti mravní, lhostejnosti víry, útisku chudých, spoléhání se na bohatství, za které se kupova­lo i spojenectví. Ale i v nejpřís­nějším trestu je Bůh milosrdný. Jako při potopě, i nyní jeho soud je milost, pomoc a záchrana. Jest­li národ oplakává ztrátu, měl by se radovat ze zisku. Ano, padl krásný, ale vyprázdněný kult, opí­rající se o chrám s poklady a zá­štitu státu, ale odmítnuvší pomoc nej vzácnější: prorocké slovo živé­ho, svátého Boha. A výsledek? Ju-dea padla, Jeruzalém zpustošen, chrám vypleněn, král oslepen a s národem odveden do zajeti. Ano, Hospodin vzal svému lidu vše­chny berličky, o které se kulha­vě opíral. Ale svým prorokem jej formuje ve svůj probuzený lid, v církev svého Slova. Izaiáš roz­žhaveným železem Božího obvině­ní vypálil hnisavou, otravnou rá­nu zpronevěry a nyní vlévá hoji­vý balzám líbezné písně naděje. Jeho milovaný národ se nerozply­­ne v pohanském moři světové ve­­leříše. Když ostatní vidí Babylón, nádherné dvoumiliónové město se sedmým divém světa, velechrá­­mem boha Marduka, proti němuž byl Jeruzalém zastrčený městys s ošumělou kapličkou, když ztrá­cejí svou nacionálni pýchu a upa­dají do rezignující malomyslnosti, předestírá nám Izaiáš jinou veli­kost, jinou slávu. Jeho duchovní pohled vidí svět­lo Boží, které ozáří tmu pohan­ství, byť se honosila znamenitými Hospodine, Bote náš, nedávno teprve, co jsme se sešlí ve svých sborech s dikem za vše, čím jsi nám žehnal v roce minulém. A nyní i v roce novém nastává chvíle, kdy Tvůj lid Ti má podékovat. Především za milost, v níž jsi před 47 léty vyvolal v život naši církev. Pokorné doznáváme, že nešli jsme vždy Tvou cestou. Ze místo reformace jsme i deformovali evangelium radosti, odpuštění a spásy. A tehdy, kdy jsme bezradní stanuli, kdy troskotala naše šikovnost, tichounce jsi nám dal svého Syna. A Pán Ježíš si znovu shromáždil rozptýlené, povzbudil ustrašené, probudil spící. Bez jediné výčitky nám slabým. Srdcím, již již tonoucím v moři pochyb a nedověry, dal znovu svůj mír a pokoj, nové zakotvení v Tobě, Hospodine. Oč jiného Tě smíme dnes prosit, než abys ještě více ote­víral naše oči a uši. Abychom viděli a slyšeli všechny, kteří žízní po spáse, kteří lační po maně věčnosti. Aby již žádný z vyděděnců života nevztahoval k nám marně ruce. Abychom v každém viděli svého mi­lostného bližního, jemuž máme dát evangelium, <o Světlo skutečného lidství. Zmocni si nás, abychom Tobě svými životy zapěli píseň novou. Pane náš, Bože Ježíše Krista, Hospodine Abrahamův, Izákův, Jákobův, Stvořiteli nebes i země, Tobě jedinému patří na prahu nového roku čest, chvála a sláva. Amen. LFB. temply. Z Izraele, nepatrného pro­­národa, v světovém dění naprosto nic neznamenajícího, vzejde Slu­žebník Boží (Iz 53) — ta pravá sláva Hospodinova — za jehož dnů „spasen bude Juda a Izrael bydlí­­ti bude bezpečně“ (Jer 23, 5—6), když z Davidova kmene vzbudí Bůh výstřelek spravedlivý. Izaiá­­še neoslepil třpyt koruny či rou­cha babylónského vladaře. Vidí skutečné Světlo světa — Krista — jehož láska a milosrdenství ne­bude patřit jen pokolení Abraha­movu, ale „národové, kteříž by k spasení přišli, v světle jeho pro­­cházeti se budou, a králové zem­ští přenesou slávu a čest svou do něho“ (Zj 21, 24). Ano, zde jsou nejhlubší kořeny přítomnosti tří mágů — králů — u jeslí Betléma. V nich spočívá Král králů, před jehož jménem má pokleknout kaž­dé koleno (Filip 2, 10). Pravdivě proto od pradávna vyvyšují naši pravoslavní bratří svátek Tří krá­lů — skutečnou Epifanii — Zje­vení Páně, kdy se proklamuje vla­dařské právo Mesiáše nad světem a lidským rodem. Jesle pak soiu časně ukazují jediné a pravé mís­to křesťana před Spasitelem: na kolenou u jeho nohou. Proto Izaiáš burcuje svůj národ, aby na­přímil páteř, když v zajetí začal hrbit šíji, charakter a klopit zrak. Když vyvedl Hospodin svůj lid z egyptského domu služby a bez­pečně jej provedl Rudým mořem i pouští přes hradby Jericha do země otců, znovu vyvede svou cír­kev ze zajetí Babylónu. Opět shro­máždí všechny rozptýlené syny a dcery Izraele. Rozmnoží prořídlé řady ujařmené, ale dověrné círk­ve o zástupy z pohanského svě­ta, toužící po maně věčného ži­vota. Ve vidění Izaiášově přestá­vá být Svatá země periférií a stá­vá se středem světa. Proto ilu­struje své zaslíbení vyjmenová­ním tehdy důležitých politic­­ko-hospodářských činitelů, jimž Jzrael záviděl a marně se jim sna­žil se vyrovnat: Sábští přinesou zlato a kadidlo, znamenité pro­dukty své země, jimiž zásobovali tehdejší světový trh. Kupci ma­­diánští a efejští přijdou s velblou­dy, jejichž chovem se velice obo­hatili a prosluli. Nabajotští a Ce­­darští, vynikající bojovníci a sou­časně pěstitelé beranů, kozlů a skopců, ozdobí jimi znovuzřízený oltář Hospodinův Hle, národy, které se od Izraele odloučily, vy­nikly nad něj a stály proti němu, budou sloužiti Bohu Abrahamovu a stanou se ozdobou jeho chrá­mu! Vděčně a vroucně si připomí­náme ve své církvi tuto vizi Izaiá­­šovu, neboť i náboženská a po­litická historie našeho národa má mnohou obdobu s dějinami lidu Staré smlouvy, jejich příčinami i následky. Do tmy pobělohorské a „vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného“ (Komen­ský), sesílá Bůh obrozenecké kně­ze, kteří, poslušni Boží vůle, pro­bouzejí spící svědomí národa a vzněcují v něm touhu být opět lidem Božím, být opět utěšenou církví Beránkovou. Jestliže Pán Bůh daroval po třech staletích svobodu a samostatnost politic­kou, připravil ve své lásce i vá­noce L. P. 1919. Tehdy po stale­tích opětně zazněla sladká ma­teřština nejen z lavic, ale také od oltáře. A tato vánoční bohosluž­ba zakončila adventní očekávání našeho lidu a stala se kolébkou naší církve, která se pokusila ob­novit nejlepší tradice církve pod­obojí i Jednoty Bratří. Následující 8. leden 1920 jen viditelně stvrdil to, co bylo o vánocích na modlit­bách v chrámech měst i prostých kostelících vesnic na kolenou za­počato před jeslemi s dítětem Betléma. Brodský, Dlouhý-Pokor­­ný, Farský, Kordule, Janeš, Hof­­fer, Procházka, Rabiška, Šimšík, Stibor, Vodička a desítky dalších kněží začali opět svolávat český lid do Božího domu. Byla to na­dšená léta budování mladičké církve. Odobí reformy, kdy se re­vidovaly staré církevní řády a zří­zení. Kdy se nově formulovala theologie po často bolestných zá­pasech, bloudění, ztrátách a pro­hrách. Kdy se vytvářely otevřené vztahy k jiným církvím a státu. Kdy církev našla sebe samu, když našla Krista. Nyní se ocitla v pro­cesu druhé epochy, kdy má být „reformats et semper reforman­­da“, tj. znovu a znovu obnovova­ná Duchem svátým. Nezarmuco­vat se nad prořídlými řadami ve sborech, nad ústupem ze slávy světa, vždyť je to milostné tříbení i soud Boží. Ale tím vážněji brát své jedinečné poslání kvasu, solí a světla. Nejen pro své věrné, pro své přátele a sympatizující. Ale pro všechny být tak služebná k ži­votu věčnému, jako bez třídění a vybírání slouží chléb k životu časnému. Kéž v tomto začínajícím novém roku, který je pro náš cír­kevní týdeník významným rokem Jubilejním, by prožila církev své probuzení a rozvlažení! Především v těch, kteří mají tu čest a výsa­du nosit talár s husitským kali­chem. Kéž i naši starší by pocí­tili touhu být spoluodpovědni za duše bratří a sester náboženské obce! Kéž bychom my všichni ho­řeli oddaností k Pánu Ježíši a vy­dávali o něm svědectví ne ve slo­vech, ale tichých skutcích každo­denního života! Kéž bychom měii jedinou touhu: líbit se Spasiteli a činit vůli OtQovu ve svých vzá­jemných vztazích! Pak vskutku bude viditelná sláva Hospodinova nad námi, vladařství Betlémského dítěte bude z nás vyzařovat a světlost našich životů ozdobí dům okrasy Boží. Amen. LUDĚK F. BENEŠ Č Z 2 DO PADESÁTÉHO ROČNÍKU V dokumentační knihovně ústřed­ního archivu církve stojí v oddělení periodik dlouhá řada velkých svazků s označením Český zápas. Koncem le­tošního roku k ní přibude svazek pa­desátý. Na jejím počátku stojí skrom­ně malý a útlý svazek. K jeho vzniku musíme jít až do roku 1918. Na sklonku první světové války pociťoval český katolický klérus po­třebu vlastního nezávislého listu, kte­rý by se obíral národními a církevně politickými otázkami v národě v rám­ci katolické církve a to tím více, protože tzv. katolická politika se dala zvlášť po vypuknuti války smě­rem, který budil hlubokou nevoli ná­rodně cítícího českého duchovenstva i prostých věřících. Vždyť její tiskové orgány nepokrytě, ba okatě držely aktivistickou a oportunistickou linii vůči monarchii a dynastii a pro jejích zachování, takže leckteří odběratelé projevovali svůj odpor tím, že tyto listy vypovídali. Šlo především o brněnský Hlas, olomoucký Našinec a pražský Mír. Nebylo sporu o tom. že je zapotřebí časopisu, který by podporoval a prohluboval českoslo­venské smýšlení katolického ducho­venstva a jeho solidaritu s národním a politickým programem samostatné­ho československého státu a který by byl jednou z opor těch politických a kulturních orgánů, jež národ uznával za své reprezentanty. Měl to být list, který by byl ve věcech náboženských naprosto loajální vůči episkopátu, ale který by se netajil kritickými výhra­dami k jeho složení z lidí nečeského a neslovenského původu, kteří byli církvi vnucováni vládami bývalého Rakousko-Uherska k tomu, aby tlu­mili národní živo* lidu. Časopis, který by vážně usiloval o získání katolic­kého kněžstva cco práce pro svobod­ný nový československý stát a budil zájem o příští úpravu poměrů mezi církví a tímto státem. List, který by také seriózně probíral i stavovské otázky duchovenské, i když, jak ně­kteří myslili, v této v^řné době jen éruhořadé. Liit, který by vnesl do československé žurnalistiky něco no­vého. O potřebě takového listu se vážně zamýšlel kroměřížský kněz Matěj Pa­vlík. Aby si na vlastní oči ověřil pravé smýšlení kněžstva, projel v roce 1918 takřka celou olomouckou diecézí a hovořil s kněžími, u nichž předpokládal upřímné národní smýš­lení, odklon od klerikaltsmu a zájem o reformu církve. Pomýšlel také na to, že mezi bohatými kněžími najde mecenáše, který by pomohl při zalo­žení nového listu. Než zklamal se jak na Moravě, tak v Čechách. I když mezi duchovenstvem zjistil dobrou náladu a porozumění, žádný se ne­chtěl sám do lakového podniku pus­tit. Pavlík zajel i na Slovensko, tehdy ještě do Uher, aby poznal i tamní si­tuací. Jednal dokonce i s Andrejem Hlinkou, který sice Pavlíka přátelsky přijal, ale jeho plány, zvláště pokud se týkaly reforem církve, naprosto odmítl. Nakonec se Pavlík pustil do vydá­vání časopisu sám a s vypůjčenými penězi. Jeho list měl původně začít vycházet v jednom moravském měs­tě, patrně v Kroměříži, dne 1. čer­vence 1918, ale válečné poměry způ­sobily, že sjednaná tiskárna nemoh­la dodržet slovo; konečně byla zís­kána tiskárna jiná, v Olomouci, kde měl časopis vyjít 1. října 1918. Ale úřední průtahy, spojené s vydáváním časopisu, způsobily, že vyšel o něco později J první číslo je datováno „V říjnu 1918“/, ještě však v době války a se známkami cenzury. Stalo se tak v době, kdy tzv. katolické stra­ny se ústy svých předáků dr. Hru­­bana a msgre Šrámka veřejně zřekly své dosavadní pplltiky. První číslo však jíž bylo vysázeno a tak za po­někud změněné situace vyšlo již jen jako historický dokument politického vření v českém duchovenstvu. List sám přes odklon katolických stráň od aktlvismu a oportunismu nestal se zbytečným. Byla tu řada nejrůzněj­ších otázek, které v novém státě mu­sely být řešeny a byla zde tudíž i po­třeba nezávislého kněžského listu, který se v budoucnu chtěl věnovat církevním otázkám. První číslo Práva národa [faksimile jeho záhlaví otiskujeme/, jak list společně pojmenovali kroměřížští kněží Matěj Pavlík a Alois Spisar, vy­šlo tedy v Olomouci tiskem Národní tiskárny /Kramář a Procházka/, kde se kdysi tiskly i modernistické časo­pisy Rozvoj, Mane a Bílý prapor. Ja­ko redaktor byl uveden Stanislav Po­hlídal, bytem v Černovíru, č. 114, skutečným redaktorem byl ovšem Pa­vlík. Právo národa se rychle ujalo me­zi duchovenstvem a s rostoucím bo­jem o reformy v .církvi se stávalo stále víc a více mluvčím a orgánem reformistů, a to radikálních, kteří byli sdruženi nejdříve v Ohnisku a pak v Klubu reformních kněží. Matěj Pavlík záhy poznal, že list bude prosperovat a vycházet v po­řádku, bude-li vycházet v Praze, a pro­to si vyžádal půlroční dovolenou a přenesl Právo národa do Prahy. Páté číslo druhého ročníku vyšlo 1. dubna 1919 už v Praze tiskem Národní tis­kárny a nakladatelství v Praze, Stě pánské ulicí č. 26, kde byla redakce i administrace. Jako redaktor, maji­tel a vydavatel je označen Jaroslav Máj. Pražský pobyt byl pro Pavlíka vel­­mi svízelný. Tísnil jej nedostatek pe­něz a, jak píše, musel se poslední týden každého měsíce živit v poledne l večer pouze sýrem a chlebem. Boj, který Právo národa vedlo za reformu církve, nemohl však Pavlík jako redaktor listu dovést do konce. A byl to tuhý boj, jak o tom koneč­ně svědčí i zákaz Práva národa čes­komoravským episkopátem v srpnu 1919, jímž bylo kléru zakázáno jej vy­dóvat, číst, kupovat, odbírat, psát do něj a uveřejňovat v něm jakékoli prá­ce, jakož i prokazovat mu přízeň — a to pod trestem suspense a Iregula­­rity. Týž trest měl stihnout i ty du­chovní, kteří by pod změněným jmé­nem /zkušenosti episkopátu z dob bo­jů Katolické moderny i/ jiným časo­pisem chtěli „bědné ideje“ Práva rtá roda rozšiřovat. Tento biskupsky zá­kaz neměl však valných následků pro list; většina jeho kněžských odběra­telů setrvala. V roce 1919 je Matěj Pavlík posti­žen vážnou oční chorobou, která hro­zila oslepnutím, musí zanechat práce v Právu národa a uchýlit se na léčení do Dolní Lipové. Odtud 14. prosince 1919 nabízí předsedovi Klubu reform­ních kněží dr. Karlu Farskému pře vzetí časopisu Klubem se vším všudy za obnos 4346 K, vyúčtovaný jako sku tečné Pavlíkovy výlohy, spojené se vznikem časopisu. Při tom radi Far­skému, aby si redakci ponechal sám a nebude-ll to možné, aby ji svěřil dr. F. Kovářovi nebo profesoru nábo­ženství Smrčkoví. Doslovně píše. „Stý­­ke/ se často s Kovářem, to je hlubo­ký člověk a bude Ti moci dobře ra­dit.“ Administraci měl vést kateche ta Arnošt Šimšík, který byl do agen­dy zasvěcen, jelikož při ní s celou svou rodinou obětavě Pavlíkovi vypo­máhal; bez této pomoci, jak Pav­lík přiznává, nebylo by možno agendu zvládnout. Skromný Pavlík hotově požadoval jen 1500 nebo aspoň 800 K, aby mohl zaplatit dluh, který vznikl při zakládání listu. Dr. F. Ko­vář se redakce mezitím ujal na jaře roku 1919 a vedl jí až do října 1919. Klub reformních kněží Právo náro­da převzal. Prostředky na to měl ne bot podle pokladní zprávy, předne­sené pokladníkem Klubu Ant. Pro­cházkou na valném sjezdu Klubu pa matného 8. ledna 1920, činil majetek Klubu, vzniklý z členských příspěvků a darů, 6 651,20 K. Klub Pavlíkovi vy­platil 1500 K. Kdy se tak stalo, nedá se však zatím zjistit. Pavlík již před­tím prohlásil, že se zbývající částky zřekne ve prospěch hnutí, nebude li list prosperovat. Od 1. ledna 1920 začalo Právo ná­roda vycházet ve větším formátu ja­ko „nezávislý reformní čtrnáctiden­­ník“. /Jeho první označení „Nezávis­lý politický měsíčník", pozdější „Ne­závislý církevně politický čtrnáctí­­denník".) Nově vzniklá Církev českosloven­ská poznala hned ve svých prvních dnech potřebu vlastního tiskového orgánu, a proto na schůzi prvního řídícího orgánu církve, ústředního Vý­boru, bylo 12. února 1920 usneseno že bude zvoleno přípravné komité, čí výbor, který připraví zřízení vlastní­ho tiskového družstva. Za týden byl zvolen osmičlenný výbor, na jehož první schůzi předsedající Boh. Zahrad­­ník-Brodský formálně navrhl zřízení družstva, 24. února byly přijaty jeho stanovy a podnik pojmenován Tiskové a nakladatelské družstvo církve čes­koslovenské. Po pěti schůzích pří­pravného výboru se konala 21. března 1920 v pražské restauraci U Myslíků první valná hromada družstva, které mělo tehdy již 55 členů s 96 podíly. Zvolena správní a dozorčí rada a schváleno převzetí Práva národa od Klubu reformních kněží, který byl již vlastně v likvidaci, za obnos 1500 K a 3000 K, dosud dlužných M. Pavlí­kovi. Se změnou majitele došlo také k změně názvu listu. Již 12. února 1920 navrhuje před­seda ústředního výboru dr. K. Far­ský, aby název listu byl změněn, aby nemohl být zaměňován s jinými /pa­trně s tehdejším sociálně demokra­tickým Právem lidu/. Přípravný vý­bor přijal Farského návrh názvu Čes­ký zápas na své první schůzi 24. úno­ra a na další schůzi přijal doplňující návrh Bo>h. Zahradníka-Brodskéhu, aby list nesl název Český zápas, dříve Právo národa. S tímto názvem list také poprvé vyšel 5. března 1920 iako 7. číslo třetího ročníku. Zdůvodnění názvu připravil dr. K. Farský v *émže čísle v článku Slovo k titulu, v němž poukázal na odwékú zápas českěb'< ná roda o vymanění se z podiučí aoso- nivo NÁHODU. NEZÁVISLÝ POLITICKÝ MĚSÍČNÍK. Ctalo t V Mjou 1»I8 Ročník I * i

Next