Český Zápas, 1967 (L/1-52)

1967-02-23 / No. 8

Podle tradice, doložené pozdějšími záznamy, byla tato chaloupka prvním bratrským sborem, který byl střediskem obce, vytvořené podle evangelních vzo­rů od důsledných posluchačů kázání M. Jana Ro kycany, kteří se vystěhovali r. 1457 z Prahy do sa­moty Orlických hor a oddali se službě Bohu a sobě navzájem. O dalších deset let později r. 1467 zvolili si tito Bratří Zákona Kristova na shromáždění v Lhotce u Rychnova n. Kněž. své vlastní kněze — starší či biskupy a dokonali tak své oddělení od církve husitské, vytvořivše si církevně samostatnou Jednotu bratrskou. Bude tomu letos již půl tisíce let, kdy zazářilo světlo nového poznání na českém vý­chodě, aby svým jasem Boží pravdy ukazovalo po generace věřícímu lidu naší vlasti cestu za Kris­tem k Bohu. Luk. 11, 42 Je jistě velmi cenné, jestliže údové církve pamatují na prosby své nábo­ženské obce a nezůstávají dlužni své roční příspěvky. Není to jistě malá věc, sejde-li se včas rozpočtem před­pokládaná církevní daň, takže rada starších může dostát svým závazkům a splnit své povinnosti. Stejně tak je jistě radostné, cítí-ll účastníci bo­hoslužebných shromáždění starosti své rady starších a neodchňzejí-li ze sboru bez povšimnutí kolem chrámo­vé pokladničky. Není bez významu, jestliže se ani tu rada starších při sdělávání rozpočtu nemýlí a ví, s kým a s čím může počítat. Jsou pak i ji­né příležitosti, kdy členové nábožen- Setkání ských obcí mohou projevit svou štěd­rost a rozmanitými dary pamatovat na ten či onen účel sborový, diecéz­ni i celocírkevní. Bylo by nevděčné, kdybychom na všechny tyto projevy života náboženských obcí nedbali a měli je za nic. Jsou to jistě velmi závažné doklady životnosti sborů, jsou-li tyto short/ schopné svého hos­podářsky samostatného života. A přece bychom se velmi mýlili, kdybychom se domnívali. Že církev­ní daň, nedělní sbírka nebo dary na ten či onen účel jsou tím jediným anebo hlavním průkazným projevem církevního života. Je to velmi mno­ho a přitom to může být také velmi málo tak málo, jako onen farizejský, desátek „z máty, z routy a ze všeli­ké zeleniny“, je-li při tom zapome­nuto na spravedlnost a lásku. Mrav­ně a duchovně hodnotný život jest totiž penězi nevyvažitelný a jeho ne­dostatek se nedá vyrovnat Žádnou peněžitou částkou. Život odpouštějí­cí, pomáhající a obětavé lásky, jaký se v Kristově církvi předpokládá, ne může být vynahrazen žádným desát kem, daní či příspěvkem; život víry v Ježíše Krista ukřižovaného, vzkří šeného a oslaveného nemůže být na­hrazen žádnou sbírkou, byť si její cíl byl sebeušlechtilejší. Stejně tak cir kevní. rodinný a manželský život, žitu v Duchu svátém, nemůže být pe­něžit úmi dary vynahrazen: pravda, l 's nimi církev musí počítat, ale to, s čím především počítá a počítat musí, jsou přece jen hlubiny víry, zkvalitňující vztah k Bohu a k bliž­nímu v cUkvi jako živém obecenství dětí Božích, v živém společenství bratří a sester. Kající zamyšlení nad shora uvede­ným kratičkým textem■ se ledy nese tím směrem, ve kterém máme po­znat opět sami sebe ve svém vztahu k církvi a jejímu Pánu. Pravda, snad jsme někdy byli ke své náboženské obci víc než štědří a dokazovali jsme svými znásobenými příspěvky lásku k církvi a ke svému sboru. Ale i to se může stát, že svým „desátkem“ jsme hodlali umlčet všechny ostatní apely církve. To proto, že nám byly nepříjemné. Bylo přece jenom nějak snazší obětovat takovou či onakou částku ze svých úspor, než si např. podat ruku na usmířenou se soused­kou. Jakže to říká Pán Ježíš v hor­ském kázání? „Když tedy chceš obě­­tovati svůj dar na oltáři zápalném a tam si vzpomeneš, že má tvůj bratr něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým. bratrem, potom jdi a obětuj dar svůj“ jMt 5,23—24j i Někdy nám jistě nebylo právě vhod, když jsme dostali od rady starších prosebný list se zelenou složenkou, ale přeci bylo dalekc příjemnější tu složenku vy­plnit a donést na poštu, než se změ­nit ve svém chování k manželovi či manželce, či k dětem. Bylo poměrně snadné obětovat něco z peněženky než ze srdce. Ukonejšit se splněním platebních povinnosti bývá někdy vý­chodem z nouze, abychom se nemu­sia soustředěněji podívat sobě sa­mému do očí a uvidět se v pravé podobě. Známý nakladatel a spisovatel dr. O. Storch-Marien vypravoval nedáv­no o jednom ze svých setkání s pře­kladatelem a básníkem Richardem Weinerem. Básník byl ve velmi zlé náladě, neschopen poezie. Sli se pro­to projít pařížskými ulicemi, a když se vraceli, navrhl Storch-Marien,' že Weínera sám dovede do jeho paříž­ského bytu. Když však navrhl zkrat­ku cesty jinou ulicí, chytil ho Ri­chard Weiner vzrušeně za rukáv: „Prosím vás, tudy ne! Tady jsem už dvakrát potkal sám sebe. To je straš­né, když člověk potká sám sebe. Ne­chtěl bych. to prožít potřetí!“ — Nám však postní pokání nedovoluje jít jinudy. Chtěj nechtěj se musíme pot­kat sami se sebou a uvidět se take ví, jací skutečně jsme. Uvidět se ve své pravé podobě. Nic si nenalhávat, ničím se sám sobě neomlouvat, vidět se tak, jak nás Pán Bůh vidí; a s je­ho pomocí v Ježíši Kristu začít žít ve víře, která by nepotřebovala berlí dobročinnosti. Abychom se pak bez bázně mohli potkat sami se sebou. FRANTIŠEK MOC ROČNÍK 5 0. ČÍSLO 82 3. ÜNORA 1967 CENA 50 HAL. ’.s. v ”4< ■ IB Snímek J. Miivařík Smysl a původ 1. P 2,5 Církve podržely i v nové společnos­ti své postavení a počítá se s jejich reálnou existencí. Je možná a uskuteč­nitelná církev jako moderní a oprav­dové společenství bratří a sester. Je-lí tomu tak s církvemi, není to­mu tak s kněžským úřadem. Stále se ještě pochybuje někde o jeho potřeb­nosti. Neděje se tak jen z důvodů nenáboženských, například vědeckých čí společenských, ale což je mnohem' závažnější, i z důvodů křesťanských, z. molivu víry. V křesťanství přece existuje nemálo církví a denominací, které neuznávají kněžství a brání se samému slovu kněz. Nuže — je kněžská služba opravdu ootřebná pro církev, nebo by se moh­ kněžství la bez ní docela dobře obejít? Než sl můžeme odpovědět na tak základ­ní otázky, musíme nejprve zodpově­dět otázku předběžnou: Proč vůbec vzniklo kněžství v křesťanství? K ja­kému účelu a z jakého důvodu? Jaký je tedy cíl a původ kněžství? Kněž­ství přece nevzniklo až na půdě křes­ťanské, jeho původ je nesporně před­­křesťanský. Ježíš sám nebyl knězem, ale laikem a ve své práci pro králov­ství Boží neznal rozdílu mezi kněží­­mi a laiky. Proti kněžím často vystu­poval stejně jako starozákonní pro rbci. Vždy to bylo ovšem vystoupení proti nepravým kněžím. stejně jako dovedl varovat před nepravými pro­roky a mesiáši. Kněžství v podstatě však nezrušil a neodstranil, ale na­plnil (podobně jako zákon Mojžíšův) Hned po jeho smrti pak vzniká první K naší situaci Kolik času věnuji zamýšleni nad skutečnou situací člověka? Je to ne­smírně důležité, ačkoliv se tím člo­věk nerad zabývá. A to proto, že od příchodu Ježíše Krista Jsme v čase milosti, který nám nabízí stále ještě mnohou příležitost. Naší smrtí každá možnost skončí a potom už nepřijde nic než soud. Člověk zabydlený ve světě se však nerad dívá na svou si­tuaci z hlediska skutečnosti, že se budeme muset jednou odpovídat Bohu při jeho soudu za všechno, co jsme činili v těle, ať to bylo dobré nebo špatné. Náš lidský životní plán namnoze nepočítá s Bohem. Potřebuje, aby Bůh nebyl, neboť ví, že uznat Boha Stvořitele znamená také uznat naši odpovědnost. To však znamená, že musíme předem počítat se svým od­souzením, protože nežijeme odpověd­ně před Bohem. Člověk je stvořen tak, že není člověkem tak prostě ja­ko liška je liškou, ale jen na zákla­dě toho, co sl dá říci od Boha. Své člověčenství máme na základě vyzná­ní : Ano, Tys můj Bůh a já jsem Tvůj, čili tehdy, když Slovo Boží v nás nalézá ohlas. Bible má odvahu říci nám, že se to neděje. Že neužíváme své svobo­dy k tomuto vyznání: Ano. A je i v tom velká milost Boží, že nám jeho slovo odhaluje obecnou hříš­nou porušenost: Všichni zhřešili a nedostává se jim Boží slávy (R 3, 24). Vůbec proto nepřichází v úvahu nějaké dělení na méně čl více dobré a méně či více špatné. E. Brunner ukazuje pěkným podobenstvím, co je to vlastně hřích. Dva lidé ystoupí do vlaku. Během jízdy jeden udělá něco moudrého a druhý něco hloupého. Tu vyhlédnou oba z okna a vidí, že je­dou opačným směrem. Zdá se nám, že mezi nimi, pro to, co dělají, je rozdíl. Ale nakonec vidíme, že mezi nim) podstatného rozdílu není. Tak ani mezi námi v gruntu rozdílu ne­ní. Jsme hříchem porušeni. To však poznáváme teprve od chvíle, kdy Je­žíš Kristus za nás zemřel na kříži. Teprve, když poznáváme, že Boha stálo odstranění balvanu hříchu a vi­ny, který leží mezi námi a jím, ži­vot jediného pravého člověka, Syna Božího. V čem spočívá milost Slova Božího V této naší situaci? V tom, že sou­časně odhaluje, jaké to s námi vskut­ku je, ale zároveň i to, že i já jsem Zimní konference a kursy Ve dnech 23. až 28. ledna 1967 ko­nala se konference cJugItoviiích Čes­koslovenské církve. Cefý její pořad se vztahoval k tématu „Kdo je člo­věk jako bližní“. V přednáškové a diskusní části hovořili vedle theo­logů též mimoelrkevní specialisté, fi­losof a lékař. Exkursnl program vedl účastníky nejprve do Ústavu hygieny práce a chorob z povolání a dále jim dal možnost nahlédnout do pro­blémů urbanistiky a architektury. Du­chovní správa konference věnovala zvláštní péči modlitebnímu životu. Konferenční shromáždění probíhala na vysoké úrovní a v čilém pracov­ním duchu. V následujícím týdnu byl ^spořá­dán kurs pro laické pracovníky Čes­koslovenské církve. Osnova kursu pod záhlavím „Církev a její služba dnes“ (k uctění památky zakladatele CČS patriarchy Karla Farského) ob­sahovala přednášky o církvi, její podstatě a poslání, o církevní službě víry, lásky a naděje a hospodářský referát. Kursisté navštívili . některé pražské sbory, historické pamětihod­nosti a divadelní představení pod­krkonošských pašijí. Účastníci kursu besedovali s představiteli vedení CČS, především s bratrem patriarchou dr. Miroslavem Novákem. Při konferenci a kursu se konala z podnětu samosprávy a duchovních správců dobrovolná litůrglcká sbírka ve prospěch studijní sbírky dr. Karla Farského, jež prokázala pěknou fi­nanční obětavost jak laiků, tak i du­chovních. Průběh obou shromáždění potvrdil, že pracovníci Českosloven­ské církve — ať kněží, ať činovníci rad starších — odpovědně prohlubují svou náboženskou průpravu, aby od­daně plnili úkoly, jež jim ukládá pů­sobení Československé církve upro­střed lidu naši socialistické vlasti. ZK tou ztracenou ovečkou, kterou přišel Pán ježíš vyhledat a zachránit. Je nám pak jako cestujícím na lodi, kterou zmítá mořská bouře. Rádio za­chycuje volání o pomoc z jiných lo­dí, na nichž jsou cestující ve stejné situaci jako my, až zachytí tu pravou vlnu, na niž slyšíme: „Neztrácejte naději, pomoc je na cestě.“ Takovou radost zakousl také srdce věřícího, které slyší ve víře zvěst Slova Boží­ho. V rozpoznání naší situace slyší­me zároveň slovo o odpuštění a vy­koupení. Věřící tedy nejsou nějací mimořád­ní lidé. Jsou právě tak obyčejní jako ostatní. Ale jsou přece zvláštním li­dem v tom, že věří v Krista. Mají v něm moc, aby vším tísnění, nebylí přece vehnáni do úzkých, aby, nevě­douce si mnohdy rady, nebyli přece bezradní, aby opouštěni lidmi, nebyli přece opuštěni, aby sráženi nebyli přece zničeni. Mají nebeský poklad víry ve svých srdcích jako v nádo­bách hliněných, ale přece jejich ko­nečným údělem nebude roztlučení železným prutem soudu Božího, nýbrž spočinou v pokoji náruče Boží, proto­­y že se dnes už ve víře ke Svému Stvo­řiteli, Pánu a Spasiteli hlásí. Takové Pán ježíš neodmítne, neboť proto nám jej Bůh dal, aby nikoho neztratil, ale vzkřísil je v poslední den. To naši situaci podstatně mění. FRANTIŠEK ADÁMEK služba — apoštolát, který slouží tvo­řící se církvi zvěstováním Krista a jeho evangelia. Mají-11 věřící Krista následovat, pak musí vědět v čem a a jak. To byl vlastní účel a původ apoštolské služby: Zachovat a předat Kristovo evangelium, zvěstovat a svědčit o Kristu. Dalšni} cílem byla nutnost, aby služba slovem se dála řádně a sou­stavně, nikoliv nahodile. Ve Skutcích an. čteme, že není žádoucí, aby byla zanedbávána služba u stolu, proto vzniká nová služba — diakonská. Z nutnosti dělby práce, k vůli po­řádku vznikaly další služby: učitel ská, kazatelská, presbyterská atd. Ne­bylo žádoucí, aby pro množství úko Velká rodina Církevní společenství, to je především konkrétní společenství jednotlivých nábo­ženských obcí, které se scházejí v neděli či o biblických hodinách kolem Božího slova. V církvi však vznikají pří různých příležitostech i širší společenství. Jde o shromáždění, která přesahují rámec ži­vota jedné obce. Taková shromáždění se konají při různých příležitostech. Existu­jí např. shromáždění, na nichž jsou jed­notlivé obce zastoupeny jen svými dele­gáty. Církev má např. své kursy a kon­ference. Je však ještě jedno pozoruhodné společenství, které se vytváří každého týdne v našich obcích a které není jed­ním pohledem, jedním snímkem postiži­telné. Je tn společenství čtenářů České­ho zápasu. Jedna velká rodina, v níž každý člen je druhému podobný tím, že drží týden cn týden v rukou stejný tisk, stejné poselství. Český zápas je společným poutem této rodiny, které při­náší evangelium pro dnešního člověka. Uvědomujete si, když berete Český zápas do rukou, že nejste sami, ale že jste čteny velké rodiny? V určitý den v týdnu dostává Český zápas do rukou tisíce čtenářů. Čtou stej­né články, mají někdy stejné pocity, ně­kdy i stejná přání, co by ve svém listě chtěli mít. Nepochybně se ale také v hodnocení článků různí, stejně jako se různi v přání, co by chtěli číst. Jsou čtenáři, kteří se nejprve podívají na zadní stránku, aby se dověděli, co se děje v našich Dbcích. A jsou jiní, kteři začnou pěkně ad začátku. Ne s každým číslem jsou čtenáři Českého zápasu stej­ně spokojeni, ne s každým článkem sou­hlasí. jsou čtenáři, kteří znaji svůj tisk tak důvěrně, že už jméno pod článkem jim napoví, co mohou čekat. A pak čtou nebo vynechají. Jako v každém jiném tisku. • Když si odběratel Českého zápasu činf představu o čtenářské obci našeho tý­deníku, vidí zpravidla tuto obec ome­zenu hranicemi naší země. Ale není to­mu tak. Čtenářská obec Českého zápasu je širší. Patří jistě k milým překvape­ním, když dostanete dopis od profesora jazykovědy z Austrálie dr. A. Capella, v němž vám sděluje, že čet! v Českém zápase fen a ten článek a má k němu své připomínky. Dr. čapěli zachytil např. v Českém zápase zprávu o novém ame­rickém překladu Nového zákona a jako Angličan a linguísta dodává, že to není překlad dobré úrovně, že jej lze při­rovnat k úloze ne příliš schopného žáka dvanáctiletky. Angličtina tohoto překladu je příliš chudá a lze ji postavit po bok jednoduché řečtině Markova evangelia. — Stejně pozorně však čte dr. Čapěli i Náboženskou revui: Píše, že se mu líbil informativní Trtíkův článek a americké theologii. — Každý týden jde řada vý­tisků Českého zápasu do světa. Je dobře, když probouzejí zájem o naši práci a vytvářejí tak jedno z pout cfrkve se svě­tem. JM dň byla dokonce zanedbávána služba slovem. Proto i služby dozorčí — episkopálnl. Tehdy to nebyly ovšem ještě žádné hodnosti, ale jen rozličné služby k budování církve a církevní pracov­níci nebyli žádní hierarchové, ale slu­žebníci jako ostatní křesťané, oddě­leni a pověřeni svou službou jen k řádnému plnění této služby ve jméiiu celé církve. Křesťanští kněží se tedv nelišili od ostatních členů křesťanských obcí svou hodností, kvalitou a prlvilegie­­mi, ale jen svou funkcí, svou zvláštní službou. LUDVfK FUČEK

Next