Český Zápas, 1968 (LI/1-52)
1968-11-21 / No. 47
Cestou k adventu Zas čeká na nás cesta od mdloby k doufáni. A slovo věrozvěsta nás vzbouzí ze spaní. Co život bez naděje, co bez víry by byl? Když ještě hůř než zle je — Bůh vždycky přidá sil. A s vírou hřát nás bude ta pravda, poklad náš, že zkroušeně a chudé zvlášť pozval Mestáš, že všeslitovná láska hněv boží převáží, když věrně u jesliček nás najde na stráži. Helena Kohoutová Český zápas E N I K C i RK VE t E S K O S L O V E N S K É Napodobte mne! Nadepsaná slova jsou výzvou Pavlovou. A jsou to jistě slova zvláštní; kdo z nás by je mohl opakovat bez uzardění a bez ostychu? Vždyí to není nic jiného než říci: „Dělejte to, co já!“ nebo' „Dělejte to jako já!" A my sotva můžeme vinit apoštola Pavla z domýšlivosti a z nedostatku sebekritiky, či snad z velikášství. V té výzvě apoštolově je daleko spíš touha, aby ve své práci pro Krista a pro jeho církev nezůstal sám nebo jen s těmi několika málo spolupracovníky, jejichž jména, jak říká (Fp 4, 3), jsou zapsána v knize života. O té knize života čteme v Apokalypse 120, 12). Patří ta kniha do obrazu posledního soudu, při kterém bude zvážena a nejvýš spravedlivě zhodnocena a odměněna právě ta naše církevnost. Abychom před tímto soudem obstáli, k to-rnu je potřebí něčeho víc, než slušně a víceméně bezúhonně projít léty svého vyměřeného času. Lid zvláštní musí vždy být připraven na otázku Pána církve: „Co činíte zvláštního?“ Činíme-li jen to, co činí pohané, a co dokáží i lidé mimo církev, pak jsme zapomněli na to, že bude mnoho požádáno od toho, komu mnoho bylo svěřeno. Ke své občanské bezvadnosti a společenské kultivovanosti je třeba ještě napodobit Pavla v jeho apoštolské horlivosti, která nezná ani pohodlí ani osobního dostatku ani strachu o bezpečnost. Napodobit Pavla znamená neunaveně hlásat evangelium. je to totiž právě apoštol, jehož se týká věta Páně o těch, kdo v něho věří: každý z nich totiž bude činit skutky, které Ježíš Činil, ano ještě větší čtnttl bude (Jan 14, 12). Jestli Ježíš kázal po Palestině, káže Pavel po Malé Asii, v Řecku, v Římě, ne-lt dokonce až v Hispánii. A volal-lí Ježíš k životu ty, kdo Bohu umřeli, nemůže dělat apoštol nic jiného, než ho vší danou mu mocí Ducha svátého napodobit. Proto ta jeho horlivost: ide o život jeho, jde o život všech ohrožených. Odtud ono slovo Pavlovo: „Běda mi, kdybych nekázal!“ A běda nám, kdybychom mluvili jen všelijaká lidská slova, jen těm Božím bychom se vyhýbali. Budeme přeci souzeni za každé neužitečné slovo. Zesměšnění se bát nemusíme. Co záleží na soudu lidí? Záleží přeci spíš na tom, co o naší církevnostt řekne Pán církve! Dělal si snad něco Pán Ježíš z toho, že se mu pohřební hosté v domě Jajrově smáli? A že by nám na záchraně života našich bližních nemělo záležet? To jenom hříšný Kain řekne: „Jsem snad já strážným bratra svého?“ Napodobitel apoštola ví, že právě tuto strážnou funket musí konat se vší horlivostí. Jsme-lt strážných svých bratří, přinejmenším svých dětí, pak proto, že víme, že neseznámit Je s Pánem Ježíšem znamená jejich zahynutí. Proto čteme v knize Zjevení: „Buď tedy horlivý a kaj se“ j3, 19)! Kaj se z toho, že jsi málo udělal pro to, aby tvé děti nezahynuly! A buď horlivý ve svém apoštolátu a ve svém svědectví, aby mladá generace ožila a žila plným křestanským životem. Minulé události v našem státě nás přesvědčily, že v ohledu našeho politického života není všechno mládl dezinteresováno. Ani dlouhé vlasy, ani krátké sukně nás nesmi mýlit. Jsou i ti, kdo jsou schopni vážného pohledu na život, ba i ti, kdo prožilí všelijaké hrůzy a přesto dovedli opustit cesty své zlé, dokazujíce tak, že mladá generace neumřela, ale spí. Dny právě nedávné nám ukázaly, že nelze úspěšně jednat v polospánku, ale v' maximální bdělosti, nemá-ll dojít k nebezpečným omylům. Je třeba probuzení, a to slovem Božím, mají-li mladí lidé žít tak, aby bylt zapsáni v knize žtvota, která o nich i o nás bude předložena Soudci nejvyššímu. FRANTIŠEK MOC Fozdai podzim, foto L. Vlček JEDNOTA TĚLA KRISTOVA Dr. JINDŘICH MÄNEK V Novém zákoně nalezneme celou řadu obrazů pro církev. Jeden z teologů, který tyto obrazy pozorně studoval, jich napočítal celkem 95. Ze známých obrazů to jsou: sůl země, světlo světa, vinný kmen a ratolesti, stádo a pastýř. Každý z těchto obrazů postihuje některý charakteristický rys života církve. Mezi známé obrazy náleží i obraz těla Kristova, jemuž — a to vzhledem k zcela určitému aspektu — chceme věnovat pozornost. Byl to obraz ve starověku hodně známý a v různých prostředcích používaný, ale v jeho užití u apoštola Pavla šlo o víc než jen o obraz. Církev je skutečně tělo Kristovo; jejím prostřednictvím zasahuje Bůh do našeho světa. Ve svém I. listě do Korintu apoštol Pavel napsal: „Tělo jest jedno a má mnoho údů; všecky údy těla tvoři však jedno tělo, ač je jich mnoho“ (12,10). Apoštol potom rozviji svůj obraz několika směry. Jednak mu šlo 0 to, ukázat, že církev nemá přehlížet různost funkcí, které v ní existují. 1 tělo má různé údy, důležitější a méně důležité. Tak 1 v církvi jsou různé funkce; ale ač jsou různé, všecky jsou potřebné. Co je spojuje, je Duch, který v nich je při díle. Tělo by nemohlo fungovat, kdyby všecky údy konaly stejnou prácí. Myšlenka rozdílu ve funkcích není však jediná, která je přítomna v Pavlově obraze těla Kristova. Je tu dále myšlenka odkázanosti jednoho na druhého, potřebnost jednoho pro druhého. Schází-li tělu nějaký úd, je postiženo touto ztrátou celé tělo. Chřadne-li jeden úd, dotýká se tato skutečnost celého těla. Co se kdekoliv v těle odehrává, týká se celku těla, nejen jednotlivého údu. Církev, jednotlivou obec (tak mluví Nový zákon o církvi nejčastěji) nelze atomisovat, rozdělit na jedince či na složky, které by spolu neměly nic společného. Apoštolovi jde o jednotu křesťanského sboru. Důležité je, že ač každý úd koná jinou práci, konají ji všecky údy pod týmž velením. V pozdějších novozákonních listech je k obrazu těla Kristova připojena ještě zmínka o hlavě tohoto těla, jíž je Kristus. Život církve závisí podobně jako život těla na určitých centrálních orgánech. Pro novozákonního člověka byla centrálním orgánem těla hlava, kterou viděl jako sídlo života. Život údů těla Kristova je také závislý na hlavě (Kol. 2, 16—19). Rozdílnost různých údů je uváděna v soulad hlavou, která celé tělo řídí. A touto hlavou je Kristus. {šlový zákon neužívá označení „cír-kev“ jen pro jednotlivé obce, pro Je3v notlívé sbory, jako byl např. sbor v Korintě, Filipech či Efezu. Nový zákon užívá označení církev také ir širším smyslu, pro všecky věřící v tehdejším světě. Jednotlivé sbory, „církve“, representují církev na zcela určitém místě. I o církvi jako celku platí však obraz těla Kristova. Církev nelze rozdělit na jednotlivé obce, které by spolu neměly nic společného. Právě tak nelze v tomto smyslu církev rozdělit na okrsky a diecéze. Jednotlivé obce, okrsky a diecéze tvo-» ří jednotu ve smyslu těla. To znamená, že cokoli se odehraje na jednom místě církve, má dosah a vliv na celou církev. Chřadne-li jedna obec, dotýká se to všech obcí. Je-li nemocná jedna část církve, je nebezpečí, že nemocí budou zasaženy ostatní části. Stalo se, že v jedné náboženské obcí, kde se po všech stránkách dobře pracovalo, obrátila se rada starších na sousední obec s přáním, aby i zde konali práci dobře, aby se starali o výběr církevní daně a aby pečovali o věřící, vzdálené od sídla obce. KritisOvaná obec se ozvala nevrlým hlasem a vytkla své sestře v sousedství, že zasáhla neoprávněně do jejích věcí. Ať se kritísující obec stará sama o sebe a neplete se do záležitostí obcí sousedních! — Z hlediska biblického pojetí církve jako těla Kristova byl depis dobré obce zcela na místě. Nesprávná však byla odpověd kritisované obce. Žádný úd církve se nemůže učinit nezávislý nej ostatních údech, na těle. To by znamenalo jeho smrt, ale také ohrožení zdraví druhých. Co se v církvi děje v jedné obci, co se děje v jednom okrsku či diecézi, má svůj dosah pro celou církev. Je-li jeden úd nemocný, ohrožuje svou nemocí druhé. Církev má své obce na různých místech, ale všecky náleží k téipuž tělu. Obce mají nejenom právo, ale i povinnost mluvit do -práce jiných obcí, jedna složka do práce druhých složek. V církví všecko souvis! se vším. Hlasy, které by mluvily o zasahování do své sféry, prozrazují, že neporozumě'y dobře charakteru křesťanského společenství. Obraz církve jako těla Kristova, který jsme sledovali především v jeho aspektu jecínoty. a spojitosti, nám dává odpověcf na otázku, zda může jedna složka církve mluvit do života složky druhé a nejde-li o neoprávněné zasahování. Z obrazu těla, který, se v Novém zákoně nachází, ie zřejmé, že je nejenom právem, ale i povinností to činit. V životě církve musí lít stále více o to stávat se učedníky Písma svátého a vlastní nálezky a nápady nechávat stranou. Ustavení České mírové rady Ve dnech 12. a 13. listopadu t. r. hostilo Brno na 300 delegátů ze všech krajů Čech a Moravy, kteří se sešli k projednáni nových forem organiza ce práce v mírovém hnutí. Byli mezi nimi představitelé Čs. výboru obránců míru, České národní rady, zástupci politických stran a společenských organizaer NF, zástupci církví, Slovenského mírového výboru, krajských národních výborů a jiných složek. Československou církev z pověření ústřední rady zastupoval brněnský biskup V. Janota. Kromě něho byli t řad duchovních Československé církve delegováni na toto zasedání pražský biskup dr. J. Kupka, litoměřický farář, odb. asistent HF dr. VI. Zítek, farář L. Vitoslavský z Bučovic a farář Jan Henzl z Mariánských Lázní, které tam vyslaly místní složky mírového hnutí, jejichž jsou členy. Shromáždění se konalo v brněnském Besedním domě, bylo velmi pečlivě připraveno, mělo bohatý program a důstojný průběh. Hlavní referát přednesl předseda mírového výboru prof. Antonín Stejskal z Brna, který na příkladech uvedl mimořádný význam činnosti Čs. výboru obránců míru, fkterý vznikl před 19 lety jako jeden z prvních mírových výborů po Světovém kongresu obránců míru, a nastínil program mírové práce ve změněných poměrech dneška: „Začínáme psát novou kapitolu boje proti válkám,“ pravil. „Píšeme ji ve chvílích, kdy se zamýšlíme nad padesátiletou existencí Čs. republiky, kdy hledáme odpověd na otázky smyslu našeho života, našeho konání, naší národní a státní existence, naší síly, moudrosti a statečnosti ... Novou kapitolu tvoříme v čase, kdy se opíráme pevně o všechny hodnoty minulosti a přítomnosti, které dávají sílu a pevnou víru ve šťastný zítřek. Jsme rozhodnuti jl tvořit tak, abychom dali lidem jistotu, že žijeme v zemi, která vždy — i v době těžkých zkoušek — vítězila mravními hodnotami a silou ducha.“ Po hlavním referátu se rozvinula čilá diskuse, * níž byk> pokračováno celé odpoledne prvního dne jednání a valnou část dopoledního jednání dne druhého. Z duchovních naší církve promluvili bratři faráři Ludvík Vitoslavský a dr. VI. Zítek, kteří pozdravili shromáždění a přednesli své příspěvky jménem složek, které zastupovali a brněnský biskup V. Janota, který mluvil jménem Československé církve. Z jeho příspěvku vyzdvihl denní tisk skutečnost, že pozdravil shromáždění biblickým pozdravem Pokoj vám, a že podtrhl význam boje za mír, který je tak důležitý jako byl v minulosti boj proti moru a malomocenství. A dále, že vyslovil přání, aby se lidstvo dožilo toho, že děti se budou jednou ptát, co je válka, jako se dnes ptají, co je mor. Biskup V. Janota ve svém projevu upozornil také na široký prostor pro mírovou práci na poli církevním, který nebyl v minulých letech dostatečně brán v úvahu při celonárodní mírové práci ze strany některých laických mírových pracovníků a vyzval přítomné k většímu semknutí a využití všech mírových snah, ať přicházejí z kteréhokoliv zdroje, neboí každá oběť, přinášené na oltář míru, má svou cenu. Otázka míru a války je otázkou života a smrti a dotýká se každého z nás se stejnou naléhavostí. . Na shromáždění byl zvolený 91člen^ ný výbor, v němž zaujali místo i všichni shora jmenovaní bratři duchovní naší církve. Předsedou České mírové rady byl jednomyslně zvolen prof. Antonín Stejskal a jedním ze čtyř místopředsedů brněnský biskup Václav Janota. Shromáždění bylo zakončeno státní hymnou. Třeba Jen dodat, že město Brno sl pokládá za čest, že se stalo sídlem České mírové rady, k vzácným hostům bylo velice pozorné a na jejich počest uvedlo v činnost slavnostní osvětlení všech hlavních ulic a brněnských stavitelských památek. Pořadatelé konference připravili přítomným velmi příjemné a přátelské setkání večer. Každý z delegátů obdržel na památku kávový šálek s podnosem, zvlášť k tomuto dni zhotovený, zdobený Piccasovou holubicí míru a označený nápisem: Světu mír, Česká mírová rada, Brnc, listopad 1988. ---- -an Angažovanost v národě Skutečná víra mi zájem o svět, o lidi, o život, o všechny problémy celého svita. Víra nemůže být, chce-II být vírou pravou, neutrální, neangažovaná, odtažená od svita a od lid*, prožívaná nikde v zákulisí, v závětří. Jenom mezi kostelními zdmi. A nejen to. Skutečná víra vtahuje svého nositele mezi lidi, přímo doprostřed života, do jeho vření, do jeho problémů, do jeho bojů a zápasů 1 práce. Nemáme být ani angažovanými diváky světa, nýbrž plni angažovanými spolutvůrci nového života, máme spolnbudovat tento život se vSeml lidmi dobré vůle na zemi podle vůle Boží. Víra neodvádí člověka mimo Bohem stvořený svět a jeho problémy a starosti. Bůh má zájem o svět, Bůh se ve světě angažuje, miluje, tvoří, pracuje až doposavad. A Jeho vyznavač nemůže činit jinak, nechce-li se zpronevěřit svému lidství a svému poslání. To se týká každého člověka. A řekněme to hodně konkrétně: to se týká mne, tebe, milý bratře, milá sestro, každého z nás. Jde jen o to, aby naše angažováni mělo správný základ, program, metody i cíle, aby bylo konáno se vším zápalem srdce i s veškerou silou osobnosti tak, jak to chce sám Pán BAh. My se v poslední době víc než kdy jindy zamýšlíme nad svým národem, nad svým státem, nad naším vlastenectvím a nad tím vším, co my jako křesťané, občané a vlastenci můžeme a máme pro svůj národ dělat, co mu můžeme pozitivního dát a čím môžeme svým dílem přispět k budování nového, lidského života v naší krásné a milované vlasti, k budování humanitního a demokratického socialismu s lidskou tváří. A je to tak správné. Socialismus s lidskou tváří není snem, není utopií, není přeludem. Je naším celostátním reálným programem a cílem, který můžeme a máme směle a cílevědomě, i když s potížemi, překážkami a oklikami, postupně uskutečňovat. Socialismu s lidskou tváří patří budoucnost. A nejen u nás. V každé zemi, všude na celém světě. Zůstane dějinnou skutečností, že náš stát nastoupil lednu letošního roku tuto obtížnou, ale v reálnou cestu budování humanitního a demokratického socialismu s lidskou tváří a je tak avantgardou i příkladem prs celý svět. A my jako křesťané, jako lidé víry, se máme pro tento skutečný, vpravdě lidský socialismus plně a cele ve svém národě konkrétně, dělně a slwu žebně angažovat. Ke skutečné víře patří i vlastenectví a všechno to, co z něho vyplývá. JINDŘICH HANUŠ