Český Zápas, 1969 (LII/1-52)
1969-10-09 / No. 41
Naše postila NIT SHŮRY Žalm 2, 1—4 V tento krásný letošní podzimní čas, kdy se na svých toulkách přírodou setkáváme se stříbrnými nitkami babího léta, přichází nám na mys! podobenství dánského spisovatele Johannese Jörgensena, které nadepsal slovy „Nit shůry“. Vypravuje, jak jednoho krásného zářijového jitra nesly se vzduchem stříbrné nitky babího léta. Zdaleka přicházely a pavouček, který se na jedné té stříbrné nitce nesl, přistál na vrcholku vysoké borovice. Ale místo se mu tuze nelíbilo a tak, rychle se rozhodnuv, upředl si novou nit a spustil se po ní kolmo dolů na veliký hlohový keř. Bylo tu plno letorostů a větévek, mezi nimiž dala se upříst veliká a pevná pavučinová síť. I dal se pavouček do práce a zavěsil přitom hořeni konec své sítě k niti, po které se spustil s vysoké borovice. Byla to krásná pavučina, kterou si tu pavouk upředl, a bylo při ní jaksi zvláštní, že vystupovala téměř do prázdného prostoru, protože tenoučká nit, která nesla její hoření okraj, sotva byla vidět. Dny přišly a zase odešly, mouchy se chytaly méně a méně a pavouk musel rozšířit síť, aby více obsáhla a více se do ní chytilo. A díky tomu tenkému vláknu shůry, podařilo se mu rozšíření sítě nade všecko očekávání. Pavouk byl hrdý na své dílo. Nebyl už tím nepatrným tvorem, který připlul vzduchem na pavučině nemaje, po našem řečeno, jediného haléře v kapse, ani žádného jiného zboží než své práce schopné ruce. Stal se nyní velikým, silným a zámožným pavoukem, který měl největší pavučinu ze všech pavouků v lese. Jednoho rána však procitl v neobyčejně špatné náladě. Kolem byl šedivý podzimní den a pavouk byl mrzutější čím dál tím více. Aby vyplnil čas, dal se na obchůzku po své síti a hledal, co kde pospravit. Třásl všemi nitkami, ale nikde nebylo ani chybičky. A tu, jak tak chodil, v nejhořejším výběžku své pavučiny přišel na nit, o které se mu zdálo, že ji nezná. Všechny ostatní šly sem nebo tam, pavouk věděl o každé větvičce, ke které byly připevněny, ale tato zcela nepochopitelná nit nevedla nikam. Stoupala přímo do vzduchu, a pavouk, ať se díval jak se díval, neviděl, kam to vlákno běží a kde je upevněno. Vypadalo to, jakoby stoupalo příímf-až k nebesům. Né'-" vzpomněl si pavouk, že jednoho jasného zářijového jitra sám po tom vláknu sestoupil na hlohový keř. A nevzpomněl ani toho, že právě tato nit shůry to byla, která mu umožnila postavit a potom ř rozšířit tu jeho krásnou a velikou pavučinu. Pavouk zapomněl na všechno a viděl jen, že je tu hloupá a neužitečná nit, která nevede k žádné větvičce, ale jen vzhůru do prázdného nebe. I rozkřikl se pavouk: „Pryč s tebou!“ a jediným kousnutím nit přetrhl. V tom okamžiku však pavučina povolila a celé to umělé síťoví ve vteřině'vzalo za své. A když se pavouk celý potlučený probral ze svého pádu, uviděl, že v jediném okamžiku zničil své veliké a pracné dílo, protože zapomněl na užitek niti shůry. Je to podobenství, milí bratři milé sestry, ale právě proto, že je ta a povídka podobenstvím, stojí před námi jako zrcadlo, ve kterém se můžeme vidět a ve kterém se můžeme poznat na místě toho pavouka. Vždyť i my jsme ve všem svém životě a ve vší své práci závislí na takové niti shůry, niti jemné a tenounké, která nás spojuje s Božím světem. Jsme s ním spojeni už svým původem, svou stvořeností z rukou Božích a jsme s ním spojeni také dílem a obětí, kterou nás Pán Ježíš získal za svůj majetek a za své dědictví. Je proto plno milosti a plno požehnání na tomto spojení mezi námi a mezi Bohem a jeho Pomazaným — Pánem Ježíšem Kristem. My si však někdy myslíváme, že toho spojení nepotřebujeme, že je to věc pro nás zbytečná, že bude lépe, když toto spojení přetrhneme a staneme se tak podobni knížatům a králům ze 2. žalmu, kteří „se radí proti Hospodinu a proti Pomazanému jeho říkajíce: Roztrhejme svazky jejich a odhoďme od sebe provazy jejich!“ Písmo nám říká, jaká je cena a jaký je konec takového lidského úradku: „Ale ten, jenž přebývá v nebesích, směje se, Pán posmívá se jim.“ „Počátek moudrosti je bázeň Hospodinova,“ říká nám starozákonní kniha Přísloví (9, 10). Bázeň Hospodinova, to je pak uznávání oněch jemných a tenoučkých nití, které nás svazují s Hospodinem a jeho Pomazaným, nití, které jsou nám k užitku. Kdo na ně ve svém životě nezapo.-Är-üä, kdo se jich drží a staví na nich své každodenní dílo, na toho, jak žalmy praví, „déšť požehnání přichází“ (84, 7) a on stojí „jako strom štípený při tekutých vodách, kterýž ovoce své vydává časem svým, jehožto list nevadne, a cožkoli činiti bude, šťastně se mu povede" (L, 3). Jedno německé přísloví říká: „Všechno požehnání přichází shůry“ (Alles Segen kommt vom Oben), vskutku, všude, kde mezi lidmi naa lézáme opravdové životní štěstí, opravdové požehnání jejich rodiny a práce, tam v životě Lehlo lidí nalézáme i bázeň Hospodinovu, ono požehnané spolehnutí a vypomožení niti shůry. O. a R. MEDKOVI ČZ 2 Pondělí k úterý «, středa - ětvrteh Verš týdne: Mám radost, že na vás ve všem mohu spoléhat. (2 K. 7, 16.) Píseií týdne: č. 77. Odpověď ě. 14: Lk, kapitola 13. 2 K. 7, 14: Apoštol je rád, že to, co vyprávěl Titovi o křesťanském sboru v Koryntu, se potvrdilo, že nic nezkrášlll a nenadnesl. To je veliké, ale i pokorné uznání Pavlovy práce tam. Kolikrát se my chlubíme svými náboženskými obcemi 1 na stránkách tohoto listu! A zdalipak se to naše pochlubení osvědčuje býti pravdivým? Nevidíme svou církev, svůj sbor jen v záři slavnostních okamžiků? 2 K. 7, 15—16. Sama skutečnost života církve v Korintu, přijetí, kterého se Titovi dostalo, způsobilo větší náklonnost, než vyprávění Pavlovo. A tu apoštol, který dovedl tak tvrdě napomenout, nezapomene pochválit, když došlo k nápravě. Raduje se, že se na ně může ve všem spolehnout. Jak jsme my spolehliví? Zdali působíme radost svým pastýřům — nebo jenom starost? Může-lí se z nás alespoň trochu radovat náš Pán, dárce pravé radosti? 2 K. 8, 1—2. Apoštol začíná nový oddíl, ale radost ho neopouští ani zde, kdy začíná mluvit o sbírce lásky pro církev v Jeruzalémě. Náboženské obce v Macedonií byly chudé a zakusily mnohou tíseň a zkoušku, ale přes svou chudobu dovedly dátl svůj dar na sbírku s radostí. A - patek • sobota neděle ■ pondili to je veliká milost! Umět dávat s radostí 1 ve svém nedostatku — to svědčí o správné víře sborů v Macedonii. Tam, kde křesťané zakoušejí radost ze smíření s Bohem v Kristu, tam kde vzali tuto milost darem, dovedou se osvědčit činem lásky, a to s radostí. Bez tohoto základu víry je každý čin těžkou povinností. 2 K. 8, 3—4. Obětavost macedonských sborů byla příkladná. Nebyla totiž vynucená. Obětavost jim nebyla břemenem, ale milostí, s kterou stáli. Jak je to možné. Oni věděli o bohatém Božím synu, Ježíši Kristu, který zchudnul, abychom my měli život z jeho bohatství. Pro nás On, bohatý, stal se chudým, vydal to své bohatství dědice pro nás, abychom věčně živl byli. Křesťané v Macedonii toužili jít ve šlépějích svého Pána, který i pro ně vydal své bohatství. Proto se vydávali až nad možnost. 2 K. 8, 5. . Tak jako náš Pán se vydal za nás, tak se vydávají Macedonští Pánu — církvi se vším, co mají a s radostí. Tak chápou potřebnou sbírku pro církev v Jeruzalémě. Jedním ze škodlivých pocitů našeho života — a nejen církevního — je strach ze zchudnutí. Ten pocit roste tam, kde sl neváží díla Božího Syna, který pro nás vydal své bohatství dědice. On vzal na sebe 1 naši chudobu, nouzi a tím ji zbavil oné děsivé moci. Máme bohatého Otce, který nedopustí, abychom bylí ničeni chudobou. Každý den 8 K. 8, 6. Nejen chudoba církve v Jeruzalémě, ale také touha prokázat Jednotu církve, vedou Pavla k organizování díla pomoci, ke sbírce, která měla vyrovnat rozdíly. S nebezpečným zjednodušením a s velkým neporozuměním byl Pavel obviňován mnohými mysliteli — ještě nedávno — že zbavil křesťanskou víru schopnosti prosadit se i v životní praxi jako síla, kterái mění 1 společensko-hospodářské poměry. V této kapitole i v následující poznáme, jak u Pavla roste z nejhlubších pozic víry požadavek po vyrovnání hospodářských rozdílů, vyrovnání, které je v perspektivě jeho díla vždy! 2 K. 8—7. Církev v Korintu vynikala po mnohých stránkách. Nyní se ukáže, zdali to vše je pravda. Najde se při ní 1 ochota, touha a radost dát ze svého nadbytku těm, kteří mají nedostatek? Korintský sbor podstoupí zkoušku pravdy a upřímnosti. I dnes církev kdekoliv má a musí stále tuto zkoušku podstupovat. Jak obstojíme my? Nepřezíráme výsledky našich sbírek? Jistě jednou za měsíc má slyšet církev v náboženských obcích, ale i v širším měřítku, jak to právě vypadá s naší obětavostí, s naší touhou udělit ze svých přebytků. „Těm pak, kteří statky vezdejšími požehnáni jsou, srdce otevři a probuď k přející sdílnosti,“ (Liturgie CCS.) Otázka ě. 15: Jaká je obětavost vaší náboženské obce? Napište! Starejte se o to stále — jako o modlitbu. V. MIKULECKÝ s Pánem Hus, Komenský, F arský Dokončení ze strany 1. lze radostně žít, k naději, které dýs chá z hloubek věčnosti a pevně doufá v konečné vítězství věci Kristovy, nad naším hříchem pevně doufá, že život v poslušnosti evangelia má svůj hluboký smysl a věčný cíl. Hus, Komenský i Farský jsou vskutku vzory věrných služebníků evangelia pro každého z nás. Protb z jejich odkazu se budeme neustále učit a jejich dílu v tomto školním -rose věn«jeme- -obzvláštní pozornost-. Nechť plným právem naše fakulta nese jméno Husovo, jméno muže, kterého zná celý vzdělaný svět! V sobotu před svátkem knížete Václava přijel ke mně z Japonska významný esperantista, ředitel vědeckého ústavu Oomoto, profesor Eizo ítoo, který koná studijní cestu po všech státech Evropy. Do Československa přijel hlavně proto, aby navštívil Betlémskou kapli a blíž poznal život a dílo mistra Jana Husa. Seděli jsme spolu celé odpoledne v mé pracovně a byl jsem až dojat jeho zájmem o Husovo dílo. Vyptával se na tolik podrobností, že to až pře-' kvapovalo a v duchu jsem si říkal: „Kéž by naší bohoslovci, posluchači fakulty, která nese jméno Husovo, aspoň z poloviny měli takový zájem 0 Husův odkaz jako tento muž z tak vzdálené země!“ A když jsem se pak večer s japonským hostem loučil, prosil, abych pozdravoval profesory 1 sjudenty Husovy fakulty, abych jim popřál hodně síly v práci v novém školním roce i hodně statečnosti a vytrvalosti v plnění odkazu Husova. Činím tak dnes při této příležitosti a upřímně prosím: Dělejte čest Husově fakultě svou pílí i svým čistým životem v poslušnosti evangelia! A vy, studenti, snažte se být jednou po vzoru Husově věrnými pastýři Ježíšova ovčince, pastýři, kteří skutečně budou přivádět náš lid k sjednocení s Bohem a dopomohou mu k vnitřnímu vyrovnání víry, naděje a lásky, dnes tolik potřebnému v našich společenských vztazích. Je mezi námi celá řada nových posluchačů, které upřímně vítám do naší akademické obce. Všichni si zajisté kladou otázku, kterou dali posluchači Pánu Ježíši v přečteném evangeliu: „Co budeme činit, abychom dělali dílo Boží?“ A Ježíš odpověděl: „Totoť jest dílo Boží, abyste věřili v toho, kteréhož On poslal.“ — Člověk se ptá: „Co mám dělat?“ A Písmo svaté odpovídá: „Věř — podřiď se Pánu Ježíši Kristu — odevzdej svůj život onomu Nejvyššímu knězi, který se za tebe obětoval na kříži Golgaty! Zde je východisko, zde je — bratře bohoslovče a sestro bohoslovko — základ tvého bohosloveckého studia i tvé budoucí práce na vinici Páně. Odtud vyjdi! Od Ježišova kříže služby a lásky. Církev má svůj život z Ježíšovy smrti p z jeho vítězství nad smrtí, z jeho slavného zmrtvýchvstání. Každá otázka po smyslu a pravdě křesťanství vposledu vede vždycky ke kříži a ke Kristovu v z k ř í š en í. Apoštol Pavel má pravdu, když říká: „Nevstal-li Kristus z mrtvých, tedy je marné kázání naše a je marná i vaše víra“ (I. Koř. 15, 14). Pra,vá existence církve je možná jen pod Kristovým křížem oběti a lásky a pod Slovem Písma, jímž vzkříšený Kristus zapaluje srdce věřících. Posláním teologie, které pe na fakultě věnujeme a o níž i v tomto akademickém iroce v naší práci půjde, je být účinným nástrojem tohoto Ukřižovaného a Vzkříšeného. Teologie jako myšlení o Bohu z víry vychází a ve svých posledních cílech k životu víry vede. Proto jsme zde a proto studujeme, abychom životu křesťanské víry sloužili, abychom, tak jako kdysi Hus, Komenský i Farský, pomáhali mezi lidmi r ö s t ti této víry a tak je na cestě za lepším zítřkem posilovali a povzbuzovali. Je to těžký úkol, ale krásné poslání. Kéž v něm nezklameme! Zvěst, která je nám dána a kterou máme hlásat, zvěst o Ježíši Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém, nevede někam do ústraní, do ticha samoty k planému tichému rozjímání, nýbrž chce být silou všeho lepší-ho, krásnějšího á spravedlivějšího mezi námi. Je to zvěst, která nás vede k tomu, abychom v církvi usilovali o svět naplněný Boží láskou a Božím duchem. Tak ji též pochopili ze svědectví Písem Hus, Komenský i Farský. Všichni byli lidmi činorodé víry, která se nebojí vichřic a bouří a jde do světa a světu slouží. Chceme-li být věrni jejich odkazu, nejinak musíme činit i my. I my v Kristu ukřižovaném a vzkříšeném musíme vidět základ své práce a svého celého díla. Zde musí být i podklad naší ekumenické spolupráce s bratřími a sestrami z jiných církví u nás. Máme dnes mezi sebou poprvé bohoslovce z bratrské církve s t a roli a t o 1 f c k é, kteří budou u nás s tudovat. Naše Husova fakulta, otevřetjá před 19 lety zpočátku pouze jako vysokoškolské učiliště k výchově bohosloveckého dorostu Československé církve a československých unitářů, se nyní při vstupu do dvacátého svého jubilea vskutku stává fakultou ekumenickou. Děje se tak jistě v milosti Boží a je tím na nás na všechny, na učitele i na studenty, vložena veliká odpovědnost a veliký úkol zcela v duchu slov Pána Ježíše: „Od každého, komu bylo mnoho dáno, bude mnoho vyhledáváno a komu mnoho svěřili, od toho mnoho požádají“ (L 12, 48). Nesmíme zklamat my učitelé, a nesmíte zklamat vy studenti. Na vás 1 na nás záleží, zda fakulta vskutku bude ohniskem duchovního života našich církví, střediskem vážné myšlenkové práce, z které budou mít opravdový užitek. Nezklameme, když jako Hus, Komenský i Farský odevzdáme cele své životy do služby Pánu Ježíši Kristu. Kéž tedy On sám, ten slavný Král milostí, lásky a odpuštění, skloní se ke každému z nás, aby v našich srdcích i v našich životech kraloval. Jemu čest a Jemu sláva po věky. Amen! Před sto lety Myšlenky Karla Havlíčka Borovského o ozdravění náboženského života, rozšířené v jeho Kutnohorských epištolách, pevně zakotvily v myslích českého lidu. Právě po dvaceti letech od jejich vydáni došlo k významné události v Malině u Kutné Hory. Na den 26. září 1869 — tedy právě před sto lety — byl svolán tábor lidu, o který se přičinil místní farář — expozita Hynek Paták (nar. 12. 7. 1826 v Písku). Zajímavý program: jaké jsou příčiny obecně panující netečnosti v ná boženstvl a v životě církevním, přilákal na tři tisíce lidí ze širokého okolí. Na řečnické tribuně se vystřídali P. Hynek Paták, Havlíčkův přítel, lidumil MUDr. j. Štletka z Kutné Hory, jUDr. jablonský z Čáslavě, okresní tajemník Č. Hevera z Kolína a Baláček a Prokůpek, rolnici z Kultfř. Obsah pronesených řečí se pak shrnul v rezoluci, která byla přijata s velkým nadšením. Praví «s v ní: „Proto panuje netečnost v náboženství a v životě církevnim, že 1. lid církev nlmn jazyku nerozumí, 2. vyučování ná boženství děje se mechanicky, 3. laiko vé jsou vyřazeni ze života církevního.“ A- hned bylo připojeno několik návrhů, jak odstranit tento nedostatek: 1. bo hoslužebný jazyk budiž český, 2. boho slovecké ústavy ať se snaží očistit ná boženství od pověr, 3. církev vzbuď v sobě nový život vymaněním se z řádů feudálních a oligarchických (tj. vlády několika lidí) a navrať se k prvním řádům křesťanským, 4. budiž vrácen vliv národa na církevní jmění. Lidé se s nadšením a s uspokojením rozcházeli, ale konsistoř v Hradci Krá lové a její' biskup — Němec — Karel Haní byli tímto táborem lidu pobouřeni a P. Hynku Patákovi z toho vzešlo mno ho nepříjemností. Požadavky vyslovené na táboru lidu 26. září 1869 dřímaly v lidu, aby se za 50 let probudily a uskutečnily 8. ledna 1920 v nové Československé církvi. B. BERVID z redakční rady českého zápasu Poněvadž dopis sestry R. Bauerové Slovo k církvi, který jsme ne bez úmyslu uveřejnili pod titulkem Zasláno, vyvolal negativní ohlas, chceme sdělit následující: 1. Článek byl doporučen autoritou, která má rozhodné slovo ve věcech víry (později toto stanovisko po podrobném studiu článku změnila). 2. Nechtěli jsme vyvolat dojem, že bráníme Duchu svátému v jeho svědectví skrze pisatele. 3. Zařazení pod rubriku Zasláno má vyjádřit náš nesouhlas s obsahem při zachování svobody projevu. 4. Po reakci mnoha čtenářů jsme si však uvědomili, že jsme tyto skutečnosti vedle uvedení článku měli formulovat v následovně poznámce. Dáli se něco napravit, činíme tak nyní a touto cestou. . .. Podle platných řádů Církve československé se křest děje v kterémkoli věku. Základy víry CČS hovoří jasně: Křest je svátostí první duchovní obrody, v níž Duch svátý přivtěluje křtěnce jednou provždy k Boží církvi a osvojuje mu milost Kristova křtu, kříže a vzkříšení. Pokud jde o křest nemluvňat, říkají Základy víry následující: Křest nemluvňat, která víry nejsou schopna, má smysl, protože Duch svátý v církvi nepůsobí jen na vědomí, ale i v podvědomí a nevědomí lidí a zasahuje až do jejich ži vota tělesného. Proto: Křest nemluvňat, která se nemohou rozhodovat, není proti Boží vůli, neboť Bůh, který je stvořil, chce je také spasit v [ežíži Kristu. Zárukou výchovy k víře mají být při křtu přítomní rodiče. Proto církev křtí děti a propaguje i křty hromadné. Má v současnosti s touto praxí dobré zkušenosti, protože jde o získání celých rodin pro Krista a Církev. Na závěr citujeme z dopisu bratra patriarchy dr. M. Nováka autorce: „Čas od času dochází k diskusi o otázce křtu dětí v křesťanských církvích. Právě nedávno jsem prostudoval stanovisko význačných teologů německých. Pánem světa i církve je Ježíš Kristus, k Němu v církvi vše směřuje. Často však přeceňujeme lidské rozhodování. I u dospělého člověka musíme počítat s Boží iniciativou a s Boží milostí. Totéž platí, podle teologů, i u dítěte. Sám, když konám křty, modlím se, aby Bůh sám ten nový život přijal a chránil. Nerozhoduje symbolika křestního obmytí. Bůh sám klade svou ruku na dítě a praví: Jsi mé. Já tě povedu životem/* KAREL KRÁSNÝ Dokument Hledáte něco docela jiného ve velmi starém regionálním měsíčníku a hle: ob jevíte drobnou zprávu, cítíte doslova, že je na okraji vlastního obsahu revue, kte rá vás zaujme. Literární kritik dr. A. Hartl, dobře známý starší generaci naší církve, si tehdy poznamenal ve svém deníku z návštěvy u Jindřicha Šimona Baara několik hostitelových myšlenek o náboženství a církvích. Tu jsou: „je třeba katolictví znárodnit, získat lid pro reformy, donutit papežskou sto Jici, aby takový Micara s úsměškem ne mohl říci: „Kdyby takhle Francouzi ně co chtěli, ale vy — takový malý nárů dek. .“ Z více než 2000 reformních kněží hlasovalo pro reformy — 35. — Baar mluvil vzrušeně, ale omlouval duchovenstvo: kupování duší, neorganizo vanost, slabé povahy. Československou církev odsuzuje, není v ní náboženského ducha. Farský je její. démon, z nedočkavosti a vzdoru došel až k rozkolu. Baar věří ve vítězství reformního katolicismu — třeba za sto let: lid vystupováním musí donutit církev k refor mám. Calibát musí být zdobrovolněn, z důvodů mravních. Boj Baara vysiloval, proto šel do pense.“ Potud Hartlovy poznámky. Našich poznámek není potřebí. Ale snad přece jen jednu, spíš vysvětlivku: zmíněný Micara byl prvním papežským nunciem v mladičké Československé republice. A pro úplnost: Hartlova návštěva u Jindřicha Šimona Baara v Klenčí byla 7. srpna 1922. ro