Český Zápas, 1969 (LII/1-52)
1969-09-11 / No. 37
ROČNÍK 52 • ČÍSLO 37 • 11. ZÁŘI 1969 # CENA 60 HAL. HLEDEJTE Mt 6, 33 KRÁTKÉ ZAMYŠLENI Vrcholný Sas léta a prázdnin uplynul a nastal čas, kdy se život všude kolem nás připravuje a formuje k nové intenzívni práci. Ač církev nemůže mít nikdy „prázdniny“, je její život mnohde a do určité míry poznamenán rysem těchto letních měsíců. Dnes však již stojíme i my v jednotlivých sborech, náboženských obcích a celé církvi před novou etapou své práce. Během uplynulých dvou měsíců jsme měli dost času zamyslet se nad tím, co a jak budeme dělat. Bylo to nutné a odpovědné pro každého, kdo nechce být tím, který říká jen „Pane, Pane“, ale nečiní vůli Otce. A tak v následujících dnech můžeme každý dokázat co jest na tom pravdy i pro nás. KDE ZACIT Mnohému se může zdát, že nad tím není nutno dlouho přemýšlet, neboť společenství církve i svět kolem nás je tak veliké pole, které dává nepřeberné množství možností k dílu. Jen se do toho dát. Má pravdu. Druhý snad zůstane trochu v bezradnosti nad takovou členitostí, mnohotvárností a náročností práce. Tomu jistě pomůže plán konkrétních úkolů, které si jednotlivé diecéze vytkly, pro příští pracovní období, rozpracovaný až na okrsky a náboženské obce. Je to výsledek zamyšlení bratří, kterým byla svěřena správa našich diecézi. Zvážili naléhavost jednotlivých úkolů a nutnost je realizovat v životě náboženských obcí. Správně tedy učiní ten, kdo přiloží ruku k dílu a bude na nich pracovat. Horlivost a nadšení jsou při díle a plnění úkolů nutné a závažné prvky, ale přesvědčili jsme se, že nemají v naší práci často dlouhého trvání; jsou proměnné a dlouho s nimi nevydržíme. Je tedy vidět, že jen z vlastních zdrojů toho mnoho nepořídíme. Kde a jak tedy začít? HLEDEJTE NEJPRVE Není třeba chodit daleko. Stačí jen potlačit své velikášství, najít odpovědnost a sáhnout po knize, kterou tak často opomíjíme, otevřít jí a číst: „Ale hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše vám bude přidáno“ (Mt 6, 33). Hle, slova Pána církve, který ví, čeho je jí i každému z nás především potřebí. NEJPRVE... Nám ale je dáno i znát tajemství království Božího (Mt 13, 11), které svým počátkem v příchodu Ježíše Krista je již mezi námi (L 17, 21 b). Víme tedy, že je zde. My ale i vyznáváme, že uskutečňující se Boží království záleží v tom, že skrze Ježíše Krista Bůh svou láskou vládne i ve svobodné a odpovědné poslušnosti a důvěře věřících (Základy víry čl. 118). Tedy víme a vyznáváme, ale do jaké míry se stává toto při nás skutečností? JEDINÝ PREDPOKLAD Nelze tedy začít jinak a nikde jinde, než právě zde. V plné svobodě a odpovědnosti přijmout nejprve vládu Boží v Ježíši 'Kristu nad sebou samým i naším dílem. Mnoho se potom změní. Nebudeme již stát před „úkoly“, ale před samozřejmými náležitostmi, patřícími k životu společenství církve. Poznáme bohatost, sílu i moc tohoto vpravdě nového života. Společenství našich sborů a modliteben nám bude nepostradatelným místem, kde rádi a ochotně podle potřeby přispějeme i svou aktivní účastí v práci «I iž několikrát jsme se v poslední době zamýšleli na stránkách Českého zápasu nad křesťanskou službou, svědectvím a kázáním. Někomu se snad zdálo, že ty řádky jsou určeny jen kazatelúm-profesionálům, které církev kázáním pověřila, ale ono tomu tak není. Kde by se křesťané domnívali, že svědčení o Kristu a Věcech víry slovem i životem je záležitostí pouze několika vyvolených či zvolených jedinců, tam zřejmě jejich obecenství mnoho chybí do duchovní živosti, zdraví a rovnováhy. List Kolosským (4, 2-6) tuto jednostrannost pohledu napravuje a dává moudré rady nám všem. Jeho pisatel tu považuje hlásání Božího slova za velmi závažnou činnost, kterou rozhodně nemůže konat sám či s několika kolegy, kterým „to dobře mluví“, kteří jsou „řečníky od svaté vody“. Přímo vyžaduje od náboženské obce, aby se za své kazatele modlila společně při bohoslužbě a zřejmě i po jednotlivcích doma. Bůh má totiž otevřít dveře slova. S jeho schválením, přispěním a požehnáním se to vše má dlt a nikdy jinak. Tato vážnost vůči Božímu slovu, vyřizovanému druhým v církvi, se - datuje už od starozákonních dob. Kdo byl ryzím hlasatelem vůle Páně, ten vždy přistupoval ke kázání s bázní a třesením. Říkal sí: stačím na tento či peněžním darem na dílo církve. Bude to čin lásky, stvrzující pravdivost toho, že On se skutečně stal a je počátkem i koncem všeho našeho dění. Museli bychom se v hloubi svědomí stydět, kdybychom tyto dnes tak zvané „úkoly“, ale přitom zcela přirozené součásti života církve, neplnili a zanedbávali. A ZÁVER Poznali jsme ten základní předpoklad, který je třeba mít dřív, než přikročíme k vlastnímu dílu. Odpovědně nelze dříve začít. Jinak bude všechno postaveno na hliněných nohách naší lidské nestálosti. Nedomnívejme se ale také, že naše odpovědná poslušnost bude vždy taková, aby mohla být uskutečňována Boží vláda. Je třeba stálého obnovování a hledání. Bude zde neustále platit: „Ale hledejte nejprve ...“ Tento příkaz Pána stojí tedy na samém počátku, ale jeho platnost trvá i dál a nemůže být ničím nahrazen. Nesnažme si ho zastírat nebo obejít, neboť jeho pravda zazáří vždy v plném světle. A tak, milý čtenáři, dříve než odložíš tento článek, řekni si sám, kolik z toho můžeš vztáhnout na sebe samého. VLADIMIR BUBENÍK Dveře slova ZDENĚK SÁZAVA úkol, abych lidskými slovy přetlumočil svým bližním to, co sám Bůh vzkazuje? Jsem hoden předstoupit s timto svátým poselstvím před obec a před kohokoliv? Zachovám to slovo čisté či je tu vážné nebezpečí, že je přibarvím podle svých vlastních nápadů a nálady? Hledisko bible a hledisko většiny posluchačů v chrámových lavicích celého světa, se velmi rozcházejí. Písmo svaté mluví o otevření kazatelových úst Bohem, neboť jde přece o řeč ohledně Kristova tajemství, radí úspornost ve výrazu a je proti mnohomluvnosti. Posluchači však naopak žádají elegantní, brilantní až divadelní projev s gesty, dramatickými pausami a pohledy. Tak tomu není jen dnes, nýbrž bylo u povrchních posluchačů, kterých je většina, vždycky Z pavlovského listu do Koloss se ve 4. kapitole brala v potaz jen část šestého verše: řeč vaše vždycky budiž příjemná. To by ještě nevadilo, kdyby se za slovo příjemná nezačalo dosazovat „líbivá, sladká“, ať se to dobře poslouchá, naplní posluchače pohodou a pěknými dojmy. Zajisté, i to je někdy milé, je to ale vše a vždy v platnosti? Apoštol totiž hned vzápětí velí: vaše řeč buď ozdobena solí. To pak jest velmi závažné a závazné a ne týká se to kazatelů z povolání, nýbrž všech údů církve. Křesťane, nechť je tvá řeč ozdobena solí. Co to vlastně znamená? Proč apoštol nedoporučil ozdobu z cukru, sladkosti a medu, proč tak neodborně radí ozdobit slo vo solí? Má k tomu zřejmě pádný důvod. Chce navázat na známý Ježíšův příkaz být solí země, na význam a funkci soli, která jednak má schopnost Vše nenahraditelným způsobem ochutit a pak je obranou proti hnilobě, zabr.ní, aby se cokoliv t ychle ' kazilo. Nejen to. Když je řeč o soli, mluví se zároveň i o smlouvě (srv. hebrejské příbuzné výrazy berit- bor t), o přátelských vztazích, vzájemném soužití. Jen si vzpomeňme na dávný obyčej z orientální oblasti, kde spo léčné požit! soli znamenalo minimálně totéž jako jinde vykouřeni dýmky míru u náčelníků různých kmenů. Proto budiž vaše slovo'ozdobeno solí, čisté, průzračné, chutné, bránící zmaru a pokáze, vzkazuje se nám v listu. Podle jeho slov musíme též všichni vědět, kterak komukoliv odpovědět správně na otázky po věcech víry. Hle, ta prosba o otevřeni dveří slova, o otevření ust k hlásání evangelia lásky, pravdy a pokoje, ta se zřejmě týkají všech křesťanů, i osob neduchovních. Od všech se žádá jasné, určité a poučené svědectví. Těm, kdo se ptají, by se asi pramálo líbila častá odpověď člena církve, znějicí takto: já ani nevím, běžte s tím na faráře a na kazatele, ten je při ce „od toho“. Pracujme urychleně na , tom, aby toto nebyl obraz profilu členstva naší církve, poněvadž by se to podivně vyjímalo uprostřed os:av padesátého výročí jejího vzniku. Snežme se o nápravu ze všech sil a zároveň nezapomínejte na modlitbu (píseň 106, sl. 5): Ó, Otče věčný s nebe, na stádco popatř své, jež vzdavší Tobě sebe, milosti žádá Tvé: své svaté učení nám čisté zachovej a k jeho plnění nám chuť i sílu dávej, k Tvé slávy zvýšení! \a kůru svatomikulášského chrámu. Podzim přináší víc chrámuvé hudby • Foto . Jiří Zeman V novém rouše lNO, VIDÍTE DOBŘE: koka naši církve, jak uiujeme někdy chrám Mikuláše na pražském roměstském náměstí, je ít jako nový. V těchto ich zmizely poslední oky lešení, které obepíy řadu měsíců toto Sně Dienzenhoferovo dí- Fasáda do daleka svítí podletním slunci, zlato kopulích a kříži jen lírhuje v'znam této nenáboženské a církevní, i kulturně historické nátky. Však si odstraší lešení povšiml i dentisk. Generální oprava rámu zvenčí je svým isobem milým darem Jcházejícímu padesátévýročí založení naší kve, která byla prohlá ta právě pod jeho střesu. Snímek O. Vít PoclijSmo^íi Myslím — tedy prozatím jsem 'živoucí prach Hlubino nejistot Mám snad strach Skleněné krápníky smrtelného lidství cinkají na poplach Ale přesto doufám [INDRA KUBÁČOVÁ Zazvoněni Protože je září, nebudeme myslit ani na zazvonění listonošovo, ani na zazvonění telefonu, ale daleko spíš na to znamení, které dal pan školník v osm hodin prvního dne nového školního roku. Odzvonil tak prázdninám, oné znamenité přeryvce školních povinností, odzvonil lé tům dětské bezstarostnosti; a byl to on, kdo tímto svým činem vlastně zahájil onen čas, jemuž se řtká škola. Ta dlouhá série všemožných omezení a té nejrozmanitější nesvobn dy školáka. A přece se těmto nastalým nepříjemnostem s mrzutým vstáváním, nabitým rozvrhem hodin a uleháním s myšlenkou na stejně takový zítřek říká: Škola — základ života! Zazvonění páně školníkovo Vsi ie pak nahrazeno i jinými signály jemu podobnými, se tak stalo připomínkou, že základ života není v nicnedělání. v neomezeně volném čase. v čase. jímž bychom mohli nakládat svobodně a bez odpovědnosti, s hazardérstvím těch, kdo nemusí počítat. A počítat musíme všichni, i když ne všichni můžeme obchodnicky vyjádřit zásadu tohoto počítáni heslem: Čas /sou pe níže. Zazvoněni poprázdninové zna mená konec myšleni pouze na šebt a začátek myšlení na ty druhé; je za hájením přípravy k co nejkva ilneiš službě. Proto ie ztracený čas hříche, hříchem, jenž se trestá sám právě tím. že se už n:kiy nevrátí. Tak je škola jakožto základ živote připo činkou, že toho času, jenž bi; byl pouze pro riás. bude stále méně Sen o nicnedělání je opravdu tenr-n sen, a jestliže ho někdy praktikuje a uvádí v život postavil se na pozici lhostejnosti a nepřátelství k člověku a jeho společnosti. Vždyť i ten, kdo odpočívá, myslí víc na to, co a tak bude dělat až zazvoní. ..Nemám cr dělat“ řekne z křesťanů opravdu jen málokdo, prntažp en málokde sp nádrží dívat do prázdna. A dívá I se Pánu Bohu dn oken —. to věru nedává podnět k trvalé nečmnosV „Dívat se Pánu Rohu do oken, zna mená vidět, tak ie pr.avda, co říká Pán Ježíš: „Můj Otec až doposavad dělá, tedy i jů dělám.“ A ono: „Už jsem dost pracoval pro tebe. člověče * je píseň, která se zpívá až v závěru jeiišova božského poslání do času ntlosti. Někteří jsou postavení před otázku: Co dělat?“, když už ně áký ten pan kolník pro ně zazvonil naposledy, sou to absolventi škol a učilišť, jsou o pens,sté a důchodci. Znám pětasedmdesátiletou sestru, která denně vstává o půlnoci a jde uklízet do restaurace. Znám ovšem i dvacetileté mládí, které ani maximální aktivita rodičů nevyprovoku e k nápodobě a iimž je i nepři emnou námahou vstát se své setrvalé horizontální polohy a přeladit rád>o Na otázku . Co ’ělat?“ nenašli odvověď. Křesťan ji však zná ze samého biblického poetku: Dělat ráj. Kdo se dívá účastně '•otem sebe a tuhle větu zná, ten se ’ebude nudit, ale udělá všecko, aby syl schopen co nemátš^m dílem přtpsl k rajské pohodě mezi tidmt a přispíval k ní tak dlouho, dokud odněkud s věže nezazní zazvonění opravdu poslední. ľPANTlSfi/ M OC