Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)
1970-01-29 / No. 4
Naše postila ZEME MÁ NADĚJI TICHÝCH Blahoslavení tiší, nebo oni obdrží zemi za dědictví. Mat. 5, 5. Uvedené blahoslavenství obsahuje zvláště veliké zaslíbení: lidem tichým bude dána za dědictví celá země. Toto prohlášení jde napříč naší běžné představě, která mnohým mluví spíše o opaku. Řeknou vám, že kdo chce být v životě úspěšný, kdo hodlá obstát v jeho konfliktech . se zdarem, musí se umět prosadit. Přidají pravděpodobně svou vlastní zkušenost, že naše vezdejší pout není idylou, ale tvrdým zápasem, v němž může víc získat ten, kdo stupňuje svou náročnost a hlučnost. Tak je možné na toto téma diskutovat a třeba klást proti jednomu názoru zase druhý. Poukázat na to, že někdy přece jen lidé tiší dojdou dále než lidé halasní a vzpurní, jenže podobné uvažování nad Písmem daleko nevede. Slovo Kristovo o blahoslavenství, stejně jako jiná jeho slova, neplatí na základě naší zkušenosti, která bude vždycky rozdílná, nýbrž právě jako jeho slovo. Boží pravdu nelze měřit podle toho, jak se nám zdá a do jaké míry odpovídá našim názorům. Rozhodující je jedině otázka, zda tomuto Božímu svědectví věříme, abychom na něm mohli stavět pro život přítomný i pro ten čas, který teprve přijde. Proto si všimneme především toho, že tu Pán oslovuje svůj lid, který shromáždil kolem sebe, aby mu zaslíbil dědictví na zemi. Tiché, to jest takové, kteří byli potichu, když on „otevřel ústa svá, ,aby učil“ a jejichž duše s dychtivostí vyhlížela jeho pomoc. K blahoslavená tichosti vede most od blahoslavenství chudých a lkajících. Což by se mohl vůbec stát člověk tichým dříve, dokud nepocítil svou chudobu před bohatstvím Boží pravdy, kdyby ve všem trápení světa a vypráhlosti svého lkajícího srdce nedošel Božího potěšení? Proto tomu není tak, že by tichost, jeho přirozená lidská vlastnost sama učinila někoho blaženým, ale že Kristu věrní lidé zakoušejí podivuhodný zázrak, kterak je možné ztišit se v ruce Boží a přivlastnit si s důvěrou jeho zaslíbení. Země, po které chodíme, je dosud plna rozepří a hluku, tíží ji plno našich chyb, nedorozumění a zlých věcí. A přece platí, že do tohoto prostoru vstoupil Bůh v Kristu svou láskou, aby netoliko soudil, ale aby spasen byl svět skrze něho (Jan 3, 17). Pro tuto zachraňující moc nad celým stvořením je otevřena cesta života pro celou zemi a život tichých ji naplní. * „MUSÍM HNED NÄ ZAČÁTKU ŘÍCI, že možná nejsem ten správný, koho se na takové věci ptáte. Já totiž býval dost špatný student. A nevím, nevím ... Ale počkejte, přece jen to je trochu jinak. Jak to teď s odstupem vidím, býval jsem špatný student vždycky hlavně v předmětech, na něž jsem měl špatné profesory. Asi to má tedy přece jen velkou souvislost. Vzal bych to tedy po pořádku, abych snad na nikoho, na koho mám dobré vzpomínky nezapomněl. Já totiž měl asi smůlu — nebylo jich mnoho... Na plzeňské reálce mě učil němčině a krasopisu ... vzpomíná autor článku a dál probírá jednotlivé profesory. Ale docela nejkrásnější vzpomínky mám na profesora Farského, na toho, který později založil Československou církev. Vyučoval náboženství, já na jeho hodiny chodil z pilnosti — kvůli němu, protože jsem byl bez vyznání. Ale jeho náboženství stála za to. Tenkrát byl ještě katolický kněz, pořád ho vidím, taková štíhlá, vysoká postava to byla, vypadal jako Hus. Ostatně on místo předepsané látky o Husovi v hodinách vyprávěl i o jiných věcech, které tam asi nepatřily. Imponoval nám také tím, že mimo školu chodil bez kolárku, to kněží nesměli, a vůbec se tenkrát za Rakouska choval velice statečně. A mám na něj jéště jednu vzpomínku: mne nikdy neměli profe. soři moc rádi, a tak, když na mne kdosi udal, že chodím do vykřičených domů, vděčně se toho chopili. A přitom to vůbec nebyla pravda. (Prosím vás, vždyť mi bylo tenkrát sotva čtrnáct...) Měl jsem být vyloučen ze všech škol v Rakousku.Uhersku. A tehdy za mnou profesor Farský přišel a zeptal se mne, zda je to pravda. A když jsem řekl, že ne, slíbil, že mě z toho vytáhne. A vytáhl. Asi Toto nezkrácené poselství naděje bychom měli zvučně zvěstovat všem lidem a dosvědčovat proměnou svého života i službou církve, která už nyní nese na sobě záslib budoucí plnosti, jestliže je věrná Kristu a neztrácí z očí důvod, k němuž tu na světě je už dnes. Je lidem smlouvy, k jejímuž poslušenství Bůh zavazuje skrze víru a oddanou službu lásky jemu i lidem. Nejde v ní o nějaké pouze niterné zbohacování jednotlivé duše, jednotlivého osobního života, o něco mimo skutečnost na této naší zemi. Jistě, že Bůh má na mysli novou tvářnost této země a světa, ale i tehdy to bude tato naše země, kterou obdrží tiší. Jejich víra už dnes spoléhá na pravdivost Kristových zaslíbení, ale právě proto není lenivá a zařazuje své nositele do zápasu, který láme hroty zlého v jeho rozmanitých podobách. Propůjčuje jim sílu Ducha, poskytuje velikou vynalézavost pro dílo lásky a účinné pomoci, vyzbrojuje mírností, trpělivostí, je nástrojem smíření mezi lidmi a umění přemáhati zlé dobrým. Prosme za to, aby Pán k této tiché, a přece výrazné podobě formoval naše životy osobní i práci našich náboženských obcí. MIROSLAV DURCHÄNEK KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA • KAŽDODENNÍ DĚKUJEME, že jsi nám zjevil v Ježíši Kristu své neomezené pan štvi nad světem (Mk 12, 29). KAJEME SE z každého svého i pokusu o vzpouru proti vůli Nejvyššího a Jediného (Z 47, 3). PROSÍME, abychom činili, 6 Bože, vůli tvou (Žd 10, 7). Čtvrtek Ex 4, 24—26; L 10, 27 Dílo Boží nárokuje všecky naše síly tělesné i duševní (Z 63, 2; 42, 3). DĚKUJEME za všecky schopnosti své duše i svého těla (Iz 40, 29). KAJEME SE, že svých neužíváme vždy jen k dílu Božímu (Ř 1, 24n). PROSÍME, aby nám odpustil, jestli jsme kdy síly své zmarnělí a zneužili [Z 103, 2—3). Pátek Ex 4, 27—28; Z 22, 23—24; L 8, 39 O velikých věcech zjevení Božího nelze nevypravovat (Z 28, 73). DĚKUJEME, že pro Ježíše Krista máme i my o čem hovořit (L 2, 1). KAJEME SE, že nemluvíme o své známosti s Ježíšem Kristem celým životem (Ř 6, 4). PROSÍME, abychom byli jeho svědky co nejhorlivějšími (Sk 22, 14—15). Sobota Ex 4, 29—31; L 1, 68—75 Hospodin v Ježíši Kristu ukázal, že i vidí i naše soužení a že mu není lhostejné (Z 8, 10). DĚKUJEME za otcovský zájem Boží o nás v našich těžkostech (2K 1, 3—4). KAJEME SE, že v nesnázích zemdléváme nedostatkem víry (J 14, 27). PROSÍME: Popatřiž na mne a smiluj se nade mnou! (Z 25, 16). i. LUDĚK KOCIÁN i proto ve mně tak zůstal: že mi dovedl věřit — jenom mému slovu ...“ Pod tímto článkem v Učitelských novinách nebyl podepsán nikdo jiný než národní umělec Martin Frič. Považuji to za jedno z nejkrásnějších svědectví — z kruhů mimocírkevních — o dr. Karlu Farském. Za nejkrásnější proto, že zní tak neotřele, zvláštně a necírkevně. My jsme mnoho slyšeli o Farském jako o zakladateli církve, všechna svědectví byla převážně na toto moto, ale takové civilní svědectví zní daleko vzácněji i působivěji. Farský je vůbec tak mimořádná osobnost, která nás přímo vede k zamyšlení nad životem, a stává se nám tak přímo pomocníkem k tomu, abychom pochopili, jak máme život přijímat, jak se vyrovnávat s jeho těžkostmi, jak chápat bolest i radost, jak se stát odpovědným za svůj život, jak růst vnitřně i navenek ve své víře. Pokusme se tedy toto všechno si ukázat právě na Farském a aplikovat to všechno na sebe, na náš společný i individuální život. Říkáme-li slovo život, co se nám pod ním vyjeví? Máme na mysli jenom denní starosti, denní shon a víc se nám neprojeví? To by přece jen bylo trochu málo. Život je skutečně složitější a zahrnuje do sebe tolik jevů ve vší šíři, že je až někdy nepředstavitelné, jaké možnosti 1 nemožnosti v něm jsou. Rozhodně musíme předem odmítnout názor, že život je jen to, jak se projevuje biologicky, živočišně. To snad stačí jen v oblasti opravdu živočišné říše, ale člověk je přece jen o něco víc, a také je od něho daleko víc požadováno. V každé oblasti lidského života je na člověka kladeno velmi mnoho, křesťanství pak žádá ještě víc. Právem. Kristovo evangelium zastihuje člověka v celé jeho velikosti, šíři i délce, a protože má člověk předpoklady, aby takovýto život postihl, pak Kristus to nejen požaduje, ale i soudí. Čili stojí tu člověk jako osobnost, odpovědná za sebe, za druhé, za celou lidskou společnost. Ale ať nám to řekne sám Farský: A tu se nám rozevírá v evangeliu Ježíšově náhle průhled do nového světa, v němž bydlelo by nové lidstvo, ne lidstvo sobeckých chamtivců, starajících se jen o sebe, nýbrž lidstvo skutečných bližních, nebo jak říkává Ježíš jindy, skutečná rodina dětí božích, v níž by jeden měl ohled na druhého, jeden šetřil druhého, jeden druhému ulehčoval, radil, pomáhal, jeden druhého chránil, i třeba jeden za druhého trpěl. Život nese boly a utrpení. Takovýto pohled na život ovšem předpokládá, že si je a bude člověk vědom sebe sama, že bude svůj život vytvářet vědomě v určitém slohu, který bude k tomu mít i své podmiňk y. To znamená, že k tomu budou působit 1 různé vlivy, okolí, prostředí i výchova. Tyto podmínky Farský bezesporu měl. Už v rodinném prostředí vyrůstal pod silným vlivem víry svého otce, o němž říkával, že byl až bigotně oddán církví a její slovo mělo neodkladnou sílu a moc. To také hrálo podstatnou roli při rozhodování o jeho životě, konkrétně o jeho dalším studiu. Nemůžeme přitom ovšem zapomenout na podmínky sociální, které byly velmi neutěšené. Jeho starší bratr studoval v Praze za podpory strýce — katolického hierarchy, Karel ho po vyjití obecné školy následoval do Prahy. Ale už v prvním ročníku gymnasia umírá otec a Karel jako mladší se měl vrátit domů, aby hospodařil na rodinném hospodářstvíčku. Bylo to skutečně malé hospodářství s malým výnosem, jak ani jinak na horách nemůže být. Škodějov je maličká vesnička na semilském okrese, ukrytá v údolí pod Vysokém nad Jizerou a políčka jsou bohatá na kamení, ale chudičká na obilí. Modřiny na rukách jsou větším výsledkem než brambory v řádcích. Smrt tatínkova se měla stát osudnou zejména Karlovi — píše ve svých vzpomínkách jeho starší bratr dr. Josef Farský (Sborník dr. Karla Farského, str. 37—39) — a Karel sám o to stál, aby se ta změna stala... Nový plán se mu zcela zamlouval, myslím, že především proto, že mu kynula za daných poměrů větší svoboda a samostatnost. Souhlas příelušných rodinných instancí s tím, aby zůstal doma hospodařit, tedy byl a šlo jen o to, aby nemusil chodit ještě rok do školy, neboť mu bylo teprve 13 roků. Kdyby musil chodit do školy, bylo by se celé rodinné opatření minulo částečně cílem. Doufali jsme, že i to, aby Karel byl poslední rok od návštěvy obecné školy osvobozen, se prosadí — hlavně proto, že absolvoval primu s vyznamenáním. Ale všechny plány se úplně zhroutily, protože zasáhl člen okresní školní rady v Jilemnici. Rodina se obrátila na jejího člena Karla Vaňoučka, který se proti očekávání nepřimluvil za rodinný plán, naopak vrátil Farského vy-» svědčení a jeho mamince řekl dost ostře: „Osobo, co myslíte, chlapce s tak krásným vysvědčením strhnout ze studií a kazit mu věk! Kdyby měl sám rozum a vám z domu utekl!“ A tak bylo rozhodnuto! (Pokračování) Kristovo náboženství je činorodé, aktivní, nepasivní. Ježíšovi je symbolická mystika dílnou vlastního prožívání a náboženského činu. Lukáš 2, 41-52. z postil dr. K. Farského Č Z 2 BOHATÉ VZPOMÍNÁNÍ V PLZNI V Plzni v Tuháčkově síni se sešil k 50. výročí vzniku naší církve pamětníci počátku církve v Plzni a přišli i bývalí žáci profesora dr. K. Farského. Přišlí 1 proto, že svátky vánoční— památka zrození Spasitele Ježíše Krista — budou mtí vždy své důležité, vpravdě historické poslání, vždyť církev má svůj počátek v prvních českých vánočních bohoslužbách v r. 1919. Zazpívaly děti z duchovn ípéče pásmo vánočncíh koled a jednu vánoční koledu songovou za doprovodu kytary. Přítomní, kteří přišli v hojném počtu — plná místnost — odměnili potleskem snahu a lásku dětí. V Plzni v té době — vánoce 1919 — bylo 25 katolických kněží, všichni však uposlechli rozkazu pražského arcibiskupa dr. Kordače a žádný se neodvážil české bohoslužby konat. A ani zájem o splnění požadovaných reforem neprojevovali. Byl však v Plzni laik, který živě sledoval reformní hnutí katolických kněží — profesor dívčího gymnasia AÍois Tuháček, který s nadšením přijal zprávu o vzniku nové církve, a hned 11. ledna se hlásí do Prahy Farskému za člena církve a nabízí svou pomoc. A o tom, jak to v Plzni v počátcích církve chodilo — o nadšení hrstky lidí: prof. Tuháček, prof. Kostohryz, úřednice Horčicová — o tom velmi podrobně vzpomínala sestra Marie Tuháčková. Troškou výhody pro Plzeň bylo, že se přihlásili na pomoc církve bývalí katoličtí kněží — redaktor Koluch a tajemník Hůta. Nadšení, láska, obětavost a ochota sloužit dobré věci — to vše byly vlastnosti té hrstky nadšených lidí až do příchodu prvního faráře, bratra Přibyla. S týdny a měsíci přibývalo nadšení. Vzpomínali bývalí žáci profesora Farského. Jedenáct — z nich tři účastníci neblahé návštěvy pražského arcibiskupa Pavla Huyna — na biřmování v kostele, zkoušky z náboženství v II. reálce, kde arcibiskupa chránilo osm ozbrojených četníků. A potom ta hrozná dětská tragédie dětí v Koterovské ulici, kam Farský přispěchal jeden z prvních. Jiní někdejší žáci zase vzpomínali na kázání dr. Farského na začátku školního roku 1916—1917, kdy přímo prorocky mluvil o blížícím se vítězném konci války. Vzpomínali na jeho kázání na první neděli po 28. říjnu 1918. Studenti se těšili na nedělní exhorty: výborně připravené dovedly strhávat a ještě po cestě domů o kázání debatovali. Humorná byla připomínka, jak při nařízené zpovědi byla kolem Farského úplná fronta studentů — kajícníků — nijak se nestydících vyznávat svému profesoru ze svých prohřešků, zatímco u jiných zpovídajících kněží bylo skoro prázdno. Jiná vzpomínka: jak byli studenti V. třídy překvapeni, když za nemocného profesora matematiky přišel profesor náboženství — Farský. Nevykládal však náboženství, ale ukázal se jako výborný znalec právě probírané partie. A hned se hlásí jiný se vzpomínkou: „V roce 1918 se dostal do primy student z Chotíkova, původem Němec. Počátky studia mu šly těžce, hlavně matematika. A tomu vždy před hodinou náboženství pomáhal Farský. A opět jiný vzpomíná, jak v kostele o odpustcích přiblížil Farský žákům osobu Mistra Jana Husa a celý jeho život. Vzpomínalo se i na to, jak v 11. čísle loňského ročníku Učitelských novin napsal v anketě, kdo z učitelů zanechal ve svých žácích žiýou vzpomínku, národní umělec, filmový režisér Martin Frič: „Nejkrásnější vzpomínku mám na profesora Farského, na jehož hodiny náboženství jsem chodil, ač jsem byl bez vyznání. Líbil se mi jiný způsob výkladu církevních dějin a jeho statečnost za války. Nejsilnější však dojem — ředitel ústavu a celý profesorský sbor uvěřil anonymnímu udání, že já — sotva 141etý — navštěvuji vykřičené domy. Podle zákona měl jsem být vyloučen ze všech středních škol mocnářství. Tehdy rakousko-uherskřho přišel za mnou Farský, zeptal se, zda je to pravda, a když jsem řekl, že ne — slíbil mí, že mě z toho vytáhne. A vytáhl. On jediný uvěřil mému pouhému slovu.“ A na to navazují další studenti, kteří hráli v tajném divadelním spolku divadlo. Měl je stihnout několikahodinový karcer a ztráta osvobození od placení školného. A zase to byl profesor Farský, který se nadšenců Thálie ujal a dobře to dopadlo. Jiná vzpomínka přespolního studenta: jak Farský chodil pěšky k jeho rodičům, ipajitelům řeznictví, pro tak zvanou aprovizaci. Ale ne pro sebe — Farský se stravoval v obecní kuchyni na Staré poště. Pro potřebné rodiny svých žáků. A rozvíjí vzpomínku, jak Farský měl porozumění pro Starosti a bolesti svých žáků, dovedl se otcovsky, přátelsky a kamarádsky k nim snížit. Ostře dovedl kritizovat všechno zastaralé, přežité. Brzy po převratu r. 1918 jeden dobrý žák vystoupil z církve katolické a přišel se rozloučit s profesorem Farským. Farský se nerozčiloval, jen mu klidně řekl, zda by nebylo lépe zůstat v církvi a snažit se o její nápravu. To jistě měl už na mysli reformní požadavky katolického kněžstva. Bratři učitelé vzpomínali, že jim byl Farský v jejich učitelské praxi vzorem lidského a přátelského poměru k žákům a vzorem ve výkladu učiva. Farský rozděloval studenty tak: na kluky z I. a 11., na pány kluky z III. a IV., kvintám a sextáni byli studenti a septimám — páni studenti. Nikdy nežádal od studentů nabiflované odpovědi na otázky katechismu, ale chtěl volné rozumné vysvětlení. „Viděli jsme v něm opravdového apoštola Páně,“ říkají ve vzpomínkách — „svoji dobrotou, láskou a už svým pohledem dovedl nás vést za sebou na nití. A proto, když přišel v den 28. září 1920 Farský do Plzně sloužit první českou bohoslužbu, snadno nás a naše rodiče přivedl do nově se tvořící církve československé.“ Vzpomínalo se víc než dvě hodiny. Vzpomínky jistě pomohly utvrdit ve víře, lásce a obětavosti. Jen jedno je potřebné; aby ti, kdo tak pěkně vzpomínali, nebáli se dnes svědčit o své lásce k církvi svým dětem, vnukům, přátelům, aby probouzeli v nich ono svaté nadšení, jakým sami tehdy žili a žijí ještě dnes. Aby svědčili svým drahým a známým o tom, co naše Československá církev a celé křesťanské náboženství pro člověka znamená i v těžkých zkouškách života. O tři dny později vzpomínali tamtéž členové dramatického odboru církve, jak pomáhali církvi propagačně, kulturně i finančně. FRANTIŠEK VALEC \