Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)
1970-03-26 / No. 12
A NEVERILI JIM MOJMÍR A. BENEŠ Pročítáme-li podrobně zprávy evangelií o smrti a vzkříšeni Páně, neujde pozorností, že vždy je zdůrazněno, že svědky všech těch událostí byly ženy a nikoliv učedníci. Jen v evangeliu podle Jana je zmínka o „milovaném učedníku“ pod křížem, ale to má svůj zvláštní důvod. Zeny byly svědky jeho smrti na kříži, jeho pohřbu, ale i jeho vzkříšení. A nejen to, ženy dostávají příkaz, aby o tom, že hrob je prázdný a Kristus je živ, podaly svědectví učedníkům a ostatním. Je to myšlenka velmi významná. V křesťanské církvi není mtísto pro vyvýšení jedněch nad druhými. Ano, jsou rozdíly v pověření a úkolech. I my máme duchovní, kteří jsou ustanoveni a pověřeni k vykládání Písem a k vyučování, máme 1 starší, aby pečovali o hmotné potřeby obcí a jiné pracovníky zas k jiným úkolům. Tak tomu bylo i v apoštolské církví. V lidské společnosti vždy bylo zapotřebí dělby práce i odpovědnosti. Snad by tedy — lidsky viděno — bylo náležitější, aby především apoštolům se dostalo cti být prvními svědky. Zřejmě však Bůh má jiná měřítka a volí si přečasto k tomu či onomu úkolu právě ty, od nichž by to nikdo nečekal. Nyní dokonce si vyvolil i ty, jež kdekdo za nic měl. Vždvť to bylo v zemi a v době, kdy ženy byly považovány za méněcenné, kdy neměly přístup do shromáždění věřících, anebo pro ně bylo vymezeno jen místo někde stranou či nahoře, protože se obecně soudilo, že pravá hlubokost života náleží jen mužům. Má proto hluboký význam, dostaloli se ženám cti, aby byly prvními svědky o vzkříšení. Tím spíše, že mezi nimi byla i ona hříšná Marie z Magdaly, o níž se na jednom místě praví, že měla sedm démonů. Evan gelium jakoby chtělo nejen podtrhnout, že Vzkříšený má nejblíž těm, kteří jsou na dně lidské exis k tence, ubozí a hříšní, ale i odstr Cení a trpící, ale že právě od nich žádá. aby o něm, o tom, že je živ, vydávali svědectví. Do sborů a kostelů nejen nyní, ale vždy. chodilo zpravidla více žen než mužů Ženám také především ná leží, aby byly svědky pro Krista a život víry dětem. Zvláště v době přesunutých důrazů, kdy vyrůstá generace, která: vidí smysl života jen v onom „mít se dobře“. Kdo jiný než žena-matka může už nejmenší děti vést k vědomí o odpovědnosti života a upevňovat jistoty o hodnotě smyslu života, o kráse a lásce a o a potřebě oněch hodnot, jež nelze nikde koupit? Vědomí o hlubinných rozměrech života má kořeny už v podvědomí dítěte, v tom jak poznám vá svět, sladkost i hořkost života v náručí matčině. Někdy se nám zdá, že dítě nic neví o světě dospělých, ale učení lidé už dokázali, že to je omyl, že ten nejvlastnější charakter člověka se vytváří už v období jeho dětství do čtyř let, že už čtyřleté dítě má více či' méně pevný charakter, který lze bud upevňovat anebo vést na zcestí. Velice mnoho Pán Bůh svěřil ženám-matkám. V evangeliu Lukášově [24, 11) stojí, že ženy, podávající apoštolům zprávu o Kristově vzkříšení, měly neúspěch,, že „tato slova připadala učedníkům jako pohádka a nevěřili jim“. Řecký výraz pro slovo „pohádka“ je drsnější a značí spíše „žvást“, tedy nesmyslný výrok, něco, čemu rozum se vzpírá uvěřit. Tak to přece bývá vždycky. I učedníkům byla zvěst o vzkříšení nepochopitelná. Až do doby, kdy se sami setkali se Vzkříšeným. Teprve osobní setkání s ním způsobilo zvrat a oni pak na základě onoho setkání, oné hluboké zkušenosti ze setkání s ním, mohli o něm svědčit a v této jistotě i žít a pro ni i umírat. To je velice významná myšlénka. Druhým můžeme o víře svědčit, přesvědčovat je, ale zřídka s úspěchem. To není tak otázka slov a argumentů, ale spíše mimosmyslového poznání, jež člověk přijme uvnitř své bytosti, prostě — aby se setkal sám s Kristem, aby i jeho přítdmnost ve svém nitru pocítil. S Kristem se pak zpravidla setkáváme prostřednictvím člověka, skrze jeho lásku a oběť a ovšem i v prostředí víry, tedy ve shromáždění lidu kolem Kristova slova. Proto má svou velikou důležitost, abychom nejen sami do shromáždění věřících přicházeli, ale i své tam přivedli. Ne proto, že bychom se odvažovali tvrdit, že pravá víra je chození do kostela, ale že víra v obecenství roste a posiluje se, že tam nabýváme odvahu i ve všedním životě vírou žít. V7 ělikonoce Jsou nejenom nejstarší, ale také nejvýznamnější křesťanské svátky.. Nic na torn nemění skutečnost, že pro křesťana našich dnů a našeho prostředí stojí v popředí vánoce. Stačí, když si skutečnost, že vánoce připomeneme jako svá'ek narození Ježíšova začaly být slaveny ponejprv v Římě a to v 'období mezi r. 325—354. Existují křesťanské oblasti, kde vánoce nemají dodnes místo v církevním roce. Evangelia sama neuvádějí vůbec den Ježíšova narození. Jde jim i v tomto bodě víc o faktum než o datum. Velikonoce, na rozdíl od vánočních svátků, jsou však s církví a její existencí spojeny úzce od samého začátku. Co křesťanské velikonoce znamenají, to si můžeme zřetelně ukázat na dvou významným postavách apoštolské doby, na Petrovi a Pavlovi. Petr provází sice Ježíše od počátku jeho veřejné činnosti, ale jeho vlastní představy o mesiáši a spáse chtějí překrývat pojetí, které má jeho Pán. Petr chce mít mesiáše slavného triumfujícího. Miluje Ježíše, ale přál by si, aby Ježíš volil jinou cestu néž cestu kříže. V čase pašijí, v čase Ježíšova utrpení, začíná Petrova slabost, skrytá dosud za siláctvím slov, vystupovat na povrch. Petr je přemáhán strachem o sebe samého. Ukazuje se, že jeho sebeláska je větší než láska k Ježíšovi a jeho věci. Sleduje Ježíše jen z povzdálí a když je dotazován, má-li k němu bližší vztah, za- VELÍ KO NOCE Dr. JINDŘICH MÁNEK pírá. Petr je jiný před velikonocemi Ježíšova utrpení a vzkříšení než po nich. Také na Pavlově životě můžeme pozorovat podobnou zřetelnou a datovanou proměnu. Z Ježíšova nepřítele se stal ieho oddaný služební«, který dřívější moc nad lidmi proměnil v službu, protože kříž Kristův, který dřív byl pro něho pohoršením, stal se mu silou a mocí. Z pronásledovatele Saula se stal pronásledovaný Pavel. Co způsobilo tuto proměnu Petra, Pavla a jiných? Mezi jejich dřívějším a pozdějším postojem leží prožitek, který je pro jejich život rozhodující. Nejstarší novozákonní zprávu o tom. co je potkalo, máme na počátku 15. kapitoly 1. listu Korintským, kde apoštol Pavel píše, že vzkříšený Kristus se zjevil Petrovi, pak řadě dalších svědků a nakonec jemu, Pavlovi. Bylo to setkání s živým, vzkříšeným Kristem, které Petra a Sau'a proměnilo a dalo zcela nový. směr jejich životu. Čteme-li pozorně novozákonní informace, dojdeme k závěru, že svědkové vzkříšení nečekali, že prožijí to, co prožili. To, co e potkalo, bylo něco překvapujícího. Nijakým způsobem k setkání se vzkříšeným Kristem nepřispěli. Co je potkalo, zakoušeli proto jako dar Boží, jako Boží akci. Vzkříšený Kristus se ukázal jako síla a moc, která mění jejich život. To. co při setkání s živým Pánem začalo, končilo zpravidla ve vězení anebo na popravišťT:-----Setkání svědků vzkříšení s živýip^^ Pánem bylo jiné povahy, než kýlo-— např. setkání pozemského Ježíše s celníkem Levim, když ho Ježíš povolal V za učedníka. Proto nebylo snadno popsatelné. Pavel může např. o svém setkání se vzkříšeným Kristem mluvit nejenom jako o vidění, jak nám o tom zmíněná již 15. kapitola I. listu Korintským svědčí, ale také jako o něčem, co se podařilo v něm: „Ale Bohu, jenž mé určil již před narozením a povolal svou milostí, se zlíbilo zjevit ve mně svého Syna, abych evangelium o něm hlásal mezi pohany“ (Gal. 1, 15—16). Křesťanská víra má svá tajemství, k nimž jistě náleží setkání svědků se Vzkříšeným. Pro církev není snadné vyložit vzkříšení. Je to totiž právě vzkříšení, které vysvětluje a vykládá vznik a existenci církve. Setkání se Vzkříšeným proměnilo učedníky a vedlo je k poznání, že člověk se nemůže sám ze svého bloudění vymanit, že k tomu potřebuje milost Boží, přicházející v Ježíši Kristu. Dnešní křesťan přijímá tuto pomoc ve víře. Žlje-li ve víře, není již v pokušení a v boji se zlem odkázán jen na vlastní síly. Ve své slabosti je podepřen Kristem, takže jeho vlastní slabost není již nad ním pánem. Tak je milostí Boží v Kristu vytvořen nový vztah mezi Bohem a člověkem, který je v Novém zákoně označován slovem Duch. Neznamená to, že by již nebylo třeba našeho úsilí. Ale toto úsilí je postaveno na novou, pevnou základnu. Kristův kříž a vzkříšení leží na přelomu mezi starou a novou existencí člověka Být před nimi znamená žít jen z vlastních skrovných sil, podléhat bez posily lidské chatrnosti. Být za velikonocemi, projít křížem a vzkříšením, znamená naopak položení života na pravý základ, přijetí Boží milosti v Kristu a vydání pak sebe sama za oběť Bohu. Křesťanské velikonoce staví před každého z nás otázku: Jsme před křížem a vzkříšením či za nimi? Jsme-ii za nimi, vidíme všecko překvapivě jinak než dřív a můžeme se připojit k Pavlovu vyznání: „Všecko, co jsem dříve pokládal za zisk, naučil jsem se pokládat pro Krista za ztrátu“ (Fil. 3, 7). týdeník československé církve ROCnIK 53 26. BŘEZNA 1970 CENA 60 HAL. KRISTUS, DÁRCE POKOJE • Freska Karla Skály ve sboru Tůmy Přeloučského V Přelouči KRISTUS VÍTĚZ q Malostranský relief Františka Bílka -tm Alelujá, alelujá — zněte, zvony, slavně v dáli Alelujá, alelujá — Ježíš Kristus z mrtvých vstal! Aby člověk nebyl Kainem bratru, s nimž se potkává, aby kdo chtěl zvednout kámen, našel slova laskavá. Alelujá, alelujá — zněte, zvony, slavně v dál! Alelujá, alelujá — Ježíš Kristus z mrtvých vstal! O>OHtD Xo < wzw►j X KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA . KAŽDODENNÍ Ex 12, 39; Sk 22, 14—16 Co nám Pán Bůh slibuje v Ježíši Kristu, stojí za to, abychom se pro to rozhodli bez váhání a s pospěchem (G 19, 15—16). DEKUJEME za příklady radikálního pospěchu ke svobodě lidu Božího (Dt 16, 1—3). KAJEME SE za každé omeškání na cestě ke království Božímu (L 9, 60). PROSÍME, abychom se zaslíbení Kristových chopili s chtivostí víry bez rozmýšlení ÍPs 2, 10—13). Ex 12, 40—41; Ga 4, 4—5 Čas navštívení Hospodinova je v úradku Jeho a Jeho moudrosti (Ef l, 7—10). DĚKUJEME, že smíme spoléhat na naplnění zaslíbení Božího časem svým (Da 8, 17). KAJEME SE, nevidouce v Božím prodlévání Jeho dlouhočekání, trpělivost i moudrost (Žd 9, 27—28). PROSÍME, abychom i my bylí trpěliví v očeká'vání svých i ve svých modlitbách (J 7, 6). Ex 12, 42; Ezd 6, 19—22 Hospodina za veliké dílo osvobození ze zajetí hříchu a smrti nelze neoslavovat (Ž 30, 1—5). DĚKUJEME za slavné naplnění vykupitelského díla Božího o Ježíšových velikonocích posledních (Mt 26, 2). . KAJEME SE, že zapomínáme na toho, kdo na nás nezapomněl a nezapomíná (L 12, 6—7). PROSÍME, abychom proměňovali svůj život v ustavičnou oslavu díla Božího na nás skrze Krista Ježíše (Ž 86, 12—13). Ex 12, 43—49; Ř 9, 24—26 Kdo Pánu Ježíši patří celým srdcem a všemi svými schopnostmi a silami, bude účastníkem i jeho božského hodu (Mt 22, 2nn). DĚKUJEME, smíme-li v Ježíši Kristu doufat ve svoji účast na svatbě Beránkově (Fp 3, 3—4). i