Dikobraz, 1956 (Anul 12, nr. 1-52)

1956-01-05 / nr. 1

NA KUS ŘEČI s národním umělcem Josefem Skupou Ačkoli jsme seděli u stolu dva, připadal jsem si, ze sedíme ve čtyřech. Ano, pili jsme Bikavér, ale neviděl jsem dvakrát — příčina byla v něčem jiném. Skupa je podle mého soudu velkým konku­rentem pánaboha. Jednak dělá zázraky s lout­kami, jednak vystupuje ve třech osobách: za prvé jako profesor Josef Skupa, za druhé jako Spejbl a za třetí jako Spejblovo synstvo Hurvínek. Tomu říkám trojjedinost! Má-li někdo nějaké námitky, musím ho upozornit, že jednou — už je to dávno — ale, prosím, jednou účetní v rozhlase vy­platila prof. Skupovi honorář pro pana Spejbla a pro pana Hurvínka, protože jí bylo hlášeno, že tito dva vystupovali v rozhlase. Když tohle udělala účetní, pak to už něco znamená, protože každému je dobře známo, jak jsou účetní při placení hono­rářů opatrní na korunu. Otec Spejbl se narodil v roce 1920 a celkem vzato pospíšil si, neboť už v roce 1926 měl syna. Do té doby vystupoval ve společnosti Kašpárka a byl slavný. Dokonce tak slavný, že když přišel na svět jeho syn Hurvínek, nevěděl, co s ním. Hurvínek tedy tenkrát přišel pouze na scénu a řekl obecenstvu svým typickým hláskem: ,,Rukulíbám.“ To byla celá jeho role, herec by řekl ,,štěk“. Plzeňské obecenstvo přijalo však Hurvínka tak bouřlivě, že z tohoto „psa“ vy­rostla veliká role a nakonec veliký typ. Tak jsem si při této příležitosti vzpomněl na herce, kteří v tak zvaných malých rolích počítají, kolik je v nich slov a podle toho s rolí nakládají. A zdá se mi, že i v tomhle je možno lecčemu se od malého Hurvínka naučit. Konec konců, zhruba počítáno, není to jen tak nějaký zelenáček — je mu vlastně letos třicet let. A dělat satiru s dvěma typy — vychovávajícím a vychovávaným — takovou dobu, to je úcty­hodná práce. Tak úctyhodná, že je k nevíře, proč se v poslední době v diskusích o satirických divadlech zapomnělo na to, že tu máme už tak dlouho S + ií, divadlo satirického typu, dokonce satirické divadlo loutkové s velikou tradicí. „Vždyť vy jste dělali satiru od začátku, ne?“ ptal jsem se. ,,Ovšem,“ řekl prof. Josef Skupa. „To se ví, někdy jsme museli trochu zatáhnout, když nás honili agrárníci a fašisti. Když přišli nacisté, museli jsme utíkat do jinotajů. Ale satira se dělala od prvopočátku Někomu by se mohlo zdát, že toho prof. J. Skupa v tomto rozhovoru příliš nenamluvil. Pravda je, že nemohl uspořádat projev, protože mezi řečí lepil známky, sedal si na dopisy, aby tnámka dobře držela, a psal novoroční blahopřání io celého světa. „Jak přijímali Hurvínka se Spejblem na Západě, když jste tam ted nedávno byli?“ „To bylo různé. Většinou jsme měli srdečné obecenstvo, třeba ve Francii, tenhle pionýrský útek jsem zrovna dostal z jedné dělnické čtvrti. Lidi za námi jezdili a setkání byla neobyčejně rdečná. To se ví, taky byli takoví, kteří si myslí: 'tdyž se směje tenhle, nemusím se smát já. i taky byli hejčové. . ,,Hejčové? To je nějaké anglické slovo?“ ,,Ne, české. Když jsme byli malí, tak byli %ezi námi takoví, kteří říkali: Hejč, tohle mám ty to nemáš. Jak přijel Hurvínek, hned se ob­rnili. Že by jako Hurvínka koupili a nadělali odle něho figurky a že by se to mohlo prodávat uko upomínkové předměty, ale že by to nesměl lít nikdo jiný. Tam na Západě je všechno yznis a tudíž samý byznisák. Taky byli provo­­atéři. Přišli na představení. ale když bylo po rogramu, tleskali, ačkoli přišli dělat kravál, fa konec se divili, že s nimi mluvíme a že ne­láme zakázáno s nimi mluvit. Nemohli pochopit, i se netajíme s různými nedostatky, které u nás 'ště leckde máme. Víte, já jsem na Západě abyl přesvědčení, že propagovat darebáctví dá hr omnou práci, ale v člověku, že se vždycky pro­clí člověk. Člověk je tak náchylný k sbratření dorozumění — a jsem rád, že k tomu pomohl náš Hurvínek a Spejbl.“ My taky, soudruhu Skupo, a přejeme jim vám hodně a hodně dalších úspěchů v této práci. ÚSPĚCH Doktor Vratislav Čuřík doci­loval po republice jeden úspěch za druhým. A je nutno říci, že to byly úspěchy zasloužené. Na své turné se připravoval nesmírně poctivě, prostudoval mnoho materiálu a vyhledal si spoustu přesvědčivých příkladů. Doktor Vratislav Čuřík objíž­děl města a víšky s přednáškou vynikající úrovně: „Štěstí mla­dého manželství.“ Sály byly natřískány. Hodně lidí přišlo z toho důvodu, že če­kali určité rady lékaře, Čuřík však měl za sebou práva. Chodili že­natí, chodily vdané, chtěli vědět, jak udržet a zachovat věčné štěstí této lidské svátosti. Rozvedení chodili ze zajíma­vosti. Většinou konfrontovali svůj případ s vývody doktora Vrati­slava Čuřika. Tleskalo se hodně, byla to prostě podařená přednáška, která sahala přímo do srdcí posluchačů. O aktuálnosti není třeba hovořit, do každého města a vísky přišla téměř na vteřinu. Co je víc, než štěstí mladého manželství, spo­kojené soužití dvou lidí, klidné a spořádané rodinné ovzduší, kde se dětem roste jako v nebi. A doktor Vratislav Čuřík uměl hovořit o štěstí mladého manželství a tvrdě a nesmlouvavě se díval na zoubky všem, kdož mladé manželství a jeho cíl ne­pochopili nebo nedorostu tak šlechetného úkolu. Doktor Vratislav Čuřík dělal tedy záslužnou práci. Byl dokonce navržen za tuto osvětovou práci na nějakou cenu. Jen k samotnému návrhu při­šly stovky souhlasných telegramů a dopisů. Návrh schvalovaly zá­vodní kluby, kde přednášel, sou­hlasily osvětové besedy a národní výbory. Ve dvou dopisech, které dostala také navrhující instituce, byla taková prapodivná otázka: „Kolik ta cena bude dělat?“ Roz­­ěUili se tehdy navrhovatelé a od­soudili netaktnost a nepřejícnost pisatelů. Dodatečně se dověděli, že do­pis č. 1 psala manželka doktora Vratislava Čuřika č. 1. Dopis č. 2 — manželka č. 2. Zajímalo je a jejich čtyři děti, na kolik si přijde ta třetí. Václav Jelínek Atomřik: ,,Pane bože - kam ted zase pojedou?“ (Lev Haas, Eulenspiegel) (Vicky, The New Statsman and Nation) Daily Mail - mluvčí anglických velkokapitalistů - vede kampaň proti chys­tané návštěvě N. A. Bulganina a N. S. Chruščeva v Anglii. 15 A J K A O S LE ľ 1 Č C E A II U S I Č K Á C II Šla slepička pěšinkou a potkala kachničku. — „Kampak, kmotra, krá­číte tak zamyšleně?“ „Ale, tetka, jsem celá nesvá. Hospodyně mi slíbila, že mě pošle automobilem do města. Celý den jsme včera čekaly, ale řidič Jagoš z drůbežářského závodu vůbec ne­přijel.“ „Vidíte, totéž je se mnou. Aby­chom tam šly pěšky.“ A šly, až přišly do vesničky, které se říká Březová. Na návsi potkaly sedm kmotřiček husí. - „Kampak, holky, pospícháte?“ ptaly se kmot­­řičky. „Do města do drůbežářského závodu.“ „Tak to jdeme s vámi. Včera nám ujel šofér zrovna před nosem.“ Šly, až přišly do města Uherského Brodu. Na náměstí se zeptaly strýčka holuba, kde že je drůbežářský závod. Holub jim povédél, ale neradil jim, aby tam chodily. „Jsou tam tuze zlí lidé, jistě vám ublíží.“ „I my se nebojíme,“ odpovídaly všechny sborem a šly naznačenou cestou. V drůbežářském závodě potkaly paní Maršálkovou. „Co tu chcete, drabanti? Kdo vás dovezl?“ „Samy jsme přišly, když jste pro nás neposlali auto!“ „To svět neviděl,“ divila se paní a zavolala pana Vaculu. „Nač jste sem chodily, když ne­podléháte povinné dodávce?" roz­čilil se pan Vacula. ,,Kdo jakživ viděl takové hlupáky! Víte, co vás u nás čeká?" Husička kejhalka natřásla bělost­né sukýnky, zvedla hlavu a povídá: „Jsem jenom hloupá husa, ale vím, že každý tvor je na světě pro něco. Svůj úděl známe a vůbec nás nemrzí, že skončíme na pekáči. Ale rády bychom věděly, k čemu jste vy, kdy drůbež nevykupujete? Zač vás pod nik platí? - He? Pojdte, holky! Ne­budeme se s nimi bavit.“ Seřadily se a šly rovnou ke kraj­skému plnomocníku MV do Gott­waldova, aby si postěžovaly. -vka J

Next