Dikobraz, 1967 (Anul 23, nr. 1-52)

1967-01-06 / nr. 1

Milí čtenáři, kolektiv redakce Dikobrazu a všichni naši spolupracovníci vám přejí úspěšný, šfast­­ný a veselý rok 1967. A děkujeme vám za vaše milé dopisy a gratulace. Jsme si ovšem vědomi, že tím naším přáním to pro nás nekončí. Očekáváte od Dikobrazu, že vám nejen popřeje ce­loroční veselost, ale také se o ni přičiní. Budeme se o to poctivě snažit. Ovšem dělat legraci není vždycky pro nás legra­ce. V minulém roce se dikobrazí čtenář­ská obec opět rozrostla. Počítáme-li s tím, že jedno číslo Dikobrazu si nepřečte jen jeden čtenář a na základě toho si stano­víme velmi reálný, ba přímo skromný koe­ficient, vychází nám, že je vás, čtenářů Dikobrazu, víc než jeden milión. Jistě uznáte, že splnit milión přání už dá po­řádnou fušku. Naštěstí jsou některá přání shodná. Ale na neštěstí zase některá shodná přání jsou zatím nesplnitelná. Na­příklad přání, aby se Dikobraz rozrostl alespoň o dvě nebo čtyři strany. Vaše připomínky k obsahu Dikobrazu a vaše návrhy samozřejmě projednáváme a na co nám stačí síly a také co stačíme vtěsnat do těch osmi stran, to budeme realizqvat. Dikobraz je ovšem určen pro čtenáře, kteří mají smysl pro humor. Ne­pochybujeme proto, že i v tomto roce se často dostaneme do rozporu se škaro­­hlídstvím, šosáckou vážností, nafoukanou domýšlivostí a vůbec se všemi, kteří ne­snášejí legraci a zvláště takovou, která se nějak dotýká přímo jejich velevážené osobnosti. Přes tyto strázně a úskalí, s nimiž konec konců musí humoristé a satirikové počítat, se všichni, kteří vytvářejí Dikobraz vy­nasnaží, aby byla legrace a psina — Werich by prostě řekl, aby byla sranda. Moc nám, milí čtenáři, záleží na tom, abychom si spolu dobře rozuměli, aby­chom vám v každém čísle přinášeli dobrý humor a satiru, zvyšovali veselí a dobrou náladu. A to, myslím, není málo. ANTONÍN RŮŽIČKA Československý rozhlas projevil minulý měsíc pozoruhodnou péčŕ o člověka. Dal svým zaměstnancům k dispozici no­voročenku, kterou mohli rozesílat všem přátelům a známým, na nichž jim ne­záleží: jak vidno — vesmírný netopýr vysílá ultrazvukové signály vstříc klubku an­gorské vlny, leč vinou tří lískových oříš­ků v dolní části díla se netrefí. Symbo­lika novoročenky jest zajisté jasná. Mně to například připomnělo, že v prosinci skončilo 21. valné shromáž­dění OSN, které schválilo text smlouvy o mírovém využívání vesmírného prosto­ru. Pokud se někdo z našich nováčků těšil na vojenské cvičení na Měsíci, kde je plná polní lehčí než dámská kabelka, ostrouhá. Neboť smlouva jakékoli vo­jenské veselice ve vesmíru zakazuje. V důsledku tohoto předvánočního vý­voje v OSN mohl americký kreslíř Her­­block nakreslit novoročenku, která zná­zorňuje celkový stav situace na konci roku 1966 jen o málo méně výstižně než novoročenka Čs. rozhlasu. Horní část obrázku je nadějná, dolní část méně. Útěchou nám budiž, že ta horní část je větší — a právem, neboť kdo by mohl srovnávat nekonečné pro­story vesmíru, jež zmíněná smlouva kry­je, s tím nicotným zrníčkem, jemuž se říká Země a jíž se zmíněná smlouva netýká ? Než - k jistému štrejchnutí mírem došlo i na tom zrníčku. Sice „s hlubo­kými pochybnostmi“ (jak sděluje U. S. News and World Report), nicméně však přece přistoupili američtí vojevůdci na dvě dvoudenní a jednu čtyřdenní pře­stávku v bojích a bombardování ve Vietnamu. Ony pochybnosti — cituji uve­denou tiskovinu - „pramení z obav, že by mohlo dojít k dalšímu velkému diplo­matickému tlaku ze strany států, jež ve Vietnamu nebojují, aby byla přestávka Karel Kyncl v bombardování prodloužena". Myslím, že nezbývá než smeknout pokrývku hla­vy před Bílým domem, který přes toto vážné nebezpečí na bojové přestávky přistoupil. Sílená odvaha, kterou tím projevil americký president, se jeví ještě šíleněj­ší, vezmeme-li v úvahu, že jistá část vlivné americké veřejnosti si nebezpečí zřejmě není dosti vědoma. Soudím tak z toho, že ačkoli existuje hrozná mož­nost, že několik málo stovek miliónů ně­rozumných lidí bude skutečně žádat ve Vietnamu mír, cukrová pěna americ­ké Velké společnosti uspořádala bezsta­rostnou předvánoční merendu v newyor­ském hotelu Plaza. lnu - jak se říká - Pokoj lidem dobré vůle. Jest ovšem pravdou - i když vám je to možná fukem, jak. říkává Václav Lacina — že někteří lidé dobré vůle neměli po­koj ani v poslední měsíc roku. Mám na mysli starostu a obecní radu onoho francouzského městečka, na něž si v prosinci vyšláplo několik, tisíc místních zemědělců a pomazalo je i radnici shnilými vejci a proleženým sýrem. Rol­níci odůvodňovali tuto pozoruhodnou manifestaci jakousi zemědělskou krizí. A mám na mysli také britského mi­nisterského předsedu Wiisona, který jed­nak dostal před vánocemi velikonočně vyšleháno od ministerského předsedy Smitha z Rhodesie, a do něhož se na­vrch trefuji jacísi britští nezaměstnáni. Nezaměstnanost ve Velké Británii za­příčinila podle úsudku pana Wiisona „sheer damn laziness" - čili „zatrace­ná lenost" mnoha britských dělníků. V posledních měsících však tato lenost rapidně vzrůstá a zdá se, že ted‘ v led­nu bude v zemi už celých 750 000 le­nochů. A to je nějak moc. Vývoj názorů britského ministerského předsedy na nezaměstnanost zachytil minulý měsíc na dokumentární kresbě karikaturista Papas v londýnském The Guardian. Obrázky nepotřebuji vysvět­livky - snad jenom jednu: slovo „tole­rable" v ústech Harolda Wiisona zna­mená „snesitelná". Nezaměstnanost, sa­mozřejmě. Než - neupadejme do vitriolismu při srovnávání ekonomiky naší s ekonomi­kou vyspělých států Západu. A nechrne aspoň teď nakonec vitriol stranou sa­kumprásk: skončeme tento zahraničně­politický přehled minulého měsice minu­lého roku slovy uznání. Na jednom novoročním blahopřání, které mi došlo z království Velké Bri­tánie a Severního Irska, byla nalepena tato poštovni známka: Všimněte si té láce: za pouhé tři pen­ce se tu odesilateli dostalo jednak si­luety panující královny Alžběty, jednak portrétu nepanujícího a nejmenovaného krále. Skloňme se před smyslem pro humor, který projevila poštovni správa britské monarchie! Smysl pro humor na této úrovni je příliš vzácné koření, než aby­chom je mohli ignorovat. Na snímcích bílého motýlka (paní For­­dová, auta ve velkém, Detroit) a bílé fantasmagorie (paní Margaret Trumanová, dcera bývalého presidenta) - je jasně vidět, že účastníci večera se Vietnamu buď pouze dotkli, nebo o něm vůbec nemluvili. (medABLE

Next