Dikobraz, 1969 (Anul 25, nr. 1-52)

1969-09-16 / nr. 38

převezměte výslech! ROBERT RENCHIEY Novinové zprávy o výsleších svědků a obžalovaných při procesech vždy probouzejí to, co je ve mně nejchytřejšího. Po jejich přečtení se vždy zasnívám a představuji si, že jsem svědkem, který usedá na ono slavné vyvýšené svědecké křeslo a jestliže neznáte moje imaginární odpovědi imaginárnímu prokurátorovi (Doe versus Benchley č. j. 482 U. S. 367 398), pak přicházíte o nejinteligentnější čtení v historii amerického soudnictví. Tomuto snění se obvykle oddávám krátce poté, co jsem si přečetl záznam o nějakém procesu Třeba když právě jedu taxíkem, nebo když sedim u psacího stolu a mám spoustu práce. Nejlépe se mi o tom sni, když mám hodně práce, protože po takové ostré slovní půtce se žalobcem jsem duševně tak vyčerpán, že si musím jít lehnout. Vědomí, že jsem svého odpůrce úplně uzemnil, a imaginární gratulace mých přátel (rovněž imaginárních) se mi zdají mnohem cennější než jakékoliv množství denní lopoty. Během těchto křížových výslechů jsem vždy velice klidný. Klidný takovým sympatickým způsobem, tedy nikdy snad nějak arogantně namyšlený. Ať už můj inkvizítor je jakkoliv zuřivý (a měli byste vidět jeho tvář - je někdy úplně nachově červená!), já prostě klidně sedím, každou odpovědí ho úplně zpražím, získám si obdiv celé soudní síně a někdy dokonce i úsměv samého soudce. Ke konci mého výslechu je už mnou soudce úplně uchvácen. Oč na tom soudu vlastně jde, to mi nikdy není úplně jasné. Někdy se předmět sporu mění uprostřed výslechu, aby se mi umožnil nějaký zvláště vtipný výpad. Nemyslím, že jsem někdy obžalovaným, i když nevím, proč bych se měl cítit bezpečný, že se nikdy neocitnu před porotou svých spoluobčanů. Obvykle buďto svědčím pro svého přitele, nebo jsem prostě takový docela neosobní svědek pro někoho, koho neznám a kdo se později samozřejmě stane mým přítelem na život a na smrt. Jdu za Spravedlnosti - za Spravedlností a několika brilantními výroky odměněnými smíchem obecenstva. Přenesme se tedy přímo in medias res mého křížového výslechu, neboť pochopitelně nechci se vytasit se svými mistrovskými odpověďmi dříve, než prokurátor nebo advokát mě urazí, a samozřejmě vás těžko může urazit, když se vás prostě zeptá na jméno a adresu. V těchto věcech postupuji absolutně fair. Jestliže ten právník se mnou bude jednat slušně, já s ním budu jednat slušně. On si musí začít. Pro slušného prokurátora není povolnějšího svědka nade mne. Blíží se ke mně s úsměškem na tváři a ukazuje na mě prstem. (Často jsem uvažoval o tom, že zamířím na oplátku ukazovák na něho, ale zavrhl jsem tento nápad jako trošku drzý. Já se přece nemusím uchylovat ke klaunovským gestům.) Žalobce: „Vy si asi myslíte, že jste hrozně vtipný, že ano?“ (Zřejmě jsem právě pronesl nějakou mírně humornou poznámku, nic příliš kousavého, ale přitom tak dobrého, že jsem ho zesměšnil.) Já: „Já o tom nikdy moc nepřemýšlím.“ Ž.: „Tak vy o tom moc nepřemýšlíte, he? Nu, vypadá to tak, že pokládáte tento výslech za nějakou operetku.“ Já (velmi klidně a vlídně): „Já se prostě nechávám vést vašimi otázkami.“ (Vidíte, že to předpokládá celou záplavu pošetilých otázek z jeho strany a mých břitkých odpovědí, jež jsou zde vypuštěny, protože jsem si je dosud nevymyslil. Ale je úplně zřejmé, že jsem ho už pořádně proháněl ještě než jsem začal snít.) 2.: „Snad byste byl raději, kdybych vám dával otázky způsobem, jakým se mluví s dětmi?" Já: „Ano, bude-li to tak pro vás snadnější.“ (Úplné pandemonium smíchu v sále; předseda cítí, že musí obecenstvo napomenout, ačkoliv je zřejmé, že se baví stejně dobře jako diváci a přísedící.) Ž.: (Zuřivě) „No, dobrá. Nuže, tady máte otázku, která, myslím, je dost jednoduchá, abyste byl schopen na ni jasně odpovědět: Jak jste vlastně věděl, že je čtvrt na dvanáct, když jste spatřil obžalovaného?" Já: „Protože jsem se podíval na hodinky." i.: „A proč vlastně jste se díval na hodinky právě v ten okamžik?" Já: „Abych zjistil, kolik je hodin." Ž.: „Máte ve zvyku často se dívat na hodinky?" Já: „Ano, to je jeden ze způsobů užívání hodinek, jemuž často holduji." Z.: „Aha. A teď, nemohlo snad náhodou být čtvrt na jedenáct místo čtvrt na dvanáct, když jste se tehdy podíval na hodinky?" Já: „Ano, pane, mohlo." Ž.: „A, tak tedy mohlo být čtvrt na jedenáct?" Já: „Ano, pane. Kdybych místo v New Yorku byl v Chicagu." (Tahle odpověď není právě nejlepší. Musím vypracovat něco, co lépe sedí. Navrhuji, aby tato odpověď byla vyškrtnuta ze záznamu.) Když cítím, že odpovědi nejsou hodny mého vysokého standardu, dám si obvykle trošku pohov, a pokud mě nenapadne něco zvlášť vtipného, odročím soud na zítřek. Když mi to zase začne zapalovat, mohu ho vždycky opět svolat. Ale pokud je to možné, rád protahuji proces, dokud svému protivníkovi nezasadím poslední a konečný úder, po kterém se prakticky sviji na podlaze (snad na nějaký přijdu, než tohle půjde do tisku) a utíraje si kapesníkem čelo, mumlá: „Převezměte výslech!" Když sestupuji se stupínku, na němž je svědecké křeslo, čerstvý jako sedmikráska, ozývá se mohutný potlesk, který se soud ani nepokouší umlčet. Vlastně znám jisté soudce, kteří na mě laskavě mrkají, když kráčím do lavice. Soudci jsou, konec konců, taky jen lidi. Mám strach jen z toho, že jestli budu někdy opravdu předvolán, abych svědčil u soudu, nepoloží mi ty správné otázky. A to potom bych byl v pěkné kaši! Přeložil Luboš Johanis „Nebelspalter" - Švýcarsko „Chlapci, jak já VÓS rád vidím...!" „Punch" - Anglie „Naše strana nemá nic společného s někdejšími nacionálními socialisty.” „Dělej, zas to leze za námal" „Punch“ — Anglie MARINER VI FOTOGRAFUJE MARS „Nebelspalter“ - Švýcarsko 2