Dikobraz, 1971 (Anul 27, nr. 1-52)
1971-04-08 / nr. 14
DROBNÁ POOHLÉDNUTÍ JOSEFA DUBSKÉHO VZKŘÍŠENÍ aneb ON BYL VIRKLICH BARONEM Když zemřel s Rakouskem Procházka, zbyla tu po něm otázka: Kdopak vám, vlastenci bohatí, tu lásku k Rakousku oplatí? A lidé si mysleli: No - takový blázen snad nežije - za zločin vyplácet prémie! Ve velikonočních novinách se tenkrát objevil obrázek: Opřen 0 pustou skálu v krajině, čeká ministr financi Rašín s trakařem a s prázdným pytlem. Přichází TGM a ptá se ho: „Nač tu číháte, kolego?" — „Až se při pašijích otevřou poklady, zaberu je pro státní pokladnu." Ať řekne někdo - pověry! Ale z té osýchající pípy se něco natočit muselo. Členové pětky, jejich partaje, bývalí rakouští byrokraté - opora nového státu, vlastenecké pijavice, ti všichni po svém vzkříšení čekali a — také s pytlem . .. Kdo z principálů nereflektoval na postavení vily, zařídil mu stát v Praze aspoň byt. V rámci prvních pokusů starobního pojištění. Ministru a statkáři Udržalovi napsal jeden invalida: „Tyto dny mi byla, slovutný pane, snížena renta o 30 Kč měsíčně. Ve válce jsem přišel granátem o obě nohy, nemohu proto přijít osobně vám nabídnout jako dar ostatních 90 Kč, neboť protézu mám slíbenou — už 4 roky. Četl jsem, že vám zařizuje erár byt za 1 500 000 Kč. Raduji se, že budete tak dobře reprezentovat republiku, nebof k nám by cizinci nešli do polozbořené chalupy. Dovedu ocenit i dobrý záchod. Když žena mě v náruči nese na dvorek, nepříjemně tam fouká. Jste přece ze selského a rozumíte . . . Zříkám se tímto zbývající renty 90 Kč a račte si za ně dávat do splachovače kolínskou vodu. Přál bych si za to jen malou tabulku nad vaše dveře, aby cizinci viděli, že invalidi obětuji vše pro vlast, o niž pan Rašin pravil, že práce pro ni se neplatí." Pět let stavěl náš stát ještě, aby nemuseli zkoušet deštěm, politikům vily krásné, v nichž je všechno skvělé, jasné ... Výjimkou byla snad jen čerstvá vdova po Tusarovi, která, jak praví tehdejší básník — byla, jest a bude vždycky feš, a proto už nechtěla dělat vdovu: ... že tak rychle, honem, vysvětlit je nutno, on je virklich baronem a ji — nebude smutno. Manžel je znalcem žen a koni, cizák tělem, rodem, duši. A to je něco pro ni. Jsou oba na koni a moc jim to sluši. A dávno z Berlina se znají. Ona však leccos vi, což svádí ke křiku, že si republiku oba i osedlají. Lidé rádi četli o životě šlechty, ale na pozemkové reformě teď 1 viděli, jak se taková šlechta dělá a bobtná. A že tahle pozemková reforma nebyla jen tak pro forma, vylíčil nám také básník: Tak jsem se tam byl podívat, abych taky viděl, jakej dostal Vondřej Mašek vode dvora přiděl. Akorát jsem k tomu přišel, ale na tom fleku nevím esli bych se zkrotil, co jsem zažil zteku. Znáte přeci Maška Vondru, co má záda křivý, bůhsucf, co tam slouží pátků a šest krků živí! Vondyno přej přetáh bičem panskou čubku AU, zato mu hned z deputátu vejpověď tam dali. Když jsem přišel k vratům dvora, stál už tam houf lidu, hubovali, že dou soudy jen na chudou bídu. Pán tam z města vod ouřadu, placatou měl tašku, jářku (k sobě jenom - zticha) „Zle je s tebou, Mašku!" Velkostatkář zteky křičí, na čeleď se durdi, aby hned šli z cimry nosit na ves haraburdi. A když hrozil vyhazovem, hnuli se dva koči a těm slzy jako hráchy padaly vám z voči. Styry děti jako schůdky, s mámou křivej táta, dívali se na ten stěhunk do strašnýho bláta. Ejnu, jářku (zaseje v duchu): „Vo chudý je zájem, jak nemá bejt republika vopradovským rájem .. ." R. KrajeJ Vzkříšeni byrokracie O. Mrkvičko Není nad změnuI — „Tak co, děti, chcete ten chleba dneska suchej nebo suchý?" e MUSÍŠ SE UMĚT ROZZLOBIT. V ČEM BY JINAK BYLA CENA TVÉ DOBROTY? Schiller V posledních číslech Dikobrazu jsme otiskli ukázky z dřevorytů K. Stěcha. V našem časopise se objevují poprvé. Chceme proto seznámit s autorem naše mnohé čtenáře: zasloužilý umélec Karel Stěch, dnes třiašedesátiletý, vyrostl na periférii Českých Budějovic a dodnes patří ke kmenovým kádrům jihočeských výtvarníků. Patří však nadto mezi hlavní představitele kritického realismu všeho českého výtvarného uměni a české grafiky. Od mládí bojuje tvorbou proti nenasytnému kapitalismu, o práva jeho obětí, tvoří proto převážně ve znamení sympatií k utlačovaným a k rebelům. Zvláště kriticky k nešvarům lidské společnosti. Jako umělec i jako člověk vždy věděl, co má říci. A věděl to i v letech 1968—1969, o nichž pohotově, jako vždy, vytvořil cyklus grafických listů ze svého nekompromisního pohledu na ona zmatená léta. AMERICKÝ ZBROJÁR K. Stěch velikán Z počátku si myslili, že je to dracula. Pil lidem krev. Čím dál však poznávali, že mu nejde ani tak o cizí krev, jako spíš o vlastní slávu. Popřáli mu tedy zdání velikosti. Chodil mezi nimi rozvážně, hlavu vzhůru, prsa ven — vtělená moudrost. Jen špičky bot mu při chůzi uhýbaly do stran v neobvykle velkém úhlu. Tu a tam pronesl moudré slovo, tu a tam se blahosklonně snížil očima ke svým spolupracovníkům. — Kam se na mne hrabete, nedorostkové — četli lidé v jeho očích. Schylovali hlavy a pomalu si zvykali, že mezi nimi roste VELIKÁN. On všechno uměl, všechno ztvárnil, stvořil a přetvořil daleko lépe umněji než všichni okolo. I věci prosté, všem srozumitelné chápal lépe a hlouběji než ostatní. Je tedy samozřejmé, že i jeho odměny byly větší a hojnější. Nedorostkové okolo se museli spokojit s drobty spadlými s Jeho stolu a s úkoly, které byly pod úrovní Jeho velikosti. Takové ty všední neatraktivní, i když mnohdy pracné úkolky, bez nichž se život neobejde. Jedni je plnili rádi a pilně, aniž se starali, kam až mezitím dosáhlo moudré čelo Velikána, jiní vzhlíželi zbožně k Jeho nebetyčnosti a v touze se mu přiblížit a zalíbit podkurovali mu chválou a ujišťovali o své oddanosti. Velikán rostl. Nejdříve přerostl své spolupracovníky o hlavu, pak o dvě, o tři... Najednou, z ničeho nic zafoukal silnější vítr. Velikán se chystal rozkročit, aby snáze vzdoroval větrným poryvům. Hlavu hrdě vztyčenou nehleděl, kam šlape. V tom rozhodujícím okamžiku ho potkala ta nejbanálnější, nejzprofanovanější a nejtrapnější nehoda. Nedbale pohozené hrábě. Velikánova noha spočinula při úkroku na vzhůru trčících hrotech. Hrábě se vymrštily a konec násady klepl Velikána do nosu. Honza z pohádky ve stejné situaci zapomněl latinsky. Velikánovi naskočila na nose boulička, která se rychle zvětšovala, až najednou s tichým plesknutím praskla. Zasyčel unikající vzduch. Velikán zakolísal, poklesl v kolenou a pomalu, ale nezadržitelně klesal. Už byl stejně velký jako lidé kolem, už byl menší o hlavu, o dvě, o tři... Za chviličku zbyla na zemi jen hromádka jakési nepříjemně páchnoucí mázdry. Nebýt toho puchu, nebyli by si někteří nedorostkové zabráni do práce ani všimli, že jejich kolektiv právě opustil veliký Velikán. Vjk IN VINO VERITAS Čisté víno naliji vám . . . řek šéfovi jako chlap. Šéf si ho teď velmi váží, neb to bylo Cháteauneuf-du-Pape. ANTONÍN POKORNÝ ■ ■ ■mm 9EKBI IHI—TWF