Dikobraz, ianuarie-iunie 1975 (Anul 31, nr. 1-26)

1975-01-01 / nr. 1

2 J eden se ostýchá. Napadají jej poetické myšlenky a uvědomuje si, že mu není dáno básnické pero. Chtěl by se vyjádřit tak, aby to čtenáře do určité míry dojalo, ale neodvedlo od praktického života. Vzal na sebe přetěžký úkol — popřát do nového roku 1975. Nemyslete, není to tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Přát štěstí, zdraví, spokojenost, peníze a splnění všeho, co si sami přejete, to samozřejmě může každý. Ale přání je neproveditelné, postavené na písku, bez výhledu na zdárný výsledek. Víme co, ale nevíme kdy, kde, jak a kým bude splněno. A to je jeho nedostatek. Naši předkové to měli zřejmě daleko jednodušší. Především se museli spoléhat sami na sebe a pokud šlo o štěstí, byl tu piivník, v případě zdraví baba korenárka, spokojenost zaručovala obyčejně koza v chlívku, a peníze si snad ani nikdo moc nepřál. Mluvím o předcích z období raného feudalismu, aby bylo jasno. A to přitom nevím zcela přesně, zda si dotyční předkové vůbec uvědomovali, že nastává nový rok, který by měl být pochopitelně lepší než ten starý. samom lil vil Přiznejme si, že my to máme daleko složitější. Máme přání daleko víc a přitom jejich splnění vůbec není jen v našich rukou. Nemůžeme se spoléhat sami na sebe, ba ani na široký okruh příbuzných (ostatně, ti obyčejně v rozhodující chvíli zklamou). Jsme spojeni s celou společností svou prací, úkoly a mnozí i myšlením, zkrátka celou svou existencí. Každý náš osobní úspěch či neúspěch se nějak ve společnosti projeví. Zpětně na nás se zase projeví úspěch či neúspěch jiných jednotlivců. Jsme závislí jeden na druhém. Protože práce je společenská, musí i odpovědnost jednotlivce směřovat ke společnosti a nikam jinam. A naše tužby nemůže také splnit nikdo jiný, než společnost s naším malinkatým, ale přesto nesmírně důležitým přispěním. Myslím, že teď nezbývá nic jiného než vám všem přát, abychom dokázali dobře splnit všechny úkoly, které nám společnost dává, a splnili si tak všechna přání, kterých se nám v začátku roku dostává v hojné míře. JINDŘICH BEŠTA ... Nepřístupno! „Pátkovic jdou dneska do kina. Celá rodina." Oznámil otec ve dveřích a sundal si klobouk. „To jdou na ty Tři krvavé muže?" zeptala se maminka. „Jo, je to nepřístupný, ale voni na to jdou i s malým Jindrou." Matka zavrtěla hlavou. „Pátek mi říkal, že jejich Jindříšek je už duševně vyspělej, a tak ho berou ^ sebou." dodal otec. Rodiče odešli do kuchyně a mě poslali do pokoje. Ale stejně jsem všechno slyšel. „Náš kluk je taky vyspělej. Ať si Pátkovi nemyslej, že na takovej film může jít jenom jejich Jindřich." „A myslíš, že ještě seženeme lístky?" zapochybovala maminka. „To už nech na mně." A tak mě naši vzali do kina. U pokladny byl děsněj nával, ale otec šel dozadu za paní pokladní. Za chvíli se vrátil se třemi lístky. „Jsou do lóže, aby Pátkovic viděli, že my na to máme!" řekl otec slavnostním hlasem a šli jsme dovnitř. Film mě vůbec nebavil. Nějaký pán tam ležel s nějakou paní v posteli a kouřili. Občas si povídali a chvíli zase ne. Mně se akorát líbilo, jak kouřili. Druhý den jsme se s Jindřichem Pátkovic domluvili a každej jsme doma sebrali tatínkům cigarety. Bylo nám pak hrozné zle a maminky nám nařezaly. Ale já nevím proč? Vždyť přece říkaly, že jsme už vyspělí!? Jaroslav Pop VYŠŠÍ HLEDISKO ITALSKÉ VEĽKOBURŽOÁZIE rTĚŽKO UVĚŘIT, ŽE TOMU LETOS BUDE TŘICET LET, CO SPATŘILO SVĚTLO SVĚTA PRVNÍ ČÍSLO NAŠEHO ČASOPISU. A PROTOŽE TO BYLO PLODNÝCH TŘICET LET, CHCEME NA TOMTO MÍSTĚ PRAVIDELNĚ ZAZNAMENÁVAT JEJICH HLAVNÍ UDÁLOSTI TAK, JAK SE ODRÁŽELY NA STRÁNKÁCH DIKOBRAZU. • • • Píše se rok 1945, rok bouřlivý, ale tolik radostný pro naši zemi. Sovětská armáda osvobozuje naši republiku, nastávají první poválečné starosti. POUČENI DIKOBRAZOVI: Jindřich Plachta Toč se a vrč. můj Dikobraze. toč se a jež na všechny světové strany. Nebylo vhodnější chvíle k vybafnutí na Udí. jako je dnes. Jen se rozhlédni, jak má ten svět po válce hlavu rozcuchanou. Jen se podívej, jak jedni hlavičku všemi mastmi mazanou honem přejedou demokratickým hřebínkem, aby pěšinka jakžtakž držela. Nesmíš se ovšem potom, ty učesaný, poškrábat, když to, co pod pomádou zůstalo, za chvíli kouše, a buď rád, že to zvenčí vypadá apartně. Jsou místa, že i pánské kotletky velí nechat. ba dokonce i kníreček pod nosem se hodně nosí. Jsou však také místa na světě, že najdou odvahu hned celou hlavu zbavit vší a místo ulízané pěšinky češou rovnou dálnici, tnu, každý kraj má svou módu a podle ní se parádí. Bude to krása na zemi až všichni přiznáme jeden vkus, který nám jako lidem opravdu sluší. • „ Vy jste ten nový zaměstnanec?" „Ano, ale dřív si zvyknu, když mě budete platit jako starého." • Spousta lidi si u sklenky alkoholu neustále prohlupuje své vědomosti. •••••••••••••••••••••••••••••••••v „Ale, kluci našli tigra, tak si ho přitáhli a teď si hrají na zoologickou zahradu." Ondřej Sekora Rodinné odposlechnuto vyneslo padesátikorunovou prémii Miladě Minaříkové z Louňovic. V televizi běží napínavý film. Manžel sedí v křesle a mohutným chrápáním ruší poslech rodiny. „Franto, jdi si lehnout na gauč." Muž s námahou otevře jedno oko a zabrumlá: „Nemohu, tam bych usnul." gdPo sl®ch nuto Karel Aubrecht Rabin: „Není pravda, že chceme arabské státy diskriminovat. Vždyť tam posíláme naši nejlepší techniku z dovozu." Opravená moudrost Co na srdci, to i na jazyku ... ale ne vždycky v hlavě. • Lež má krátké nohy ... ale velké břicho. Kde není žena, není ani rodina ... a nejsou ani problémy. • Lépe je uklouznout nohou nežli jazykem ... který není pojištěn. • Chceš-li někoho poznat, dej mu do ruky moc ... a pěknou osobní sekretářku. -an J ..Chystáš se na hokej?" „To jsme zvědavi, do kolikátého to letos vydržíš."