Dikobraz, ianuarie-iunie 1978 (Anul 34, nr. 1-26)

1978-01-04 / nr. 1

jak se děla krásno Co je vlastně krásno? Lyrik řekne: „Oh, to je přece oro­sená pavučinka, která se po ránu zatřpytí na louce." „Houby pavučinka," zabručí prozaik. „Orosený plzeňský, to je pravý krásno." Plácáte oba, říkáme my, poučení. Na to opravdové krásno musíte sklouznout asi tak třicet metrů pod Prahu. Pove­­de-li se vám to a dostanete se do míst, kde se upravují staniční tunely pro metro, máte vyhráno. Jste na tom správném místě, kde se vyrábí krásno. Dokonce ve velkém a v termínech, ba i plán se plní. Račte rozumět: každá profese má pochopitelně svá odborná i slangová názvosloví. Poznali jsme to i tady v pod­zemí a velice se nám to líbilo. Mezi pracovníky Strojinvestavu, v závodě lehké prefabrikace, jsou určitě kromě techniků i bás­níci. Neboť krásno je jakýsi terminus technicus pro konečnou podobu staničních tunelů. Až tedy někdy dole v metru mimoděk pohlédnete nad sebe — spatřili jste KRÁSNO. Ale to není jedi­ný mile neobvyklý termín. Vězte, že montéři, kteří se protáhnou podzemím hned po razičích, dělají také DEŠTNÍK. To je ochra­na proti prosakování vody, řečeno hodně stručně a prachsakra laicky. Jiné termíny jsou přímo z oblasti anatomické. Na tunelo­vou konstrukci se montují různé desky. Takové čtverce. Těm vypouklým se říká PRSA, vydutým — ANTIPRSA. Nesmí však vzniknout dojem, že práce pod zemí spočí­vá v hraní se slovíčky. To vůbec ne. Dole se toho moc nenamlu­ví. Když člověk musí dělat celý den s rukama nad hlavou, zpra­vidla nemá při tom na nějakou lehkou konverzaci o nové opeře náladu. To zvolna pochopili i dva novináři ve vypůjčených holín­kách a erárni přílbě, kteří se v tunelu třásli lezavým chladem a klopýtali a zakopávali o co se dalo. „To víte, riviéra tady zrovna není," řekl jeden z parťá­ků. „Večer tu necháš koženou aktovku a do rána je plesnivá jak pěkně uleželej rokfór. A když se dýl sváří, tak je tady taky moc hezky." Měl pravdu. Třicet metrů pod Prahou určitě není pro­sluněná pláž. Fičí tu a ze stropů crčí voda. A tak s náležitým respektem hledíme na ty chlapíky na lešení, kteří často až jede­náct hodin denně montují krásno. „Co koukáte?" řekl parťák a znalecky mrkl na naše po­stavy. „To dá rozum, tady dole je práce pro pořádnýho mužský­­ho. Ale má to jednu obrovskou výhodu, chlapci. Není tu takovej blázinec jako v těch ulicích nad námi." Tak nám znovu jaksi došlo, že vlastně stojíme kdesi hluboko pod rušným Václavským náměstím, v tunelu, v němž se zanedlouho ozve ono známé UKONČETE NÁSTUP, DVEŘE SE ZAVÍRAJÍ. A že se brzy svezeme novou trasou našeho metra, na tom mají zásluhu i tihle montéři s rukama nad hlavou. Napsal JIRI BARTOŠ Kreslil MILOS KANSKY

Next