Hlas Revoluce, 1970 (XXIII/1-52)

1970-11-21 / No. 47

I generálové odcházejí 9. 11. 1970 ZEMftEL i CHARLES de GAULLE Po F. D. Rooseveltovi. J. V. Stalinovi a Win­­stonu Churehillovi odešel poslední z předsta­vitelů vedoucích států protihitlerovské koalice i I v dobí druhá svítové války, Charles de Gaulle. Narodil se roku 1890. |ako mladý důstojník prodílal první svítovou válku a po jejím skončení, v letech 1920 — 21 působil ve francouzské expediční ar­mádě v Polsku a bojoval proti mladému Sovětskému Rusku. Pak učil jako profesor na vojenské akademii v Saint Cyru, pracoval nějaký čas ve štábu svého bývalého velitele pluku, hrdiny od Verdünn Henribo Philippa Petaina V letech 1932 až 1937 byl členem skupiny odborníků, která připravovala plá­ny na obranu Francie. V této funkci často jednal i s důstojníky českosloven­ského generálního itábu. Dokazoval, že Maginotova linie, do které francouz ský štáb vkládal veškeré naděje, v moderní válce neobstojí a žádal o urychle­né vybudování tankového vojska. V něm. jistě správně, viděl jednoho z roz hodujících činitelů moderního válečného zápolení. Roku 1937 byl plukovník de Gaulle jmenován velitelem jednoho z mála tankových pluků. V r. 1940 byl jmenován nejmladším francouzským generálem. Zanedlouho však i Fran­cie byla poražena a rozdělena na dvě části. Séfem ve Vichy se stal bývalý Gaullňv velitel, zatím co generál se v brit­ském asylu postavil do čela výboru „bojujících Francouzů“, jeho situace byla nezáviděníhodná. Opíral se o vlastenecké důstojníky v řadě kolonii, ale vel­ké množství kolonií zůstávalo věrno vládě Petaina, to znamená, že kolaboro­valo s Němci. Z nacistického zajetí na KBnigsteinu, nedaleko českosloven ských hranic uprchl generál Giraud. představitel staré francouzské vojenské školy. Gtěk přes celou nacisty obsazenou Evropu mu vynesl ostruhy hrdiny. A de Gaullovi vyrostl nový konkurent. V roce 1942 se s ním rozdělil o moc Ve stejném roce. 29. září 1942. v den výročí Mnichovské konference zasílá předseda Francouzského národního výboru v Londýně. Charles de Gaulle, spo­lu s pozdějším francouzským velvyslancem v Moskvě, v té době národním komisařem zahraničních věcí Mauricem Dejeanem. notu československé exilo­vé vládě, ve které potvrzuje neplatnost Mnichovské dohody od samého začátku. Dne 8. listopadu 1942 se vylodily spojenecké jednotky v Alžíru, kde byl guvernérem Petainnvy vlády admirál Darlan. Ten se svémi jednotkami nej­dříve kladl vojskům, ve kterých měli převahu Američané odpor, ale pak ka­pituloval. Za Darlanem stála většina francouzských jednotek v Alžíru a v Tu­nisu. Pro spojence, zejména pro Američany byl důležitou osobou. Bez ohledu na názor Francouzského národního výboru, byl Darlan jmenován šéfem ci­vilní správy v severní Africe. De Gaullovi vyvstal nový konkurent a v řadách jeho přívrženců vzrůstalo hnutí proti ..kolaborantskému admirálovi". Proto byl jmenován novém velitelem francouzských vojsk generál Giraud. Teprve po půlroce se přestěhoval do Alžíru Charles de Gaulle. Tím se za­čaly generálovy neúspěchy proměňovat v rychlou cestu vpřed. Již 3. června 1943 stojí v čele Francouzského výboru národního osvobození, který je o půl roku později uznán spojenci za francouzskou vládu, již předtím měl úzké spojení s hnůtfm odporu duma od ledna 1943 prostřednictvím Fernanda Gre­­niera i s francouzskými komunisty. V roce 1944 se francouzské jednotky zúčastnily invaze do Normandie a bylo věcí osobní prestiže de Gaulla, že to byla francouzská Leclercova di­vize, která ještě před příchodem Američanů, za pomoci partyzánů, mesi ni­miž byla většina komunistů, osvobodila Paříž. 10. prosince 1944 pak podepisuje de Gaulle smlouvu o spojenectví a vzá­jemné pomoci s SSSR. V lednu roku 1946 odchází r funkce premiéra z protestu proti návrhu de­mokratické ústavy. V roce 1953 pro vnitřní rozpory odchází i z vedoucích pozic jím založené strany RPF — Sdružení francouzského lidu. Uchyluje se na starý zámek Colombey-les-Deux-Eglises, asi dvě stě kilometrů od Paříže, píše paměti. Nevzdává se však politického života docela. Každý týden jezdí do Paříže, přijímá návštěvy na svém zámku. . V roce 1958 vypukl za podpory parašutistů v čele s generálem Jacquesem Massu puč fašizujících kruhů z řad důstojnického sboru. V Alžíru přistává de Gaullův zmocněnec Léon Delbecqne a 9. května vydává heslo: „Zelené světlo na třináctého!“ a jeho šéf prohlašuje: „Jsem připraven převzít pravo­moci republiky!“ Francouzský lid měl na vybranou: buď vládu fašistických důstojníků z Alžíru anebo hrdinu protifašistického odboje v čele vlády. Vo­lil druhou alternativu, ačkoliv ani tu orvní nezlikvidoval. President Coty pověřil generála sestavením vlády. 1. července 1958 pronesl novopečený premiér šestiminutnvý projev v Rourhonském paláci. Pro plné moci pro Alžírsko a reformu institucí hlasovalo 329 poslanců. Mezi 224 hla­sy proti byli i komunisté. Začal rež:m osobo* moci. válka v Alžírsko. Od května 1958 do května 1969 byl de Gaulle v čele Francie. Nejdříve jako premiér, pak jako president. 29. května 1968 přestupuje na letišti Issv-les Monltneaux nedaleko Paříže z automobilu Citroen, pnzn. značky 278 ČW 75. (Generál byl vlastenec — jez­dil vždy jen v autech francouzské vérnbyl do vrtulníku. Helikoptéra míří na východ a přistává v Raden Radenú. Zatím co v Paříži demonstrují masy proti presidentovi, přijímá ho zde velitel francouzských okupačních jednotek v zá­padním Německu. Není jím nikdo jiný. než běvaiy protagonista alžírského puče, parašutistický generál Jacques Massu. Před deseti lety znamenalo jejich setkání převzetí moci, v roce 1968 abdikaci. Třicet let hrál odchovanec vojenské akademie v Salnt-Cyru, plukovník tan kových vojsk nejmladší francouzský generál, premiér, soukromník a zase premiér a president Charles de Gaulle významnou úlohu v životě Francie. Je na historicích aby jí s odstupem času zhodnotili. Ale jedno je jisté — ge­nerál Charles de Gaulle je součástí evropských dějin dvacátého století. -jam- Setkání jsou setkání, kterými se mezi lidmi obnovuj a utvrzuji osobni a přátelské vztahy. Jsou jiná, která nemají jen osobní charakter, ale na kterých si přátelé potvrzují, te jsou spolu i nadále na stejné ideové základné a le dosud nena dešel éas, který by dovoloval ode­jit do ústraní. Tuto skutečnost jsem st znovu ovéřil v posledních dnech, kdy jsme se seSli s kama­­rádem-koncentráčnikem T. Ftnkem z Lč/rachu /NSRj, funkcionářem VVN. Byli jsme spolu nékolik dní a vzpomínali jsme na minulá léta. Do našeho rozhovoru se však čím dále. tím neodbytněji tlačila poli­tická přítomnost. Cítili jsme, le ještě nejsme chodící kronikou ve­terány. kteří nemají k dnešku co říci. Kdo jiný nel my cítíme na­­néhavost otázek míru v Evropě, ve světě. Kdo jiný má ne'sn prá­vo, ale i povinnost bránit všemi silami, aby se til nikdy nevrátily doby. které znamenaly útisk vše­ho lidského a které přivodily smrt miliónů lidí na celém světě během druhé světové války. Přátelé v NSR cítí svoji povin­nost při kaidé přílelitosti zdůraz­nit, le v jejich myšlení se nic ne­změnilo a le jsou v našem bojt s námi. Kamarád Fink přivezl na důkaz svého přátelství sazentci rů­­le, vypěstované v Lörachu, do rů­žového sadu v Udicích a předal ji tam s. Jarošové přt setkáni Ra­­vensbrilckých len. Setkání a pře­dání růle byli přítomní generální tajemník ČS SPB s Krutina a ge­nerální tajemník ČSPB s. Pašek. Právě tak uctil přítel Fink jménem své organizace VVN v Lórachu pa­mátku umučených v Terezině, k je­­ftchl památníku pololll květiny. Kdyl se loučil a přál nám všem zdraví a úspěchy v práci, hovořil nejen za sebe, ale za organizaci přátel, kteří v NSR jsou protivá­hou agresivních landsmanschnftů a nositelů nacistických myšlenek, těch, kteří jsou stále překálkou spolupráce a dorozumění mezi ná­rody Evropy a tím i její bezpeč­ností. Miloslav KOPERNICKÝ Právě tu noc na 7. listopadu, kdy 211etý Eckehard Weil vypálil dvě střelv do těla mladého sovětského příslušníka stojícího čestnou stráž u památníku padlých hrdinů v západním Berlíně, zhanobili komplicové německého neona­­cisty mimo jiné i stěny nedalekého Mozartova pavilónu, jak ukazuje foto­grafie. NÁVŠTĚVY v TEREZINĚ Přesto, že turistická sezóna již vlastně skončila, bylo v říjnu v Pa­mátníku Terezín stále živo. 7, hro­madných návštěv je třeba jmenovat vojenské delegace států Varšavské smlouvy, delegaci z Cerkaské oblasti SSSR a skupinu kulturních pracov­níků Čs. lidové armády. Malou pev­nost navštívila také čtyřicetičlenná delegace památníku protifašistické­ho odboje býv. koncentračního tá­bora Sachsenhausen z NDR. Tato návštěva je počátkem užší spoluprá­ce obou památníků. jam TAKÉ „SVĚDEK“ Člověk nemůže věřit svému sluchu a žasne nad zprávou, že v KZ Flossen­­biirgu prý nebyli žádní političtí věz­ní, ale pouze zločinci z povolání, a že tam nebyl nikdy žádný vězeň umučen. To totiž prohlásil bývalý SS lékař to­hoto koncentráku dr. Fritz Baader před soudem ve Frankfurtu n. M. k dobru obžalovaného KZ lékaře Lu­­case Že dr. Baader vypráví takové pohádky je pochopitelné. Dělá tak ve svém zájmu. Ale není možné po­chopit, že existuje soud, který tyto „svědecké výpovědi“ poslouchá a ja­ko takové uznává. K1 Spolková vláda je rozhodnuta defi­nitivně vyřešit odškodnění obětem nacismu v socialistických zemích, ze­jména obětem pseudolékařských po­kusů. V říjnu byla zahájena jednání s Macfarskem, v němž se předpokládá vyplacení částky 6,25 miliónů marek. Macfarští občané obdrželi již indivi­­duelně přes Mezinárodní červený kříž 9,7 miliónů marek. Individuelní náhrady polským ob­čanům činí 21 miliónů marek. I zde Je spolková vláda připravena zahájit jednání, náhrady by měly být ve výši cca 60 miliónů marek. Pro ČSSR bylo na individuelních náhradách vyplaceno 2,5 miliónů ma­rek. Na základě mezivládní dohody byla ČSSR poukázána náhrada pro oběti pokusů ve výši 7,5 miliónů marek. Jugoslávie obdržela již v r. 1963 konečnou sumu 8 miliónů marek. K1 »W« neznamená odboj J. Grigorjov uveřejnil 4 listopa­du v moskevské Pravdě obsáhlou reportál o neofašistickom řádění ve Würzburgu. V jejím úvodu píše o svém prvním setkání s neoja­­šisty ul cestou tam, v pověstném Spessartu, polepeném černými a červenými plakáty s novým fašis­tickým symbolem W. U „tisícile­tého dubu“ se sovětský reportér setkal s podivným mulíkem, který měl na klopě odznak s tými W. Nejinak tomu bylo 31. října ve řvoucím nejméně třítisícovém da­vu v přeplněné wiirzburské Fran­kenhalle, kterou f. Grigorjov popi­suje: „Tato budova se nepodobá oněm moderním městským sálům, které jsou v mnoha městech po­staveny ze skla a betonu. Frankeh­­halle zvenčí připomíná konírnu, uvnitř pak — miniaturu mnichov­ského bürgerbräuhausu, pivnice, kde kdysi řádili hitlerovci. I v tom­to smyslu je Frankenhalle místem velmi symbolickým, protole byla kolébkou nového extrémistického hnutí W, col rozšifrováno zname­ná Widerstand, odpor, odboj..." Popis sálu pokračuje: Všude transparenty proti „zrádcům", vlaj­­ky nejrůznějších revanšistických skupin, plakáty o „záchraně vlas­ti", na balkóně nad pódiem ve­liká mapa hitlerovské říše zahr­nující československá a polská území... Deset neofašistických organizací v čele s pověstnou „Akcí Odra—Nisa“ uspořádalo to­to „nadstranické“ shromáždění proti stranám vládní koalice, jel ‘uznávají evropskou realitu. Proti „výprodeji německých práv", proti moskevské smlouvě, „proti politi­ce dobrovolného německého po­drobení Sovětskému svazu". A v předsednictvu zasedají staří zná­mí esesáci, funkcionáři NDP, Adolf von Thadden. Esesáci s chápavým úsměvem přijímají omluvu „za­neprázdněného" Franze Josefa Strausse — vědí, že duchem je stejně přítomen, ale le není vhod­né. aby se tentokrát osobně expo­noval. A zatím před sálem de­monstrující sociálně demokratičtí studenti a mladí dělníci pálí fa­šistické noviny a letáky a~ vyz"Cf­­vají k boji proti ,,W". Rozjařeni neonacisti však bez jakéhokoliv úředního povolení táhnou večer městem pěkně po hitlerovskú, s planoucími pochodněmi, a poli­cie mlčky přihlíží. Nemůžeme však souhlasit s tím, že revanšisti navíc zneužívají po­jmu udboj. který byl a je hnutím vlastenců, a to i německých vlas­tenců, proti hitlerismu a všem formám fašismu. Je to jen zlovol­ný, zákeřný pokus zmást veřejnost zaměňováním pojmů. Žádné W tedy není a nemůže být symbolem odboje; u nás bylo po porážce nacistů symbolem zá­keřných werwolfů a tím zřejmě je ve skutečnosti i dnes. Mezi civili­zovanými národy a moderními stá­ty však tyto metody nemohou ob­stát. Je doba mírových jednání, k nimž je ochoten i náš stát jako rovný s rovnými; ovšem jednání musí být upřímná a čestná. B. P. gin á š rozhovor! (Pokračování se str. 1) Přitom SRM jakožto představi­telka lidí, ktgří si přejí mír, se několikrát přímo obracela — a učinila tak také při svém posled­ním zasedání 16. al 18. října t.r. v Dillí — k OSN, aby se oprav­du podle Charty národů snažila působit k udržení míru a k osvo­bození lidí z koloniálního útlaku. Je pravda, že OSN v tomto smě­ru udělala málo, a 'to hlavně pro­to, že byla pod vlivem USA a je jích hlasovací mašinérie. • Jak se na těchto výsledcích činnosti SRM podílejí českoslo­venští obránci míru? Čs. mírový výbor od svého za­čátku spolupracoval se SRM na široké škále úkolů. Všechny pod­niky a náměty vidy podporoval a podle svého vlastního přesvěd­čení jsme se vždy snažili doká­zat, te národy Československa opravdu mír milují a za něj boju­jí. Stockholmská i berlínská vý­zva byly široce mezi naším lidem publikovány, takže lidé se na těch­­\o akcích podíleli z vlastního hlas revoluce 47/70 přesvědčení. Očastnilt jsme se ak­tivně vždy početnými delegacemi všech kongresů, a shromáždění, která SRM pořádala, af již v Ří­mě, ve Varšavě, ve Vídní, v Bu­dapešti, Stockholmu, Leningradě či v Moskvě. Z posledních akcí pokládáme za významnou tu. kterou vyhlásilo předsednictvo ČS NF a Cs. mírový výbor proti agresi USA v Indočíně. Ráno 23. září t. r. vyšlo prohlášení těchto institucí v denním tisku, a již odpoledne jsme dostávali indi­viduální t kolektivní souhlasné telegramy a dopisy — do konce října jich bylo přes 4500. • jaké je dnes naše zastoupe­ní ve Světové radě míru? Máme jednoho člena v předsed­nictvu SRM /je jím prof. Lukáš, pozn. red.) a členy SRM jsou dá­le prof. D. Krno, prof. A. Stejskal akad■ V. Turzo a doc. V. Vyšo­­hlíd. je to velmi slušné početní zastoupeni, přihlédneme-li k počtu obyvatel naší republiky. Předšed nictvo SRM se schází 2 až 4krát do roka, pléna se scházejí každý druhý rok. Příští bude v květnu 1971. Náš mírový výbor jakožto spo­lečenské hnutí je podporován a spolupracuje s Národní frontou, čímž je vlastně vyjádřen jednotný politický postoj a postup mírové­ho hnutí. Ne v každé zemi, ze­jména na západě, je mírové hnu­tí takovýmto způsobem vládními činiteli podporováno. Poněvadž politika naší vlády, strany, NF je mírovou politikou, zastávají naši delegáti vždy jednoznačně na svě­tovém fóru politiku míru. • Které úkoly našich obránců mfru jsou dnes nejaktuálnější? Naše mírové hnutí se po nebla­hých letech 1968—69 samo kon solidovalo. Připravujeme na 16. prosince konferenci, na které po analýze bude volen nový Cs. mí­rový výbor. Již dosavadní vedeni si položilo za úkol navázat v mi­nulých dvou letech porušené vzta­hy k mírovým výborům socialis­tických zemí. Za rok 1970 fsme na vzájemných setkáních se všemi vý­bory obránců míru socialistických zemí tyto styky obnovili a bude me v nich dále upřímně pokračo­vat a prohlubovat je. Chceme při­spět ke správnému pochopem le­ninské mírové politiky, což jsme ukázali v březnu t. r. na leninském symposiu v Tatrách. Dalším úkolem, na který klade­me velikou váhu, je práce s mlá deží, kterou chceme dělat ve spo­lupráci s SSM a též i na školách, kde naši členové mohou jako uči­telé děti pro obranu míru správně vychovávat. Česká mírová rada např. uspořádala výstavu obrazů dětí na téma Děti a mír. Výstava měla velký úspěch. Chceme ji ja­ko putovní postoupit jak někte­rým našim městům, tak do spřá­telených zemí. Uvažujeme dále o uspořádání společných táborů mládeže, na nichž by se za pomoci SSM i našich členů setkávala naše mládež s mládeži socialistických zemí a vlastním poznáváním by se upevnilo přátelství mezi nimi. Práci s mládeží pokládáme za dů­ležitý a zodpovědný úkol. A pak se chceme v oboru eko­nomiky starat o to, aby se ty na­še závody, průmyslově a zeměděl­ské, které nesou čestný název Ob ránců míru, staly příkladem v poc­tivé a dokonalé práci a přispěly tak ke zlepšení národohospodářské situace, le to ono staré heslo, věč­ně živé: Buduj vlast, posílíš mír. • Protifašističtí bojovníci obránci míru mají společné cí a le Byly vyjádřeny 7. září t. r také podepsánfm Dohody o spo lupráci mezi ČSPB a Českou mírovou radou, jak se díváte na vizi- . této dohody? Podle mého názoru to bylo vel­­mi štastné rozhodnuti, poněvadž Svaz protifašistických bojovníků sdružuje lidi, kteří poznali dobře, co je fašismus a válka. Právě oni mohou být proto členům mírové­ho hnulí vydatnou pomocí k po­učování a v přesvědčování při boji za mír. lsem přesvědčen, že tento příklad pomůže mírovému hnutí navázat podobné dohody o spolu­práci i s dalšími organizacemi, které mají tentýž cíl. • Mohl byste na závěr říci na šim čtenářům své osobní vy­znáni? Myslím, že povolání lékaře, kte­rý se snaží celý svůj život bojo­vat proti nemoci a smrti, musí jednoznačně vést do tábora míru. Když jsem v roce 1948 viděl zni­čenou Wroclaw a později Varšavu, ořivedlo mě to k aktivní práci me­zi obránce míru A celou tu dobu dodnes se snažím, pokud mé síly stačí, boj za mír všude propago­vat. Jistě mě k tomu vede vedle těchto všeobecných důvodů i to, že denně vidím rodící matky a té právě pro ně a pro jejich děti je iřeba vybudovat svět bez válek. dt S3

Next