Hlas Revoluce, 1970 (XXIII/1-52)
1970-11-21 / No. 47
I generálové odcházejí 9. 11. 1970 ZEMftEL i CHARLES de GAULLE Po F. D. Rooseveltovi. J. V. Stalinovi a Winstonu Churehillovi odešel poslední z představitelů vedoucích států protihitlerovské koalice i I v dobí druhá svítové války, Charles de Gaulle. Narodil se roku 1890. |ako mladý důstojník prodílal první svítovou válku a po jejím skončení, v letech 1920 — 21 působil ve francouzské expediční armádě v Polsku a bojoval proti mladému Sovětskému Rusku. Pak učil jako profesor na vojenské akademii v Saint Cyru, pracoval nějaký čas ve štábu svého bývalého velitele pluku, hrdiny od Verdünn Henribo Philippa Petaina V letech 1932 až 1937 byl členem skupiny odborníků, která připravovala plány na obranu Francie. V této funkci často jednal i s důstojníky československého generálního itábu. Dokazoval, že Maginotova linie, do které francouz ský štáb vkládal veškeré naděje, v moderní válce neobstojí a žádal o urychlené vybudování tankového vojska. V něm. jistě správně, viděl jednoho z roz hodujících činitelů moderního válečného zápolení. Roku 1937 byl plukovník de Gaulle jmenován velitelem jednoho z mála tankových pluků. V r. 1940 byl jmenován nejmladším francouzským generálem. Zanedlouho však i Francie byla poražena a rozdělena na dvě části. Séfem ve Vichy se stal bývalý Gaullňv velitel, zatím co generál se v britském asylu postavil do čela výboru „bojujících Francouzů“, jeho situace byla nezáviděníhodná. Opíral se o vlastenecké důstojníky v řadě kolonii, ale velké množství kolonií zůstávalo věrno vládě Petaina, to znamená, že kolaborovalo s Němci. Z nacistického zajetí na KBnigsteinu, nedaleko českosloven ských hranic uprchl generál Giraud. představitel staré francouzské vojenské školy. Gtěk přes celou nacisty obsazenou Evropu mu vynesl ostruhy hrdiny. A de Gaullovi vyrostl nový konkurent. V roce 1942 se s ním rozdělil o moc Ve stejném roce. 29. září 1942. v den výročí Mnichovské konference zasílá předseda Francouzského národního výboru v Londýně. Charles de Gaulle, spolu s pozdějším francouzským velvyslancem v Moskvě, v té době národním komisařem zahraničních věcí Mauricem Dejeanem. notu československé exilové vládě, ve které potvrzuje neplatnost Mnichovské dohody od samého začátku. Dne 8. listopadu 1942 se vylodily spojenecké jednotky v Alžíru, kde byl guvernérem Petainnvy vlády admirál Darlan. Ten se svémi jednotkami nejdříve kladl vojskům, ve kterých měli převahu Američané odpor, ale pak kapituloval. Za Darlanem stála většina francouzských jednotek v Alžíru a v Tunisu. Pro spojence, zejména pro Američany byl důležitou osobou. Bez ohledu na názor Francouzského národního výboru, byl Darlan jmenován šéfem civilní správy v severní Africe. De Gaullovi vyvstal nový konkurent a v řadách jeho přívrženců vzrůstalo hnutí proti ..kolaborantskému admirálovi". Proto byl jmenován novém velitelem francouzských vojsk generál Giraud. Teprve po půlroce se přestěhoval do Alžíru Charles de Gaulle. Tím se začaly generálovy neúspěchy proměňovat v rychlou cestu vpřed. Již 3. června 1943 stojí v čele Francouzského výboru národního osvobození, který je o půl roku později uznán spojenci za francouzskou vládu, již předtím měl úzké spojení s hnůtfm odporu duma od ledna 1943 prostřednictvím Fernanda Greniera i s francouzskými komunisty. V roce 1944 se francouzské jednotky zúčastnily invaze do Normandie a bylo věcí osobní prestiže de Gaulla, že to byla francouzská Leclercova divize, která ještě před příchodem Američanů, za pomoci partyzánů, mesi nimiž byla většina komunistů, osvobodila Paříž. 10. prosince 1944 pak podepisuje de Gaulle smlouvu o spojenectví a vzájemné pomoci s SSSR. V lednu roku 1946 odchází r funkce premiéra z protestu proti návrhu demokratické ústavy. V roce 1953 pro vnitřní rozpory odchází i z vedoucích pozic jím založené strany RPF — Sdružení francouzského lidu. Uchyluje se na starý zámek Colombey-les-Deux-Eglises, asi dvě stě kilometrů od Paříže, píše paměti. Nevzdává se však politického života docela. Každý týden jezdí do Paříže, přijímá návštěvy na svém zámku. . V roce 1958 vypukl za podpory parašutistů v čele s generálem Jacquesem Massu puč fašizujících kruhů z řad důstojnického sboru. V Alžíru přistává de Gaullův zmocněnec Léon Delbecqne a 9. května vydává heslo: „Zelené světlo na třináctého!“ a jeho šéf prohlašuje: „Jsem připraven převzít pravomoci republiky!“ Francouzský lid měl na vybranou: buď vládu fašistických důstojníků z Alžíru anebo hrdinu protifašistického odboje v čele vlády. Volil druhou alternativu, ačkoliv ani tu orvní nezlikvidoval. President Coty pověřil generála sestavením vlády. 1. července 1958 pronesl novopečený premiér šestiminutnvý projev v Rourhonském paláci. Pro plné moci pro Alžírsko a reformu institucí hlasovalo 329 poslanců. Mezi 224 hlasy proti byli i komunisté. Začal rež:m osobo* moci. válka v Alžírsko. Od května 1958 do května 1969 byl de Gaulle v čele Francie. Nejdříve jako premiér, pak jako president. 29. května 1968 přestupuje na letišti Issv-les Monltneaux nedaleko Paříže z automobilu Citroen, pnzn. značky 278 ČW 75. (Generál byl vlastenec — jezdil vždy jen v autech francouzské vérnbyl do vrtulníku. Helikoptéra míří na východ a přistává v Raden Radenú. Zatím co v Paříži demonstrují masy proti presidentovi, přijímá ho zde velitel francouzských okupačních jednotek v západním Německu. Není jím nikdo jiný. než běvaiy protagonista alžírského puče, parašutistický generál Jacques Massu. Před deseti lety znamenalo jejich setkání převzetí moci, v roce 1968 abdikaci. Třicet let hrál odchovanec vojenské akademie v Salnt-Cyru, plukovník tan kových vojsk nejmladší francouzský generál, premiér, soukromník a zase premiér a president Charles de Gaulle významnou úlohu v životě Francie. Je na historicích aby jí s odstupem času zhodnotili. Ale jedno je jisté — generál Charles de Gaulle je součástí evropských dějin dvacátého století. -jam- Setkání jsou setkání, kterými se mezi lidmi obnovuj a utvrzuji osobni a přátelské vztahy. Jsou jiná, která nemají jen osobní charakter, ale na kterých si přátelé potvrzují, te jsou spolu i nadále na stejné ideové základné a le dosud nena dešel éas, který by dovoloval odejit do ústraní. Tuto skutečnost jsem st znovu ovéřil v posledních dnech, kdy jsme se seSli s kamarádem-koncentráčnikem T. Ftnkem z Lč/rachu /NSRj, funkcionářem VVN. Byli jsme spolu nékolik dní a vzpomínali jsme na minulá léta. Do našeho rozhovoru se však čím dále. tím neodbytněji tlačila politická přítomnost. Cítili jsme, le ještě nejsme chodící kronikou veterány. kteří nemají k dnešku co říci. Kdo jiný nel my cítíme nanéhavost otázek míru v Evropě, ve světě. Kdo jiný má ne'sn právo, ale i povinnost bránit všemi silami, aby se til nikdy nevrátily doby. které znamenaly útisk všeho lidského a které přivodily smrt miliónů lidí na celém světě během druhé světové války. Přátelé v NSR cítí svoji povinnost při kaidé přílelitosti zdůraznit, le v jejich myšlení se nic nezměnilo a le jsou v našem bojt s námi. Kamarád Fink přivezl na důkaz svého přátelství sazentci růle, vypěstované v Lörachu, do růžového sadu v Udicích a předal ji tam s. Jarošové přt setkáni Ravensbrilckých len. Setkání a předání růle byli přítomní generální tajemník ČS SPB s Krutina a generální tajemník ČSPB s. Pašek. Právě tak uctil přítel Fink jménem své organizace VVN v Lórachu památku umučených v Terezině, k jeftchl památníku pololll květiny. Kdyl se loučil a přál nám všem zdraví a úspěchy v práci, hovořil nejen za sebe, ale za organizaci přátel, kteří v NSR jsou protiváhou agresivních landsmanschnftů a nositelů nacistických myšlenek, těch, kteří jsou stále překálkou spolupráce a dorozumění mezi národy Evropy a tím i její bezpečností. Miloslav KOPERNICKÝ Právě tu noc na 7. listopadu, kdy 211etý Eckehard Weil vypálil dvě střelv do těla mladého sovětského příslušníka stojícího čestnou stráž u památníku padlých hrdinů v západním Berlíně, zhanobili komplicové německého neonacisty mimo jiné i stěny nedalekého Mozartova pavilónu, jak ukazuje fotografie. NÁVŠTĚVY v TEREZINĚ Přesto, že turistická sezóna již vlastně skončila, bylo v říjnu v Památníku Terezín stále živo. 7, hromadných návštěv je třeba jmenovat vojenské delegace států Varšavské smlouvy, delegaci z Cerkaské oblasti SSSR a skupinu kulturních pracovníků Čs. lidové armády. Malou pevnost navštívila také čtyřicetičlenná delegace památníku protifašistického odboje býv. koncentračního tábora Sachsenhausen z NDR. Tato návštěva je počátkem užší spolupráce obou památníků. jam TAKÉ „SVĚDEK“ Člověk nemůže věřit svému sluchu a žasne nad zprávou, že v KZ Flossenbiirgu prý nebyli žádní političtí vězní, ale pouze zločinci z povolání, a že tam nebyl nikdy žádný vězeň umučen. To totiž prohlásil bývalý SS lékař tohoto koncentráku dr. Fritz Baader před soudem ve Frankfurtu n. M. k dobru obžalovaného KZ lékaře Lucase Že dr. Baader vypráví takové pohádky je pochopitelné. Dělá tak ve svém zájmu. Ale není možné pochopit, že existuje soud, který tyto „svědecké výpovědi“ poslouchá a jako takové uznává. K1 Spolková vláda je rozhodnuta definitivně vyřešit odškodnění obětem nacismu v socialistických zemích, zejména obětem pseudolékařských pokusů. V říjnu byla zahájena jednání s Macfarskem, v němž se předpokládá vyplacení částky 6,25 miliónů marek. Macfarští občané obdrželi již individuelně přes Mezinárodní červený kříž 9,7 miliónů marek. Individuelní náhrady polským občanům činí 21 miliónů marek. I zde Je spolková vláda připravena zahájit jednání, náhrady by měly být ve výši cca 60 miliónů marek. Pro ČSSR bylo na individuelních náhradách vyplaceno 2,5 miliónů marek. Na základě mezivládní dohody byla ČSSR poukázána náhrada pro oběti pokusů ve výši 7,5 miliónů marek. Jugoslávie obdržela již v r. 1963 konečnou sumu 8 miliónů marek. K1 »W« neznamená odboj J. Grigorjov uveřejnil 4 listopadu v moskevské Pravdě obsáhlou reportál o neofašistickom řádění ve Würzburgu. V jejím úvodu píše o svém prvním setkání s neojašisty ul cestou tam, v pověstném Spessartu, polepeném černými a červenými plakáty s novým fašistickým symbolem W. U „tisíciletého dubu“ se sovětský reportér setkal s podivným mulíkem, který měl na klopě odznak s tými W. Nejinak tomu bylo 31. října ve řvoucím nejméně třítisícovém davu v přeplněné wiirzburské Frankenhalle, kterou f. Grigorjov popisuje: „Tato budova se nepodobá oněm moderním městským sálům, které jsou v mnoha městech postaveny ze skla a betonu. Frankehhalle zvenčí připomíná konírnu, uvnitř pak — miniaturu mnichovského bürgerbräuhausu, pivnice, kde kdysi řádili hitlerovci. I v tomto smyslu je Frankenhalle místem velmi symbolickým, protole byla kolébkou nového extrémistického hnutí W, col rozšifrováno znamená Widerstand, odpor, odboj..." Popis sálu pokračuje: Všude transparenty proti „zrádcům", vlajky nejrůznějších revanšistických skupin, plakáty o „záchraně vlasti", na balkóně nad pódiem veliká mapa hitlerovské říše zahrnující československá a polská území... Deset neofašistických organizací v čele s pověstnou „Akcí Odra—Nisa“ uspořádalo toto „nadstranické“ shromáždění proti stranám vládní koalice, jel ‘uznávají evropskou realitu. Proti „výprodeji německých práv", proti moskevské smlouvě, „proti politice dobrovolného německého podrobení Sovětskému svazu". A v předsednictvu zasedají staří známí esesáci, funkcionáři NDP, Adolf von Thadden. Esesáci s chápavým úsměvem přijímají omluvu „zaneprázdněného" Franze Josefa Strausse — vědí, že duchem je stejně přítomen, ale le není vhodné. aby se tentokrát osobně exponoval. A zatím před sálem demonstrující sociálně demokratičtí studenti a mladí dělníci pálí fašistické noviny a letáky a~ vyz"Cfvají k boji proti ,,W". Rozjařeni neonacisti však bez jakéhokoliv úředního povolení táhnou večer městem pěkně po hitlerovskú, s planoucími pochodněmi, a policie mlčky přihlíží. Nemůžeme však souhlasit s tím, že revanšisti navíc zneužívají pojmu udboj. který byl a je hnutím vlastenců, a to i německých vlastenců, proti hitlerismu a všem formám fašismu. Je to jen zlovolný, zákeřný pokus zmást veřejnost zaměňováním pojmů. Žádné W tedy není a nemůže být symbolem odboje; u nás bylo po porážce nacistů symbolem zákeřných werwolfů a tím zřejmě je ve skutečnosti i dnes. Mezi civilizovanými národy a moderními státy však tyto metody nemohou obstát. Je doba mírových jednání, k nimž je ochoten i náš stát jako rovný s rovnými; ovšem jednání musí být upřímná a čestná. B. P. gin á š rozhovor! (Pokračování se str. 1) Přitom SRM jakožto představitelka lidí, ktgří si přejí mír, se několikrát přímo obracela — a učinila tak také při svém posledním zasedání 16. al 18. října t.r. v Dillí — k OSN, aby se opravdu podle Charty národů snažila působit k udržení míru a k osvobození lidí z koloniálního útlaku. Je pravda, že OSN v tomto směru udělala málo, a 'to hlavně proto, že byla pod vlivem USA a je jích hlasovací mašinérie. • Jak se na těchto výsledcích činnosti SRM podílejí českoslovenští obránci míru? Čs. mírový výbor od svého začátku spolupracoval se SRM na široké škále úkolů. Všechny podniky a náměty vidy podporoval a podle svého vlastního přesvědčení jsme se vždy snažili dokázat, te národy Československa opravdu mír milují a za něj bojují. Stockholmská i berlínská výzva byly široce mezi naším lidem publikovány, takže lidé se na těch\o akcích podíleli z vlastního hlas revoluce 47/70 přesvědčení. Očastnilt jsme se aktivně vždy početnými delegacemi všech kongresů, a shromáždění, která SRM pořádala, af již v Římě, ve Varšavě, ve Vídní, v Budapešti, Stockholmu, Leningradě či v Moskvě. Z posledních akcí pokládáme za významnou tu. kterou vyhlásilo předsednictvo ČS NF a Cs. mírový výbor proti agresi USA v Indočíně. Ráno 23. září t. r. vyšlo prohlášení těchto institucí v denním tisku, a již odpoledne jsme dostávali individuální t kolektivní souhlasné telegramy a dopisy — do konce října jich bylo přes 4500. • jaké je dnes naše zastoupení ve Světové radě míru? Máme jednoho člena v předsednictvu SRM /je jím prof. Lukáš, pozn. red.) a členy SRM jsou dále prof. D. Krno, prof. A. Stejskal akad■ V. Turzo a doc. V. Vyšohlíd. je to velmi slušné početní zastoupeni, přihlédneme-li k počtu obyvatel naší republiky. Předšed nictvo SRM se schází 2 až 4krát do roka, pléna se scházejí každý druhý rok. Příští bude v květnu 1971. Náš mírový výbor jakožto společenské hnutí je podporován a spolupracuje s Národní frontou, čímž je vlastně vyjádřen jednotný politický postoj a postup mírového hnutí. Ne v každé zemi, zejména na západě, je mírové hnutí takovýmto způsobem vládními činiteli podporováno. Poněvadž politika naší vlády, strany, NF je mírovou politikou, zastávají naši delegáti vždy jednoznačně na světovém fóru politiku míru. • Které úkoly našich obránců mfru jsou dnes nejaktuálnější? Naše mírové hnutí se po neblahých letech 1968—69 samo kon solidovalo. Připravujeme na 16. prosince konferenci, na které po analýze bude volen nový Cs. mírový výbor. Již dosavadní vedeni si položilo za úkol navázat v minulých dvou letech porušené vztahy k mírovým výborům socialistických zemí. Za rok 1970 fsme na vzájemných setkáních se všemi výbory obránců míru socialistických zemí tyto styky obnovili a bude me v nich dále upřímně pokračovat a prohlubovat je. Chceme přispět ke správnému pochopem leninské mírové politiky, což jsme ukázali v březnu t. r. na leninském symposiu v Tatrách. Dalším úkolem, na který klademe velikou váhu, je práce s mlá deží, kterou chceme dělat ve spolupráci s SSM a též i na školách, kde naši členové mohou jako učitelé děti pro obranu míru správně vychovávat. Česká mírová rada např. uspořádala výstavu obrazů dětí na téma Děti a mír. Výstava měla velký úspěch. Chceme ji jako putovní postoupit jak některým našim městům, tak do spřátelených zemí. Uvažujeme dále o uspořádání společných táborů mládeže, na nichž by se za pomoci SSM i našich členů setkávala naše mládež s mládeži socialistických zemí a vlastním poznáváním by se upevnilo přátelství mezi nimi. Práci s mládeží pokládáme za důležitý a zodpovědný úkol. A pak se chceme v oboru ekonomiky starat o to, aby se ty naše závody, průmyslově a zemědělské, které nesou čestný název Ob ránců míru, staly příkladem v poctivé a dokonalé práci a přispěly tak ke zlepšení národohospodářské situace, le to ono staré heslo, věčně živé: Buduj vlast, posílíš mír. • Protifašističtí bojovníci obránci míru mají společné cí a le Byly vyjádřeny 7. září t. r také podepsánfm Dohody o spo lupráci mezi ČSPB a Českou mírovou radou, jak se díváte na vizi- . této dohody? Podle mého názoru to bylo velmi štastné rozhodnuti, poněvadž Svaz protifašistických bojovníků sdružuje lidi, kteří poznali dobře, co je fašismus a válka. Právě oni mohou být proto členům mírového hnulí vydatnou pomocí k poučování a v přesvědčování při boji za mír. lsem přesvědčen, že tento příklad pomůže mírovému hnutí navázat podobné dohody o spolupráci i s dalšími organizacemi, které mají tentýž cíl. • Mohl byste na závěr říci na šim čtenářům své osobní vyznáni? Myslím, že povolání lékaře, který se snaží celý svůj život bojovat proti nemoci a smrti, musí jednoznačně vést do tábora míru. Když jsem v roce 1948 viděl zničenou Wroclaw a později Varšavu, ořivedlo mě to k aktivní práci mezi obránce míru A celou tu dobu dodnes se snažím, pokud mé síly stačí, boj za mír všude propagovat. Jistě mě k tomu vede vedle těchto všeobecných důvodů i to, že denně vidím rodící matky a té právě pro ně a pro jejich děti je iřeba vybudovat svět bez válek. dt S3