Hlas Revoluce, 1978 (XXXI/1-25)

1978-01-07 / No. 1

1-1978 — zahrania — boj proti neofašismu — zahraničí — boj proti neofašismu — K iamnEm— Upliynulý rok byl obdobím pokračujícího procesu uvolňováni mezi­národního napětí, v němž se dařilo odrážet pokusy protimírových sil záporně ovlivnit politiku některých kapitalistických zemi a narušit do­savadní chod mezinárodních vztahů. Bylo to patrně především na důle­žitých mezinárodních fárech, iakými byly např. bělehradská schůzka či 32. zasedáni Valného shromážděni OSN nebo vídeňská konference 0 sníženi vojsk v Evropě aj. Bělehradská schůzka probíhala ve znamení iniciativních návrhů so­cialistických států na zabezpečení míru a mírová spolupráce všech SVĚT . . NA ROZHRANÍ ROKU evropských zemí. Cs. delegace velmi aktivně vystupovala proti poku­sům některých západních představitelů o různé provokace v otázce tzv. lidských práv. Na letošním Valném shromážděni OSN věnovala CSSR zvláštní pozor nost otázkám odzbrojen) a problémům sociálním a hospodářským Oň kazem autority, které se naše republika v této mezinárodni organizaci těší, je skutečnost, že CSSR byla zvolena za nestálého člena Rady bez­pečnosti — vrcholného orgánu, který rozhoduje o zachováni míru ve světě. Cs. delegát byl v roca 1977 předsedou druhého nejvýznamnělšiho orgánu OSN — Hospodářské a sociální rady. CSSR uvítala a podporuje nejnovějšf sovětské návrhy k posílení procesu uvolněni, které počátkem listopadu přednesl Leonid 1. Brežněv. jde zvláště o návrh, aby se zasta­vila výroba jaderných zbraní, veškeré zkoušky s nimi včetně podzem­ních a aby bylo vyhlášeno dočasné moratorium na jaderné pokusy pro mírové účely. V těsném sepětí s celkovým úsilím všech socialistických států e za­chováni a prohloubeni míru byla čs. zahraniční politika vedena i ve dvoustranných vztazích. Koncem roku 1977 udržovala naše republika diplomatické styky se 122 státy, byla členkou 80 mezinárodních vlád nich a 1200 nevládních organizací. Praha byla často místem, kam při­jížděli šéfové států, ministři, parlamentní delegace a představitelé spo­lečenských organizaci mnoha zemi všech kontinentů A naopak čs de legace vycestovaly loni do mnoha zemí světa, kam byly pozvány a uví­tány. Naše politika vycházela v tomto směru z přesvědčení, že kon­struktivní dvoustranná vztahy jsou neoddělitelnou součásti celkového systému mezinárodních vztahů a účinným prostředkem prohlubováni mezinárodní spolupráce a řešení mezinárodních problémů na základě důvěry a porozumění. To všechno jsou dobré základy, na nichž budeme pokračovat v mí­rovém úsilí v roce 1978 Na prahu roku 1978 se Československo jako pevná součást světové socialistické soustavy těš! důvěře a úctě sncia listických zemi a je důstojným partnerem pro mnohé státy s odlišným společenským zřízením. O příznivých vyhlídkách CSSR do nového roku hovořil ve svém novo­ročním projevu generálni tajemník OV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák. Zdůraznil, Že již 32 let žije naše vlast i ostatní země Evropy v míru. což |e výsledkem důsledné mírové politiky států so­cialistického společenství, která odpovídá životním zájmům lidu všech zemí. „Ve světě je leště dost rizik, napětí i nebezpečných konfliktních situací,“ pokračoval dále Gustóv Hnsák. „Roste však převaha sil spo­lečenského pokroku, sil nsllnjících o mírové řešení problémů Proto 1 v mezinárodní oblasti se díváme se střízlivým optimismem do bn­­doucnosti.“ VÁLEČNÝ ZLOČINEC V OHŇOVÉ ZEMI Podle zprávy argentinského časo­pisu „La Semana“ objevil spolupra­covník tohoto listu válečného zločin­ce Walters Rauffa v městě Punta Are­nas na nejjižnějším cípu Chile, kde je prý ředitelem rybářského podniku. Walter Rauft je našim čtenářům znám. Přinesli jsme o něm zprávu v roce 1975, kdy působil jako poradce chil­ské vojenské junty při budováni tajné chilské policie, zvané OINA a při rea­lizaci krutého policejního teroru je­jím prostřednictvím. Dal zde k dispo­zici své znalosti a zkušenosti, které získal v nacistické době v Německu. V Interview se spolupracovníkem listu „La Semana“ Rauff mimo jiné pri. 11 1: „Jsem válečný zločinec, ale Jsem nevinný. Ve válce bojujeme a zabíjí­me, protože k tomu dostáváme roz­kazy a protože chceme zvítězit. Mu­sili byste prožít válku, abyste pocho­pili, co pojmy »zabít, masakrovat, vraždit« ve skutečnosti znamenají. Tady nezbývá žádný čas pro city.“ Dále Rauff řekl, že nechce válku ospravedlňovat a že chce, aby lidé pochopili, že dnes v 71 letech myslí jinak, než myslil tehdy před 38 lety. Dále řekl: „Přesto se za to, co Jsem byl a co Jsem, nestydím. Zdůrazňuji, že nechci ospravedlňovat válku, ale podle svého názoru vinen nejsem.“ Abychom pochopili, nakolik se Rauff skutečně změnil a jak mysl! Ji­nak, než před 38 lety, krátce zopa­kujme některá fakta z Jeho života a podíváme se na Jeho nedávnou a snad l současnou činnost. Walter Rauff se narodil roku 1906 v městě Köthenu v Anhaltsku. neda­leko Dessavy, tedy v dnešní NDR. Jako osmnáctiletý vstoupil do němec­kého válečného námořnictva, kda se mj. seznámil s Beinhardem Heydri­­chem. Jako vedoucí technických slu­žeb úzce spolupracoval s pověstným Adolfem Elchmannem. Podle zjištění Ústředny pro stihání nacistických zlo­činů v Ludwtgsburgu zúčastnil se 21. záři 1939 konference vedoucích pra­covníků RSHA, SD a pohotovostních Jednotek SS (Einsatzgruppen), kterou svolal Heydrich a na níž byl řešen tzv. „polský problém“. Bylo usneseno provést v průběhu příštích tři a Čtyř týdnů rozsáhlou zatýkací akci, pro niž byli podle připravených listin vy­bráni polští učitelé, hudebnici, kněžl a důstojnici, zkrátka příslušníci pol­ské inteligence. Málokdo ze zatčených se vrátil živ. V roce 1965 označil tehdejší bonn­ský ministr spravedlnosti Walter Bu­cher (FDP) Rauffa za Jednoho z nej­­důležltějšlch válečných zločinců, pro­tože Je zodpovědný za konstrukci a použiti tzv. zplynovacích vozů. Byl podle Buchera vinen z vraždy nejmé­ně v 97 000 případech. Při prooesu s Adolfem Elchmannem v Jerusalemě označil Bucher Rauffa jako zodpověd­ného za konstrukci a využiti vozidel, zvláště zhotovených pro zplynováni lidi pomoci výfukových plynů. Tyto vozy byly pak použity nejen v Polsku a v Sovětském svazu, ale I Jinde, do­­dtonce 1 v severní Africe, pro vražděni civilního obyvatelstva, zejména židů. O aktivní účasti Rauffově při tomto vraždění existuje nemálo dokladů. Uvedeme pouze jeden. Dne 18. května 1942 hlásil jeden z Rauffových podřízených Dr. Becker svému náčelníku Rauffovl, Jaké záva­dy se vyskytuji při použiti zplynova­cích vozů. „Použiti plynu se obyčejně nepro­vádí korektně. Aby akci skončil co nejdříve, stlačí řidič plynovou páku docela dolů. Tlm lidé určení k po­pravě, umírají smrtí zadušením a ni­koli, Jak je plánováno, smrti uspáním. Mole příkazy způsobily, že přesným použitím pák smrt přichází rychleji a v”znl klidně usnou. Již se nevysky­tují strhané obličeje a exkrementy ja­ko dříve.“ Takováto hlášení dostával pan Rauff jako velitel oddělení velmi často. Jak známo, zmizely v Chile v poslední době stovky politických vězňů beze stop. Kdoví zda tu poradce chilské tajné policie nevyužil svých někdejších zkušeností? Po roce 1945 se Rauffovl podařilo uniknout cestou přes severní Afriku do Ecuadoru a odtud do Chile. Po­mohla mu zřejmě tajné pomocná or­ganizace bývalých esesáků, která se ve své dnešní podobě nazývá HIAG. V Chile žije od 1949 se svou rodinou. Od roku 1952 začala po něm pátrat státní prokuratura v Hannoveru. Roku 1955 byly úřady v Německé spolkové repu­blice na Rauffa upozorněny, když sl podal u finančního ředitelství v Düs­seldorf žádost o pensi.' Žádosti vyho­věno nebylo, ale Rauff v té době pen­­sl již věru nepotřeboval. Byl zástup­cem a pak 1 spolumajitelem jakési zá­­padoněmecké exportní firmy. Byl prý také, podle vlastního tvrzení, mezitím již třikrát v NSR na návštěvě. Teprve v prosinci roku 1962 se spolková vlá­da odhodlala podat žádost o vydání vá­lečného zločince Rauffa; byla však chilskými úřady zamítnuta. Rauff byl tehdy sice v Chile zatčen, ale vzápětí opět propuštěn. Po pádu vlády Lidové Jednoty Sal­vadora Allenda se dal Rauff k dispo­sici novému fašistickému vojenskému režimu v Chile. Pomáhal — jak Jsme Již uvedli — vytvářet tajnou policii D1NA a radil jí v její práci. Před 38 lety se pan Rauff vymlouval na vyšší rozkazy, zatímco dnes se v tomto smě­ru vymlouvat nemůže. Nikdo ho nenu­til, vše dělal dobrovolně. Je živým dů­kazem, že fašismus dosud žije a že Je i ve svých starých představitelích vážným nebezpečím pro celé lidské pokolení všude na světě. SPOKOJENĚ ŽIJÍ DÁL Časopis Der Freiwillige, který Je v NSR vydáván tzv. Pomocným sdru­žením bývalých příslušníků útvarů SS (HIAG). napsal, že členové tohoto sdruženi uspořádali v prosinci 1977 118 „přátelských setkáni“ Za jede­náct měsíců roku 1977 se konalo přes padesát setkáni bývalých esesáků Při těchto srazerh šlo především o „péči o zachován: tradic útvarů SS“, a o „oslavu vojenských výkonů“ příslušníků těchto Jednotek za druhé světové války. Mnozí důstojnici zápa­­doněmeckého bundeswehru sl tvto schůze nenechali ujit a účastnili se Jich lako čestní hosté. Setkáni bývalých příslušníků SS, která byla, lak známo, rozsudkem Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku z roku 1946 odsouzena Jako zločinecká organizace, byla mj. uspořádána v Glessenu, Hannoveru, Koblenzl, Hamburku a Augsburgu. ★ četní esesáčťf vrahové které fran­couzské úřady odsoudtlv v nepřl*om­­nostl, žiji v Německé spolkové re­publice. časopis Der Spiegel se zmiňuje na-přiklad o Ernstu Halnrlchtsohnovl, který byl u vrchního velitel# nacistic­ké bezpečnostní služby ve Francii v roce 1942 odborným poradcem v od­děleni pro „řešeni židovské otázkv“ a podílel se na deportaci desetitisíců židů, kteří skončili v osvětímských plynových komorách Heinrirhtsohn je nyní starostou v bavorském městě BOrgstadt. Časopis dále uvádí bývalého Šéfa hitlerovského bezpečnostního koman­da Medcheho, který nese spoluodpo­vědnost za masakr v departmentu Cher kde 26 židů bylo zaživa shoze­no do studně Merdche nyní žile v Kbnlgstetnu poblíž Frankfurtu lako penzista. V Kolíně nad Rýnem žíle též jako penzista bývalý esesšrký vyšší důstojník Llschka. kterého pa­řížský vojenský soud odsoudil v ne­přítomnosti k doživotnímu žaláři a to pro účast na deportaci 80 000 židů a rukojmí. ps- Nebezpečné hračky „Hnědá vlna“ v Německé spolkové republice se nezastavuje ani před dět­mi. Dosvědčovala to předvánoční na­bídka hraček v západonémeckých ob­chodech a velkých obchodních do­mech. Například firma Revel) zařadila do své nabidky stavebnice tzv. histo­rických modelů zbrani — tanků a le­tadel s hákovými kříži a jinými fašis­tickými emblémy. Nepokrytě revan­­šistická je společenská hra mnichov­ského nakladatelství Aufbau, v níž se jako názvy uvádějí Sudety, Slezsko, Východní Prusko a Pomořany. Hitle­rovu „geniální vojenskou strategii“ si mohou děti zopakovat v hrách Avalon Hill. V návodu pro „ruské tažení“ se uvádí: do května 1943 má německý hráč dobýt Leningrad, Moskvu a Sta­lingrad. jiná hra glorifikuje Romme­­lovo polní tažení v Africe. -ps- Nepříliš optimistický obrázek přinesl z NSR Die Tat na prahu nového roku. Text pod nim zněl: Tělce ozbrojená policie, symbol „silného státu“. Blázniví teroristé dávali záminky pravicovým extrémistům JlRl BELSKÝ 0, Tannenbaum aneb Trojský kůň Kreslil Miloš VOLF ST ;.!i HF.QZSA Hlstorte Je učitelkou ilvota. To platilo ve starém Rímé a platí to t o současnosti. V loňském roce uplynulo sté výročí narození hra­deckého rodáka dr. Rudolfa Lodg­­mana von Auen Inar. 21. prosince 18771, německého nactonaltsty a revanšlsty le dodnes varuflcím pří­kladem revanšlsmu. Doktor Rudolf Lodgman z Auen se stal vypjaté nactonálním politi­kem a poslancem za německou na­cionálni stranu Byl předním před­stavitelem tzv. neqattvtsmu, ně­meckého směru, zaměřeného proti spolupráci v rámci Československá republtky. Jíž v dobách existence starého Rakouska byl Lodgman aktivně činný v německém národním hnutí. V roce 1906 převzal vedeni Svazu německých okresů v Cechách. O pět let pozděil byl zvolen poslancem říšské rady, ve které se uplatňo­val především o otázkách národ­nostních. Neblahá Lodgmanova úloha se plně projevila o době vzniku sa­mostatné CSR o roce 1918. Hned 29 října 1918 se ve Vldnt sešil ně­mečtí posland z českých zemi a vyhlásili vytvoření provincie „Deutschböhmen‘ z českých pohra­ničních území. Ustavili sl o Liberci tzv. zemskou vládu v čele s R. Pa­­cherem a po jeho odchodu do ra­kouské vlády právě s Lodgmanem. Tato „provincie' spolu s třemt brzy nato vzniklými dalšlmt, měla patřit k Rakousku. Lodgman vyjed­nával l o pomoc z Německa. Vláda CSR rychle zakročila, a 14 prosin­ce padl t Liberec. Lodgmanova „vláda“ uprchla přes Německo do Vidně. Ovšem I v zahraničí pokra­čoval Lodgman o protičeskosloven­­ské propagandě. Rozhodnutím mírové konference byla rakouská vláda nucena kromě jiného zrušit oficiální styky s ně­meckou emigraci z CSR a rozpus­tit tzv. zemskou vládu pro „Deutschböhmen'. Československá vláda umotnila naopak Lodgmano-VI beztrestný návrat do CsŘ, Lodgman a jeho stoupenci I po­tom ovšem setrvávali na negativis­tickém a nacionalistickém stano­visku. Po neúspěchu ve volbách ro­ku 1925 však odešel dr. Rudolf Lodgman von Auen do politického ústrani. Ze své politické minulosti se však vůbec nepoučil. To se plně projevilo po skončeni 2. světové války. V letech 1948 at 1959 půso­bil lako „mluvčí“ revanštsttckého sudetoněmeckého „krajanského sdružení“ a v letech 1952 ai 1954 dokonce ve funkci jeho předsedy, len pokročilý věk byl příčinou de­finitivního konce Lodgmanovy ne­gativní politické úlohy. Závěrem nezbývá net konstato­vat, že ani královéhradecký rodák dr. Rudolf Lodgman von Auen, ant jiní revanšlsté a jejich ochránci nemohou nic změnit na reálně sku­tečností. Naše hrantce jsou trvale a zcela oprávněně zajištěny. Odrá­­ll se v tom I naše velké poučení z nedávné světové t naší hlstorte. VLADIMÍR SKALOUD

Next