Hospodářské Noviny, leden-červen 1971 (XV/1-25)

1971-02-26 / No. 8

Ministr zdravotnictví ČSR doc. dr. JAROSLAV PROKOPEC Posílit první linii Zdravotnictví nepatřilo dosud k oblastem, jejichž problematikou jsme se podrobněji zabý­vali. je to však nepochybně sféra, která se dotýká nejvlastnějšfch zájmů každého jednotliv­ce, a přitom má nemalý vliv na celou společnost i její hospodářskou aktivitu. Navíc je tu ještě jeden nanejvýš důležitý fakt, který jsme si ovšem zvykli namnoze pokládat za holou samozřejmost: v socialistickém zdravotnictví, v jeho obecně dostupné a bezplatné léčebné péči předstihla naše praxe většinu ostatních oblastí a přiblížila se asi nejvíce cílové rovině, ke které naše společnost směřuje. Z problémů, obtíží a nedostatků, které se časem v našem zdravotnictví projevily, lze tudíž čerpat širší poučení, především z jejich analýzy a ná­vrhů, jejichž realizace má přinést společnosti s nejmenšími náklady co největší a nej­rychlejší prospěch. Požádali jsme proto o rozhovor nového ministra zdravotnictví CSR tíoc. MUDr. Jaroslava Prokopce. Problémy, obtíže a nedostatky máme, tvrdit opak by bylo strkat hlavu do písku. Ale jsou to pouze jednotlivosti, ne­týká se to obecných principů. Netýká se to ani úkolů a cílů, které pro naší sféru formulovaly stranická usnesení a materiály. Na těch se nemusí dodnes pranic měnit — naopak, jde o to, aby se jednoznačně interpretovaly a dů­sledně prosazovaly do praxe. V minulosti to rozhodně ne­bylo pravidlem. Co považujete za hlavni nedostatek? Skutečnost, že to, co zdravotnictví každému jednotlivci 1 celé společnosti poskytovalo, nebylo adekvátní prostřed­kům, které společnost na tento účel věnovala. Nebyly a nejsou to prostředky malé — značně převyšuji částky, kterými pracující přispívají na léčebně preventivní péči v přímých daních. Musíme mít přitom na paměti, že jde o čistě spotřební sféru, nic se v ní nevyrábí ani nerepro­­dukuje. V celém světě se ovšem projevují snahy vyjádřit národohospodářský efekt zdravotnické péče, s jejich vý­sledky se však prozatím nedá průkazně a jednoznačně ope­rovat. Nevylučuji, že se v tomto směru dostaneme dále — za předpokladu důkladné teoretické přípravy. Hlavní obtíž půjde však asi těžko překonat: hodnotu lidského života a zdraví lze sotva vyjádřit v korunách, stejně jako se lidské štěstí nedá měřit na metry. Kromě toho jsem přesvědčen, že podobné argumenty mohou mít zásadní významy leda v kapitalistické společnosti. Pro socialistické zdravotnictví musí platit zásada, poskytnout každému co nejlepší péči na nejvyšši možné úrovni, pochopitelně že při plném re­spektování potřeb a podle možností celé společnosti. Ten­to základní princip jsme už před lety nejen přijali, ale také realizovali. Ale jak jsem už řekl, celkový efekt neod­povídal vloženým prostředkům — ať už s ohledem na sub­jektivní spokojenost jednotlivců, tak na efekt společenský a jeho odraz v ideové a koneckonců politické sféře. Příčiny? V obecné poloze obdobné, jaké působily v ostatních ob­lastech: neujasněnost koncepce, nedbání konkrétních pod­mínek, ze kterých jsme vycházeli, nedůsledná realizace správně vytyčených programů a oportunní sklouzávání na cestu nejmenšího odporu, zkrátka vše, s čím se setkáváte v Jiných výrobních i nevýrobnlch oborech a co důkladně rozebralo nové vedení strany v publikovaných materiálech. I zdravotnictví je součástí společenského mechanismu a lo­gicky se tam musely promítnout tendence, které známe od­jinud. Nemalé prostředky se rozdrobily, rozdělovaly se mnohdy lehkomyslně a často nikoli podle, potřeb společ­nosti, ale podle zájmů jednotlivých medicínských oborů, skupin ba i jednotlivců. Výsledkem byl naprosto extenzív­ní vývoj celé sféry, extenzívní systém léčebně preventivní péče, a to jak po stránce organizační, tak i odborné. Konkrétně? Myslím, že jsme naši medicínu přespecializovali. Rozvi­nuli jsme řadu úzce zaměřených oborů, vychovali pro ně stovky namnoze vynikajících odborníků a vytvořili jsme z nich centra, která se mohou namnoze chlubit mezinárod­ně puncovanou pověstí. Současně jsme však podcenili zá­kladní služby. Dostali jsme se takřka do podobné situace, Jako kdybychom chtěli uspokojit průměrného občaíía tím, že mu budeme ve výběrových restauracích nabízet exklu­zivní speciality — a přitom obyčejný chléb byste nikde nedostali. O všeobecné úrovni zdravotní péče nemůže ni­kdy rozhodovat jednotlivé, jakkoli vynikající centrum: o té rozhoduje základní článek — a tím je první linie styku pacienta s lékařem, to jsou obvodní, územní a závodní lé­kaři spolu s odbornou ambulantní službou na poliklinikách. Není to jistě žádný objev; ví se to už dávno a nejednou se to i u nás proklamovalo. Přesto se však zdravotnické obvody staly postupně slabým článkem celé naší soustavy léčebně preventivní péče. Atraktivnost práce obvodního lé­kaře klesala rok po roce a současně s tím i její společen­ská prestiž. Důsledkem toho je na jedné straně skutečnost, že průměrný občan nemá důvěru, pokud se se svým, třeba sebebanálnějším neduhem nedostane do krajské nebo aspoň větší okresní nemocnice. Na druhé straně je to pak nespokojenost lékařů v terénu, kteří pochopitelně trpce nesou, jestliže se jejich povolání zvrhlo v určitý druh úřa­dování. V plánu je tedy rehabilitace praktického lékaře? Máte-li na mysli zlepšení jeho společenské prestiže, pak o to se bude muset postarat každý sám. Prestiž ve společ­nosti se nedá nadekretovat — ta vzniká jako výslednice společenských vazeb a řídí se tím, jak kdo společnému prospěchu slouží a přispívá. Naším úkolem i plánem je od­stranit objektivní překážky, které obvodnímu lékaři více nebo méně bránily, aby v plné šíři mohl vykonávat své skutečné povolání a plnit poslání, k němuž ho zavazuje lékařská etika. To je i v nejvlastnějším zájmu každého pacienta i celé společnosti. Kdyby obvodní lékař skutečně vyšetřoval a ošetřoval případy, které je schopen sám zvládnout, většinu pacientů bychom ušetřili onoho smutně proslulého putování od Petra k Pavlovi, nekonečného čeká­ní a nejednou i zbytečného šikanování. Národní hospodář­ství bychom ušetřili většiny ztrát, které vyplývají z neustá­le rostoucí, biologicky nezdůvodněné pracovní neschopnos­ti. Výsledky našeho průzkumu totiž ukazují, že nemocný se v průměru začíná léčit teprve čtvrtého dne poté, kdy poprvé navštívil lékaře. Jestliže nám v posledních letech procento pracovní neschopnosti tak výrazně vzrostlo, není to tím, že lidé častěji stůňou, ale proto, že jejich nemoc trvá déle. A trvá déle nikoli proto, že by šlo o vážnější onemocnění — všechna dostupná fakta svědčí spíše o opa­ku. Hlavní příčinu je nutno hledat v provozních nedostat­cích našeho zdravotnictví,' v tom, že jsme nevytvořili dů­sledně diferencovanou péči podle závažnosti jednotlivých případů. Jen ty nejvážnější a nejsložitější je nutno vyšetřit a ošetřovat na samém hrotu pyramidy diferenciovaných služeb, v špičkově vybavených specializovaných centrech. Ze sta pacientů to jsou nanejvýš dva tři. Dobrých osmde­sát pět procent všech nemocných se obrací na obvodního lékaře s obtížemi málo závažného rázu, které by mohl vy­šetřit 1 léčit sám. Namísto toho mu předpisy velí poslat člověka s ječným zrnem k očaři, se znečištěným zvukovo­dem k ušaři a nešťastník, který se nemůže posadit, proto­že na hýždi uzrál furunkl, si musí vysedět frontu před ordinací chirurga. Je třeba, aby běžnou diagnózu dělal obvodní lékař přímo na místě a totéž platí o banálních zákrocích, které se snad všude na světě dělají dodnes v každé ordinaci. Stačí však k tomu blok s recepty a stetoskop? Jinak se totiž může obvodní lékař zpravidla po­chlubit už jenom diplomem internisty I. stupně, nepočítáme-li sestru píchající injekce. Je samozřejmé, že tento stav musíme postupně změnit. Obvodní, územní i závodní lékař musí dostat k výkonu svého terapeutického poslání dostatečnou pravomoc, pa­třičné vzdělání a ovšem i nezbytné vybavení. To ovšem předpokládá investice, zvýší se tím ná­klady. Nikoli. Na tom může stát leda ušetřit. Vybavit každou ordinaci jednoúčelovými pomůckami tak, al«ř se v ní mohly provádět drobné výkony na moderní, kvalifikované a pro pacienta bezpečné úrovni, na to není třeba zvyšovat re­sortní rozpočet ani o korunu. Týká se to i dnes už jedno­duchých a levných indikátorových pomůcek k stanovení diagnózy. Nevidím ani rozumného důvodu, proč bychom neměli dát lékařům v odlehlejších obvodech k dispozici přenosné elektrokardiografy, aby mohli přímo u lůžka roz­hodnout, zda se jedná vskutku o infarkt myokardu anebo 0 jinou, sice bolestivou, ale nezávažnou příhodu. Dnes musí nemocného odvézt sanitka k vyšetření i několik desítek kilometrů daleko a to není vždy bez rizika. Přitom přenos­né elektrokardiografy sami vyrábíme, někdy nevíme, co si s nimi počít — a dáme-li je do dvou nebo tří set obvodů, kde je potřebují, nebude to stát víc než jedno jediné větší dovezené zařízení pro resortní výzkum. Řekl jsem hned v úvodu, že prostředky, které společnost do naší sféry vkládá, jsou velmi značné, a my v současné chvíli nemů­žeme žádat víc. Jde pouze o to, těchto prostředků využít s co největší efektivitou. Totéž platí i o pracovních silách. Musíme si uvědomit, že např. pokud jde o počet lékařů připadajících na 1000 obyvatel, jsme už dnes předstihli stav, jaký plánují nejvyspělejší kapitalistické státy včetně nedávno tak velebeného Švédska až za deset ba i více let. Jiná otázka je, zda všichni naši lékaři pracují na místech, kde je společnost potřebuje. Je nesporné, že např. v ně­kterých lůžkových odděleních máme nemalé rezervy; těmi míníme postupně posílit zmíněnou první linii, ke které ovšem počítáme i odborné služby na poliklinikách. A co nemocnice? Na každém kroku je slyšet stes­ky na nedostatek lůžek ... TIT———"-j I I tT ——nrw I II I I —— Faktem je, že v současné době je na 8000 lůžek mimo provoz, zejména pro rekonstrukce, havarijní stav, a také 1 pro nedostatek pomocných sil. Tento problém se bude­me snažit vyřešit. Faktem je i to, že některé budovy jsou ve značně zchátralém stavu. Odpovědnost za to však nelze svalovat na stranu ani vládu. Prostředky, které zdravot­nictví dostávalo, si samo rozdělovalo a jeho představitelé nesou sami odpovědnost za to, jestliže zanedbalí základní údržbu fondů, které byly povážlivě zastaralé už v době, kdy je socialistické zdravotnictví přejímalo. S výstavbou nových nemocnic nemůžeme pro nejbližší dobu počítat; prosazovat podobný požadavek by bylo v současné situaci neodpovědné. Osobně si však myslím, že by to byly poža­davky 1 neoprávněné. Především Jsme přesvědčeni, že jak­mile se nám podaří všestranně posílit a zkvalitnit péči v první linii, tlak na lůžka značně poklesne. Navíc pak navzdory všemu, co se traduje, máme i v lůžkových fon­dech jisté rezervy. Je pravda, že např. chirurgická oddě­lení jsou přeplněna, že tam pacienti leží i po chodbách na nouzových lehátkách. Naproti tomu však existují obo­ry, které i při nejlepší vůli nedokáží obsadit svá lůžka ani z poloviny: týká se to např. některých plicních léčeben anebo dětských oddělení mimo hlavní centra. Jie tudíž na čase skoncovat s úzce odbornými a prestižními zájmy, kte­ré bránily využít těchto rezerv ve prospěch těch oborů, kde je potřeba lůžek vskutku palčivá. Mnoho stesků je i na nedostatečné a špatně jun­­gující přístrojové vybavení. Pokud jde o větší centra, nejsme rozhodně na tom tak zle, jak se někdy tvrdí. I my však těžce doplácíme na ne­jednotnou a mnohdy málo uváženou politiku v nákupu za­hraničních přístrojů. Místo abychom naše pracoviště vyba­vili pokud možno unifikovanou technikou s předem zajiště­nou údržbou, místo abychom se i zde řídili zájmy státu a celé společnosti, rozhodovaly často zájmy osobní, náho­da a anarchie. Výsledkem toho je krutá skutečnost, že údržba dovezeného přístrojového parku nás dnes stojí ročně zhruba třetinu pořizovací hodnoty. Přístrojové vyba­vení je však nutno doplnit a neustále zdokonalovat. Je to i nezbytný předpoklad pro to, aby se obvodní lékař mohl opřít o dobře fungující diagnostické služby na poliklinice — musíme začít s automatizací rutinných biochemických metod, s rozvíjením nových směrů, rychlejší a přitom spo­lehlivé diagnózy, jakou nabízí např. izotopová technika. To se ovšem neobejde bez devizových nákladů ... V některých případech s tím musíme počítat. Těžisko problému však tkví v tom, aby se nákladných přístrojů maximálně využívalo — tak, aby se vložené náklady co nejrychleji vrátily i s příslušnými úroky. Existují případy, kdy unikátní zařízení za několik miliónů korun pracovala dvě nebo tři hodiny denně — někdy dokonce jen proto, ■^Sby si jeden učenec na nich ověřil, co už jinde zjistili, a vysloužil si za to vyšší vědeckou hodnost. Jestliže dovezu nákladnou diagnostickou techniku, pak musí sloužit deset, šestnáct hodin denně, a pro tak velkou spádovou oblast, která ji stačí uživit. Takže zdravotnictví si na rozdíl od ostatních oblastí na nedostatek deviz nestěžuje? Nic takového jsem přece neřekl. V zájmu pravdy je však třeba konstatovat, že na úkor zdraví občanů vláda nikdy nešetřila ani tvrdou valutou. Uvedu jen jeden příklad za všechny. Už řadu let se u nás nevyskytl jediný případ dět­ské obrny — a zdravotnictví si to rádo připisuje na účet svých zásluh. Faktem je, že ČSSR je s výjimkou NDR jedi­ným státem na světě, jehož mladá generace je stoprocent­ně chráněrja proti kdysi tak děsivé chorobě. Očkovací lát­ku jsme však u nás neobjevili ani nevyrobili — bylo ji kdy­si nutno koupit za dolary. A vláda ani chvilku neváhala — na rozdíl od vlád mnoha bohatších států na západ od na­šich hranic. Když jsme se v nedávné době dostali do kri­tické situace v zásobování některými druhy léčiv, projevila vláda stejné porozumění — navzdory obecně známým ob­tížím s bilancí zahraničního obchodu. Znamená to, že obtíže s opatřováním některých léčiv skončily? Tak jednoduché to pohříchu není. Musíme uvést do po­řádku naši farmaceutickou výrobu, v které se velmi ne­příznivě odrazily ekonomické názory hlásané v uplynulých letech. Vypracovali jsme tříletý plán rekonstrukce kapacit v našem průmyslu léčiv — a to je nejkratší možná doba, v které lze dosáhnout závažnějších výsledků. Musíme pod­statně zlepšit vazby uvnitř socialistického společenství — skutečnost, že se dostatečně nerespektoval integrační pro­gram RVHP, patří nepochybně k hlavním příčinám dneš­ních obtíží. Mnohé nesnáze vznikají i z nedostatečného pochopení našeho chemického průmyslu. Z Jeho hlediska Je farmacie málo zajímavý zákazník: objem surovin, které jí dodává, je s ohledem na jeho kapacity nepatrný. Příčin je zkrátka víc a chvíli potrvá, než je odstraníme. * do té doby? Pomáhají nám naši přátelé, a to i za cenu ušlých devizo­vých zisků. A kde nebude jiné cesty, dovezeme potřebná léčiva ze Západu. Pro ošetřujícího lékaře tedy z toho nijak neplyne, že by snad měl nebo »musil šetřit« u nemocného na lécích? -* Základním a jediným kritériem pro všechny služby socia­listického zdravotnictví je stav nemocného. To platí samo­zřejmě i pro předepisování léků. Drahými léčivy nesmíme ovšem plýtvat tam, kde toho charakter onemocnění nevyža­duje. Lékař dostává od společnosti bianco směnku, dostává prostředky, s nimiž má hospodařit jako uvědomělý repre­zentant státní správy. Musí však přitom postupovat tak, jak vyplývá z objektivního stavu jeho pacienta — a jak mu velí lékařská etika. Nic jiného ho v ordinaci léků ne­omezuje. Pokud se někde vyskytly snahy školometsky in­terpretovat obecně platnou zásadu, odpovědně hospodařit se svěřenými prostředky tak, že se lékaři předepisují limi­ty ve spotřebě léků na jednoho pacienta, je to projev by­rokratického centralismu, který v naší společnosti nemá místa. sm + vl 8 / 1971 hospodářské noviny3

Next