Hospodářské Noviny, leden-červen 1971 (XV/1-25)
1971-02-26 / No. 8
Ministr zdravotnictví ČSR doc. dr. JAROSLAV PROKOPEC Posílit první linii Zdravotnictví nepatřilo dosud k oblastem, jejichž problematikou jsme se podrobněji zabývali. je to však nepochybně sféra, která se dotýká nejvlastnějšfch zájmů každého jednotlivce, a přitom má nemalý vliv na celou společnost i její hospodářskou aktivitu. Navíc je tu ještě jeden nanejvýš důležitý fakt, který jsme si ovšem zvykli namnoze pokládat za holou samozřejmost: v socialistickém zdravotnictví, v jeho obecně dostupné a bezplatné léčebné péči předstihla naše praxe většinu ostatních oblastí a přiblížila se asi nejvíce cílové rovině, ke které naše společnost směřuje. Z problémů, obtíží a nedostatků, které se časem v našem zdravotnictví projevily, lze tudíž čerpat širší poučení, především z jejich analýzy a návrhů, jejichž realizace má přinést společnosti s nejmenšími náklady co největší a nejrychlejší prospěch. Požádali jsme proto o rozhovor nového ministra zdravotnictví CSR tíoc. MUDr. Jaroslava Prokopce. Problémy, obtíže a nedostatky máme, tvrdit opak by bylo strkat hlavu do písku. Ale jsou to pouze jednotlivosti, netýká se to obecných principů. Netýká se to ani úkolů a cílů, které pro naší sféru formulovaly stranická usnesení a materiály. Na těch se nemusí dodnes pranic měnit — naopak, jde o to, aby se jednoznačně interpretovaly a důsledně prosazovaly do praxe. V minulosti to rozhodně nebylo pravidlem. Co považujete za hlavni nedostatek? Skutečnost, že to, co zdravotnictví každému jednotlivci 1 celé společnosti poskytovalo, nebylo adekvátní prostředkům, které společnost na tento účel věnovala. Nebyly a nejsou to prostředky malé — značně převyšuji částky, kterými pracující přispívají na léčebně preventivní péči v přímých daních. Musíme mít přitom na paměti, že jde o čistě spotřební sféru, nic se v ní nevyrábí ani nereprodukuje. V celém světě se ovšem projevují snahy vyjádřit národohospodářský efekt zdravotnické péče, s jejich výsledky se však prozatím nedá průkazně a jednoznačně operovat. Nevylučuji, že se v tomto směru dostaneme dále — za předpokladu důkladné teoretické přípravy. Hlavní obtíž půjde však asi těžko překonat: hodnotu lidského života a zdraví lze sotva vyjádřit v korunách, stejně jako se lidské štěstí nedá měřit na metry. Kromě toho jsem přesvědčen, že podobné argumenty mohou mít zásadní významy leda v kapitalistické společnosti. Pro socialistické zdravotnictví musí platit zásada, poskytnout každému co nejlepší péči na nejvyšši možné úrovni, pochopitelně že při plném respektování potřeb a podle možností celé společnosti. Tento základní princip jsme už před lety nejen přijali, ale také realizovali. Ale jak jsem už řekl, celkový efekt neodpovídal vloženým prostředkům — ať už s ohledem na subjektivní spokojenost jednotlivců, tak na efekt společenský a jeho odraz v ideové a koneckonců politické sféře. Příčiny? V obecné poloze obdobné, jaké působily v ostatních oblastech: neujasněnost koncepce, nedbání konkrétních podmínek, ze kterých jsme vycházeli, nedůsledná realizace správně vytyčených programů a oportunní sklouzávání na cestu nejmenšího odporu, zkrátka vše, s čím se setkáváte v Jiných výrobních i nevýrobnlch oborech a co důkladně rozebralo nové vedení strany v publikovaných materiálech. I zdravotnictví je součástí společenského mechanismu a logicky se tam musely promítnout tendence, které známe odjinud. Nemalé prostředky se rozdrobily, rozdělovaly se mnohdy lehkomyslně a často nikoli podle, potřeb společnosti, ale podle zájmů jednotlivých medicínských oborů, skupin ba i jednotlivců. Výsledkem byl naprosto extenzívní vývoj celé sféry, extenzívní systém léčebně preventivní péče, a to jak po stránce organizační, tak i odborné. Konkrétně? Myslím, že jsme naši medicínu přespecializovali. Rozvinuli jsme řadu úzce zaměřených oborů, vychovali pro ně stovky namnoze vynikajících odborníků a vytvořili jsme z nich centra, která se mohou namnoze chlubit mezinárodně puncovanou pověstí. Současně jsme však podcenili základní služby. Dostali jsme se takřka do podobné situace, Jako kdybychom chtěli uspokojit průměrného občaíía tím, že mu budeme ve výběrových restauracích nabízet exkluzivní speciality — a přitom obyčejný chléb byste nikde nedostali. O všeobecné úrovni zdravotní péče nemůže nikdy rozhodovat jednotlivé, jakkoli vynikající centrum: o té rozhoduje základní článek — a tím je první linie styku pacienta s lékařem, to jsou obvodní, územní a závodní lékaři spolu s odbornou ambulantní službou na poliklinikách. Není to jistě žádný objev; ví se to už dávno a nejednou se to i u nás proklamovalo. Přesto se však zdravotnické obvody staly postupně slabým článkem celé naší soustavy léčebně preventivní péče. Atraktivnost práce obvodního lékaře klesala rok po roce a současně s tím i její společenská prestiž. Důsledkem toho je na jedné straně skutečnost, že průměrný občan nemá důvěru, pokud se se svým, třeba sebebanálnějším neduhem nedostane do krajské nebo aspoň větší okresní nemocnice. Na druhé straně je to pak nespokojenost lékařů v terénu, kteří pochopitelně trpce nesou, jestliže se jejich povolání zvrhlo v určitý druh úřadování. V plánu je tedy rehabilitace praktického lékaře? Máte-li na mysli zlepšení jeho společenské prestiže, pak o to se bude muset postarat každý sám. Prestiž ve společnosti se nedá nadekretovat — ta vzniká jako výslednice společenských vazeb a řídí se tím, jak kdo společnému prospěchu slouží a přispívá. Naším úkolem i plánem je odstranit objektivní překážky, které obvodnímu lékaři více nebo méně bránily, aby v plné šíři mohl vykonávat své skutečné povolání a plnit poslání, k němuž ho zavazuje lékařská etika. To je i v nejvlastnějším zájmu každého pacienta i celé společnosti. Kdyby obvodní lékař skutečně vyšetřoval a ošetřoval případy, které je schopen sám zvládnout, většinu pacientů bychom ušetřili onoho smutně proslulého putování od Petra k Pavlovi, nekonečného čekání a nejednou i zbytečného šikanování. Národní hospodářství bychom ušetřili většiny ztrát, které vyplývají z neustále rostoucí, biologicky nezdůvodněné pracovní neschopnosti. Výsledky našeho průzkumu totiž ukazují, že nemocný se v průměru začíná léčit teprve čtvrtého dne poté, kdy poprvé navštívil lékaře. Jestliže nám v posledních letech procento pracovní neschopnosti tak výrazně vzrostlo, není to tím, že lidé častěji stůňou, ale proto, že jejich nemoc trvá déle. A trvá déle nikoli proto, že by šlo o vážnější onemocnění — všechna dostupná fakta svědčí spíše o opaku. Hlavní příčinu je nutno hledat v provozních nedostatcích našeho zdravotnictví,' v tom, že jsme nevytvořili důsledně diferencovanou péči podle závažnosti jednotlivých případů. Jen ty nejvážnější a nejsložitější je nutno vyšetřit a ošetřovat na samém hrotu pyramidy diferenciovaných služeb, v špičkově vybavených specializovaných centrech. Ze sta pacientů to jsou nanejvýš dva tři. Dobrých osmdesát pět procent všech nemocných se obrací na obvodního lékaře s obtížemi málo závažného rázu, které by mohl vyšetřit 1 léčit sám. Namísto toho mu předpisy velí poslat člověka s ječným zrnem k očaři, se znečištěným zvukovodem k ušaři a nešťastník, který se nemůže posadit, protože na hýždi uzrál furunkl, si musí vysedět frontu před ordinací chirurga. Je třeba, aby běžnou diagnózu dělal obvodní lékař přímo na místě a totéž platí o banálních zákrocích, které se snad všude na světě dělají dodnes v každé ordinaci. Stačí však k tomu blok s recepty a stetoskop? Jinak se totiž může obvodní lékař zpravidla pochlubit už jenom diplomem internisty I. stupně, nepočítáme-li sestru píchající injekce. Je samozřejmé, že tento stav musíme postupně změnit. Obvodní, územní i závodní lékař musí dostat k výkonu svého terapeutického poslání dostatečnou pravomoc, patřičné vzdělání a ovšem i nezbytné vybavení. To ovšem předpokládá investice, zvýší se tím náklady. Nikoli. Na tom může stát leda ušetřit. Vybavit každou ordinaci jednoúčelovými pomůckami tak, al«ř se v ní mohly provádět drobné výkony na moderní, kvalifikované a pro pacienta bezpečné úrovni, na to není třeba zvyšovat resortní rozpočet ani o korunu. Týká se to i dnes už jednoduchých a levných indikátorových pomůcek k stanovení diagnózy. Nevidím ani rozumného důvodu, proč bychom neměli dát lékařům v odlehlejších obvodech k dispozici přenosné elektrokardiografy, aby mohli přímo u lůžka rozhodnout, zda se jedná vskutku o infarkt myokardu anebo 0 jinou, sice bolestivou, ale nezávažnou příhodu. Dnes musí nemocného odvézt sanitka k vyšetření i několik desítek kilometrů daleko a to není vždy bez rizika. Přitom přenosné elektrokardiografy sami vyrábíme, někdy nevíme, co si s nimi počít — a dáme-li je do dvou nebo tří set obvodů, kde je potřebují, nebude to stát víc než jedno jediné větší dovezené zařízení pro resortní výzkum. Řekl jsem hned v úvodu, že prostředky, které společnost do naší sféry vkládá, jsou velmi značné, a my v současné chvíli nemůžeme žádat víc. Jde pouze o to, těchto prostředků využít s co největší efektivitou. Totéž platí i o pracovních silách. Musíme si uvědomit, že např. pokud jde o počet lékařů připadajících na 1000 obyvatel, jsme už dnes předstihli stav, jaký plánují nejvyspělejší kapitalistické státy včetně nedávno tak velebeného Švédska až za deset ba i více let. Jiná otázka je, zda všichni naši lékaři pracují na místech, kde je společnost potřebuje. Je nesporné, že např. v některých lůžkových odděleních máme nemalé rezervy; těmi míníme postupně posílit zmíněnou první linii, ke které ovšem počítáme i odborné služby na poliklinikách. A co nemocnice? Na každém kroku je slyšet stesky na nedostatek lůžek ... TIT———"-j I I tT ——nrw I II I I —— Faktem je, že v současné době je na 8000 lůžek mimo provoz, zejména pro rekonstrukce, havarijní stav, a také 1 pro nedostatek pomocných sil. Tento problém se budeme snažit vyřešit. Faktem je i to, že některé budovy jsou ve značně zchátralém stavu. Odpovědnost za to však nelze svalovat na stranu ani vládu. Prostředky, které zdravotnictví dostávalo, si samo rozdělovalo a jeho představitelé nesou sami odpovědnost za to, jestliže zanedbalí základní údržbu fondů, které byly povážlivě zastaralé už v době, kdy je socialistické zdravotnictví přejímalo. S výstavbou nových nemocnic nemůžeme pro nejbližší dobu počítat; prosazovat podobný požadavek by bylo v současné situaci neodpovědné. Osobně si však myslím, že by to byly požadavky 1 neoprávněné. Především Jsme přesvědčeni, že jakmile se nám podaří všestranně posílit a zkvalitnit péči v první linii, tlak na lůžka značně poklesne. Navíc pak navzdory všemu, co se traduje, máme i v lůžkových fondech jisté rezervy. Je pravda, že např. chirurgická oddělení jsou přeplněna, že tam pacienti leží i po chodbách na nouzových lehátkách. Naproti tomu však existují obory, které i při nejlepší vůli nedokáží obsadit svá lůžka ani z poloviny: týká se to např. některých plicních léčeben anebo dětských oddělení mimo hlavní centra. Jie tudíž na čase skoncovat s úzce odbornými a prestižními zájmy, které bránily využít těchto rezerv ve prospěch těch oborů, kde je potřeba lůžek vskutku palčivá. Mnoho stesků je i na nedostatečné a špatně jungující přístrojové vybavení. Pokud jde o větší centra, nejsme rozhodně na tom tak zle, jak se někdy tvrdí. I my však těžce doplácíme na nejednotnou a mnohdy málo uváženou politiku v nákupu zahraničních přístrojů. Místo abychom naše pracoviště vybavili pokud možno unifikovanou technikou s předem zajištěnou údržbou, místo abychom se i zde řídili zájmy státu a celé společnosti, rozhodovaly často zájmy osobní, náhoda a anarchie. Výsledkem toho je krutá skutečnost, že údržba dovezeného přístrojového parku nás dnes stojí ročně zhruba třetinu pořizovací hodnoty. Přístrojové vybavení je však nutno doplnit a neustále zdokonalovat. Je to i nezbytný předpoklad pro to, aby se obvodní lékař mohl opřít o dobře fungující diagnostické služby na poliklinice — musíme začít s automatizací rutinných biochemických metod, s rozvíjením nových směrů, rychlejší a přitom spolehlivé diagnózy, jakou nabízí např. izotopová technika. To se ovšem neobejde bez devizových nákladů ... V některých případech s tím musíme počítat. Těžisko problému však tkví v tom, aby se nákladných přístrojů maximálně využívalo — tak, aby se vložené náklady co nejrychleji vrátily i s příslušnými úroky. Existují případy, kdy unikátní zařízení za několik miliónů korun pracovala dvě nebo tři hodiny denně — někdy dokonce jen proto, ■^Sby si jeden učenec na nich ověřil, co už jinde zjistili, a vysloužil si za to vyšší vědeckou hodnost. Jestliže dovezu nákladnou diagnostickou techniku, pak musí sloužit deset, šestnáct hodin denně, a pro tak velkou spádovou oblast, která ji stačí uživit. Takže zdravotnictví si na rozdíl od ostatních oblastí na nedostatek deviz nestěžuje? Nic takového jsem přece neřekl. V zájmu pravdy je však třeba konstatovat, že na úkor zdraví občanů vláda nikdy nešetřila ani tvrdou valutou. Uvedu jen jeden příklad za všechny. Už řadu let se u nás nevyskytl jediný případ dětské obrny — a zdravotnictví si to rádo připisuje na účet svých zásluh. Faktem je, že ČSSR je s výjimkou NDR jediným státem na světě, jehož mladá generace je stoprocentně chráněrja proti kdysi tak děsivé chorobě. Očkovací látku jsme však u nás neobjevili ani nevyrobili — bylo ji kdysi nutno koupit za dolary. A vláda ani chvilku neváhala — na rozdíl od vlád mnoha bohatších států na západ od našich hranic. Když jsme se v nedávné době dostali do kritické situace v zásobování některými druhy léčiv, projevila vláda stejné porozumění — navzdory obecně známým obtížím s bilancí zahraničního obchodu. Znamená to, že obtíže s opatřováním některých léčiv skončily? Tak jednoduché to pohříchu není. Musíme uvést do pořádku naši farmaceutickou výrobu, v které se velmi nepříznivě odrazily ekonomické názory hlásané v uplynulých letech. Vypracovali jsme tříletý plán rekonstrukce kapacit v našem průmyslu léčiv — a to je nejkratší možná doba, v které lze dosáhnout závažnějších výsledků. Musíme podstatně zlepšit vazby uvnitř socialistického společenství — skutečnost, že se dostatečně nerespektoval integrační program RVHP, patří nepochybně k hlavním příčinám dnešních obtíží. Mnohé nesnáze vznikají i z nedostatečného pochopení našeho chemického průmyslu. Z Jeho hlediska Je farmacie málo zajímavý zákazník: objem surovin, které jí dodává, je s ohledem na jeho kapacity nepatrný. Příčin je zkrátka víc a chvíli potrvá, než je odstraníme. * do té doby? Pomáhají nám naši přátelé, a to i za cenu ušlých devizových zisků. A kde nebude jiné cesty, dovezeme potřebná léčiva ze Západu. Pro ošetřujícího lékaře tedy z toho nijak neplyne, že by snad měl nebo »musil šetřit« u nemocného na lécích? -* Základním a jediným kritériem pro všechny služby socialistického zdravotnictví je stav nemocného. To platí samozřejmě i pro předepisování léků. Drahými léčivy nesmíme ovšem plýtvat tam, kde toho charakter onemocnění nevyžaduje. Lékař dostává od společnosti bianco směnku, dostává prostředky, s nimiž má hospodařit jako uvědomělý reprezentant státní správy. Musí však přitom postupovat tak, jak vyplývá z objektivního stavu jeho pacienta — a jak mu velí lékařská etika. Nic jiného ho v ordinaci léků neomezuje. Pokud se někde vyskytly snahy školometsky interpretovat obecně platnou zásadu, odpovědně hospodařit se svěřenými prostředky tak, že se lékaři předepisují limity ve spotřebě léků na jednoho pacienta, je to projev byrokratického centralismu, který v naší společnosti nemá místa. sm + vl 8 / 1971 hospodářské noviny3