Hospodářské Noviny, květen 1991 (XXXV/85-105)

1991-05-02 / No. 85

v příštím čísle • podrobná informace -o tom, jak předkládat účetní výkazy statistickým orgánům v roce 1991 • rozhovor s místopředsedou FSÚ prof. J. Jílkem 2. května 1991 cena 5 Kčs TÝDENÍK Hospodářských novin v tomto čísle • reportáž z mezinárodního veletrhu obalové a balicí techniky Macropac-91 si můžete přečíst na str. 3 • přehled územních orgánů státní správy a samosprávy přinášíme na str. 14 • rozhovory a informace o vnějších ekonomických vztazích ČSFR najdete v příloze ANKETA THN Dražby nahoru i dolů V přeplněné zasedací síni mi­nisterstva pro správu národní­ho majetku a jeho privatizaci se sešli předsedové privatizač­ních komisí pětasedmdesáti okresů České republiky. V dis­kusi se navzájem seznamovali se svými zkušenostmi i mož­nostmi řešení nepředvídatel­ných situací, které s sebou dražby často přinášejí. Ale­spoň pár střípků z aukčních sí­ní, rozsetých dnes po celé re­publice, přinášejí odpovědi na otázku: • Co se vám podařilo vydražit nejlépe a na­opak, kdy jste byli nuce­ni jít během dražby s ce­nou dolů? Jan Bláha, Krumlov: Nejzají­­mavéjší u nás byla dražba zrenovo­vaného Domu oděvů na Krumlov­ském náměstí — tedy na velmi atraktivním místě. Jeho vyvolácí cena — 6 mil. korun — byla kritizována jako velmi nízká. Do aukce se přihlásilo šest zájemců, a jak se nakonec ukázalo, pět jich bylo domluveno na aukci holand­skou, ale právě vstup šestého do hry úplně změnil celý její průběh a nakonec byl objekt přiklepnut za 17 mil. korun. Opačný případ se nám stal u dražby pronájmu ob­chodu se zeleninou, kdy zájemci vytvořili za pomoci svých přátel ku­lisu ohromné finanční síly a pak v aukci donutili licitátora dražit směrem dolů. Ing. Vladislav Raška, Děčín: Dosud u nás nedošlo k tzv. holand­ské aukci. K nejúspěšnějším patří vydražení dvou nájmů, a to prodej­ny Maso a uzeniny, kdy vyvolávací cena 147 tis. vzrostla až na 2 mil. 710 tis., a také vyvolávací cena 12 tis. korun za pronájem prodejny ta­báku dosáhla astronomické výše 1 mil. 250 tis. Myslím si, že jeden z hlavních důvodů, proč jsou pod­nikatelé ochotni zaplatit takové částky, je v celkem reálné vidině prodloužení doby povinného pro­nájmu ze dvou na pět let. (Dokončení na str. 16) Oběti, či zisky? Často se v poslední době setkáváme s úvahami o nezbytnosti oběti spojených s přechodem k trhu. Podstoupeni »oběti« je chápáno jako nejen předpoklad šťastných zítřků, ale téměř jako podmínka vykoupe­ní z hříchů minulosti. Obávám se, že tyto úvahy jsou poněkud zavádě­jící. Nemá-li se totiž budoucí čs. kapitalismus nápadně podobat čs. socialismu minulých let, pak se mnohé z toho, co je dnes označováno jako pomíjející »oběť«, musí stát trvalým rysem ekonomického klima­tu. Je snad »obětí« nutnost likvidace výrob, které nemají ekonomický smysl? Lze jako oběť označit to, kdy ostatní přestanou doplácet na výrobní »koníčky« druhých, ať již těmito »koníčky« jsou zbrojní výro­ba, či jiné neefektivní činnosti? Je obětí, když mzdy nepřesahuji pro­duktivitu práce a ceny odpovídají nákladům? Nebo snad když si zcela zbyteční úřednici začnou hledat práci? Pokud ano, pak přechod k tržní ekonomice nevyžaduje dočasné oběti, ale trvalé obětování se. Dohod­­neme-li se však, že jde o normální ekonomickou situaci a jako oběť označíme spíše doplácení výkonných na nevýkonné, ať již má jakou­koli podobu, pak by o obětech nemělo být řeči. Problém je spíše v tom, že to, co je dnes prezentováno jako »eko­nomická« transformace, je ve skutečnosti základní změnou modelu j života. »Sociální oběti« ve formě trvalé pracovní mobility, rekvalifika­ce. růstu kvalifikačních nároků, podstatně vyšší pracovní intenzity a výkonnosti apod. jsou v tržní ekonomice cenou za trvalý růst životní úrovně, za vysoký standard hmotné i nehmotné spotřeby. Snaha o tlu­mení těchto »sociálních obětí« má naopak v mezinárodním měřítku ] za následek ústup z předních pozic ekonomické úrovně. Přijeti uvede­­něho modelu života je pochopitelně otázkou volby; vyspělé země s i současného světa jsou však ty, jež akceptovaly nutnost vysoké pra- j covní náročnosti a individuální odpovědnosti za vlastní životní úroveň výměnou za trvale se rozvíjející spektrum nových spotřebitelských '< i životních možnosti. Podobná volba stojí i před ČSFR. Mělo by být při ní jasné, že jde o volbu typu »buď. anebo« — přijeti alternativy jedné vylučuje druhou. JAN URBAN POTŘEBUJEME NOVÝ JAZYK MICHEL HANSENNE, generální ředitel Mezinárodního úřadu práce OSN »Všem důležitým událostem v róálném světě razí cestu slovo,« řekl prezident Václav Havel při jedné příležitosti. Jedním z takových klíčových slov, naplněných mnoha protichůdnými významy a ztělesňujících mnohé z najlep­ších tradic demokracie, je slovo »odbory«. Odborová činnost po dlouhé ob­dobí ztratila u vás i v jiných zemích svůj smysl. Odborový jazyk byl de­gradován a zneužit. Po mnoho let docházely do Mezinárodního úřadu práce stížnosti, že v této části Evro­py neexistuje svoboda sdružováni, jeden ze základních principů Mezi­národního úřadu práce, který se vztahuje na pracovníky i zaměstna­vatele. Odbory byly připoutány k jedné politické straně a staly se součástí státní mašinérie. Nyní nastává ve východní Evropě radikální změna. Stát se do značné míry vzdává své úlohy v ekonomi­ce, podporuje se soukromé vlast­nictví, zahraniční kapitál se vybízí k účasti a investování. Samo odbo­rové hnutí se mění, mizí jeho poli­tické vazby, ale jeho pověst na ve­řejnosti neni právě nejlepši. Přece však, jak se dovídám, si uchovalo mnoho aktiv, z nichž snad nejdůle­­žitějši jsou jeho členové. Jaká tedy má být jeho nová úloha? Jakým smyslem je třeba naplnit pojmy svoboda sdružování a kolektivní vy­jednáváni? Když v roce 1919 byl založen Mezinárodní úřad práce (ILO), došlo v Evropě k sociální revoluci. Evropští a severoameričtí odboráři pomohli vytvořit novou me­zinárodní organizaci založenou na myšlence odpovědného partnerství mezi státem, podnikem a pracovní­ky. Zkušenosti ILO shromážděné během více než sedmdesáti let ukazují, že organizace pracovníků a zaměstnavatelů mohou svým vý­znamem přerůst službu vlastním členům. Jejich vzájemné působeni může napomoci k překonáni pro­blémů vznikajících hlavně tam, kde stát rozhoduje jednostranně. Ve východní Evropě se vkládají velké naděje do zahraničních in­vestic. Státní podniky se privatizují, cizí kapitál zkoumá možnosti atrak­tivního trhu. Mezinárodní odborové hnuti se ozvalo s připomínkou, že investoři v této části světa by se měli zavázat k vytvářeni zdravých pracovních vztahů. Domnívám se, že odbory by se měly významně podílet na jednáních s cizimi inves­tory. Je v národním zájmu, aby pra­covnici prostřednictvím svých od­borových svazů usilovali nejen o stabilní zaměstnáni a slušný pří­jem, ale i o přijatelné pracovni pod­mínky: pracovní -dobu, placenou dovolenou, kvalitu pracovního pro- ! středi a odstraněni škodlivých lá­­tek, o pracovní postupy dbající zá- \ i sad bezpečnosti práce. Odbory musí sehrát velkou úlohu při každé rozsáhlé ekonomické transformaci, při níž dochází k uza­vírání podniků, přesouvání zdrojů mezi oblastmi a vytváření pracov­ních míst v jiných sektorech. Každá taková adaptace obvykle zahrnuje odchody do důchodu nebo přeško­lování starších pracovníků a změny v soustavě odborného výcviku ve­doucí k jeho pružné reakci na vývoj poptávky na pracovním trhu. Kritickým stadiem jakýchkoli průmyslových a ekonomických pře­měn je zavádění nových technolo­gii. Cynikové říkají, že roboty a po­čítače nestávkují. Ale odbory v mnoha zemích se přesvědčily, že technologická změna není pouze synonymem pro náhradu člověka strojem. Pro mnoho pracovníků to předpokládá zvýšit profesionální kvalifikaci a změna přináší i zlepše­ní pracovních podmínek ke zkraco­ (Dokončeni na str. 16) GRAF TÝDENÍKU HN Vývoj indexů spotřebitelských cen v lednu až březnu 1991

Next