Jihočeská Pravda, květen 1968 (XXIV/103-129)
1968-05-01 / No. 103
PROLETÁŘI VÍECH ZEMÍ- SPOJTE S£f ORGAN JIHOČESKÉHO KRAJSKÉHO VÝBORU KSC STŘEDA 1. KVĚTNA 1968 | ČÍSLO 103 — ROČNÍK XXIV j CENA 40 HAL. NAJDETE uvnitř listu Májová přóru' — str. 2 Dělnický a studentský 1. květen 1918 v č. Budějovicích Těsně před Májem — *tr. 3 Co nepíšete no čistou tabuli Sedmdesátiny č$. filmu — str. 4 Májový uikrHiitr. w . různé májové úvohy se dřivé psávaly jako podle receptu. Stavby rostly, procenta přibývala, alegorické vozy se pečlivě idobily, jednota byla chybná, sluníčko ještě nepopodtrhlo radostnou náladu a nebylo-li, vydařil se 1. máj i navzdory počasí. I přes hory formálnosti a opakující se kiišé, zůstal však 1. máj svátkem pracujících a většina z nás to tak cítila. Letos je to složitější — f jednodušší. Jarní vítr odvál pozlátka a fangličky, doba žádá pravdivá slova. A tu je třeba i ve svátek hovořit o věcech všedních, o důvěře, o pořádku a zodpovědnosti. Mám před sebou dopis, jeden z řady podobných, který mj. říká: „leště není všechno prohráno — té zásady je podle mne míněni všech těch, kteří mají o podnicích a závodech nějaké to teplé místečko. Zaujímají dosud vyčkávací politiku. Dělníci, ti řadoví, mlčí. Proč? — Strach. Proč nejdete mezi ně? .. Pisatelka má jen část pravdy — jsou ovšem lidé, kteří1 myslí především na své postavení. Ale dělníci nemlčí. Otázkou však je, jak se jejich hlas prosazuje. Jak je slyší ti; kteří by je vyslechnout měli, kteří by jim měli pomáhat. To je také důvod, proč nelze napsat / májovou úvahu jako „vyšívanou“ a proč je třeba mluvit o všedních věcech v den dělnického svátku. V minulých týdnech nás navštívila řada dělníků techniků a od mnoha dalších a jsme přijali pozvání k návštěvě na jejich pracovištích. Skoda, Motor, Sfinx, Calofrig, ZVVZ, ČSD... Společným jmenovatelem všech rozhovorů i dopisů bylo: poraďte nám, u nás se pořád nic neděje, řoda funkcionářů nemá naši důvěru, protože nehájí naše zájmy, ale posluhuje vedení závodu, protože se ještě teď nemohou rozhodnout. Místo pochopení, vysvětlení nebo věcné diskuse často slyšeli: i „Ty jsi moc revoluční, soudruhu" — „Co nám to tom dole děláte za rebelie" — „Necháme je vymluvit, ono je to přejde ..." Jaké to vlastně mají lidé ve fabrikách požadavky, jak si představují demokratizační proces? Ať se nezlobí soudruh Kozelka a Kotalík milevských ZVVZ, kterým jsme z včera v JP dali také slovo, ale lidé z obrobny, nové haly, skladu, zedníci hovoří mnohem konkrétněji než oni. Když jsem tudy procházel; byla cítit určitá nervozita'; větší byla možná ve vedení závodu. Mezi lidmi kolovaly desítky opisů rozdělení celoročních prémií vedoucích hospodářských pracovníků. Probleskla i možnost stávky. Ale lidé, s nimiž jsem hovořil, si takové řešení nepřáli. Chtěii pouze vysvětlení. A dodávali: Ať mají vedoucí prémie třeba i vyšší, ale ať se to projeví také na podmínkách pro naši práci. Proč bere vysoké prémie člověk, který by se měl zodpovídat za nepořádek, na který léta poukazujeme... O „úrovni" politické práce svědčí fakt, že dva lidé, kteří otázku prémií vyslovili nahlas, ( byli oozváni na vedení, kde jim to bylo přijatelně vysvětleno. Ovšem — jenom jim, jako kdyby soudruzi z vedení a odborů nemohli pochopit, že ti dva vyjádřili otázku za stovky ostatních. Možná, že dnes až je to vysvětleno, nevím, ote když, tok rozhodně pozdě. Možná, že už jsou také zodpovězeny připomínky z desetiminutevek, na což tehdy lidé čekali už tři týdny. Nepřipusťme, opákují, nepripusime,- aby měl pravdu hlas, který jsem také slyšel: „Dnes už se mluvit sice může, aie co z toho?" Máme ještě dost starých hříohů. Viděl jsem v ZVVZ ve skladu zahálející švédský vysokozdvižný vozík za 280 000 Kčs a zatarasenou jeřábovou dráhu, kde hrozí nebezpečí úrazu, viděl jsem na kolejích drezinu, která tam stojí snad už rok, viděl jsem elektromotory pod širým nebem, viděl jsem stříkací kabiny, které už měly být dávno zamontované, a viděl jsem stříkat tak, aby si lidé užili rozprášeného laku místo kyslíku. Byl jsem v dílné, kde není slyšet vlastního slova ve hřmotu plechů, a viděl jsem lidi, kteří už za léta práce v tomto prostředí ztrácejí sluch. Slyšel jsem o dalších nesplněných slibech, o špatné přípravě výroby a nedostatečné organizaci práce. Uvádím příklady z Milevska, ale velmi podobné mám po ruce z Calofrigu i jiných fabrik. Jsou to věci všedního dne, na které přijde řeč, hovoří-li še s dělníky o současném dění, o demokratizaci, o akčním programu. Řekl bych skoro, že demokratizace po dělnicku znamená pořádek. Jjeden jako druhý si přeje, aby to jak u nich na dílně, tak ve všech našich závodech klapalo lépe, aby na svých a místech byli lidé zodpovědní schopní. Aby v těchto svých požadavcích, které se mohou jako rebelantské jevil právě jenom těm neschopným, našli podporu. Máme k tomu demokratické cesty. Psali jsme už v JP o kolektivních smlouvách, které lidé odmítli pro jejich poplatnost starému myšlení, píšeme právě v dnešním čísle o nových volbách do orgánů ROH na železnici. Nemělo už by být dneska problémem prosadit správné názory. Většina nemůže přece být zastrašena, aie nesmí být ani příliš mnoho lhostejných. V tom je dnes velká úloha všech stranických organizací a' jednotlivých komunistů. Připomeňme si to dneska, o Svátku práce. S VATE ve*meh všedního dne JAROSLAV HOLÍK KVETEN Jdem všichni, s ženami a dětmi a se snem předků. Jdem slunce přivítat, jež vyvolala ze tmy mocjlitba věčných pokolení a práce. V rosnaté trávě tančí naše děti, bratrský řetěz rukou spjai je v krutí-V té budoucnosti zášti není a z jejích písní zpívá družný duch a mluví k otcům. Neb nikdy bojovník, ať za pluhem jde, nebo buší v kov, vítězit chce-Ji, nesmí zhrdat bratrem. v