Jihočeská Pravda, květen 1968 (XXIV/103-129)

1968-05-01 / No. 103

PROLETÁŘI VÍECH ZEMÍ- SPOJTE S£f ORGAN JIHOČESKÉHO KRAJSKÉHO VÝBORU KSC STŘEDA 1. KVĚTNA 1968 | ČÍSLO 103 — ROČNÍK XXIV j CENA 40 HAL. NAJDETE uvnitř listu Májová přóru' — str. 2 Dělnický a studentský 1. květen 1918 v č. Budě­jovicích Těsně před Májem — *tr. 3 Co nepíšete no čistou tabuli Sedmdesátiny č$. filmu — str. 4 Májový uikrHiitr. w . různé májové úvohy se dřivé psá­valy jako podle receptu. Stav­by rostly, procenta přibývala, alegorické vozy se pečlivě idobily, jednota byla chybná, sluníčko ještě nepo­pod­trhlo radostnou náladu a ne­­bylo-li, vydařil se 1. máj i navzdory počasí. I přes hory formálnosti a opakující se kiišé, zůstal však 1. máj svátkem pracujících a většina z nás to tak cítila. Letos je to složitější — f jednodušší. Jarní vítr odvál pozlátka a fangličky, doba žádá pravdivá slova. A tu je třeba i ve svátek hovořit o věcech všedních, o důvěře, o pořádku a zodpovědnosti. Mám před sebou dopis, jeden z řady podobných, který mj. říká: „leště není všechno prohráno — té zá­sady je podle mne míněni všech těch, kteří mají o podnicích a závodech něja­ké to teplé místečko. Za­ujímají dosud vyčkávací politiku. Dělníci, ti řadoví, mlčí. Proč? — Strach. Proč nejdete mezi ně? .. Pisatelka má jen část prav­dy — jsou ovšem lidé, kteří1 myslí především na své po­stavení. Ale dělníci nemlčí. Otázkou však je, jak se jejich hlas prosazuje. Jak je slyší ti; kteří by je vyslechnout měli, kteří by jim měli pomáhat. To je také důvod, proč nelze napsat / májovou úvahu jako „vyšívanou“ a proč je třeba mluvit o všedních věcech v den dělnického svátku. V minulých týdnech nás navštívila řada dělníků techniků a od mnoha dalších a jsme přijali pozvání k návště­vě na jejich pracovištích. Sko­da, Motor, Sfinx, Calofrig, ZVVZ, ČSD... Společným jmenovatelem všech rozhovorů i dopisů by­lo: poraďte nám, u nás se pořád nic neděje, řoda funk­cionářů nemá naši důvěru, protože nehájí naše zájmy, ale posluhuje vedení závodu, protože se ještě teď nemo­hou rozhodnout. Místo po­chopení, vysvětlení nebo věcné diskuse často slyšeli: i „Ty jsi moc revoluční, sou­druhu" — „Co nám to tom dole děláte za rebelie" — „Necháme je vymluvit, ono je to přejde ..." Jaké to vlastně mají lidé ve fabrikách požadavky, jak si představují demokratizační proces? Ať se nezlobí sou­druh Kozelka a Kotalík milevských ZVVZ, kterým jsme z včera v JP dali také slovo, ale lidé z obrobny, nové ha­ly, skladu, zedníci hovoří mnohem konkrétněji než oni. Když jsem tudy procházel; byla cítit určitá nervozita'; větší byla možná ve vedení závodu. Mezi lidmi kolovaly desítky opisů rozdělení celo­ročních prémií vedoucích ho­spodářských pracovníků. Pro­bleskla i možnost stávky. Ale lidé, s nimiž jsem hovořil, si takové řešení nepřáli. Chtěii pouze vysvětlení. A dodávali: Ať mají vedoucí prémie třeba i vyšší, ale ať se to projeví také na podmínkách pro na­ši práci. Proč bere vysoké prémie člověk, který by se měl zodpovídat za nepořá­dek, na který léta poukazu­jeme... O „úrovni" politické práce svědčí fakt, že dva li­dé, kteří otázku prémií vyslo­vili nahlas, ( byli oozváni na vedení, kde jim to bylo při­jatelně vysvětleno. Ovšem — jenom jim, jako kdyby sou­druzi z vedení a odborů ne­mohli pochopit, že ti dva vy­jádřili otázku za stovky ostat­ních. Možná, že dnes až je to vysvětleno, nevím, ote když, tok rozhodně pozdě. Možná, že už jsou také zodpovězeny připomínky z desetiminutevek, na což tehdy lidé čekali už tři týdny. Nepřipusťme, opá­kují, nepripusime,- aby měl pravdu hlas, který jsem také slyšel: „Dnes už se mluvit si­ce může, aie co z toho?" Máme ještě dost starých hříohů. Viděl jsem v ZVVZ ve skladu zahálející švédský vy­sokozdvižný vozík za 280 000 Kčs a zatarasenou jeřábovou dráhu, kde hrozí nebezpečí úrazu, viděl jsem na kolejích drezinu, která tam stojí snad už rok, viděl jsem elektromo­tory pod širým nebem, viděl jsem stříkací kabiny, které už měly být dávno zamonto­vané, a viděl jsem stříkat tak, aby si lidé užili rozprášeného laku místo kyslíku. Byl jsem v dílné, kde není slyšet vlast­ního slova ve hřmotu plechů, a viděl jsem lidi, kteří už za léta práce v tomto prostředí ztrácejí sluch. Slyšel jsem o dalších nesplněných slibech, o špatné přípravě výroby a nedostatečné organizaci prá­ce. Uvádím příklady z Milev­ska, ale velmi podobné mám po ruce z Calofrigu i jiných fabrik. Jsou to věci všedního dne, na které přijde řeč, hovoří-li še s dělníky o současném dění, o demokratizaci, o ak­čním programu. Řekl bych skoro, že demokratizace po dělnicku znamená pořádek. Jjeden jako druhý si přeje, aby to jak u nich na dílně, tak ve všech našich závodech klapalo lépe, aby na svých a místech byli lidé zodpovědní schopní. Aby v těchto svých požadavcích, které se mohou jako rebelantské jevil právě jenom těm neschop­ným, našli podporu. Máme k tomu demokratic­ké cesty. Psali jsme už v JP o kolektivních smlouvách, kte­ré lidé odmítli pro jejich po­platnost starému myšlení, pí­šeme právě v dnešním čísle o nových volbách do orgánů ROH na železnici. Nemělo už by být dneska problémem prosadit správné názory. Většina nemůže pře­ce být zastrašena, aie nesmí být ani příliš mnoho lhostej­ných. V tom je dnes velká úloha všech stranických orga­nizací a' jednotlivých komu­nistů. Připomeňme si to dnes­ka, o Svátku práce. S VATE ve*meh všedního dne JAROSLAV HOLÍK KVETEN Jdem všichni, s ženami a dětmi a se snem předků. Jdem slunce přivítat, jež vyvolala ze tmy mocjlitba věčných pokolení a práce. V rosnaté trávě tančí naše děti, bratrský řetěz rukou spjai je v krutí-V té budoucnosti zášti není a z jejích písní zpívá družný duch a mluví k otcům. Neb nikdy bojovník, ať za pluhem jde, nebo buší v kov, vítězit chce-Ji, nesmí zhrdat bratrem. v

Next