Katolické Noviny, 1962 (XIV/1-52)

1962-09-16 / No. 37

ROČNÍK XIV. ČÍSLO 37. f PRAHA 16. ZÁŘÍ 1962 • CENA 50 HALÉŘŮ JOSEF HAPKA: KOSTEL NANEBEVZETÍ PANNY MARIE V MARIÁNSKÝCH LAZNlCH Svéiixx aL&kého %áJa VÁCLAV OKTÁBEC V POJMENOVÁNI MĚSÍCE ZÁRI ut ani necítíme staročeské slovo září], které znamenalo čas za ft Je, asi tak Jako na­še nynější slovo říjen. Myslíme spíše na zářící slunce, které ten­to měsíc na sklonku léta činí tak příjemným. Zvláště letos Jsme st mohit pochvalovat, le srpnová sluneční záplava zalila t první dny zářijové, v nicht končily lně a začaly doirduati vinice. Po západu slunce prvního zářijového večera ukázal se na nebi sotva znatelný srpeček měsíce, který do čtvrtka před svátkem sv. Ludmily dorostl k úplňku. Obě noci letošní svatolud­­milské neděle Jsou osvětleny lunou. Světice, JeJít svátek ve dne září podletnlm sluncem a v noci lunou, svátá Ludmila — dodává českému září typického rázu ut v polovině měsíce, dříve net se dovrší jeho dny k slavností svátého Vévody. Naše září září nejen slunečnou a měsíčnou záři, ale také dvojí svatozáří, kte­rá kolem naštch nejdratších světců záři. Zářný zjev matky náro­da, svaté Ludmily vyzařuje z dávné minulosti českých dějin přes staletí a přes více net tisíc let, září do širokých a dalekých obzo­rů tak Jasně modrých, jak mohou být Jen v záři. V ranním a ve­černím mlhavém oparu chvěje se vdovský závoj umučené svě­tíce .., K dy i v sobotu 15. září léta Páně 921 zapadlo slunce, a na obloze vynikl dorůstající měsíc, v knětských chórech byly ut dávno odrecitovány první nešpory neděle sedmnácté po Svatém Duchu Itoho roku byly velikonoce 1. dubnaJ. Ze svého vdovské­ho sídla na Tetíně byla vzata kněina Ludmila svou mučednickou smrti do nebeské slávy a přešla do vděčné paměti českého ná­roda. Před sedmi staletími vybízel řečník k oslavě svaté Ludmily: „Budil vám posvátný tento dění Af se ve chrámech ozývají zpě­vy, at zvučí varhany, at plesají srdce plná svaté radosti!“ Letošní svátek naší drahé první světice připadá na neděli, a proto v plné shodě s tou dávnou výzvou kazatelovou a podle slov naší novodobé písně svatoludmilské ,Plese) písní česká země!" VKL. — JESTLIŽE SE JMÉ­NO SVATÉ LUDMILY, manžel­ky knížete Bořivoje I. a ba­bičky sv. Václava uvádí me­zi českými zemskými patrony v mešních formulářích votivní mše teprve v době Karla IV. a v této době obrazy ze života této světice a sv. Václava zdo­bí karlštejnskou hlavni věž, v niž je kaple sv. Kříže, je úcta „národa matky* daleko starší. S jejími počátky se se­tkáváme už za vlády její­ho vnuka, kdy došlo k pře­neseni jejího těla z Tetlna na Hradčany do nového tehdy kostela sv. Jiří. V tomto přene­sení ostatků spatřovala tehdej­ší doba vlastni akt svatořeče­ní. Dosud se vzpomíná této události v církevním kalendáři (původně 10. listopadu, dnes 27. listopadu), avšak jako hlavní svátek světice se slaví památka její mučednic­ké smrti 16. zář L NEJVÝRAZNÉJŠlM DOKLA­DEM CÍRKEVNÍ OCTY sv. Lud­mily v 10. století je legenda Kristiánova, věnovaná oslavě její i oslavě jejího vnu­ka. Dokladem její úcty v cír­­kevněslovanském údobí našich dějin je však 1 skutečnost, že již tehdy proniklo Jmé­no světice spolu s její úctou do krajů východoslovan­ských — jak ukazují zacho­vané rukopisné památky. Avšak ani v naší vlasti úcta světice nebyla utlumena nepřižni časů. V 2. polovině 11. století setká­váme se se jménem sv. Ludmi­ly jako křestním v rodě Pře­myslovců. PO VYMŘENI PŘEMYSLOVA RODU, jehož pramatkou světi­ce byla, opětně rozkvetla její úcta. Světici zasvětil kapli na hradě rodných Dražie pražský biskup a uvědomělý český vlas­tenec Jan IV. z Dražíc a nemé­ně horlivě se k ní hlásil i sám Karel IV., který Ji dal též vy­obrazit mezi českými světci na mosaice nad zlatou branou Svatovítského kostela. Octa dávné české světice je dosvěd­čena i v době následující a v 17. století nebyla cizí ani J. Á. Komenskému. NA BUDČI KAREL PATKA 'yas duší Jiskří dávná, krásná vize: Babička vlídný úsměv v tváři, tlustý foliant na klekátku, pacholík prstem Hledající řádku, za románským oknem dozrávající září... m toto kátě pozdvtiená dlaň: Věřit a milovatl Zbytečně nezkrvavit zbraň, však se svým lidem věrně, pevně Stát, nikdy neopustit, nedat mu zahynout! \ Do šťastného života VACLAV 2ITN í P ojem svobody nechápou všichni lidé stejně. Jinak o svobodě smýšlí otrok, jinak pán; jinak chápali svo­bodu příslušníci Starého Zákona a jinak ji chápeme my v Zákoně Novém., V dnešní epištole vysvětluje sv. Pavel podstatu pravé křesťanské svobody. Praví, že svoboda spočívá v nadvládě ducha nad tělem. Měli by­chom si častěji připomínat jeho povzbuzení: „Bratři, žij­Kte duchovně.“ dybychom si neuvědomili, jak hluboce věřil sv. Apoštol na lidské znovuzrození ve sv. křtu, těžko bychom jeho pobídku správně chápali. Nej vzácnějším plodem vtělení Božího Syna a Jeho smrti na 'kříži jest posvěcující milost Boží. Dostáváme ji na sv. křtu a hned nás bez našich zá­sluh proměňuje v syny Boží a dědice nebes. Je to forma života, kterou nám umožňuje Duch Svatý. Po křtu pro­stoupil Duch Svatý celý náš život. Naplňuje naše modlit­by, práce, bolesti, naši víru, naději i lásku. Je nositelem a také základem onoho nového života v nás a umožňuje nám, abychom již nemuseli otročit tělu. Vznešený dar milosti posvěcující a blahodárné působení Ducha Sv. nás však nezbavuje povinnosti spolupůsobit na svém posvěcení. PProto nás tedy sv. Pavel vybízí: „Bratři, žijte duchovně“, ečujme, aby Duch Boží ovlivňoval způsoby našeho ži­vota. Komu se to podaří, v tom zavládne pravá křes­ťanská svoboda, totiž svoboda od toho, po čem touží tělo. Tělo touží po něčem jiném než duch a duch zase po něčem jiném než tělo. Život člověka je proto opravdu stálým bojem. Není to však bojování s nějakým vnějším nepří­telem, ale s nepřítelem, který nás napadá v našem nitru. Kdo neuznává tento vnitřní lidský boj a domnívá se, že učiní lépe, povolí-li všem žádostem svého těla, toho jed­nou zaplaví mravní potopa. Neboť se protrhnou všecky přehrady a ovládne nás nečistota. Osobní sobectví pro­budí nenávist, svár, žárlení, hněvy, nesvornost, závist, vraždy, opilství, hýření a jiné věci, které rozvracejí vše­chen společenský život. Takový člověk je nakonec otro­kem vášní a lidé, kteří podléhají vášním, nebudou mít po­dílu v království Božím. Podaří-li se člověku zvítězit ve vnitřním životě, přemůže-11 všechny zlé žádostivosti a snaží se žít duchovně, tu se v něm zrodí a zavládne láska jako jediné pouto, které jej váže s Bohem. Z jeho srdce tryská radost a mír jako projev vnitřního štěstí. Žit ve společen­ství takových lidí je opravdu radostné, krásné. Jejich trpě­livost umí snášet chyby a nedostatky bližního, jejich mír­nost dovede prominout, dobrota vychází bližnímu vstříc, věrnost nepřipouští falše, skromnost nedovolí, aby došlo Kk nezdravým výstřelkům, řesťan je veden Duchem Svatým, jenž jest láska. Kdo miluje, chce dobro a nečeká na zákon, který by jej nutil k dobrému, ani na zákaz, který by jej varoval před zlem. Sám a ochotně vyhledává dobro a zahání zlo. Kdo miluje, vidí svému bližnímu na očích, co si přeje a sám mu vyjde vstříc, je-li to možné. V tom je velká hod­nota křesťanství, že nevytváří jen lidi poslušné psaných zákonů, ale vede k dobrému, ať je to psáno nebo ne, prostě z kladného vztahu k Bohu, z lásky k dobru a pří zachování lidské osobnosti. Proto tedy sv. Pavel tak důtklivě vybízí: „Bratří, žijte duchovně.“ Vnikněte do du­cha křesťanských požadavků. Pochopte jejich účelnost, rozumnost, vznešenost, božskost. Pak nebudete křesťany nesvobodnými, kteří by na každém kroku hledali a viděli hřích a neměli ze své víry nic radostného, ale poznáte, že jho Kristovo jest sladké a břímě jeho lehké. Cesty hledání EMIL KORBA Každé hledání pramení v nepředstavitelných tou­hách lidského srdce. „Lidé cestují z místa na místo a štvou se vytrvale dále. Hle­dají štěstí.— těmi slovy končí Gudmundson, autor „Bílých nocí“, svůj román a jeho zkušený soud nám jen připomíná pravdu, že v e 1 i­­ký sen, veliká touha je vždy součástí velikého srdce a* hlavně velkého č 1 o v ě k a. Nelze jiti za ni­mi se strachem a smutkem, ale výlučně s optimismem, odhodláním, které v život­ním pochodu k nejvyššímu cíli musí být u křesťana vždycky posilováno ze zdrojů nejvyšších ctností: víry, na­děje a lásky. Pravdu vyslo­vil veliký básník naší epo­chy. když napsal: „V životě tomto umřít těžké není — je mnohem těžší život vytvá­Jřet!“ e opravdu velmi těžké vy­tvářet život v nejhlubším pojetí evangelních naučení, protože někdy až příliš leh­ce a snad někdy i neodpo­vědně chápeme život a vždy bychom chtěli z něho jen lehkou rukou brát. Zapo­mněli jsme poněkud na mod­litbu Páně — Otčenáš — v tom smyslu a duchu, v jakém ji učil první apoštoly sám P. Ježíš. Když svoláváme Jeho království, myslíme přede­vším na to, abychom my kra­lovali jiným. Když se dovo­láváme Jeho vůle, reptáme, není-li Jeho vůle v, souladu s vůlí naší. Když prosíme: Chléb náš vezdejší dejž nám dnes, představujeme si spíše chléb s máslem a obložený šunkovými pláty. Když pro­síme za odpuštění vin, zapo­mínáme, že máme též od­pouštět. A když Jej prosíme, aby nás ochránil od zlého, je už nám lhostejno, dotý­­ká-li se zlo spolubližního. V těchto pohledech je nebla­hý stín. A tu musíme také vědět, že odstranění toho stínu je závislé jen na nás. Vnesli jsme ten stín do víru života sami tím, že jsme vnesli do života tíživé jho nespokojenosti, neskromnos­ti, přespřílišné chtivosti. Podcenili jsme drobné boles­ti života, bez nichž svět ni­kdy nebyl a v tomto stavu chceme se doprošovat zlep­šení, aniž bychom sami při­ložili ruce k dílu. Cesta ne­spokojenosti, závisti a žárli­vosti není cestou, která ve­de ke Kristu. Chceme být křesťany, ale křesťany bez křížů. Chtěli bychom dosáh­­nouti políbení Pána Ježíše, ale nechceme, aby se hroty Jeho trnové koruny dotkly naší tváře. Chtěli bychom jít za Kristovým křížem, ale jen tehdy, ponesou-li jej ji­ní. Nedivme se pak, že tato cesta nevede ke Kristu. Vytvářet život je nejen ne­smírně těžké, ale též ne­smírně krásné. Vytvářet ra­dostný život, který nevydá výhonky své jen zde na ze­mi, nýbrž je přenáší i do ži­vota věčného — to je vprav­dě nejvýš vznešeným poslá­ním katolíka. K tomu, aby­chom mohli vytvářet radost­ný život, musíme být sami naplněni křišťálově čistou radostí a čistým optimis­mem. Kdybychom na život pohlíželi stále jen z té stin­né stránky, kdybychom ne­uměli nalézti pravé potěšení a trvale se obraceli zády k světlu Nejvyšší Dobroty, zbavovali bychom se blaže­ných a jasných chvil. Nikdy nebuďme strůjci překážek vlastního blaha a ve svém zklamání nebuďme podobni onomu hrdinovi staré kome­die, který prohlašuje: „Jsem tak nešťasten, že kdybych se vyučil kloboučníkem, jis­­tě by se lidé rodili bez hla­vy.“ Slavný Papini, autor „Života Kristova“ ve svých neméně známých Listech li­dem píše: „Kristus ve svém pozemském životě byl též básníkem a učitelem rados­ti, byl dárcem radosti a krá­sy!“^ touto krásnou myšlen­kou je třeba ztotožnit i naše roztříštěné a někdy skleslé myšlenky a vystřídat je ja­sem pravé víry, pevné nadě­je a aktivní lásky. To je ces­ta, k níž nás v dnešním evangeliu vybízí sám P. Je­žíš. To je cesta štěstí, které je dosažitelné nejen zde na zemi, ale které pak neztra­tíme ani na věčnosti. V sou­ladu s obsahovou náplní dnešního evangelia mistrně vyjádřil klasik ruské litera­tury Gogol myšlenku o lid­ském štěstí, když napsal: „Štěstí se měří podle toho, kdo štěstí dává. Proto nej­šťastnější Je ten, kdo dostá­vá štěstí od Boha... Řekl božský Spasitel: Hledejte nejprve království Boží...“ Kéž pochopíme, že cesta hledání vnitřního štěstí­­je zvýraznéna v požadavku, aby všecko naše konání by­lo v souladu s vůlí Boží. Je to královská cesta nejen svou vznešeností, ale přede­vším svým dosahem: spoleh­livě vede každé statečné a vytrvalé křesťanské srdce k nejvyššímu cíli — Blahu věčnému. Jestliže milá svě­tice s růžemi sv. Terezie řek­la: „Tam v nebi bude jed­nou plniti Pán Bůh moji vů­li proto, že jsem zde na ze­mi plnila vůli Jeho“ — vyjá­dřila tím povzbuzující prav­du, která je prostým a nemé­ně pravdivým vyznačením směru života. Tento směr nejspolehlivěji ukazuje vzne­šenou oblast království Bo­žího, jehož hledání není blouděním, ale spolehlivou cestou života. Vzkazy našim dnům Dr. LADISLAV POKORNÝ MÁJKA, kterou vlastně před několika dny vztyčili leienífi nad kopuli malostranského kostela sv. Mlkuláie omámila, že bylo dosaženo najvyáiiho bodu leženi v této etapě. Le­ženi. dilo pracovníků n. p. Stavby silnic a železnic, je zcela mimo­řádné. Nejprve se vztyčila na dvoře asi 60 m vysoká výtahová věž, která umožnila snazži dopravu materiálu. S její pomoci zřídili le­ jt sent při severní a severozápadní části tamburu a přenesli se odváž­ně řešeným mostem na ochoz nad kopuli, kde založili leženi, jat obepjalo lucernu a vzneslo se až nad nejvyžžl bod této části chrámu. Teprve nyní uviděli pracovníci družstva Štuko zblízka velikou zká­zu, která se právě v těchto místech zahryzla do fasád i střech naši nejkrásnějžl barokní památky. Desítky ran zasadily měděné krytině snad úlomky granátů při střelbě protiletecké baterie, která za oku­pace „působila* na Petřině. Zdivo na lucerně je už tak rozrušeno, žo omítka ze značné části opadala a hrozí porušeni 1 kamenného zdivá. Opravdu včas přikročili zachránci k tomuto dilu. Pokračováni na 2. stran#

Next