Katolické Noviny, 1962 (XIV/1-52)
1962-09-16 / No. 37
ROČNÍK XIV. ČÍSLO 37. f PRAHA 16. ZÁŘÍ 1962 • CENA 50 HALÉŘŮ JOSEF HAPKA: KOSTEL NANEBEVZETÍ PANNY MARIE V MARIÁNSKÝCH LAZNlCH Svéiixx aL&kého %áJa VÁCLAV OKTÁBEC V POJMENOVÁNI MĚSÍCE ZÁRI ut ani necítíme staročeské slovo září], které znamenalo čas za ft Je, asi tak Jako naše nynější slovo říjen. Myslíme spíše na zářící slunce, které tento měsíc na sklonku léta činí tak příjemným. Zvláště letos Jsme st mohit pochvalovat, le srpnová sluneční záplava zalila t první dny zářijové, v nicht končily lně a začaly doirduati vinice. Po západu slunce prvního zářijového večera ukázal se na nebi sotva znatelný srpeček měsíce, který do čtvrtka před svátkem sv. Ludmily dorostl k úplňku. Obě noci letošní svatoludmilské neděle Jsou osvětleny lunou. Světice, JeJít svátek ve dne září podletnlm sluncem a v noci lunou, svátá Ludmila — dodává českému září typického rázu ut v polovině měsíce, dříve net se dovrší jeho dny k slavností svátého Vévody. Naše září září nejen slunečnou a měsíčnou záři, ale také dvojí svatozáří, která kolem naštch nejdratších světců záři. Zářný zjev matky národa, svaté Ludmily vyzařuje z dávné minulosti českých dějin přes staletí a přes více net tisíc let, září do širokých a dalekých obzorů tak Jasně modrých, jak mohou být Jen v záři. V ranním a večerním mlhavém oparu chvěje se vdovský závoj umučené světíce .., K dy i v sobotu 15. září léta Páně 921 zapadlo slunce, a na obloze vynikl dorůstající měsíc, v knětských chórech byly ut dávno odrecitovány první nešpory neděle sedmnácté po Svatém Duchu Itoho roku byly velikonoce 1. dubnaJ. Ze svého vdovského sídla na Tetíně byla vzata kněina Ludmila svou mučednickou smrti do nebeské slávy a přešla do vděčné paměti českého národa. Před sedmi staletími vybízel řečník k oslavě svaté Ludmily: „Budil vám posvátný tento dění Af se ve chrámech ozývají zpěvy, at zvučí varhany, at plesají srdce plná svaté radosti!“ Letošní svátek naší drahé první světice připadá na neděli, a proto v plné shodě s tou dávnou výzvou kazatelovou a podle slov naší novodobé písně svatoludmilské ,Plese) písní česká země!" VKL. — JESTLIŽE SE JMÉNO SVATÉ LUDMILY, manželky knížete Bořivoje I. a babičky sv. Václava uvádí mezi českými zemskými patrony v mešních formulářích votivní mše teprve v době Karla IV. a v této době obrazy ze života této světice a sv. Václava zdobí karlštejnskou hlavni věž, v niž je kaple sv. Kříže, je úcta „národa matky* daleko starší. S jejími počátky se setkáváme už za vlády jejího vnuka, kdy došlo k přeneseni jejího těla z Tetlna na Hradčany do nového tehdy kostela sv. Jiří. V tomto přenesení ostatků spatřovala tehdejší doba vlastni akt svatořečení. Dosud se vzpomíná této události v církevním kalendáři (původně 10. listopadu, dnes 27. listopadu), avšak jako hlavní svátek světice se slaví památka její mučednické smrti 16. zář L NEJVÝRAZNÉJŠlM DOKLADEM CÍRKEVNÍ OCTY sv. Ludmily v 10. století je legenda Kristiánova, věnovaná oslavě její i oslavě jejího vnuka. Dokladem její úcty v církevněslovanském údobí našich dějin je však 1 skutečnost, že již tehdy proniklo Jméno světice spolu s její úctou do krajů východoslovanských — jak ukazují zachované rukopisné památky. Avšak ani v naší vlasti úcta světice nebyla utlumena nepřižni časů. V 2. polovině 11. století setkáváme se se jménem sv. Ludmily jako křestním v rodě Přemyslovců. PO VYMŘENI PŘEMYSLOVA RODU, jehož pramatkou světice byla, opětně rozkvetla její úcta. Světici zasvětil kapli na hradě rodných Dražie pražský biskup a uvědomělý český vlastenec Jan IV. z Dražíc a neméně horlivě se k ní hlásil i sám Karel IV., který Ji dal též vyobrazit mezi českými světci na mosaice nad zlatou branou Svatovítského kostela. Octa dávné české světice je dosvědčena i v době následující a v 17. století nebyla cizí ani J. Á. Komenskému. NA BUDČI KAREL PATKA 'yas duší Jiskří dávná, krásná vize: Babička vlídný úsměv v tváři, tlustý foliant na klekátku, pacholík prstem Hledající řádku, za románským oknem dozrávající září... m toto kátě pozdvtiená dlaň: Věřit a milovatl Zbytečně nezkrvavit zbraň, však se svým lidem věrně, pevně Stát, nikdy neopustit, nedat mu zahynout! \ Do šťastného života VACLAV 2ITN í P ojem svobody nechápou všichni lidé stejně. Jinak o svobodě smýšlí otrok, jinak pán; jinak chápali svobodu příslušníci Starého Zákona a jinak ji chápeme my v Zákoně Novém., V dnešní epištole vysvětluje sv. Pavel podstatu pravé křesťanské svobody. Praví, že svoboda spočívá v nadvládě ducha nad tělem. Měli bychom si častěji připomínat jeho povzbuzení: „Bratři, žijKte duchovně.“ dybychom si neuvědomili, jak hluboce věřil sv. Apoštol na lidské znovuzrození ve sv. křtu, těžko bychom jeho pobídku správně chápali. Nej vzácnějším plodem vtělení Božího Syna a Jeho smrti na 'kříži jest posvěcující milost Boží. Dostáváme ji na sv. křtu a hned nás bez našich zásluh proměňuje v syny Boží a dědice nebes. Je to forma života, kterou nám umožňuje Duch Svatý. Po křtu prostoupil Duch Svatý celý náš život. Naplňuje naše modlitby, práce, bolesti, naši víru, naději i lásku. Je nositelem a také základem onoho nového života v nás a umožňuje nám, abychom již nemuseli otročit tělu. Vznešený dar milosti posvěcující a blahodárné působení Ducha Sv. nás však nezbavuje povinnosti spolupůsobit na svém posvěcení. PProto nás tedy sv. Pavel vybízí: „Bratři, žijte duchovně“, ečujme, aby Duch Boží ovlivňoval způsoby našeho života. Komu se to podaří, v tom zavládne pravá křesťanská svoboda, totiž svoboda od toho, po čem touží tělo. Tělo touží po něčem jiném než duch a duch zase po něčem jiném než tělo. Život člověka je proto opravdu stálým bojem. Není to však bojování s nějakým vnějším nepřítelem, ale s nepřítelem, který nás napadá v našem nitru. Kdo neuznává tento vnitřní lidský boj a domnívá se, že učiní lépe, povolí-li všem žádostem svého těla, toho jednou zaplaví mravní potopa. Neboť se protrhnou všecky přehrady a ovládne nás nečistota. Osobní sobectví probudí nenávist, svár, žárlení, hněvy, nesvornost, závist, vraždy, opilství, hýření a jiné věci, které rozvracejí všechen společenský život. Takový člověk je nakonec otrokem vášní a lidé, kteří podléhají vášním, nebudou mít podílu v království Božím. Podaří-li se člověku zvítězit ve vnitřním životě, přemůže-11 všechny zlé žádostivosti a snaží se žít duchovně, tu se v něm zrodí a zavládne láska jako jediné pouto, které jej váže s Bohem. Z jeho srdce tryská radost a mír jako projev vnitřního štěstí. Žit ve společenství takových lidí je opravdu radostné, krásné. Jejich trpělivost umí snášet chyby a nedostatky bližního, jejich mírnost dovede prominout, dobrota vychází bližnímu vstříc, věrnost nepřipouští falše, skromnost nedovolí, aby došlo Kk nezdravým výstřelkům, řesťan je veden Duchem Svatým, jenž jest láska. Kdo miluje, chce dobro a nečeká na zákon, který by jej nutil k dobrému, ani na zákaz, který by jej varoval před zlem. Sám a ochotně vyhledává dobro a zahání zlo. Kdo miluje, vidí svému bližnímu na očích, co si přeje a sám mu vyjde vstříc, je-li to možné. V tom je velká hodnota křesťanství, že nevytváří jen lidi poslušné psaných zákonů, ale vede k dobrému, ať je to psáno nebo ne, prostě z kladného vztahu k Bohu, z lásky k dobru a pří zachování lidské osobnosti. Proto tedy sv. Pavel tak důtklivě vybízí: „Bratří, žijte duchovně.“ Vnikněte do ducha křesťanských požadavků. Pochopte jejich účelnost, rozumnost, vznešenost, božskost. Pak nebudete křesťany nesvobodnými, kteří by na každém kroku hledali a viděli hřích a neměli ze své víry nic radostného, ale poznáte, že jho Kristovo jest sladké a břímě jeho lehké. Cesty hledání EMIL KORBA Každé hledání pramení v nepředstavitelných touhách lidského srdce. „Lidé cestují z místa na místo a štvou se vytrvale dále. Hledají štěstí.— těmi slovy končí Gudmundson, autor „Bílých nocí“, svůj román a jeho zkušený soud nám jen připomíná pravdu, že v e 1 iký sen, veliká touha je vždy součástí velikého srdce a* hlavně velkého č 1 o v ě k a. Nelze jiti za nimi se strachem a smutkem, ale výlučně s optimismem, odhodláním, které v životním pochodu k nejvyššímu cíli musí být u křesťana vždycky posilováno ze zdrojů nejvyšších ctností: víry, naděje a lásky. Pravdu vyslovil veliký básník naší epochy. když napsal: „V životě tomto umřít těžké není — je mnohem těžší život vytváJřet!“ e opravdu velmi těžké vytvářet život v nejhlubším pojetí evangelních naučení, protože někdy až příliš lehce a snad někdy i neodpovědně chápeme život a vždy bychom chtěli z něho jen lehkou rukou brát. Zapomněli jsme poněkud na modlitbu Páně — Otčenáš — v tom smyslu a duchu, v jakém ji učil první apoštoly sám P. Ježíš. Když svoláváme Jeho království, myslíme především na to, abychom my kralovali jiným. Když se dovoláváme Jeho vůle, reptáme, není-li Jeho vůle v, souladu s vůlí naší. Když prosíme: Chléb náš vezdejší dejž nám dnes, představujeme si spíše chléb s máslem a obložený šunkovými pláty. Když prosíme za odpuštění vin, zapomínáme, že máme též odpouštět. A když Jej prosíme, aby nás ochránil od zlého, je už nám lhostejno, dotýká-li se zlo spolubližního. V těchto pohledech je neblahý stín. A tu musíme také vědět, že odstranění toho stínu je závislé jen na nás. Vnesli jsme ten stín do víru života sami tím, že jsme vnesli do života tíživé jho nespokojenosti, neskromnosti, přespřílišné chtivosti. Podcenili jsme drobné bolesti života, bez nichž svět nikdy nebyl a v tomto stavu chceme se doprošovat zlepšení, aniž bychom sami přiložili ruce k dílu. Cesta nespokojenosti, závisti a žárlivosti není cestou, která vede ke Kristu. Chceme být křesťany, ale křesťany bez křížů. Chtěli bychom dosáhnouti políbení Pána Ježíše, ale nechceme, aby se hroty Jeho trnové koruny dotkly naší tváře. Chtěli bychom jít za Kristovým křížem, ale jen tehdy, ponesou-li jej jiní. Nedivme se pak, že tato cesta nevede ke Kristu. Vytvářet život je nejen nesmírně těžké, ale též nesmírně krásné. Vytvářet radostný život, který nevydá výhonky své jen zde na zemi, nýbrž je přenáší i do života věčného — to je vpravdě nejvýš vznešeným posláním katolíka. K tomu, abychom mohli vytvářet radostný život, musíme být sami naplněni křišťálově čistou radostí a čistým optimismem. Kdybychom na život pohlíželi stále jen z té stinné stránky, kdybychom neuměli nalézti pravé potěšení a trvale se obraceli zády k světlu Nejvyšší Dobroty, zbavovali bychom se blažených a jasných chvil. Nikdy nebuďme strůjci překážek vlastního blaha a ve svém zklamání nebuďme podobni onomu hrdinovi staré komedie, který prohlašuje: „Jsem tak nešťasten, že kdybych se vyučil kloboučníkem, jistě by se lidé rodili bez hlavy.“ Slavný Papini, autor „Života Kristova“ ve svých neméně známých Listech lidem píše: „Kristus ve svém pozemském životě byl též básníkem a učitelem radosti, byl dárcem radosti a krásy!“^ touto krásnou myšlenkou je třeba ztotožnit i naše roztříštěné a někdy skleslé myšlenky a vystřídat je jasem pravé víry, pevné naděje a aktivní lásky. To je cesta, k níž nás v dnešním evangeliu vybízí sám P. Ježíš. To je cesta štěstí, které je dosažitelné nejen zde na zemi, ale které pak neztratíme ani na věčnosti. V souladu s obsahovou náplní dnešního evangelia mistrně vyjádřil klasik ruské literatury Gogol myšlenku o lidském štěstí, když napsal: „Štěstí se měří podle toho, kdo štěstí dává. Proto nejšťastnější Je ten, kdo dostává štěstí od Boha... Řekl božský Spasitel: Hledejte nejprve království Boží...“ Kéž pochopíme, že cesta hledání vnitřního štěstíje zvýraznéna v požadavku, aby všecko naše konání bylo v souladu s vůlí Boží. Je to královská cesta nejen svou vznešeností, ale především svým dosahem: spolehlivě vede každé statečné a vytrvalé křesťanské srdce k nejvyššímu cíli — Blahu věčnému. Jestliže milá světice s růžemi sv. Terezie řekla: „Tam v nebi bude jednou plniti Pán Bůh moji vůli proto, že jsem zde na zemi plnila vůli Jeho“ — vyjádřila tím povzbuzující pravdu, která je prostým a neméně pravdivým vyznačením směru života. Tento směr nejspolehlivěji ukazuje vznešenou oblast království Božího, jehož hledání není blouděním, ale spolehlivou cestou života. Vzkazy našim dnům Dr. LADISLAV POKORNÝ MÁJKA, kterou vlastně před několika dny vztyčili leienífi nad kopuli malostranského kostela sv. Mlkuláie omámila, že bylo dosaženo najvyáiiho bodu leženi v této etapě. Leženi. dilo pracovníků n. p. Stavby silnic a železnic, je zcela mimořádné. Nejprve se vztyčila na dvoře asi 60 m vysoká výtahová věž, která umožnila snazži dopravu materiálu. S její pomoci zřídili le jt sent při severní a severozápadní části tamburu a přenesli se odvážně řešeným mostem na ochoz nad kopuli, kde založili leženi, jat obepjalo lucernu a vzneslo se až nad nejvyžžl bod této části chrámu. Teprve nyní uviděli pracovníci družstva Štuko zblízka velikou zkázu, která se právě v těchto místech zahryzla do fasád i střech naši nejkrásnějžl barokní památky. Desítky ran zasadily měděné krytině snad úlomky granátů při střelbě protiletecké baterie, která za okupace „působila* na Petřině. Zdivo na lucerně je už tak rozrušeno, žo omítka ze značné části opadala a hrozí porušeni 1 kamenného zdivá. Opravdu včas přikročili zachránci k tomuto dilu. Pokračováni na 2. stran#