Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)
1970-10-18 / No. 42
SVĚTICE SEVERNÍCH ČECH Po oslavách cyrilometodějských a vedlo jubilea sv. Prokopa a bl. lana Sarkandra nesmíme zapomenout ani na významné výročí naší severočeské diecéze: Letos je tomu 75O let od narození a kHu blahoslavené Zdlslavy. Její posvátný hrob letí v litoměřické diecézi. Je navštěvován stále větším počtem věřících. Jeli kult vzrůstá. Je u nás jit téměř všeobecně povalována za spoluochránkyní severních Cech. Svatý papal Flui X. prohnili Zdlslovu 28. srpna 1907 iá blahoslavenou. Proto volím tento den za počátek Zdislavského jubilejního roku, který potrvá a* do 28. srpna 1971. jeho náplni má být: Snaha o vlastni pnsvěseni podlá vzoru blahoslavená a úsilí, aby Zdislava byla brzy představena celé církvi Jako světice, vzor manželek a matek a ochrankyne křesťanských rodin. Jubilejní Zdislavský rok má být především podnětem k našemu posvěcení. A jako byla svőtost křtu základem svátého života paní Zdislavy, je tento zrod k nadpřirozenému Životu jediným základem i pro naši svatost, jak znovn zdůraznil poslední všeobecný sněm (Presbyterorum ordinis 12). 750 let od Zdislavina křtu nás vyzývá: Dej pokřtít svoje děti a nejsi-li pokřtěn sám, připrav se na svátý křest. Jinak nemfl* žeš vejít do života křesťanské dokonalosti. É~o vědomě nepřijme křest, pro toho je nebeská blaženost záležitostí, která se ho netýká (Ad gentes dlvinttos 7). Zdislava miluje od malička modlitbu. Živí svou duši vroucím a pravidelným rozjímáním po celý život. V dnešní době ustavičného chvatu a vypětí pozornosti navenek, je pravidelná tichá usebranost a hluboká modlitba pro naši vnitřní rovnováhu daleko potřebnější, n»l byla ve středověku. Zdislava je mladičká manželka, na kterou doléhají domácí i veřejné starosti jako na většinu žen, žijících ve světě. Ale protože se modlí a je plná Ducha Svatého, umí uvést v soulad svou veřejnou činnost s domácími povinnostmi manželky, matky i paní domu tak, že jedno není na úkor druhé’io, ale vše tvoří harmonický celek svátého života. Proto je tak aktuálním vzorem našich manželek, matek i vychovatelek dnes. kdy tolik manželství a rodin prožívá těžké krize. Ale Zdislava umí ještě víoc Svon jemnou intuicí a láskou vede k rozvaze a moudrosti drsného bojovníka, který je jejím manželem. A z tohoto hlediska má Zdislava význam pro celou církev a pro celý dnešní svět: Tento náš svět, pohybující se v posledních dobách stéle téměř na pokraji zkázy, řídí totiž takřka výlučně muži. O zrovnoprávnění žen se sice hodně mluví, ale od jeho uskutečnění zůstáváme ještě daleko. Zamysleme se tedy na prahu Zdislavina jubilejního roku nad tím, není-li ustavičné vyhrocování světových situací také nezdravým důsledkem nepřirozeně malého zájmu a podílu žen na veřejném dění světa. A ženy by z toho měly vyvodit praktické důsledky. — Zdislava sice nevyjížděla do boje jako její rytířský manžel, ale dovedla správně odhadnout, kdy už ta mužská záliba v ustavičném zápolení překračuje meze zdravého rozumu. Její ženská diplomacie, řízená duchem Kristovým, dovedla v pravý čas zušlechtit drsné způsoby manžela, vracejícího se z válečného pole, a duchovně jej povznést. Svět se stává tfm smutně jš í m, čím je v něm méně šťastných dětí. A ve světě je tím méně šťastných dětí, čím méně rodičů je ochotno se pro ně obětovat. — Představme si mladou maminku Zdislavu, obklopenou houfem veselé drobotiny. Buduje svět pro svoje děti i pro děti druhých rodičů. — A pro koho zařizujeme svět my? Nepovšimli jste si, jak se náš svět stává dětem Čím dá! cizejší? A jak stále více dospělých už nemá pro děti ani úsměv, ani místo, ani čas? Ještě v žádné době před námi nebylo vynalezeno tolik důmyslných způsobů, jak zabránit dětem, aby přišly se svým úsměvem a prostým štěstím mezi nás. Velikou bolestí rodin je odcizovánf manželů. Nechť Zdislavský jubilejní rok přivábí mnohé ke hrobu blahoslavené a ke zpovědnici. Přijetí svátosti pokání a eucharistického Krista Činí divy a mimořádné obraty v rodigaých poměrech: ní výsostné uctěno Ženství. Pro všechny věky byl vysloven význam mateřství. Tímto pozdravem je nebesky zdůvodněna naše láska k Matce Boží a z ní plynoucí úcta k ženě vůbec. Andělské Zdrávas zní jako hudba nebeských strun. Je doprovodem k vidění, k němuž se naše duše připíná při rozjímání růžencového tajemství. Nejvlastnější úkon této vnitřní modlitby je naše nazírání: okoušení a prožívání taje, poněkud představitelného naší obrazivostí. Zde mohon mít účast naše smysly. Účastenství na růžencových tajích doprovází náš sluch: slyšíme jasně v evangeliu vyřčená slova v událostech radostnévrací mír, jednotu, porozumění a lásku. Proto doporučuji modlitbu a návštěvy hrobu blahoslavené Zdislavy. Nemusí být hlučné, ale zato duchovně hluboké. Doporučuji je zvláště těm manželům, kteří pozorují, že se kolem jejich společného stolu plíží had nedorozumění, nedavěry a rozbroje. Stejně i těm, kdo chtějí novou zdravou rodinu teprve založit. V vené historii úcty k blahoslaZdlslavě je to letos poprvé, co oslavujeme rok jejího narození křtu. Obliba paní Zdislavy se v posleda ních letech značně šíří. Cím přesnějšími metodami studujeme a poznáváme její život, tím zřetelněji chápeme i svou povinnost splatit jí konečně starý národní dluh a otevřít jí cestu ke slávě oltářů. K tomu se ovšem vyžadují bezpečně o ověřené zázraky na její přímluvu. Proste ně! Spoléhejte na její mimořádnou pomoc všude, kde přirozená lidské síly nestačí. Křesťan není nikdy v koncích. Zoufalé situace přenechává ďáblu. Ten ovšem ztratil Kristovým vítězstvím opravdu všechnu naději. Ale člověk ji získal. Proto prosme s důvěrou v každé těžkosti: „Zdlslavo slyš, Zdislavo vyslyš, Zdislavo vypros nám, oč tě žádáme!*4 Snažte se seznámit se životem blahoslavené paní Zdislavy celou diecézi, celou vlast. Historiky, archiváře, vědecké pracovníky a badatele prosím: Upozorněte na nové archiválni objevy, památky a literaturu, týkající se blahoslavené Zdislavy. Umělci, přispějte svým talentem k poznání a oslavě této vzácné ženy, aby si ji zamilovali zvláště snoubenci a mladí manželé. Svatí jsou pro biskupa i věřící jeho diecéze velikou útěchou a pomocí. Zvláště tf. kteří v diecézi pracovali, rostli i zemřeli. Jsem od počátku přesvědčen, že Zdislava je vzorem křesťanské dokonalosti, který má co říci celému světu. Proto otvírám jubilejní Zdislavský rok. Proto prosím o modlitbu a spolupráci v pečlivé přípravě pod minek pro svatořečení naší milé paní, u Boha mocná Zdislavy, jelíž přímluvu jsem již sám častokrát zakusil. VÄS OTEC BISKUV S T 8 P Ä N ho růžence. Náš cit a hmat doprovází tfhu a drsnost události pašijových. Při slavném růženci jako bychom vnímali vůni ráje, nořice se do oblasti přesahujících naši zemitost. Andělské Zdrávas týká se vzdáleně i naší bytosti. Nepohrdej životem i kdyby ta byl pouhý příchod na svět a rychlý odchod jako u nemluvňátek betlémských! Vlastni náplň života dospělého hledej v práci, která má podíl na vykupiteiské cestě Pánal V závěru svého úsilf o spravedlnost musiš vidět slávu: Věnec neporušitelný, který je utkán z dnů a týdnů a rok* dobře prožitých aa zemi... JI Zdráva» Panna Maria slíbila, ža buda konat triumfální cestu světem. Velikou věkovitou pouť v lidských srdcích a myslích: „Budou mne blahoslavit všechna pokolení“ (Luk 1, 48). Na této cestě my konáme, nač stačíme, a co Panna Maria právě od nás žádá: ovíjíme věnce svých růženců. Růženec je modlitba ústní a rozjímavá zároveň. Co zaznívá z nalich Ast, není ve svém počátku zemského původu, je to pozdrav andělský. Nejslavnějií, který byl vysloven. Patři ženě. Tím bylo v lidském pokole- Ctení o knězi SVATOHOROVI I Pokračováni I ľmfrtka o Svatohorově divadelnictví, v němí prakticky chtěl oživit calderonský způsob pastorace, jest uzavřena líčením přírody i z toho důvodu, le Svatohor jest nejen zbožným milencem viditelného světa 0 duchu Chudáčka Božího, ale skutečným znalcem, přírodovědcem bez přídechu dlletantství. Až do pozdního stáří bývaly v jeho rukách systematicky moderní spisy přírodovědní. Příroda sama jakožto comedia divina byla mu zdrojem stálých objevů a přemyšlení. Tak i divadlo, at řecké nebo dávné církevní, le důkazem toho, že hmotným světem nutno se obírat jako úžasným dramatem snad právě tim horlivěji, čím více srdce i mysl tíhnou k metajyztckým hodnotám. Vzpomínkou na velkorysé tužby byla mu skutečnost, že v duchovni správě v malém měřítku hřbitovním u kostelíka podařilo se mu shromáždit nejednou značné množství lidu a za zpěvu a modliteb představit mariánský výjev — pouhé embyryon duchovního dramatu.• Když dvacetiletý Václav Bělohlávek započal svůj řeholní noviciát o svátku duchovní spisovatelky a omilostněné visionářky sv. Terezie Veliké roku 1890, nezapůsobila na jeho duši vnější zlatá a mramorová nádhera křilovnlckého kostela u Karlova mostu, ale spíš nehmotné skutečnosti o ní vyjádřené výsostným uměním. Na hlavním oltáři vtiskl se mu do srdce obraz jizev sv. Františka a v chrámu vešla mu do mysli mohutná kopule s výhledem celý svět obklopujícím: Reinerova freska Posledního soudu. Jizvy jevily se mu jako nejvyšší rytířské vyznamenání bojovníka Kristova a den poslední jako jeho triumf po vítězném životním boji. Do svého kláštera se vrátil z duchovní správy po třiceti létech, aby svých sil „mezi lidmi" značně odčerpaných použil „mezi knihami". Jako blbllo'ékář během desíti let uspořádal knihovnu a vešel i do řádového archím, což mu otevřelo vhled do sedmisetleté minulosti řádu. To dalo podnět a možnost k jeho vlastní historické práci. Přípravou bylo šest výtečných a svého druhu jedinečných ročníků časopisu „O ei Karlova mostu* (1928—1933J. V nich byly ukládány nefdůleZttčjšt zprávy a stati o řádu s obrazy jeho uměleckých památek. Časopis ukázněně skončil v jubilejním roce křilovnickém po vydání objemné „Knihy památní" a dvoudílných obsáhlých mDějin českých křtiovníků s červenou hvězdou", První díl Jest Bělohlávkova práce fkřlžovníct češtil a druhý díl (křiiovníci vratislavští), jest práce řádového spolubratra Jos. Hradce. „V obou hlavních spisech pokusil Jsem se svému řádu nestranně před• stavit jeho náboženskou minulost v těsné spojitosti s dějinnou minulostí českého národa, z něhož jako jediný dosud katolický řád /ordo hospitalis) vyšel, a to ze štědře blahočtnných rukou blahoslavené Zakladatelky." V tom smyslu toužil po úplné Jeho českosti a zjevoval Jeho minulost do budoucna v jeho české podstatě jak vpravdě byl v svých největších představitelích, Jako byli: Antonín Brus z Mohelnice, velmistr a arcibiskup pražský, velmistr Jiří Ignác Pospíchal z Polně, stavitel nynějšího křižovnického kostela — *tichý velký člověk", Jak jej nazývá v studit evokující Jeho zbožnou činorodost — a Jan František Beckovský z Havlíčkova Brodu, spisovatel a letopisec „Poselkyně českých dějin". Obzíravý a leckdy t jasnozřivý rozhled Bělohlávkův přivedl jej k přesvědčení, že svými historickými spisy svému řádu po sedmi stoletích jeho života napsal Jakoby desku náhrobní. Druhý Čín křižovnických sedmi století je v Bělohlávkově pojetí sám vrchol Jeho životního toužení: oživení památky blah. Anežky v jejím národě a její kanonizace v katolické církvi. Roku 1927 byl jmenován postulátorem svatořečení. Zdálo se, že celá akce Je blízko svého vyplnění, ale přišla jako vředzvěst těžká nemoc Bělohlávkova, jeho odchod z Prahy do venkovského ústrani a ovšem hlav ní zábrana v druhé, mnohem děsivější světové válce. Vždyf o svátku blah. Anežky konával Bělohlávek v křižov ntckém kostele tridua, v nichž do srdcí leckdy nečetných, ale často vybraných posluchačů, kteří věděli, kdo kazatel Jest, vléval z plnosti svého srdce. „Nejvíce pak mne při tom všem dojímala tragičnoet jejího života, "který nesl o její osobě veškerou těžkou tragiku, jak vlastní rodiny královské, když se jí oddala za smírnou obět, tak spolu i tragiku národa v jedné z jeho dob nejskvělejších a zvratem hned nejžalostnějších, jako bylo panování a pád „zlatého“ krále Přemysla Otakara 11. s následující bědou braniborskou. A nadto leště t posmrtné osudy Anežčína díla a dokonce l ztraceného těla byly tragické a měly na sobě obecný ráz až aíschylovské tragiky dějin českého národa, jeha jazýka i země.“ Své, pražské knihovnické období Běloltíávék prožíval v okruhu milénia svatováclavského a dal v službu našich svátých Ochran všechnu přirozenou ohnivost své bytosti, kterou zapřáhl k vydolování niterné hloubky z brázd národních dějin zcela v duchu obrodného úsilí Podlahová. Nebylo to slavení pro slavení, když v předvečer otevření pražské katedrály, která se stala miléniovým pomníkem Dědíce české země, v sousední svatojirské bazilice odhaloval své horské výhledy. Vůbec jako ftlosof dějin má Svatohor před očima blahosl. Přemyslovnu jako živoucího svědka, který jakoby k svému lidu, zasypán nevděkem, dosud neřekl své poslední slovo. „O té tragičnostl českých osudů možno si učinit správný pojem jenom tehdy, uváži li se vlastní vášnivá, v protivy rozeklaná povaha nepočetného slovanského kmene v českých zemích, často postupující v skutcích r,a sám kraj sebezničení, jakož i nebezpečně vratká poloha jeho zemí ve středu Evropy, v jejím srdci, kde se vždy nejprudčejl srážely náboženské a politické rozpory dějin. Bylo to vždy tak a bude — „až k zahynuti“. Jistě významně podle tragických skutečností ukazuje bezděčně na to věkovitý chorál, vzniklý podle některých znaků právě v době Anežčině, chorál úpějící k sv. Václavu slovy: nedej zahynouti!" K svatováclavské písni, vzniklé ast v době Anežčině nejprve o jedné sloce, každým dalším přelomem času při bývalo nových slok. Bylo zcela logické, že Václav Svatohor, o miléniu duchovní představitel Anežčina díla, připojil sloku dosud poslední, jež o miléniu bývala zpívána lake závěr svatováclavského chorálu: „Za tisíc let milováni — jsme ti vděční do skonání — abys nám přál — tisíc let dál, — svátý Václave, -Kriste eleison.“ Pokračování KN • 18. 10. 1970 9 itt. 1 O umění ryze křesťanském VÝSTAVU IVANA MEŠTROVlCB ve Valdštejnské jízdárně v Praze, kterou uskutečnila Národní galerie v rámci kulturní dohody mezí Jugoslávii a Československem, můžeme právem považovat za jednu z nejpozoruhodnějších kulturních událostí poslední doby. Ivan Meštrovtč je sochař, jehož umění dávno přerostlo rámec rodného Chorvatsky a stalo se kulturním majetkem celosvětovým, a kterému plným ]>rávem přísluší místo •mezi největšími sochaří všech dob. Chudý venkovský pasáček z Otavíce v Dalmácii stává se dík svému vynikajícímu- nadáni a příznivě se utvářejícím životním okolnostem rektorem Akademie krásných uměni v Záhřebu, profesorem několika vysokých škol amerických a r. 1963 umírá jako tlen Americké akadémia věd a uměni, * Můžeme-li u některého moderního sochaře mluvit o uměni rysa křestanském, pak je to při nazíráni díla Meštrovitova. Již Zákavec u přtletttostt jmenování Ivana Meštrovlče čestným členem České Akademie s. 1930 upozorňoval, že vlast a Kristus jsou dvě ústřední idey jeho díla, které se někdy i prostupují. Ale Meštrovtčův Kristus .není pantokrator, nýbrž obět. milost, soucit, spása“. Vesna Barbtčová, správkyně umělcova ateliéru v Záhřebu a odborná znalkyně jeho života a díla, uvádí v katalogu výstavy, že víra nebyla pro Meštrovlče vnější zbožností, nýbrž hlubokým vnitřním citem. Proto i expozice ve Valdštejné jízdárně, která je průřezem životního díla tohoto velkého jihoslovanského umělce, obsahuje mnoho prací náboženských námětů, které tvoří velkou část Meštrovlčovy tvorby. Evangelista Lukáš v sevřeném pohybu a s gestem myslitele se opírá o knihu, zatímco výraz hlavy t výmluvný pohyb evangelisty Jana hovoří o pozorném naslouchání nadpřirozené Inspiraci. Také modelace hlavy Jana Křtitele, asketické a úzki, prozrazuje hluboký sochařův zájem o dušezpytnou složku zobrazovaného námětu. Zcela zvláštní skupinu v Meštrovičově tvorbě tvoří početný soubor soch na námět „P aňn a Marta s Dítěte m“, z nichž dvě jsou rovněž vystaveny na pražské výstavě. Tento věčně živý námět Požehnaného mateřství dostává v díl« Meštrovičově zcela zvláštní — osobitý charakter. Jsou to klidné a harmonicky vyvážené plastiky s vážným a soustředěným výrazem tváří, v tichém a pokorném, ale přece vznešeném majestátu, s jemnou stylisact tvaru, odhmotnělé a přece hmotné. — Také vystavená Pleta, jejíž kopie je v kostele sv. Marka v Záhřebu, je jen jednou z mnoha sochařských prací tohoto tématu. Matka vrůstá tvou tváři do mrtvé tváře Synovy, nositeli výrazu jsou i výmluvné ruce a nohy. Forma je pevná a soudržná, vázána přísnými kompozičními zákony. Nebot Meštrovtčovo díle je monumentální, hutné a ryze sochařské. Ale Ivan Meštrovif je sochař — ftlosof a sochař — myslitel. Proto t jeho postavy vyzařuji přes své dramatické napěti vyrovnanost a harmonii. VÉRA REMEŠOVI Málo známý Kristus Je nás Ještě hodně, kteři Jsme ochotni vidět a nadšeně zdravit Krista v nádheře bazilik a katedrál, mezi sochami a obrazy, které do nich vložili největší umělci minulých věků, v blízkosti mfter, berel a zlatém vyšívaných pluviélů. Věříme v Krista přivolaného slovem celebrantovým na obětní stůl, a s pohnutím jsme ochotni adorovat před pozlacenými svatostánky, před Eucharistií ve zlatých monstrancích. Je nás mnoho, kterým se Kristus zúžil jen do této podoby a do tohoto prostředí. Proto nám musel FranQOis Mauriac napsat „Život Ježíšův“. Vyšehrad ho u nás vvdal r. 1937, tedy nedlouho po známém sjezdu katolíků první republiky, kdy Jsme byli tak trochu opojeni víc vlastním triumfem Kristovým, kdy jsme nosili tógu elity mezi křesťany, a kdy jsme se naivně domnívali, že\ my držíme Krista a ne Kristus nás. Mauriacova slova námi pořádně otřásla. Naléhavě ukázala Krista mezi námi, strhávala z nás povýšenost a nutila k revizi dosavadního přístupu ke Kristu. „Mnohdy ten, kdo se domnívá, že ho nenávidí, celý svůj život mu zasvětil, neboť Ježíš Je přestrojen a za maskou skryt uprostřed lidi, je schován mezí chudými, mezi nemocnými, mezi vězni..Takový že Je Kristus, v Jehož jméně jsme. chtěli vyhladit ze Země každého, kdo mu ústy neříká Pane, Pane? A Mauriac pokračuje: „Mnozí, kteří otevřeně před zraky mnoha lidí mu slouží, nikdy nepoznali, kým jest. Ale mnozí zas, kteří Ježíše ani podle Jména neznali, v den poslední uslyší slova, která Jim otevrou brány radosti: Těmi dětmi Jsem byl já, i těmi dělníky Já Jsem byl. Já jsem to plakal na nemocničním lůžku, já jsem byl tím vrahem sedícím v cele, jehož jsi ty těší. val...“ Víc než tři dekády uplynuly od tohoto vydání Mauriacova díla, ale dodnes se mnozí z nás pohoršují nad těmi slovy. Nad čími slovy? K. DOUBRAVSKf KDYŽ KARDINÁL Ercols Consalvi, známý jako pilný a neúnavný pracovník, jednou onemocněl, radili mu lékaři, aby nepracoval a více se šetřil. „Jak dlouho budu, podle vašeho mínění, živ, budu-li se šetřit?“ — ptal se kardinál. „Osm až deset let“, odpověděli lékaři. „A budu-li dál pracovat?" — „Nejvýše pět.“ — „To tedy budu raději pracovat dál jako dosud, protože pět řádně využitých let vydá za dvacet promarněných“, řekl kardinál. 1