Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)

1970-10-18 / No. 42

SVĚTICE SEVERNÍCH ČECH Po oslavách cyrilometodějských a vedlo jubilea sv. Prokopa a bl. lana Sarkandra nesmíme zapomenout ani na významné výročí naší severočeské diecéze: Letos je tomu 75O let od narození a kHu blahoslavené Zdlslavy. Její posvátný hrob letí v litoměřické diecézi. Je navštěvován stále větším počtem věřících. Jeli kult vzrůstá. Je u nás jit téměř všeobecně povalována za spolu­­ochránkyní severních Cech. Svatý papal Flui X. prohn­ili Zdlslovu 28. srpna 1907 iá blahoslavenou. Proto volím tento den za počátek Zdislavského jubilejního roku, který potrvá a* do 28. srpna 1971. jeho náplni má být: Snaha o vlastni pnsvě­­seni podlá vzoru blahoslavená a úsilí, aby Zdislava byla brzy představena celé církvi Jako světice, vzor manželek a matek a ochrankyne křesťanských ro­din. Jubilejní Zdislavský rok má být především podnětem k našemu posvěcení. A jako byla svőtost křtu základem svátého života paní Zdislavy, je tento zrod k nadpřirozenému Životu jediným základem i pro naši svatost, jak znovn zdůraznil poslední všeobecný sněm (Presbyterorum ordinis 12). 750 let od Zdislavina křtu nás vyzývá: Dej pokřtít svoje děti a nejsi-li pokřtěn sám, připrav se na svátý křest. Jinak nemfl* žeš vejít do života křesťanské dokona­losti. É~o vědomě nepřijme křest, pro toho je nebeská blaženost záležitostí, která se ho netýká (Ad gentes dlvint­­tos 7). Zdislava miluje od malička modlitbu. Živí svou duši vroucím a pravidelným rozjímáním po celý život. V dnešní době ustavičného chvatu a vypětí pozornosti navenek, je pravidelná tichá usebranost a hluboká modlitba pro naši vnitřní rovnováhu daleko potřebnější, n»l byla ve středověku. Zdislava je mladičká manželka, na kterou doléhají domácí i veřejné sta­rosti jako na většinu žen, žijících ve světě. Ale protože se modlí a je plná Ducha Svatého, umí uvést v soulad svou veřejnou činnost s domácími povinnostmi manželky, matky i paní domu tak, že jedno není na úkor druhé’io, ale vše tvoří harmonický celek svátého života. Proto je tak aktuálním vzorem našich manželek, matek i vychovatelek dnes. kdy tolik manželství a rodin prožívá těžké krize. Ale Zdislava umí ještě víoc Svon jemnou intuicí a láskou vede k rozvaze a moudrosti drsného bojovníka, který je jejím manželem. A z tohoto hlediska má Zdislava význam pro celou církev a pro celý dnešní svět: Tento náš svět, pohybující se v posledních dobách stéle téměř na pokraji zkázy, řídí totiž takřka výlučně muži. O zrovnoprávnění žen se sice hodně mluví, ale od jeho usku­tečnění zůstáváme ještě daleko. Zamysle­me se tedy na prahu Zdislavina jubi­lejního roku nad tím, není-li ustavičné vyhrocování světových situací také ne­zdravým důsledkem nepřirozeně malého zájmu a podílu žen na veřejném dění světa. A ženy by z toho měly vyvodit praktické důsledky. — Zdislava sice ne­vyjížděla do boje jako její rytířský manžel, ale dovedla správně odhadnout, kdy už ta mužská záliba v ustavičném zápolení překračuje meze zdravého ro­zumu. Její ženská diplomacie, řízená duchem Kristovým, dovedla v pravý čas zušlechtit drsné způsoby manžela, vra­cejícího se z válečného pole, a duchov­ně jej povznést. Svět se stává tfm smutně j­­š í m, čím je v něm méně šťastných dětí. A ve světě je tím méně šťastných dětí, čím méně rodičů je ochotno se pro ně obětovat. — Představme si mla­dou maminku Zdislavu, obklopenou hou­fem veselé drobotiny. Buduje svět pro svoje děti i pro děti druhých rodičů. — A pro koho zařizujeme svět my? Ne­povšimli jste si, jak se náš svět stává dětem Čím dá! cizejší? A jak stále více dospělých už nemá pro děti ani úsměv, ani místo, ani čas? Ještě v žádné době před námi nebylo vynalezeno tolik dů­myslných způsobů, jak zabránit dětem, aby přišly se svým úsměvem a prostým štěstím mezi nás. Velikou bolestí rodin je odcizovánf manželů. Nechť Zdislavský jubilejní rok přivábí mnohé ke hrobu blahoslavené a ke zpovědnici. Přijetí svátosti pokání a eucharistického Krista Činí divy a mi­mořádné obraty v rodigaých poměrech: ní výsostné uctěno Ženství. Pro vše­chny věky byl vysloven význam ma­teřství. Tímto pozdravem je nebesky zdůvodněna naše láska k Matce Bo­ží a z ní plynoucí úcta k ženě vůbec. Andělské Zdrávas zní jako hudba nebeských strun. Je doprovodem k vi­dění, k němuž se naše duše připí­ná při rozjímání růžencového tajem­ství. Nejvlastnější úkon této vnitřní modlitby je naše nazírání: okoušení a prožívání taje, poněkud představi­telného naší obrazivostí. Zde mohon mít účast naše smysly. Účastenství na růžencových tajích doprovází náš sluch: slyšíme jasně v evangeliu vy­řčená slova v událostech radostné­vrací mír, jednotu, porozumění a lásku. Proto doporučuji modlitbu a návštěvy hrobu blahoslavené Zdislavy. Nemusí být hlučné, ale zato duchovně hluboké. Doporučuji je zvláště těm manželům, kteří pozorují, že se kolem jejich spo­lečného stolu plíží had nedorozumění, nedavěry a rozbroje. Stejně i těm, kdo chtějí novou zdravou rodinu teprve za­ložit. V vené historii úcty k blahosla­Zdlslavě je to letos poprvé, co oslavujeme rok jejího narození křtu. Obliba paní Zdislavy se v posled­a ních letech značně šíří. Cím přesnějšími metodami studujeme a poznáváme její život, tím zřetelněji chápeme i svou povinnost splatit jí konečně starý ná­rodní dluh a otevřít jí cestu ke slávě oltářů. K tomu se ovšem vyžadují bezpečně o ověřené zázraky na její přímluvu. Proste ně! Spoléhejte na její mimořádnou pomoc všude, kde přirozená lidské síly nestačí. Křesťan není nikdy v koncích. Zoufalé situace přenechává ďáblu. Ten ovšem ztratil Kristovým vítězstvím opravdu všechnu naději. Ale člověk ji získal. Proto prosme s důvěrou v každé těžkosti: „Zdlslavo slyš, Zdislavo vyslyš, Zdislavo vypros nám, oč tě žádáme!*4 Snažte se seznámit se životem blaho­slavené paní Zdislavy celou diecézi, ce­lou vlast. Historiky, archiváře, vědecké pracovníky a badatele prosím: Upozor­něte na nové archiválni objevy, památ­ky a literaturu, týkající se blahoslavené Zdislavy. Umělci, přispějte svým talen­tem k poznání a oslavě této vzácné ženy, aby si ji zamilovali zvláště snou­benci a mladí manželé. Svatí jsou pro biskupa i věřící jeho diecéze velikou útěchou a pomocí. Zvláště tf. kteří v diecézi pracovali, rostli i zemřeli. Jsem od počátku přesvědčen, že Zdi­slava je vzorem křesťanské dokonalosti, který má co říci ce­lému světu. Proto otvírám jubilejní Zdis­lavský rok. Proto prosím o modlitbu a spolupráci v pečlivé přípravě pod minek pro svatořečení naší milé paní, u Boha mocná Zdislavy, jelíž přímluvu jsem již sám častokrát zakusil. VÄS OTEC BISKUV S T 8 P Ä N ho růžence. Náš cit a hmat doprová­zí tfhu a drsnost události pašijových. Při slavném růženci jako bychom vní­mali vůni ráje, nořice se do oblasti přesahujících naši zemitost. Andělské Zdrávas týká se vzdále­ně i naší bytosti. Nepohrdej životem i kdyby ta byl pouhý příchod na svět a rychlý odchod jako u nemluvňátek betlémských! Vlastni náplň života do­spělého hledej v práci, která má po­díl na vykupiteiské cestě Pánal V zá­věru svého úsilf o spravedlnost mu­­siš vidět slávu: Věnec neporušitelný, který je utkán z dnů a týdnů a rok* dobře prožitých aa zemi... JI Zdráva» Panna Maria slíbila, ža buda konat triumfální cestu světem. Velikou vě­kovitou pouť v lidských srdcích a myslích: „Budou mne blahoslavit všechna pokolení“ (Luk 1, 48). Na té­to cestě my konáme, nač stačíme, a co Panna Maria právě od nás žá­dá: ovíjíme věnce svých růženců. Růženec je modlitba ústní a roz­jímavá zároveň. Co zaznívá z nalich Ast, není ve svém počátku zemské­ho původu, je to pozdrav andělský. Nejslavnějií, který byl vysloven. Pa­tři ženě. Tím bylo v lidském pokole- Ctení o knězi SVATOHOROVI I Pokračováni I ľmfrtka o Svatohorově divadelnic­tví, v němí prakticky chtěl oživit cal­­deronský způsob pastorace, jest uza­vřena líčením přírody i z toho dů­vodu, le Svatohor jest nejen zbož­ným milencem viditelného světa 0 duchu Chudáčka Božího, ale skuteč­ným znalcem, přírodovědcem bez pří­dechu dlletantství. Až do pozdního stáří bývaly v jeho rukách systema­ticky moderní spisy přírodovědní. Pří­roda sama jakožto comedia divina by­la mu zdrojem stálých objevů a pře­myšlení. Tak i divadlo, at řecké ne­bo dávné církevní, le důkazem toho, že hmotným světem nutno se obírat jako úžasným dramatem snad právě tim horlivěji, čím více srdce i mysl tíhnou k metajyztckým hodnotám. Vzpomínkou na velkorysé tužby byla mu skutečnost, že v duchovni správě v malém měřítku hřbitovním u koste­líka podařilo se mu shromáždit ne­jednou značné množství lidu a za zpě­vu a modliteb představit mariánský výjev — pouhé embyryon duchovní­ho dramatu.• Když dvacetiletý Václav Bělohlávek započal svůj řeholní noviciát o svát­ku duchovní spisovatelky a omilost­něné visionářky sv. Terezie Veliké ro­ku 1890, nezapůsobila na jeho duši vnější zlatá a mramorová nádhera křilovnlckého kostela u Karlova mos­tu, ale spíš nehmotné skutečnosti o ní vyjádřené výsostným uměním. Na hlavním oltáři vtiskl se mu do srdce obraz jizev sv. Františka a v chrámu vešla mu do mysli mohutná kopule s výhledem celý svět obklopujícím: Reinerova freska Posledního soudu. Jizvy jevily se mu jako nejvyšší ry­tířské vyznamenání bojovníka Kristo­va a den poslední jako jeho triumf po vítězném životním boji. Do svého kláštera se vrátil z du­chovní správy po třiceti létech, aby svých sil „mezi lidmi" značně odčer­paných použil „mezi knihami". Jako blbllo'ékář během desíti let uspořá­dal knihovnu a vešel i do řádového archím, což mu otevřelo vhled do sedmisetleté minulosti řádu. To da­lo podnět a možnost k jeho vlastní historické práci. Přípravou bylo šest výtečných a svého druhu jedinečných ročníků časopisu „O ei Karlova mostu* (1928—1933J. V nich byly ukládány nefdůleZttčjšt zprávy a sta­­ti o řádu s obrazy jeho uměleckých památek. Časopis ukázněně skončil v jubilejním roce křilovnickém po vy­dání objemné „Knihy památní" a dvoudílných obsáhlých mDějin čes­­kých křtiovníků s červenou hvězdou", První díl Jest Bělohlávkova práce fkřlžovníct češtil a druhý díl (kři­­iovníci vratislavští), jest práce řádo­vého spolubratra Jos. Hradce. „V obou hlavních spisech pokusil Jsem se svému řádu nestranně před• stavit jeho náboženskou minulost v těsné spojitosti s dějinnou minulostí českého národa, z něhož jako jediný dosud katolický řád /ordo hospitalis) vyšel, a to ze štědře blahočtnných rukou blahoslavené Zakladatelky." V tom smyslu toužil po úplné Jeho českosti a zjevoval Jeho minulost do budoucna v jeho české podstatě jak vpravdě byl v svých největších před­stavitelích, Jako byli: Antonín Brus z Mohelnice, velmistr a arcibiskup praž­ský, velmistr Jiří Ignác Pospíchal z Polně, stavitel nynějšího křižovnické­­ho kostela — *tichý velký člověk", Jak jej nazývá v studit evokující Je­ho zbožnou činorodost — a Jan Fran­tišek Beckovský z Havlíčkova Brodu, spisovatel a letopisec „Poselkyně čes­kých dějin". Obzíravý a leckdy t jas­nozřivý rozhled Bělohlávkův přivedl jej k přesvědčení, že svými historic­kými spisy svému řádu po sedmi sto­letích jeho života napsal Jakoby des­ku náhrobní. Druhý Čín křižovnických sedmi sto­letí je v Bělohlávkově pojetí sám vr­chol Jeho životního toužení: oživení památky blah. Anežky v jejím náro­dě a její kanonizace v katolické cír­kvi. Roku 1927 byl jmenován postulá­­torem svatořečení. Zdálo se, že celá akce Je blízko svého vyplnění, ale přišla jako vředzvěst těžká nemoc Bělohlávkova, jeho odchod z Prahy do venkovského ústrani a ovšem hlav ní zábrana v druhé, mnohem děsivější světové válce. Vždyf o svátku blah. Anežky konával Bělohlávek v křižov ntckém kostele tridua, v nichž do srd­cí leckdy nečetných, ale často vybra­ných posluchačů, kteří věděli, kdo ka­zatel Jest, vléval z plnosti svého srd­ce. „Nejvíce pak mne při tom všem dojímala tragičnoet jejího života, "kte­rý nesl o její osobě veškerou těžkou tragiku, jak vlastní rodiny královské, když se jí oddala za smírnou obět, tak spolu i tragiku národa v jedné z jeho dob nejskvělejších a zvratem hned nejžalostnějších, jako bylo pa­nování a pád „zlatého“ krále Přemys­la Otakara 11. s následující bědou braniborskou. A nadto leště t posmrt­né osudy Anežčína díla a dokonce l ztraceného těla byly tragické a měly na sobě obecný ráz až aíschylovské tragiky dějin českého národa, jeha jazýka i země.“ Své, pražské knihovnické období Bě­­loltíávék prožíval v okruhu milénia svatováclavského a dal v službu na­šich svátých Ochran všechnu přiroze­nou ohnivost své bytosti, kterou za­přáhl k vydolování niterné hloubky z brázd národních dějin zcela v du­chu obrodného úsilí Podlahová. Neby­lo to slavení pro slavení, když v před­večer otevření pražské katedrály, kte­rá se stala miléniovým pomníkem Dě­díce české země, v sousední svatojir­ské bazilice odhaloval své horské výhledy. Vůbec jako ftlosof dějin má Svatohor před očima blahosl. Přemys­lovnu jako živoucího svědka, který jakoby k svému lidu, zasypán nevdě­kem, dosud neřekl své poslední slovo. „O té tragičnostl českých osudů možno si učinit správný pojem jenom tehdy, uváži li se vlastní vášnivá, v protivy rozeklaná povaha nepočetné­ho slovanského kmene v českých ze­mích, často postupující v skutcích r,a sám kraj sebezničení, jakož i nebez­pečně vratká poloha jeho zemí ve středu Evropy, v jejím srdci, kde se vždy nejprudčejl srážely náboženské a politické rozpory dějin. Bylo to vždy tak a bude — „až k zahynuti“. Jistě významně podle tragických skuteč­ností ukazuje bezděčně na to věkovitý chorál, vzniklý podle některých zna­ků právě v době Anežčině, chorál úpějící k sv. Václavu slovy: nedej za­­hynouti!" K svatováclavské písni, vzniklé ast v době Anežčině nejprve o jedné slo­ce, každým dalším přelomem času při bývalo nových slok. Bylo zcela logic­ké, že Václav Svatohor, o miléniu du­chovní představitel Anežčina díla, připojil sloku dosud poslední, jež o miléniu bývala zpívána lake závěr svatováclavského chorálu: „Za tisíc let milováni — jsme ti vděční do skonání — abys nám přál — tisíc let dál, — svátý Václave, -­­Kriste eleison.“ Pokračování KN • 18. 10. 1970 9 itt. 1 O umění ryze křesťanském VÝSTAVU IVANA MEŠTROVlCB ve Valdštejnské jízdárně v Praze, kterou usku­tečnila Národní galerie v rámci kulturní dohody mezí Jugoslávii a Československem, můžeme právem považovat za jednu z nejpozoruhodnějších kulturních událostí po­slední doby. Ivan Meštrovtč je sochař, jehož umění dávno přerostlo rámec rodného Chorvatsky a stalo se kulturním majetkem celosvětovým, a kterému plným ]>rávem přísluší místo •mezi největšími sochaří všech dob. Chudý venkovský pasáček z Ota­­více v Dalmácii stává se dík svému vynikajícímu- nadáni a příznivě se utvářejícím životním okolnostem rektorem Akademie krásných uměni v Záhřebu, profesorem ně­kolika vysokých škol amerických a r. 1963 umírá jako tlen Americké akadémia věd a uměni, * Můžeme-li u některého moderního sochaře mluvit o uměni rysa křestanském, pak je to při nazíráni díla Meštrovitova. Již Zákavec u přtle­­tttostt jmenování Ivana Meštrovlče čestným členem České Akademie s. 1930 upo­zorňoval, že vlast a Kristus jsou dvě ústřední idey jeho díla, které se někdy i prostupují. Ale Meštrovtčův Kristus .není pantokrator, nýbrž obět. milost, soucit, spása“. Vesna Barbtčová, správkyně umělcova ateliéru v Záhřebu a odborná znalkyně jeho života a díla, uvádí v katalogu výstavy, že víra nebyla pro Meštrovlče vnější zbož­ností, nýbrž hlubokým vnitřním citem. Proto i expozice ve Valdštejné jízdárně, která je průřezem životního díla tohoto velkého jihoslovanského umělce, obsahuje mnoho prací náboženských námětů, které tvoří velkou část Meštrovlčovy tvorby. Evangelista Lukáš v sevřeném pohybu a s gestem myslitele se opírá o knihu, zatímco výraz hlavy t výmluvný pohyb evangelisty Jana hovoří o pozorném naslou­chání nadpřirozené Inspiraci. Také modelace hlavy Jana Křtitele, asketické a úzki, prozrazuje hluboký sochařův zájem o dušezpytnou složku zobrazovaného námětu. Zcela zvláštní skupinu v Meštrovičově tvorbě tvoří početný soubor soch na námět „P aňn a Marta s Dítěte m“, z nichž dvě jsou rovněž vystaveny na pražské výstavě. Tento věčně živý námět Požehnaného mateřství dostává v díl« Meštrovičově zcela zvláštní — osobitý charakter. Jsou to klidné a harmonicky vy­vážené plastiky s vážným a soustředěným výrazem tváří, v tichém a pokorném, ale přece vznešeném majestátu, s jemnou stylisact tvaru, odhmotnělé a přece hmotné. — Také vystavená Pleta, jejíž kopie je v kostele sv. Marka v Záhřebu, je jen jednou z mnoha sochařských prací tohoto tématu. Matka vrůstá tvou tváři do mrtvé tváře Synovy, nositeli výrazu jsou i výmluvné ruce a nohy. Forma je pevná a soudržná, vázána přísnými kompozičními zákony. Nebot Meštrovtčovo díle je monumentální, hutné a ryze sochařské. Ale Ivan Meštrovif je sochař — ftlosof a sochař — myslitel. Proto t jeho postavy vyzařuji přes své dramatické napěti vyrovnanost a harmonii. VÉRA REMEŠOVI Málo známý Kristus Je nás Ještě hodně, kteři Jsme ochotni vidět a nadšeně zdravit Kris­ta v nádheře bazilik a katedrál, me­zi sochami a obrazy, které do nich vložili největší umělci minulých vě­ků, v blízkosti mfter, berel a zlatém vyšívaných pluviélů. Věříme v Krista přivolaného slovem celebrantovým na obětní stůl, a s pohnutím jsme ochot­ni adorovat před pozlacenými svato­stánky, před Eucharistií ve zlatých monstrancích. Je nás mnoho, kterým se Kristus zúžil jen do této podoby a do tohoto prostředí. Proto nám musel FranQOis Mauriac napsat „Život Ježíšův“. Vy­šehrad ho u nás vvdal r. 1937, tedy nedlouho po známém sjezdu katolí­ků první republiky, kdy Jsme byli tak trochu opojeni víc vlastním triumfem Kristovým, kdy jsme nosili tógu elity mezi křesťany, a kdy jsme se naivně domnívali, že\ my držíme Krista a ne Kristus nás. Mauriacova slova námi pořádně otřásla. Naléhavě ukázala Krista me­zi námi, strhávala z nás povýšenost a nutila k revizi dosavadního přístu­pu ke Kristu. „Mnohdy ten, kdo se domnívá, že ho nenávidí, celý svůj život mu zasvětil, neboť Ježíš Je pře­strojen a za maskou skryt uprostřed lidi, je schován mezí chudými, mezi nemocnými, mezi vězni..Takový že Je Kristus, v Jehož jméně jsme. chtěli vyhladit ze Země každého, kdo mu ústy neříká Pane, Pane? A Mauriac pokračuje: „Mnozí, kte­ří otevřeně před zraky mnoha lidí mu slouží, nikdy nepoznali, kým jest. Ale mnozí zas, kteří Ježíše ani podle Jména neznali, v den poslední uslyší slova, která Jim otevrou brány radosti: Těmi dětmi Jsem byl já, i těmi dělníky Já Jsem byl. Já jsem to plakal na nemocnič­ním lůžku, já jsem byl tím vrahem sedícím v cele, jehož jsi ty těší. val...“ Víc než tři dekády uplynuly od tohoto vydání Mauriacova díla, ale dodnes se mnozí z nás pohoršují nad těmi slovy. Nad čími slovy? K. DOUBRAVSKf KDYŽ KARDINÁL Ercols Consalvi, známý jako pilný a neúnavný pracov­ník, jednou onemocněl, radili mu lé­kaři, aby nepracoval a více se šetřil. „Jak dlouho budu, podle vašeho mí­nění, živ, budu-li se šetřit?“ — ptal se kardinál. „Osm až deset let“, od­pověděli lékaři. „A budu-li dál praco­vat?" — „Nejvýše pět.“ — „To tedy budu raději pracovat dál jako dosud, protože pět řádně využitých let vydá za dvacet promarněných“, řekl kar­dinál. 1

Next