Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)

1970-10-25 / No. 43

ZASTAVENÍ V CITOVĚ 1 v našem výtvarném umění je přečasto spjata představa české krajiny s obrazem krajiny, v jejímž pozadí se tyčí, Říp, a typ středočeské krajiny se též někdy ztotožňuje s obrazem soutoku Labe a Vltavy, kterému vévodí Mělník. Když nám pak na jihu tuto krajinu vymezí průmyslové K r a­­lu p y nad Vltavou a N e r a t o v i ce, charakterizují již tyto výchozí body dvojí tvář této krajiny. Ta je nositelkou slavné, i když někdy bolestné minulosti, která je však od této země neoddělitelná a je základem budoucnosti. Cech - krajinář, jě tímto krajem přitahován, jaký tedy bude p ohl ed čes­kého katolíka na tento kraj? Málokdo bývá schopen skutečně chápa­vého pohledu na věci a události bez určitého odstupu. Nedostatek odstupu by mohl zkreslit náš pohled, který by vycházel pouze ze současnosti. VYDEJME SE TEDY po stopách čes­kého křesťanství, jak se projevují v tomto kraji. Je to kraj nesporně vel­mi raného křesťanství v našich ze­mích. Svědčí o tom i to, že např. obec Chlumín, dnes zcela jasně vesnického rázu, kdysi panské měs­tečko, býval sídlem meziříčského dě­kanátu, který byl územně shodný s někdejší župou meziříčskou, známou již za Přemysla Otakara II. Málokdo si uvědomil, když viděl na Křivoklátě vystavenou dřevořezbu „Smrt Panny Marie“ z kostela v Zá- 1 e z 11 c í c h, že to je asi jediná pa­mátka na zaniklý farní kostel (i za­niklou obec)v Doničkách. Křes­ťanství má v tomto kraji hluboké ko­řeny. Kostely, farnosti i obce však zanikly a život šel dál. Dnes jenom kamenní svědkové mluví o hloubce a rozmachu raného českého křesťan­ství, které bylo prosté, ale také tvo­řivé, mělo pevný základ, ale též smysluplné zacílení. Zadívejme se na ROMÁNSKÝ POR­TÁL POVODNÍHO VCHODU KOSTELA V CITOVĚ (obr.). Obepínají jej dva půlkruhové pásy stylizovaných orna­mentů. V dolní části jakoby dozníval ornament, v jehož středu je Berá­nek Boží, v podobě skutečného be­ránka. Ale má svatozář, je tedy ve slávě Boha Otce, místo žezla má kříž, symbol svého království. V hořejší půlkruhové části je ve středu kříž, po jeho stranách, pak anděl s kadi­­telnicí a adorující postava. Celkový pohled nám říká, že ornament, tedy to, co je krásné, je do kamene vy­tesaná píseň k oslavě Beránka Boží­ho. Beránek je středem všeho, i krá­sy, i všeho stvoření. Skrze Něho se jde vzhůru. To ukazuje kříž nad Be­ránkem. To už je ale cesta člověka, cesta k Bohu. I když skrze Beránka jdeme k Otci, je to vždy pro každého křesťana cesta kříže. Proto je kříž uprostřed, je znamením cesty vzhů­ru. Proto také anděl i člověk kříž adorují, jako by chtěli připomenout, že kříž byl prvním oltá­řem, z jehož moci a síly se dává Kristus na oltářích celého světa. To pak ještě dotvrzuje dnes již těžko čitelný nápis „Si quis me intraverit salvabitur“ (Vstoupí-li kdo do mne, bude spasen). Jediný pohled při vstupu mohl dis­ponovat věřícího zcela dokonale, aby přicházel k připraveným mešní oběti se srdcem a duší otevřenou pro Krista. Té prosté krásy křesťan­ství je v kraji až dost, téměř na každém kroku. Dovršením, nebo spí­še pečetí pak je kaple na vr­cholu Řípu — hory po výtce čes­ké. Tato kaple hlásá, že hora, k níž se pnou všechny legendy a podvědo­mé přesvědčení, že ona je pevným základem na prahu dějin i jistotou budoucnosti celého národa. Kaple na vrcholu Řípu hlásá, že země česká se stala zemí křesťanskou. Kdybychom pak po příkladu vlas­teneckých jezuitů doby barokní chtě­li kreslit obraz českého kraje, prosy­ceného nadpřirozeným světlem, chrá­něného zázračnými madonami a sto­pami světců, pak poputujeme na Měl­ník vzpomínat na sv. Ludmilu. Vzpo­meneme na zastavení sv. Voj­těcha v Libiši - Neratovl­­c í c h, 1 na pravděpodobnou pouť sv. Jana Nep. tímto krajem. Skuteč­ným duchovním jasem tohoto kraje je však spontánní zaměření všech křesťanů s krajem pevně srostlých a chápajících duchovní zakořenění celého kraje, které jednoznačně smě­řuje k Václavově i Marián­ské Staré Boleslavi. Nikoho nepřekvapí, že právě tam, v kryptě staroboleslavské, na místě umučení se setká s Řípem, ovšem zde již osídleným českými světci s Dědicem uprostřed. Andělé s polnice­mi po stranách nám pak připomínají, že je to vize konečné podoby české­ho křesťanství. tě. My však jsme a zůstáváme na ces­A proto si můžeme do podoby zvonu, jakou má Říp, zvonu, který chce znít českou slávou, promítnout obraz Cítovského portálu, abychom si připomněli, že i my, češ­tí křesťané této doby, jenom skrze Beránka půjdeme k Otci, že je to ces­ta kříže, že plody kříže se 1 nám prostírají na našich oltářích. Má-li vést naše životní cesta na stráně oslaveného Řípu, musí být 1 naše křesťanství tak prosté i smysluplné, líbezné i ve své strohostí, jako víra toho, kdo cítovský portál promyslil, promeditoval, prožil a do kamene vy­tesal. MILOSLAV JELÍNEK Ctěni o knězi SVATOIIOROVI Dokončení Když skončila připomínka sedmi století křižovnických, otevřela se Sva­­tohorovi v milevském domku jeho sestry cela nikterak nepodobná té, v níž přebývala Ifrálovská kajícnice na Františku. Vnější činnost ustala, ale duchovní putování nepřestalo. Na prahu stáři otevíraly se jasnější ob­zory, výhledy do světa dole i naho­ře byly pronikavější. Odpočinutím ne­ní země. ale Bůh sám, a to přede­vším takovému člověku, jenž medi­tuje. Víru v Boha v něm už za gymna­­sijních studií upevnil — kupodivu — Viktor Hugo, a to těmi statěmi, kte­ré světu zůstávaly a jsou i posud neznámé. „Pro mne tehdy za student­ských let vyšlehlo z něho něco pa­prsků a zasáhlo tkáň mé duše jako radioaktivní záření velmi hluboce, takže se stopy po nich najdou po celém mém spisovatelství." Gallský génij „Legendy věků" vyjádřil, co milevský osamělec prožíval vždy opravdověji jako odměnu svého do­savadního putování: „Vnitř ve svě­domí mém dlí Bůh, můj stálý host. Jej může z nebe odmyslit i bludný kruh neb kružítko; však ze mne ne, tam vždy jest Bůh.“ Bytost filosoficky založená, jež ja­ko málokdo u nás prostudovala celé dílo sv. Tomáše Akvinského, soustav­ně se seznámila od počátku své kněž­ské cesty s hlavními myšlenkovými proudy, jež zaléhaly širokou ozvěnou do myšlení lidstva. Cím dále na svých poutích studijních zacházel do chaosu světových dějin myšlení, stá­le jej vedla „philosophia perennis", ale pro jeho povahu mu připadala příliš chladná a pro mnohé těžce dostupná. „Proto jsem si li pro svou potřebu pokusil obměnit v poněkud lidsky teplejší, přístupnější a tím prakticky životnější „Filosofii stře­du". Je to dost obsáhlá, dvoudílná jeho soukromá pomůcka v. myšlení o nesnadných otázkách dne a k ře­šení jich. Pouhý pokus, ale Je svě­dectvím neobyčejně bystrého ducha a apoštolské touhy v svém pracov­ním polí promlouvat vždy srozumi­telnějším Jazykem. Z velké řady myslitelů, jichž díla trpělivě a soustředěně pročítal, stal se mu zvlášť blízkým Vladimír So­­lovjev, z něhož překládal a jehož du­chovním spolubratrem dvoudílným „Výkladem se stal svým Apokalypse", který napsal po třicetiletém studiu. Již na sklonku první světové války vydal svědectví o svých výhledech básnicky psanou úvahou „Vigílie ve­likého dne" a povídkou „Oheň Eliá­šův". Celý jeho vniterný život nesl se k slávě Kříže, jehož obrysy jako­by už viděl na obloze. A tak nako­nec v jeho milevské cele, když ji opustil, zbyly stopy jeho nebeského přítele, sv. Jana Evangelisty, jehož vě­ty čtené v originálu, jak říká, čím dál tím více mu svítí, když poslední věta poslední novozákonní knihy se stábala jeho střelnou modlitbou. Připravenost i úsměv poutnícký sá­lal z jeho milevské cely, v níž ne­měl ani kamen, opravdový mnich. V obílené jizbě visel porouchaný ne­umělecký křížek, který mu děti po­ložily kdysi na práh ze smetiště. Jak bych jej nezdvihl, nepolíbil, ne­povýšil ve své cele, vždyt jsem kři­­žovník! Tak řekl a vrátil se k samot­ným základům Anežčina díla: „Ko­nečně na mne nejmocnějí zapůsobi­la, a to až v čase zralosti mého duchovního života, Francescova „pro­stota". V tom jeho oproštění od se­be, pokud to člověku lze, od po­­zemskosti s jejími namnoze vými potřebnostmi, a v tom zdánli­pokor­ném sblížení s naprostou jednodu­chostí — „naprostostí" — a to Je Bůh, vycitoval Jsem aspoň zdaleka veliké blaho. Tato blaženost vyléva­la se ze serafského světce celými proudy tepla a světla na všecko stvo­ření vůkol, nejmocnějí na lidi. Pros­tota — sblížení s Bohem — zplodi­la tedy lásku, a tuto lásku ke vše­mu tvorstvu obrátil světec František na bližní, aby Jako osleplé perly za­zářily v Bohu opět v původním les­ku. A právě svou upřímně prostou láskou přitahoval k sobě ve velkém množství lidské duše nejrůznějších vlastností ze všech vrstev společnos­ti, ušlechtilé i neušlechtilé, vysoké i nízké. Tak se octly v sledu šlépějí jeho svatosti i duše královské, me­zi nimi neposlední též Přemyslovna, Anežka Česká, nejbližším pak vlivem jejího založení, řádu kříže a hvězdy, ovšem a žel jenom vzdáleně — také duše moje." V závěru své životni pouti sestou­pil do sázavského údolí mezi staré a churavé kněze, kteří v svatopro­­kopském kraji vytvořili jakýsi nový klášteřík, ve kterém by svou duši odevzdávali Bohu. Ale věren svému výsostnému zaměření chodíval na okolní výšiny, setkávaje se v duchu s umělcem a učencem, sázavským opatem Božetěchem, nesoucím kajíc­ně svůj kříž, v němž chápal naše české bolestné křestanství, aby jej složil na prazích apoštolských. Ne­jednou se tam mohl zamyslit nad svou osobní životní orbou a nad svý­mi velkými sny, které nedosáhly rea­lizace. Ale není to úděl setby samot­ného sv. Prokopa, velkého duchov­ního otce české budoucnosti? Pilíře a oblouky nedokončené Sázavy mlu­ví o velkopátečním erbu, bez něhož není ryzostí v tvorbě duchovní. Ten erb nosil Svatohor v svém řádovém znaku na srdci zároveň s nadějí, že l jeho osobní orba není něčím, co by se mohlo na Božím poli ztratit, ale že jest imanentní součástí úrod budoucích. V tom smyslu se vzdalo­val všeho vnějšího tento český kři­­žovník velkého formátu, věren své­mu vábivému horskému výhledu: ně­jak se přiblížit k stopám bl. Pře­myslovny Anežky, která pravou veli­kost dovedla utajit v nejhlubší po­níženosti a prostotě Chudáčka Boží­ho, jenž Jako skřivánek vzlétl z rod­né Assiské brázdy a sluncovou vele­­písní lásky obohatil a nově obrodil svět. JAN LEBEDA Maria prosit nepřestane... POSVÄTNÝ MARIÁNSKÝ CHLUM NA SV. HOSTÝNE od časného jara — po­dle starodávné tradice od svátku sv. Valentina — do pozdního podzimu, je cílem velkého počtu věřících, kteří u Vítězné Ochránkyně Moravy vyprošuji si přímluvnou pomoc být dobrými syny a dcerami Církve, ale i zdárnými bu­dovateli dnešků a zítřků dalších poko­lení. Ve shodě s učením Církve o ob­cování svátých není zapomínáno na tomto místě ani těch, kteří nás předešli v životě a ve smrti. Zvláště ale těch, kteří za lepší zítřky umírali v koncentračních tá­borech a obětovali život za vlast. Také letos tomu tak bylo na „dušičkové pout i“, která se na sv. Hostýně za velkého počtu věřících, shromáždivších se ze všech koutů vlasti, konala 11. a 12. října. V sobotu ve večerních hodinách byla rekviální li­turgie, vedená za přísluhy četných kněží kapitulním vikářem olomouckým prof. J. Vranou. Kázal dr. V. Mar­tinů. Po mši svaté konala se „dušič­ková pobožnost“ u katafalku, z něhož v září svíc a vůni podzimních květů, pokojně se dívali ti všichni nám drazí, již odešlí, kteří tolikrát proslavili sva­­tohostýnskou kazatelnu. Pak se rozvinul mohutný průvod, který za zpěvů „Zdrá­vas, zdrávas“ a svitu hořících svící, ubíral se k lesnímu hřbitůvku hostýn­skému, kde leží tolik drahých hlav ... Na zpáteční cestě se průvod zastavil u pomníku umučených, aby vykonal po­božnost za ty, kteří „šli vždy s lidem“, dále pak u pomníku padlých. V neděli kázal děkan V. Král při bohoslužbě za zemřelé, zvláště dobro­dince poutního místa. Odpoledne se opa­kovala „pobožnost dušičková“. Tím byla ukončena „dušičková slavnost“ a ofici­ální pořad pouti. Ojedinělí poutníci bu­dou však dlouho do zimy přicházet dál, nebof Hostýn je tepna života věřícího lidu. Po všech koutech naší vlasti budou celou zimu vzpomínat lidé všech stavů, poutníci i turisté, všeho dobra, které le­tos pro ně bylu s láskou vykonána obě­tavým strážcem hostýnské svatyně P. Weihrichem, jeho kaplanem P. Pěluchou a dobrým duchem svaté hory P. Nezdařilíkem. Jda Růženec Je dobře známé jméno soudobého velkého duchovního myslitele P. . Le p plcha. Ve svém letošním do­pise nemocným napsal velmi závaž­ná slova o modlitbě sv. růžence: „Ne­­nechte se zneklidňovat mnohými dnešními nevykvašenými teologický­mi názory. Říkám vám otevřeně, že růženec mi dává mnohem hlubší od­pověď, než různé senzační teologic­ké diskuse." Dobrá modlitba sv. růžence může dát každému opravdu mnoho. Je ovšem především projevem oddané lásky k nebeské Matce Panně Marti. Vzpomeňme, že kdykoliv se zjevila, například v Lurdech, ve Fatimě a jinde, vždy měla v rukou růženec. A nejen to. K této modlitbě také vý- KN • 25. 10. 1970 • str. 3. Zde je dům Boží a brána k nebi V říjnu oslavuje mnohá farnost posvěcení svého chrámu. Připomíná se tím zasvěcení Bohu nejen chladného zdivá, ale především zasvěcení celé farní osady a odevzdáni se do služeb Nejvyššlho Pána. ježíš vyčistil chrám od těch, kteří ho zneuctívall a hlasitě prohlásil: „Dům můj je domem modlitby." Lidská duše touží po zvláštním místě, kde by se mohla ne­rušena povznést k Otci. Chce alespoň na chvíli uniknout hluku, hledá v chrámu klid, soustředění nitra a vnitřní uvolnění, útěchu, odvahu a posilu. Křesťan má mít v chrámu pocit domova. jak je dobré, je-li v chrámě co nejméně rušivých momentů. Když se neotáčejí hlavy věřících po těch, kdo přijdou o nějakou chvílí později, když pokud možno všichni přijdou včas, když nezevlují očima po předmětech, ale když vnímavá duše se vnitřně očišťuje a vůle nechává vnikat Boží slovo do srdce připravovaného v usebráni modlitbou. jsme společně přítomni v chrámu na oběti mše svaté. Posvátný úkon srozumitelný všem, podle vůle Syna Božího vykonávaný kněžími, lidmi zasvěcenými Bohu. Chá­pejme jejich dobrou vůlí a snahu, rádi jim pomáhejme. Společně se modlíme Otčenáš — modlitbu Páně. V ní prosíme o vše, co potřebujeme. Usebranost je předpokladem. Nač myslíš, křesťane, když jdeš do svého jarního kostela, když se v něm modlíš a když z něho vycházíš? jst lepší? Neztrácíš hned za prahem chrámových dveří posvěcení, které jsi od Otce obdržel? Neupadáš hned do starých chyb přílišné kritiky jiných a nad sebou si omýváš ruce? jsi hrdý na svůj obětní dar, nebo pokorně uvažuješ slova Evangelia, netýkajt-lt se právě tebe a ne jenom tvého souseda? Posvěcuj svou duši, milý křesťane, buď horlivým učedníkem Kristovým, nestyď se, že věříš v Ježíše Krista, vyznávej ho a zastaň se Ježíše ve svém bližním kterého potkáš. Pomoz ochotně každému, kdo tě o pomoc požádá a nejen to, ale vyhledávej příležitost, abys rád pomohl, kde je toho zapotřebí. Pak í tvá duše bude chrámem. R. K. Pravá účast na mši sv. CHCEME-LI, ABY LITURGICKÁ REFOR MA, která započala po uveřejnění li­turgické konstituce byla dovedena k dokonalosti, je nutno se zamyslit ujd pravou účašTT'na Wejsvěťější Oběti,' kte­rou mnozí lidé různě chápou. K tomu se druží často i lidská záliba, že člo­věk, který si utvořil určitá hlediska, nerad se jich vzdává. Podlváine-li se z tohoto hlediska na počet věřících, kteří jsou o nedělích a svátcích přítomni mši svaté a porov­náme li je s věřícími, kteří přistupují při mši svaté ke stolu Páně, aby přijali Tělo Kristovo, poznáme, že se zde stře­távají dvě hlediska na účast při mši sv. Je skutečností, že k strohému a přís­nému splnění příkazu církve o svěcení nedělí stačí, je-li někdo zbožně příto­men mši sv. To však ještě není sku­tečná účast. Co však patří k této účas­ti, aby bylo úplně vyhověno smyslu slov? MŠE SV., která je zpřítomněním Kris­tovy oběti, musí být zároveň chápána jako příprava hostiny. Kněz proměňuje chléb a vino v Tělo a Krev Kristovu, ale současně se připravuje onen pokrm k požívání věřícím jako zdroj síly a milosti. Zde však účast u mnohých vě­řících pozbývá důslednosti. Přihlížejí nábožně na přípravu hostiny, ale ne­myslí na to, že z toho vyplývá nalé­havé pozvání k ní. Co by ve svém sou­kromém životě, odmítnutí pozvání k hos­tině, považovali za velkou urážku, to zde při mši sv. neuvědoměle přecházejí. Mnohý by mohl namítnout, že sv. při­jímání je nařízeno pouze jednou v ro­ce. Je nutno si však uvědomit, že tento příkaz k sv. přijímání byl vydán v do­bě, kdy byl zaveden svátek Božího Těla a tak s rostoucím se klaněním Kristu v Nejsvětější Svátosti oltářní velmi říd­ce se postupovalo k sv. přijímání. Proto sv. Pius X. uveřejnil rozhodnutí o denním sv. přijímání a přijímání dětí. Křesťan­ství ukazuje světu svátý pokrm, ale neodhodlává se jej přijímat. Lidstvo se klaní Kristu skrytému pod způsobami chleba, ale odmítá pozvání k hostině. VŠIMNEME SI PŘÍKAZU SAMOTNÉHO KRISTA. Než vyřkl Toto je Tělo mé..., předeslal výzvu: VEZMETE A JEZTE ... slovně vybízela. A to nás také za­vazuje. A mimo to: kd<o se modlí růženec s pravým jpochopením, také se pocti­vě snaží, aby se i svým životem při­blížil Té, která je Neposkvrněnou Pannou a Nejčtstší Matkou. Mužská ruka, která má mezi prsty růženec, sotva bude útočit fyzickou silou, pěs­tí. Muž, který čistým pohledem vzhlí­ží k Neposkvrněné, vidí v každé dívce a ženě její sestru a podle to­ho se také k ní chová. Dívka-žena, která se tím staví modlí růženec, vědomě se po její bok. Proto nikdy a od nikoho se nenechá snížit na konzumní zboží a nikdy nenechá sáh­nout na život nenarozeného dítěte. Kdo jde s růžencem v životě, má ta­ké sílu a odvahu ke každému úkolu Tšk. Pán nechce být především vy­stavován, ale POŽÍVÁN. Toto se taká snaží respektovat i poslední liturgická ...reforma, která omezila výstav Nejsvě­tější Svátosti. Výstav má upevňovat úctu ke svátostnému Kristu, ale předa­vším musí směřovat k tomu, aby vzbu* zoval touhu po sv. přijímání. Lidé nám často namítají, že i přes časté sv. přijímání nejsou lepší. Ne­­chtějí-li býti sami lepší a nepovažují-It sv. přijímání za setkání s Ježíšem Kris­tem, ve kterém se s ním spojují a od něho čerpají silu k boji za své zdoko­nalení, ale čekají-li od přijímání svá­tostného pokrmu čistě automatické pů­sobení milosti bez jakékoliv spolupráca člověka, pak je ovšem neučiní Nesvětájši Svátost lepšími. jak hledí někteří křesťane na SV. PŘIJÍMANÍ? Považují už požití hos­tie za cíl a konec. Lid Boží, který se shromažďuje ke slavení Nejsvětější Oběti, je spoluobětovníkem, ale tato spoluoběť věřících je jen tehdy nebes­kým Otcem přijatelná, jestliže je ve spojení s Kristovou obětí. To se však uskutečňuje ve sv. přijímání, jehož nej­vlastnějším a nejdokonalejším smyslem je účast na Kristově Oběti. Přijímáním člověk vyznává, že jen v síle Kristovy oběti může být vyzdvižen k vrcholu do­konalosti. Vyznává to nejen slovy a sym­boly, ale i tím, že sv. přijímání se dává včlenit do Kristovy oběti a to se děje tím, že oběť Ježíše Krista se stává vlastní obětí spoluobětujíelho. Když kněz, který slouží mši sv., rozděluje jako zástupce OBĚTUJÍCÍHO Krista OBETOVANÉHO Krista věřícím, pak obě­tovaný Ježíš se zmocňuje těchto lidi a přináší je ve svém obětním výstupu ke svému Otci, našemu Bohu. Proto papež Pius XII. zdůrazňuje ve svém okružním listě Mediator Dei, že sv. přijímání je PLNÄ ÜCAST NA SAMOTNÉ KRISTOVÉ OBÉTI. Proto je nutno si uvědomit, že se ve sv. přijímání nejen rozdělují plody obě­ti, ale mnohem více člověk obdrží, ne­bof se uskutečňuje jeho účast na Kris­tově oběti. Vtažen do oběti Páně vystu­puje spoluobětující věřící vzhůru k Otci až do okamžiku přijetí Kristovy Oběti Otcem. Kristova oběť se však nekonči jeho smrtí, ale naplňuje se zmrtvých­vstáním a nanebevstoupením jako důka­zem oslaveného, obětovaného Kristova lidství. Ponoří-li se věřící sv. přijímá­ním dokonale do obětního procesu, zís­kává i účast na dokončení této oběti ve zmrtvýchvstání a výstupu k nebi. PŘIJÍMÁME KRISTA ve způsobách, vá kterých se jeho oběť stává svátostnou jeho přítomností. Přijímáme-li Krista, přisvědčujeme k jeho oběti. Toto při­svědčení znamená však přijmout! ji ja­ko svou vlastní oběť. Závazek, který na sebe přijímáním Nejsvětější Svátosti bereme je, že při­jímáním svátostného pokrmu VSTUPU­JEME DO KRISTOVY OBĚTI přinášená nebeskému Otci za hříchy lidstva. V tom také je nutno spatřovat pravou účast na mši sv., která pak není záležitostí jen citů, ale pravým zúčastněním sa Kristovy oběti spojené i s přijetím plo­dů této oběti. V. K.

Next