Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)
1970-10-25 / No. 43
ZASTAVENÍ V CITOVĚ 1 v našem výtvarném umění je přečasto spjata představa české krajiny s obrazem krajiny, v jejímž pozadí se tyčí, Říp, a typ středočeské krajiny se též někdy ztotožňuje s obrazem soutoku Labe a Vltavy, kterému vévodí Mělník. Když nám pak na jihu tuto krajinu vymezí průmyslové K r alu p y nad Vltavou a N e r a t o v i ce, charakterizují již tyto výchozí body dvojí tvář této krajiny. Ta je nositelkou slavné, i když někdy bolestné minulosti, která je však od této země neoddělitelná a je základem budoucnosti. Cech - krajinář, jě tímto krajem přitahován, jaký tedy bude p ohl ed českého katolíka na tento kraj? Málokdo bývá schopen skutečně chápavého pohledu na věci a události bez určitého odstupu. Nedostatek odstupu by mohl zkreslit náš pohled, který by vycházel pouze ze současnosti. VYDEJME SE TEDY po stopách českého křesťanství, jak se projevují v tomto kraji. Je to kraj nesporně velmi raného křesťanství v našich zemích. Svědčí o tom i to, že např. obec Chlumín, dnes zcela jasně vesnického rázu, kdysi panské městečko, býval sídlem meziříčského děkanátu, který byl územně shodný s někdejší župou meziříčskou, známou již za Přemysla Otakara II. Málokdo si uvědomil, když viděl na Křivoklátě vystavenou dřevořezbu „Smrt Panny Marie“ z kostela v Zá- 1 e z 11 c í c h, že to je asi jediná památka na zaniklý farní kostel (i zaniklou obec)v Doničkách. Křesťanství má v tomto kraji hluboké kořeny. Kostely, farnosti i obce však zanikly a život šel dál. Dnes jenom kamenní svědkové mluví o hloubce a rozmachu raného českého křesťanství, které bylo prosté, ale také tvořivé, mělo pevný základ, ale též smysluplné zacílení. Zadívejme se na ROMÁNSKÝ PORTÁL POVODNÍHO VCHODU KOSTELA V CITOVĚ (obr.). Obepínají jej dva půlkruhové pásy stylizovaných ornamentů. V dolní části jakoby dozníval ornament, v jehož středu je Beránek Boží, v podobě skutečného beránka. Ale má svatozář, je tedy ve slávě Boha Otce, místo žezla má kříž, symbol svého království. V hořejší půlkruhové části je ve středu kříž, po jeho stranách, pak anděl s kaditelnicí a adorující postava. Celkový pohled nám říká, že ornament, tedy to, co je krásné, je do kamene vytesaná píseň k oslavě Beránka Božího. Beránek je středem všeho, i krásy, i všeho stvoření. Skrze Něho se jde vzhůru. To ukazuje kříž nad Beránkem. To už je ale cesta člověka, cesta k Bohu. I když skrze Beránka jdeme k Otci, je to vždy pro každého křesťana cesta kříže. Proto je kříž uprostřed, je znamením cesty vzhůru. Proto také anděl i člověk kříž adorují, jako by chtěli připomenout, že kříž byl prvním oltářem, z jehož moci a síly se dává Kristus na oltářích celého světa. To pak ještě dotvrzuje dnes již těžko čitelný nápis „Si quis me intraverit salvabitur“ (Vstoupí-li kdo do mne, bude spasen). Jediný pohled při vstupu mohl disponovat věřícího zcela dokonale, aby přicházel k připraveným mešní oběti se srdcem a duší otevřenou pro Krista. Té prosté krásy křesťanství je v kraji až dost, téměř na každém kroku. Dovršením, nebo spíše pečetí pak je kaple na vrcholu Řípu — hory po výtce české. Tato kaple hlásá, že hora, k níž se pnou všechny legendy a podvědomé přesvědčení, že ona je pevným základem na prahu dějin i jistotou budoucnosti celého národa. Kaple na vrcholu Řípu hlásá, že země česká se stala zemí křesťanskou. Kdybychom pak po příkladu vlasteneckých jezuitů doby barokní chtěli kreslit obraz českého kraje, prosyceného nadpřirozeným světlem, chráněného zázračnými madonami a stopami světců, pak poputujeme na Mělník vzpomínat na sv. Ludmilu. Vzpomeneme na zastavení sv. Vojtěcha v Libiši - Neratovlc í c h, 1 na pravděpodobnou pouť sv. Jana Nep. tímto krajem. Skutečným duchovním jasem tohoto kraje je však spontánní zaměření všech křesťanů s krajem pevně srostlých a chápajících duchovní zakořenění celého kraje, které jednoznačně směřuje k Václavově i Mariánské Staré Boleslavi. Nikoho nepřekvapí, že právě tam, v kryptě staroboleslavské, na místě umučení se setká s Řípem, ovšem zde již osídleným českými světci s Dědicem uprostřed. Andělé s polnicemi po stranách nám pak připomínají, že je to vize konečné podoby českého křesťanství. tě. My však jsme a zůstáváme na cesA proto si můžeme do podoby zvonu, jakou má Říp, zvonu, který chce znít českou slávou, promítnout obraz Cítovského portálu, abychom si připomněli, že i my, čeští křesťané této doby, jenom skrze Beránka půjdeme k Otci, že je to cesta kříže, že plody kříže se 1 nám prostírají na našich oltářích. Má-li vést naše životní cesta na stráně oslaveného Řípu, musí být 1 naše křesťanství tak prosté i smysluplné, líbezné i ve své strohostí, jako víra toho, kdo cítovský portál promyslil, promeditoval, prožil a do kamene vytesal. MILOSLAV JELÍNEK Ctěni o knězi SVATOIIOROVI Dokončení Když skončila připomínka sedmi století křižovnických, otevřela se Svatohorovi v milevském domku jeho sestry cela nikterak nepodobná té, v níž přebývala Ifrálovská kajícnice na Františku. Vnější činnost ustala, ale duchovní putování nepřestalo. Na prahu stáři otevíraly se jasnější obzory, výhledy do světa dole i nahoře byly pronikavější. Odpočinutím není země. ale Bůh sám, a to především takovému člověku, jenž medituje. Víru v Boha v něm už za gymnasijních studií upevnil — kupodivu — Viktor Hugo, a to těmi statěmi, které světu zůstávaly a jsou i posud neznámé. „Pro mne tehdy za studentských let vyšlehlo z něho něco paprsků a zasáhlo tkáň mé duše jako radioaktivní záření velmi hluboce, takže se stopy po nich najdou po celém mém spisovatelství." Gallský génij „Legendy věků" vyjádřil, co milevský osamělec prožíval vždy opravdověji jako odměnu svého dosavadního putování: „Vnitř ve svědomí mém dlí Bůh, můj stálý host. Jej může z nebe odmyslit i bludný kruh neb kružítko; však ze mne ne, tam vždy jest Bůh.“ Bytost filosoficky založená, jež jako málokdo u nás prostudovala celé dílo sv. Tomáše Akvinského, soustavně se seznámila od počátku své kněžské cesty s hlavními myšlenkovými proudy, jež zaléhaly širokou ozvěnou do myšlení lidstva. Cím dále na svých poutích studijních zacházel do chaosu světových dějin myšlení, stále jej vedla „philosophia perennis", ale pro jeho povahu mu připadala příliš chladná a pro mnohé těžce dostupná. „Proto jsem si li pro svou potřebu pokusil obměnit v poněkud lidsky teplejší, přístupnější a tím prakticky životnější „Filosofii středu". Je to dost obsáhlá, dvoudílná jeho soukromá pomůcka v. myšlení o nesnadných otázkách dne a k řešení jich. Pouhý pokus, ale Je svědectvím neobyčejně bystrého ducha a apoštolské touhy v svém pracovním polí promlouvat vždy srozumitelnějším Jazykem. Z velké řady myslitelů, jichž díla trpělivě a soustředěně pročítal, stal se mu zvlášť blízkým Vladimír Solovjev, z něhož překládal a jehož duchovním spolubratrem dvoudílným „Výkladem se stal svým Apokalypse", který napsal po třicetiletém studiu. Již na sklonku první světové války vydal svědectví o svých výhledech básnicky psanou úvahou „Vigílie velikého dne" a povídkou „Oheň Eliášův". Celý jeho vniterný život nesl se k slávě Kříže, jehož obrysy jakoby už viděl na obloze. A tak nakonec v jeho milevské cele, když ji opustil, zbyly stopy jeho nebeského přítele, sv. Jana Evangelisty, jehož věty čtené v originálu, jak říká, čím dál tím více mu svítí, když poslední věta poslední novozákonní knihy se stábala jeho střelnou modlitbou. Připravenost i úsměv poutnícký sálal z jeho milevské cely, v níž neměl ani kamen, opravdový mnich. V obílené jizbě visel porouchaný neumělecký křížek, který mu děti položily kdysi na práh ze smetiště. Jak bych jej nezdvihl, nepolíbil, nepovýšil ve své cele, vždyt jsem křižovník! Tak řekl a vrátil se k samotným základům Anežčina díla: „Konečně na mne nejmocnějí zapůsobila, a to až v čase zralosti mého duchovního života, Francescova „prostota". V tom jeho oproštění od sebe, pokud to člověku lze, od pozemskosti s jejími namnoze vými potřebnostmi, a v tom zdánlipokorném sblížení s naprostou jednoduchostí — „naprostostí" — a to Je Bůh, vycitoval Jsem aspoň zdaleka veliké blaho. Tato blaženost vylévala se ze serafského světce celými proudy tepla a světla na všecko stvoření vůkol, nejmocnějí na lidi. Prostota — sblížení s Bohem — zplodila tedy lásku, a tuto lásku ke všemu tvorstvu obrátil světec František na bližní, aby Jako osleplé perly zazářily v Bohu opět v původním lesku. A právě svou upřímně prostou láskou přitahoval k sobě ve velkém množství lidské duše nejrůznějších vlastností ze všech vrstev společnosti, ušlechtilé i neušlechtilé, vysoké i nízké. Tak se octly v sledu šlépějí jeho svatosti i duše královské, mezi nimi neposlední též Přemyslovna, Anežka Česká, nejbližším pak vlivem jejího založení, řádu kříže a hvězdy, ovšem a žel jenom vzdáleně — také duše moje." V závěru své životni pouti sestoupil do sázavského údolí mezi staré a churavé kněze, kteří v svatoprokopském kraji vytvořili jakýsi nový klášteřík, ve kterém by svou duši odevzdávali Bohu. Ale věren svému výsostnému zaměření chodíval na okolní výšiny, setkávaje se v duchu s umělcem a učencem, sázavským opatem Božetěchem, nesoucím kajícně svůj kříž, v němž chápal naše české bolestné křestanství, aby jej složil na prazích apoštolských. Nejednou se tam mohl zamyslit nad svou osobní životní orbou a nad svými velkými sny, které nedosáhly realizace. Ale není to úděl setby samotného sv. Prokopa, velkého duchovního otce české budoucnosti? Pilíře a oblouky nedokončené Sázavy mluví o velkopátečním erbu, bez něhož není ryzostí v tvorbě duchovní. Ten erb nosil Svatohor v svém řádovém znaku na srdci zároveň s nadějí, že l jeho osobní orba není něčím, co by se mohlo na Božím poli ztratit, ale že jest imanentní součástí úrod budoucích. V tom smyslu se vzdaloval všeho vnějšího tento český křižovník velkého formátu, věren svému vábivému horskému výhledu: nějak se přiblížit k stopám bl. Přemyslovny Anežky, která pravou velikost dovedla utajit v nejhlubší poníženosti a prostotě Chudáčka Božího, jenž Jako skřivánek vzlétl z rodné Assiské brázdy a sluncovou velepísní lásky obohatil a nově obrodil svět. JAN LEBEDA Maria prosit nepřestane... POSVÄTNÝ MARIÁNSKÝ CHLUM NA SV. HOSTÝNE od časného jara — podle starodávné tradice od svátku sv. Valentina — do pozdního podzimu, je cílem velkého počtu věřících, kteří u Vítězné Ochránkyně Moravy vyprošuji si přímluvnou pomoc být dobrými syny a dcerami Církve, ale i zdárnými budovateli dnešků a zítřků dalších pokolení. Ve shodě s učením Církve o obcování svátých není zapomínáno na tomto místě ani těch, kteří nás předešli v životě a ve smrti. Zvláště ale těch, kteří za lepší zítřky umírali v koncentračních táborech a obětovali život za vlast. Také letos tomu tak bylo na „dušičkové pout i“, která se na sv. Hostýně za velkého počtu věřících, shromáždivších se ze všech koutů vlasti, konala 11. a 12. října. V sobotu ve večerních hodinách byla rekviální liturgie, vedená za přísluhy četných kněží kapitulním vikářem olomouckým prof. J. Vranou. Kázal dr. V. Martinů. Po mši svaté konala se „dušičková pobožnost“ u katafalku, z něhož v září svíc a vůni podzimních květů, pokojně se dívali ti všichni nám drazí, již odešlí, kteří tolikrát proslavili svatohostýnskou kazatelnu. Pak se rozvinul mohutný průvod, který za zpěvů „Zdrávas, zdrávas“ a svitu hořících svící, ubíral se k lesnímu hřbitůvku hostýnskému, kde leží tolik drahých hlav ... Na zpáteční cestě se průvod zastavil u pomníku umučených, aby vykonal pobožnost za ty, kteří „šli vždy s lidem“, dále pak u pomníku padlých. V neděli kázal děkan V. Král při bohoslužbě za zemřelé, zvláště dobrodince poutního místa. Odpoledne se opakovala „pobožnost dušičková“. Tím byla ukončena „dušičková slavnost“ a oficiální pořad pouti. Ojedinělí poutníci budou však dlouho do zimy přicházet dál, nebof Hostýn je tepna života věřícího lidu. Po všech koutech naší vlasti budou celou zimu vzpomínat lidé všech stavů, poutníci i turisté, všeho dobra, které letos pro ně bylu s láskou vykonána obětavým strážcem hostýnské svatyně P. Weihrichem, jeho kaplanem P. Pěluchou a dobrým duchem svaté hory P. Nezdařilíkem. Jda Růženec Je dobře známé jméno soudobého velkého duchovního myslitele P. . Le p plcha. Ve svém letošním dopise nemocným napsal velmi závažná slova o modlitbě sv. růžence: „Nenechte se zneklidňovat mnohými dnešními nevykvašenými teologickými názory. Říkám vám otevřeně, že růženec mi dává mnohem hlubší odpověď, než různé senzační teologické diskuse." Dobrá modlitba sv. růžence může dát každému opravdu mnoho. Je ovšem především projevem oddané lásky k nebeské Matce Panně Marti. Vzpomeňme, že kdykoliv se zjevila, například v Lurdech, ve Fatimě a jinde, vždy měla v rukou růženec. A nejen to. K této modlitbě také vý- KN • 25. 10. 1970 • str. 3. Zde je dům Boží a brána k nebi V říjnu oslavuje mnohá farnost posvěcení svého chrámu. Připomíná se tím zasvěcení Bohu nejen chladného zdivá, ale především zasvěcení celé farní osady a odevzdáni se do služeb Nejvyššlho Pána. ježíš vyčistil chrám od těch, kteří ho zneuctívall a hlasitě prohlásil: „Dům můj je domem modlitby." Lidská duše touží po zvláštním místě, kde by se mohla nerušena povznést k Otci. Chce alespoň na chvíli uniknout hluku, hledá v chrámu klid, soustředění nitra a vnitřní uvolnění, útěchu, odvahu a posilu. Křesťan má mít v chrámu pocit domova. jak je dobré, je-li v chrámě co nejméně rušivých momentů. Když se neotáčejí hlavy věřících po těch, kdo přijdou o nějakou chvílí později, když pokud možno všichni přijdou včas, když nezevlují očima po předmětech, ale když vnímavá duše se vnitřně očišťuje a vůle nechává vnikat Boží slovo do srdce připravovaného v usebráni modlitbou. jsme společně přítomni v chrámu na oběti mše svaté. Posvátný úkon srozumitelný všem, podle vůle Syna Božího vykonávaný kněžími, lidmi zasvěcenými Bohu. Chápejme jejich dobrou vůlí a snahu, rádi jim pomáhejme. Společně se modlíme Otčenáš — modlitbu Páně. V ní prosíme o vše, co potřebujeme. Usebranost je předpokladem. Nač myslíš, křesťane, když jdeš do svého jarního kostela, když se v něm modlíš a když z něho vycházíš? jst lepší? Neztrácíš hned za prahem chrámových dveří posvěcení, které jsi od Otce obdržel? Neupadáš hned do starých chyb přílišné kritiky jiných a nad sebou si omýváš ruce? jsi hrdý na svůj obětní dar, nebo pokorně uvažuješ slova Evangelia, netýkajt-lt se právě tebe a ne jenom tvého souseda? Posvěcuj svou duši, milý křesťane, buď horlivým učedníkem Kristovým, nestyď se, že věříš v Ježíše Krista, vyznávej ho a zastaň se Ježíše ve svém bližním kterého potkáš. Pomoz ochotně každému, kdo tě o pomoc požádá a nejen to, ale vyhledávej příležitost, abys rád pomohl, kde je toho zapotřebí. Pak í tvá duše bude chrámem. R. K. Pravá účast na mši sv. CHCEME-LI, ABY LITURGICKÁ REFOR MA, která započala po uveřejnění liturgické konstituce byla dovedena k dokonalosti, je nutno se zamyslit ujd pravou účašTT'na Wejsvěťější Oběti,' kterou mnozí lidé různě chápou. K tomu se druží často i lidská záliba, že člověk, který si utvořil určitá hlediska, nerad se jich vzdává. Podlváine-li se z tohoto hlediska na počet věřících, kteří jsou o nedělích a svátcích přítomni mši svaté a porovnáme li je s věřícími, kteří přistupují při mši svaté ke stolu Páně, aby přijali Tělo Kristovo, poznáme, že se zde střetávají dvě hlediska na účast při mši sv. Je skutečností, že k strohému a přísnému splnění příkazu církve o svěcení nedělí stačí, je-li někdo zbožně přítomen mši sv. To však ještě není skutečná účast. Co však patří k této účasti, aby bylo úplně vyhověno smyslu slov? MŠE SV., která je zpřítomněním Kristovy oběti, musí být zároveň chápána jako příprava hostiny. Kněz proměňuje chléb a vino v Tělo a Krev Kristovu, ale současně se připravuje onen pokrm k požívání věřícím jako zdroj síly a milosti. Zde však účast u mnohých věřících pozbývá důslednosti. Přihlížejí nábožně na přípravu hostiny, ale nemyslí na to, že z toho vyplývá naléhavé pozvání k ní. Co by ve svém soukromém životě, odmítnutí pozvání k hostině, považovali za velkou urážku, to zde při mši sv. neuvědoměle přecházejí. Mnohý by mohl namítnout, že sv. přijímání je nařízeno pouze jednou v roce. Je nutno si však uvědomit, že tento příkaz k sv. přijímání byl vydán v době, kdy byl zaveden svátek Božího Těla a tak s rostoucím se klaněním Kristu v Nejsvětější Svátosti oltářní velmi řídce se postupovalo k sv. přijímání. Proto sv. Pius X. uveřejnil rozhodnutí o denním sv. přijímání a přijímání dětí. Křesťanství ukazuje světu svátý pokrm, ale neodhodlává se jej přijímat. Lidstvo se klaní Kristu skrytému pod způsobami chleba, ale odmítá pozvání k hostině. VŠIMNEME SI PŘÍKAZU SAMOTNÉHO KRISTA. Než vyřkl Toto je Tělo mé..., předeslal výzvu: VEZMETE A JEZTE ... slovně vybízela. A to nás také zavazuje. A mimo to: kd<o se modlí růženec s pravým jpochopením, také se poctivě snaží, aby se i svým životem přiblížil Té, která je Neposkvrněnou Pannou a Nejčtstší Matkou. Mužská ruka, která má mezi prsty růženec, sotva bude útočit fyzickou silou, pěstí. Muž, který čistým pohledem vzhlíží k Neposkvrněné, vidí v každé dívce a ženě její sestru a podle toho se také k ní chová. Dívka-žena, která se tím staví modlí růženec, vědomě se po její bok. Proto nikdy a od nikoho se nenechá snížit na konzumní zboží a nikdy nenechá sáhnout na život nenarozeného dítěte. Kdo jde s růžencem v životě, má také sílu a odvahu ke každému úkolu Tšk. Pán nechce být především vystavován, ale POŽÍVÁN. Toto se taká snaží respektovat i poslední liturgická ...reforma, která omezila výstav Nejsvětější Svátosti. Výstav má upevňovat úctu ke svátostnému Kristu, ale předavším musí směřovat k tomu, aby vzbu* zoval touhu po sv. přijímání. Lidé nám často namítají, že i přes časté sv. přijímání nejsou lepší. Nechtějí-li býti sami lepší a nepovažují-It sv. přijímání za setkání s Ježíšem Kristem, ve kterém se s ním spojují a od něho čerpají silu k boji za své zdokonalení, ale čekají-li od přijímání svátostného pokrmu čistě automatické působení milosti bez jakékoliv spolupráca člověka, pak je ovšem neučiní Nesvětájši Svátost lepšími. jak hledí někteří křesťane na SV. PŘIJÍMANÍ? Považují už požití hostie za cíl a konec. Lid Boží, který se shromažďuje ke slavení Nejsvětější Oběti, je spoluobětovníkem, ale tato spoluoběť věřících je jen tehdy nebeským Otcem přijatelná, jestliže je ve spojení s Kristovou obětí. To se však uskutečňuje ve sv. přijímání, jehož nejvlastnějším a nejdokonalejším smyslem je účast na Kristově Oběti. Přijímáním člověk vyznává, že jen v síle Kristovy oběti může být vyzdvižen k vrcholu dokonalosti. Vyznává to nejen slovy a symboly, ale i tím, že sv. přijímání se dává včlenit do Kristovy oběti a to se děje tím, že oběť Ježíše Krista se stává vlastní obětí spoluobětujíelho. Když kněz, který slouží mši sv., rozděluje jako zástupce OBĚTUJÍCÍHO Krista OBETOVANÉHO Krista věřícím, pak obětovaný Ježíš se zmocňuje těchto lidi a přináší je ve svém obětním výstupu ke svému Otci, našemu Bohu. Proto papež Pius XII. zdůrazňuje ve svém okružním listě Mediator Dei, že sv. přijímání je PLNÄ ÜCAST NA SAMOTNÉ KRISTOVÉ OBÉTI. Proto je nutno si uvědomit, že se ve sv. přijímání nejen rozdělují plody oběti, ale mnohem více člověk obdrží, nebof se uskutečňuje jeho účast na Kristově oběti. Vtažen do oběti Páně vystupuje spoluobětující věřící vzhůru k Otci až do okamžiku přijetí Kristovy Oběti Otcem. Kristova oběť se však nekonči jeho smrtí, ale naplňuje se zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením jako důkazem oslaveného, obětovaného Kristova lidství. Ponoří-li se věřící sv. přijímáním dokonale do obětního procesu, získává i účast na dokončení této oběti ve zmrtvýchvstání a výstupu k nebi. PŘIJÍMÁME KRISTA ve způsobách, vá kterých se jeho oběť stává svátostnou jeho přítomností. Přijímáme-li Krista, přisvědčujeme k jeho oběti. Toto přisvědčení znamená však přijmout! ji jako svou vlastní oběť. Závazek, který na sebe přijímáním Nejsvětější Svátosti bereme je, že přijímáním svátostného pokrmu VSTUPUJEME DO KRISTOVY OBĚTI přinášená nebeskému Otci za hříchy lidstva. V tom také je nutno spatřovat pravou účast na mši sv., která pak není záležitostí jen citů, ale pravým zúčastněním sa Kristovy oběti spojené i s přijetím plodů této oběti. V. K.