Katolické Noviny, 1973 (XXV/1-52)

1973-01-07 / No. 1

BOHOSLUŽBA SLOVA SVATEK KRTU PÄNE CTĚNI Z KNIHY PROROKA IZAIASE Toto praví Pán: Hle, můj služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem sl (zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Ne­­zeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Na jeho nauku čeka­jí daleké kraje. (Iz 42,1—4. 6—7) • ODPOVĚĎ: HOSPODIN DA POŽEHNÁNI A POKOJ SVĚMU LIDU. Vzdejte Hospodinu, Boží synové, vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jmé­na, v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu! ★ Hospodinův hlas nad vodami! Hospodin nad spoustami vod! Hlas Hospodin nův, jak je mocný, hlas Hospodinův, jak je velkolepý! ★ Vznešený Bůh zaburácel hromem, v jeho chrámu všichni volají: „Sláva!“ Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin jako král bude trůnit věčně. CTENl ZE SKUTKU APOŠTOLU V těch dnech se Petr ujal slova a promluvil: „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestranní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a koná, co je správné. Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pán nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: jak Bůh pomazal Duchem svátým a moct Ježíše z Nazaretu, jak on všude pro­cházel, prokazoval dobrodiní a uzdravoval všechny, které opanoval ďábel, protože Bůh byl s ním. (Sk 10,34—38). SLOVA SVATĚHO EVANGELIA PODLE MARKA. Jan kázal takto: „Za mnou přichází silnější než jsem já; nejsem hoden, abych še sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svátým". V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl pokřtěn od Jana v Jordánu. Vtom, jak vystupoval z vody. uviděl nebesa otevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj, A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem nalezl zalíbení". (Mk 1,6b—11) MYŠ L E N KA JMA DEN 8. 1. — PONDĚLÍ. Dozněly svátky narozeni Páně. V nich k nám opět promluvil Bůh skrze svého Syna. Jeho příchodem nastala doba poslední a čas se naplnil: při­blížilo se k nám Boži království. Požadované pokání a víra v evangelium Je nutným počátkem 1 základem naší duchovní obnovy i trvalé vánoční radosti. 9. 1. — OTERÝ. !► Evangelium (Mk 1, 21—28) nám názorně ukazuje, „jaké je to nové učení“ a jaký je program příchodu Božího Syna k nám: osvobozeni od hříchů a zjevení Boží dobroty. Pán uplatňuje svou všemohoucnost — vždyť „vše­chno je mu podřízeno“ — abychom si tím spíše bylí vědomi, Jak moc­ného ochránce před hříchem v něm máme. 10. 1. — STREDA. Ježíš má soucit s lidským utrpením. Jeho moc uzdravovat je nevyčerpa­telná. Též v domě Petrově ukazuje tuto svou moc a současně i nám cestu, na které se vpravdě ukáže kvalita našeho křesťanství: v lásce, která slou­ží a pomáhá. 11. i. — Čtvrtek. Je zřejmý kontrast v setkání Krista zdravého a čistého s člověkem malo­mocným. Víra prosí: Chceš-li, můžeš mne očistit. — Na tom Božim „chci“ záleží všechno: jím byl stvořen svět. nemocný navrácen životu, jím žije­me my a budou žít příští věky. Je neomylné v cíli: jeho předmětem může být jen dobro. 12. 1. — PATEK. Mezi obrazy, jimiž je v evangeliích vyjádřeno Božství Kristovo, Je na před­ním místě obraz Krista-lékaře. Stojí u lůžka nemocného a pouhým pokv­­nem mu vrací zdraví a život. Od jeslí až ke kříži je ieho srdce otevřeno všem lidským radostem a strastem, touhám i zklamáním. Jeho soucitná láska se nedovedla dívat lhostejně na utrpení, bídu. nespravedlnost, ne­dovedla povýšeně přejít radost ani tvrdě odsoudit chybujícího „Příklad jsem vám dal...“ (Jan 13, '' 13. 1. — SOBOTA. „Nepotřebují zdraví lékaře, nýbrž nemocní." Ti „spravedliví“ farizenvé a zákonici vskutku nestáli o pokání, nepotřebovali lékaře - Ježíše. Byli po­horšeni, že stoluje s celníky a hříšníky. Kristus však přišel pro každého a každého k sobě zve, kdo pokorně ví, že propastný rozdíl mezi lidskou slabostí a Boží svatostí nemůže překlenout svými zásluhami; že „stolování s Ježíšem“ je milost a dílo vykoupení. JOSEF KAVALE EUCHARISTICKÉ MODLITBY Proto tě, Otče, pokorně prosíme, posvěť svým Duchem tyto dary, které před tebe klademe; ať se stanou tělem a krví tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, neboť on sám nám přikázal slavit toto tajemství. Je zcela určitě nutné přistoupit k tajemství, které slavíme, s hlubokou pokorou. Jsme si vědomi, že jsme tvorové, kteří se provinili a přece do­stali právo setkat se se svým Pánem. Vyjádřili Isme to v úvodní Části eucharistické oběti, ale jsme si toho vědomi i při ní. Ne že by nás vědomí viny sráželo do beznaděje. Je tu přece Boží milosrdenství, které nás po­zvedlo z propasti hříchu a samo dovedlo až k okamžiku, kdy přistupujeme k samotnému vrcholu, který je skutečným tajemstvím, jež však je svěřeno našim rukám. A proto jsme naplněni pokorou. A z té vyrůstá i prosba. Zdálo by se, že eucharistické modlitbě, která se vrací ke starému plánu díkučinění, nemá prosba místo. Jsme však jisti, že prosba je zde plně na místě. Vždyť, když prosím, projevuji důvěru, že má prosba nebude osly­šena. Jinak bych přece neprosil. Nadarmo bych nechtěl přece svou prosbu pronášet. A od důvěry není přece daleko k chvalozpěvu a k děkování. Kromě toho prosba na tomto místě je oprávněna i z jiného důvodu To, co nyní konáme, nekonáme přece ze své moci. Moc proměňovat svěřil Kristus své církvi a v ní hierarchickému kněžství, reprezentovanému kně­­žími a biskupy a učinil tak silou a mocí Ducha svátého. Tak to jasně vyjadřuje i obřad kněžského svěcení. A k původci posvěcení v církvi 1 v osobním duchovním životě se nyní výslovně obracíme. Třetí eucharistie mluví o tom, že klademe před Boha dary. Uvědomíme-li si, že tyto dary, které jsme na oltář přinesli, dostali jsme vlastně z milo­srdenství Božího, pak je tím ještě více zdůrazněna naše pokora. Tyto dary však na oltář klademe my. A s nimi sem klademe svou dobrou vůli, s níž chceme plnit zákon Boží, avšak i příkaz Páně. Bez příkazu Páně totiž to, co konáme, bylo by samozvaným úkonem, který by mnoho neznamenal Avšak s námi je zde příkaz Kristův. Zní z večeřadla až k nám, zní do každé doby a do každé obce, která se ve jménu Kristově schází. Ten pří kaz je jistě z milosrdenství Božího. Ten příkaz nás činí schopnými prosit. A :my prosíme, aby Duch Posvětitel předložené dary posvětil. Chléb se silou Ducha sv. stane Tělem, víno se stane Krví. Připravme tvá srdce na příchod našeho Pánal — lp — Z PASTÝŘSKÉHO LISTU ORDINÁŘŮ ČSR Milovaní bratři a sestry! „Bůh Otec a Pán Ježíš Kristus a( udělí bratřím pokoj, lásku a víru. Milost sa všemi, kdo nepomijejíci láskou miluji našeho Pána Ježiše Krista!“ (Efes 6,23—241. Těmito slovy apoštola Pavla pozdravujeme vás, věřící, my, ordináři českých zemi. Posíláme vám vánoční a novoroční poselství Kristovy lásky a pokoje. V krásné vánoční liturgii zaznívá našimi chrámy v preťaci chvalozpěv: „Slavíme veliké tajemství. Ty, Bůh neviditelný, ses nám zjevil skrze věčné Slovo, které se stalo člověkem. Poslals ho na svět, aby přivedl zblou­dilé k Tobě, aby v něm našlo všech­no plnost a jednotu.“ Tato slova zvěstují duchovní obnovu světa skrze vtělení Ježíše Krista. Proto mají křes­ťané celého světa v duchu putovat do Betléma a rozjímat zprávy evan­gelistů o narození Páně. Mají pad­nout na kolena před všemocným Bo­žím Synem a pokorně prosit: Kriste, Spasiteli světa, dej nám sílu a oheň nadšení, abychom byli solí země a světlem světa, abychom Tvé evange­lium přesvědčivě zvěstovali naší do­bě, našemu lidu, všem lidem dobré vůle, I. — Syn Boží vešel do dějin lid­stva jako dítě. Přišel do. rodiny chu­dé Matky a chudého dělníka Josefa, přišel však také do duchovní bídy světa. Ve své božské moudrosti uči­nil tak cílevědomě. Vždyť skutečná duchovní obroda začíná od rodiny, a příkladným mateřstvím a otcovstvím milým rodinným společenstvím. Dnes, kdy je tolik problémů v oblasti lásky, manželství a rodiny. Božské dítě, jeho Matka i jeho pěstoun Jo­sef volají nás do Betléma a do Na­zareta. Tam slyšíme jejich hlas: ro­diče, žijte v rodinách příkladným křesťanským životem. Neodmítejte dě­ti, které vám Stvořitel dává. Kromě hmotné péče vaší i dnešní společ­nosti věnujte svým dětem zdravou křesťanskou výchovu. Mladým duším imponuje příklad živého a radostné­ho křesťanství. A vy, mladí přátelé, važte si svých obětavých otců a ma­tek. Písmo sv. praví: „Můj synu, slyš kázeň svého otce a poučení své mat­ky!“ (Přísl 1, 8.)'Mládí Ježíše Kris­ta povzbuzuje vás, mladé, abyste „prospívali moudrostí, věkem i mi­lostí u Boha i u lidí“ (Lk 2, 52) a stali se tak dobrými křesťany i ob­čany. II. — Mnohé udivuje, že Boží Syn přišel na svět tak chudý, tichý a pokorný. To proto, aby nás odpoutal od shonu po bohatství, požitcích, moci a slávě. Veliké věci se totiž rodí v tichu. Opravdu vzácné jsou především duše, které jsou pokor­né a shromažďují poklady duchovní. — Dříve než Kristus řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichého a po­korného srdce a naleznete u mne pro svou duši odpočinutí“ (Mt 11, 29), pravdivost svých slov dokázal životem. Právě tak jeho blahoslaven­ství nejlépe pochopíme nad jeslička­mi: „Blahoslavení chudí v duchu, ti­ší, pokojní...“ (Mt 5, 1—12). Drazí! Vánoce nás musí rok co rok povznést, zduchovnět a učinit z nás pravé BožíNiěti. Ať nás majetek, po­hodlí, malověrnost nebo strach ne­připraví o správný pohled na život, na věčné hodnoty Kristovy víry, na lásku Boží a na věčnost. III. — Nejhlubší smysl vánoc ne-vyjádřil slovy nikdo z lidí, ale andě­lé: „Sláva na Výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!“ (Lk 2, 14.) Jak hluboká, vznešená a prav­divá jsou tato slova. Také nás však zavazují. Máme Boha oslavovat celým svým životem. Apoštol Pavel nám to klade na srdce slovy: „Nesmrtelné­mu Králi věků, neviditelnému, jedi­nému Bohu čest a sláva na věky vě­ků!“ (Tim 1, 17.) Služebník Boží An­tonín Cyril Stojan při kněžském a biskupském svěcení si opakoval: „Bud můj život jedna Boží chvála ...“ Toto své životní heslo také dokonale na­plnil. Celý náš pozemský život ať je tedy oslaýou Boží a naše dobrá vů­le nechť je základem pravého pokoje našich rodin i celé společnosti. Kníže pokoje — Kristus — jediný je s to uklidňovat, radostí a láskou napl­ňovat nepokojné lidské srdce. Proto nám zanechal svátost usmíření s Bo­hem, svátost pokání, které bychom si měli nejen vážit, ale také plně vy­užívat. Je to ke cti Matky Církve, že po­selství pokoje nejpádnějšíml slovy našemu věku tlumočil sám náměstek Kristův, apoštol míru, papež Jan XXIII. Jeho okružní list „Pacem in terris — Mír na zemi“, zveřejněný 11. 4. 1963, máme nejen obdivovat, ale především uskutečňovat. Slyšme, jak k nám naléhavě volá: „Nechť Božský Vykupitel vzdálí ze srdcí lidí vše, co může mír uvést v nebezpečí. Kéž všechny lidi pře­tvoří ve svědky pravdy, spravedlnosti a bratrské lásky. Kéž osvítí ty, kdo vládnou národům, aby spolu s patřič­ným blahobytem poskytli svým ob­čanům i překrásný dar pokoje. A ko­nečně nechť Kristus podnítí vůli všech lidí, aby strhli hradby, jež roz­dělují jedny od druhých, aby posílili svazky-vzájempé lásky, aby měli po­rozumění pro druhé, aby odpustili všem, kdo jim ukřivdili. Tak tedy z Kristova podnětu a v jeho jménu ať se všechny národy chovají na­vzájem jako bratři. Ať u nich vzkvé­tá a povždy vládne vytoužený po­koji“ Tak hovoří naší neklidné době veliký papež Jan. A v tom pokračuje i jeho nástupce Pavel VI., který vy­bízí Slavit po celém světě den míru prvního dne každého občanského ro­ku. Af tedy milióny křesťanů vztahují své ruce a přiloží je k dílu, aby Je­žíš Kristus — Kníže pokoje, dopřál světu, církvi, rodinám i každému z nás drahocenný dar pravého poko­je. — Toto své vánoční poselství kon­číme výzvou apoštola Pavla: „Bůh naděje ať vás naplní veškerou ra­dostí a pokojem ve víře, abyste mocí Ducha svátého oplývali v naději“ (Řím 15, 13). „Sám Bůh pokoje ať vám dá stálý pokoj na každém mís­tě. Pán s váiftl se všemi I“ (Sol 3, 16.) Vašim rodinám a domovům žehnají v Kristu vaši ordináři Cech a moravy Vánoce L. P. 1972 Svatý otec — promluvil při nedávné generál­ní audienci o tzv. „církvi bez“, jak o ni někteří usilují, tj. církvi bez dogmat, bez autority, bez hierarchie, bez poslušnosti a bez jakéhokoli mo­rálního a náboženského závazku. .Ov­šem odvěká touha církve je zcela ji­ná. Je skutečností, že si církev od­jakživa přála se obnovovat, ale ob­novovat v autentickém křesťanském stylu. Touhou církve je, aby byla „jako svátost neboli ?namení a ná­stroj vniterného spojení s Bohem a jednoty celého lidského pokolení“ (Světlo národů kaj). .1). Naštěstí cír­kev jako celek 'splnila očekávání koncilu a obnovuje se podle jeho zásad. Nemůže být „ írkev bez“. Ta­ková „církev“ by totiž mohla skon­čit jako církev bez Krista, bez víry, bez oběti, bez lásky a bez naděje. Křesťanský styl . života není vždycky lehký, je to styl náročný — nesmí­me ho však posuzovat podle toho, co nám odnímá, ale podle toho, co nám dává. — přijal členy nemocničních orga­nizací, kteří mají v Římě své obvyk­lé porady. Sv. Otec přirovnal v krát­kém projevu zdravotní pracovníky ke kněžím: příslušníci obou povolání se snaží o blaho člověka, a i když se jejich cesty rozbíhají, cíl zůstává stejný. Lékařská věda poskytuje křesťanům nejvhodnřjší terén k us­kutečňování evangelické lásky a na­opak — křesťanské pojetí naplňuje lékařskou službu novým duchem. Lé­kař se blíží k nemocnému jako jeho bratr, křesťanský lékař ho ve světle své víry přijímá jako samotného Je­žíše Krista. Potvrzení KŘEST, který uděloval Jan, byl dů­ležitou součástí přípravy na vystou­pení Mesiáše Ježíše Krista. Starozá­konní náboženská praxe sice nic po­dobného neznala, ale smysl a účel Janova křtu nebyl nijak vzdálen ná­boženským snahám proroků a může být proto právem označen za vy­vrcholení mesiánské přípravy, která byla od nepaměti svěřována proro­kům. Janova mimořádnost, ba jedineč­nost spočívala v tom, že byl posled­ním prorokem, a že osobně a bez-prostředně ohlásil Mesiáše: „Za mnou přichází silnější než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi.“ Janova mise byla mnohými přijí­mána nedůvěřivě, Pokorní lidé ze zástupu Janových posluchačů pocho­pili jeho výzvy a přijali křest poká­ní; oficiální představitelé nábožen­ství se však k Janovi chovali přinej­menším zdrženlivě. Kristus považo­val za svoji povinnost potvrdit Jano­vo poslání 1 Janovo kázání. Učinil to tím, že sám přijal Janův křest. Kristův křest v Jordáně znamená ovšem daleko víc. Je pokračováním KN # 7. ledna 1973 # str. 2 Sochař Miloš B or č , od je­hož narození uplynulo právě 60 roků, dosáhl v posledních letech mimořád­ných úspěchů kromě výstav v několi­ka světových centrech, jak v New Yorku, v Paříži, Vídni, Varšavě, Mni­chově a mnoha městech Itálie, jako v Římě, Miláně, Veroně, Bolzanu, o Brescii, a dalších. Je třeba se zmínit nejvýznamnějších dílech tohoto údobí, k nimž patří BUSTA PAPEŽE PAVLA VI., provedená v kameni ve Vatikáné. Liturgický kalendář 7.1. — NEDĚLE — SVATEK KftTU PÁNĚ; barva bílá; mše vlastní ze svátku, Glo ria, 1. čtení Iz 42,1—4. 8—7 resp. žalm 28 (la + 2, 3ac—4, 3b + 9b—10; odp.: v. 11b), 2. čtení Skut 10,34—38, alelujo­­vý zpěv podle Mk 9,6, evangelium Mk 1,6b—11, Krédo, preface vlastní, dne­­nelze použít IV. kánonu. 8. 1. — PONDĚLÍ 1. týdne během roku; b. zelená; mše: možno použít kterého koliv formuláře z 34 nedělí během ro­ku, bez Gloria, 1. čten! Žid 1,1—6, resp. žalm 96 (l + 2b, 6 + 7c, 9; odp.: v. 7c), alelujový zpěv podle výběru ze společ­ných textů pro ferie během roku, evan­gelium Mk 1,14—20, bez Kréda, prefa­ce společná, nebo příslušná kánonu. 9.1. — ÜTERÍ 1. týdne během roku; b. zelená; mše podle výběru jako, včera vyjímajíc 1. čtení Žid 2,5—12, resp. žalm 8 (2a + 5, 6—7, 8—9; odp.:: v. 7), evangelium Mk 1,21—28. 10.1. — STREDA 1. týdne během roku; b. zelená; mše podle výběru jako 8. t. m., vyjímajíc 1. čtení Zid 2,14—18, resp. žalm 104 (1—2, 3-4. 6—7, 8-9; odp.: v. 8a nebo Alejuja), evangelium Mk l, 29-39. U. 1. — ČTVRTEK 1. týdne během roku; b. zelená; mše podle výběru jako 8. t. m. vyjímajíc 1. čteni Zid 3,7—14, resp. žalm 94 (6—7, 8—9, 10—11; odp.: v. 8), evangelium Mk 1,40—45. 12.1. - PATEK 1. týdne během roku: b. zelená; mše podle výběru jako 8. tm. vyjímajíc 1. čten! Zid 4,1—5. 11, resp. žalm 77 (3 + 4bc, 6c—7,8;--odp.: v. 7c), evangelium Mk-2,1—12. 13.1. — SOBOTA 1. týdne během roku; b. zelená; mše podle výběru jako 8, tm. vy­­jíma)íc 1. čtení Zld 4,12—16, resp. žalm 18 (8, 9, 10, 15; odp.: Jan 6,64b), evan­• gellum Mk 2,13—17. — SV. HILARIA, biskupa a učitele církve; nezávazná památka (dříve 14. ledna); b. bllá; mše o sv. Hilarlu, bez Gloria, perikopy Ja­ko výše, bez . Kréda, preface společná nebo příslušná kánonu — MARIA” KA SOBOTA; nezávazná památka, b. bílá; mše o Panpě Marii, bez Gloria, periko­py jako ,výše, bez Kréda, preface o Panně Marii. a rozvíjením jeho Epifanie, která se začala v Betlémě. Nejdříve pastýřům, potom učeným mágům a nyní Jáno­vým posluchačům zjevuje Pán své poslání. Při Kristově křtu toto zje­vení už v sobě obsahuje celou prav­du. Jeho božské synovství je po­v tvrzeno: „Toto je můj milovaný Syn, němž se mi zalíbilo.“ Zároveň s tím je však i zjeveno jeho vykupi­­telské poslání. Křest jakoby Krista zasvětil tomuto poslání: „Hle, Berá­nek Boží, který snímá hříchy světa.“ Pán, který nepotřeboval Janův křest pokání pro sebe osobně, potřeboval se k němu přihlásit kvůli nám. Už zde v povodí řeky Jordánu bere na sebe naše hříAy. Zde začíná oběta­vě svoji službu v zachraňování duší. Tady vlastně nastupuje svoji křížo­vou cestu, která skončila na Kalvá­rii. Od okamžiku Kristova křtu víme, na koho se obrátit se svými hříchy. Kristus má moc odpouštět hříchy. V této souvislosti si uvědomme prav­du, která má význam pro život věč­ný: hřích přestává být tragédií, jestliže s ním jdeme ke Kristu. Be­ránek Boží snímá i naše hříchy. Při příležitosti Kristova křtu nemůžeme nevzpomenout svého křtu, který už ovšem byl ovocem Kristova vykoupe­ní. Zbavil nás dědičného hříchu, da­roval život milosti a povolal k tomu, abychom pomocí Krista vyluhovali hřích ze svého života. Častou obno­vou křestního slibu se přihlašujme ke svému Pánu, abychom mohli být Bohu představeni jako jeho milované děti. ■ ALOIS HŐNEK

Next