Katolické Noviny, 1973 (XXV/1-52)
1973-01-07 / No. 1
BOHOSLUŽBA SLOVA SVATEK KRTU PÄNE CTĚNI Z KNIHY PROROKA IZAIASE Toto praví Pán: Hle, můj služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem sl (zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Na jeho nauku čekají daleké kraje. (Iz 42,1—4. 6—7) • ODPOVĚĎ: HOSPODIN DA POŽEHNÁNI A POKOJ SVĚMU LIDU. Vzdejte Hospodinu, Boží synové, vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména, v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu! ★ Hospodinův hlas nad vodami! Hospodin nad spoustami vod! Hlas Hospodin nův, jak je mocný, hlas Hospodinův, jak je velkolepý! ★ Vznešený Bůh zaburácel hromem, v jeho chrámu všichni volají: „Sláva!“ Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin jako král bude trůnit věčně. CTENl ZE SKUTKU APOŠTOLU V těch dnech se Petr ujal slova a promluvil: „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestranní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a koná, co je správné. Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pán nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: jak Bůh pomazal Duchem svátým a moct Ježíše z Nazaretu, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní a uzdravoval všechny, které opanoval ďábel, protože Bůh byl s ním. (Sk 10,34—38). SLOVA SVATĚHO EVANGELIA PODLE MARKA. Jan kázal takto: „Za mnou přichází silnější než jsem já; nejsem hoden, abych še sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svátým". V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl pokřtěn od Jana v Jordánu. Vtom, jak vystupoval z vody. uviděl nebesa otevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj, A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem nalezl zalíbení". (Mk 1,6b—11) MYŠ L E N KA JMA DEN 8. 1. — PONDĚLÍ. Dozněly svátky narozeni Páně. V nich k nám opět promluvil Bůh skrze svého Syna. Jeho příchodem nastala doba poslední a čas se naplnil: přiblížilo se k nám Boži království. Požadované pokání a víra v evangelium Je nutným počátkem 1 základem naší duchovní obnovy i trvalé vánoční radosti. 9. 1. — OTERÝ. !► Evangelium (Mk 1, 21—28) nám názorně ukazuje, „jaké je to nové učení“ a jaký je program příchodu Božího Syna k nám: osvobozeni od hříchů a zjevení Boží dobroty. Pán uplatňuje svou všemohoucnost — vždyť „všechno je mu podřízeno“ — abychom si tím spíše bylí vědomi, Jak mocného ochránce před hříchem v něm máme. 10. 1. — STREDA. Ježíš má soucit s lidským utrpením. Jeho moc uzdravovat je nevyčerpatelná. Též v domě Petrově ukazuje tuto svou moc a současně i nám cestu, na které se vpravdě ukáže kvalita našeho křesťanství: v lásce, která slouží a pomáhá. 11. i. — Čtvrtek. Je zřejmý kontrast v setkání Krista zdravého a čistého s člověkem malomocným. Víra prosí: Chceš-li, můžeš mne očistit. — Na tom Božim „chci“ záleží všechno: jím byl stvořen svět. nemocný navrácen životu, jím žijeme my a budou žít příští věky. Je neomylné v cíli: jeho předmětem může být jen dobro. 12. 1. — PATEK. Mezi obrazy, jimiž je v evangeliích vyjádřeno Božství Kristovo, Je na předním místě obraz Krista-lékaře. Stojí u lůžka nemocného a pouhým pokvnem mu vrací zdraví a život. Od jeslí až ke kříži je ieho srdce otevřeno všem lidským radostem a strastem, touhám i zklamáním. Jeho soucitná láska se nedovedla dívat lhostejně na utrpení, bídu. nespravedlnost, nedovedla povýšeně přejít radost ani tvrdě odsoudit chybujícího „Příklad jsem vám dal...“ (Jan 13, '' 13. 1. — SOBOTA. „Nepotřebují zdraví lékaře, nýbrž nemocní." Ti „spravedliví“ farizenvé a zákonici vskutku nestáli o pokání, nepotřebovali lékaře - Ježíše. Byli pohoršeni, že stoluje s celníky a hříšníky. Kristus však přišel pro každého a každého k sobě zve, kdo pokorně ví, že propastný rozdíl mezi lidskou slabostí a Boží svatostí nemůže překlenout svými zásluhami; že „stolování s Ježíšem“ je milost a dílo vykoupení. JOSEF KAVALE EUCHARISTICKÉ MODLITBY Proto tě, Otče, pokorně prosíme, posvěť svým Duchem tyto dary, které před tebe klademe; ať se stanou tělem a krví tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, neboť on sám nám přikázal slavit toto tajemství. Je zcela určitě nutné přistoupit k tajemství, které slavíme, s hlubokou pokorou. Jsme si vědomi, že jsme tvorové, kteří se provinili a přece dostali právo setkat se se svým Pánem. Vyjádřili Isme to v úvodní Části eucharistické oběti, ale jsme si toho vědomi i při ní. Ne že by nás vědomí viny sráželo do beznaděje. Je tu přece Boží milosrdenství, které nás pozvedlo z propasti hříchu a samo dovedlo až k okamžiku, kdy přistupujeme k samotnému vrcholu, který je skutečným tajemstvím, jež však je svěřeno našim rukám. A proto jsme naplněni pokorou. A z té vyrůstá i prosba. Zdálo by se, že eucharistické modlitbě, která se vrací ke starému plánu díkučinění, nemá prosba místo. Jsme však jisti, že prosba je zde plně na místě. Vždyť, když prosím, projevuji důvěru, že má prosba nebude oslyšena. Jinak bych přece neprosil. Nadarmo bych nechtěl přece svou prosbu pronášet. A od důvěry není přece daleko k chvalozpěvu a k děkování. Kromě toho prosba na tomto místě je oprávněna i z jiného důvodu To, co nyní konáme, nekonáme přece ze své moci. Moc proměňovat svěřil Kristus své církvi a v ní hierarchickému kněžství, reprezentovanému kněžími a biskupy a učinil tak silou a mocí Ducha svátého. Tak to jasně vyjadřuje i obřad kněžského svěcení. A k původci posvěcení v církvi 1 v osobním duchovním životě se nyní výslovně obracíme. Třetí eucharistie mluví o tom, že klademe před Boha dary. Uvědomíme-li si, že tyto dary, které jsme na oltář přinesli, dostali jsme vlastně z milosrdenství Božího, pak je tím ještě více zdůrazněna naše pokora. Tyto dary však na oltář klademe my. A s nimi sem klademe svou dobrou vůli, s níž chceme plnit zákon Boží, avšak i příkaz Páně. Bez příkazu Páně totiž to, co konáme, bylo by samozvaným úkonem, který by mnoho neznamenal Avšak s námi je zde příkaz Kristův. Zní z večeřadla až k nám, zní do každé doby a do každé obce, která se ve jménu Kristově schází. Ten pří kaz je jistě z milosrdenství Božího. Ten příkaz nás činí schopnými prosit. A :my prosíme, aby Duch Posvětitel předložené dary posvětil. Chléb se silou Ducha sv. stane Tělem, víno se stane Krví. Připravme tvá srdce na příchod našeho Pánal — lp — Z PASTÝŘSKÉHO LISTU ORDINÁŘŮ ČSR Milovaní bratři a sestry! „Bůh Otec a Pán Ježíš Kristus a( udělí bratřím pokoj, lásku a víru. Milost sa všemi, kdo nepomijejíci láskou miluji našeho Pána Ježiše Krista!“ (Efes 6,23—241. Těmito slovy apoštola Pavla pozdravujeme vás, věřící, my, ordináři českých zemi. Posíláme vám vánoční a novoroční poselství Kristovy lásky a pokoje. V krásné vánoční liturgii zaznívá našimi chrámy v preťaci chvalozpěv: „Slavíme veliké tajemství. Ty, Bůh neviditelný, ses nám zjevil skrze věčné Slovo, které se stalo člověkem. Poslals ho na svět, aby přivedl zbloudilé k Tobě, aby v něm našlo všechno plnost a jednotu.“ Tato slova zvěstují duchovní obnovu světa skrze vtělení Ježíše Krista. Proto mají křesťané celého světa v duchu putovat do Betléma a rozjímat zprávy evangelistů o narození Páně. Mají padnout na kolena před všemocným Božím Synem a pokorně prosit: Kriste, Spasiteli světa, dej nám sílu a oheň nadšení, abychom byli solí země a světlem světa, abychom Tvé evangelium přesvědčivě zvěstovali naší době, našemu lidu, všem lidem dobré vůle, I. — Syn Boží vešel do dějin lidstva jako dítě. Přišel do. rodiny chudé Matky a chudého dělníka Josefa, přišel však také do duchovní bídy světa. Ve své božské moudrosti učinil tak cílevědomě. Vždyť skutečná duchovní obroda začíná od rodiny, a příkladným mateřstvím a otcovstvím milým rodinným společenstvím. Dnes, kdy je tolik problémů v oblasti lásky, manželství a rodiny. Božské dítě, jeho Matka i jeho pěstoun Josef volají nás do Betléma a do Nazareta. Tam slyšíme jejich hlas: rodiče, žijte v rodinách příkladným křesťanským životem. Neodmítejte děti, které vám Stvořitel dává. Kromě hmotné péče vaší i dnešní společnosti věnujte svým dětem zdravou křesťanskou výchovu. Mladým duším imponuje příklad živého a radostného křesťanství. A vy, mladí přátelé, važte si svých obětavých otců a matek. Písmo sv. praví: „Můj synu, slyš kázeň svého otce a poučení své matky!“ (Přísl 1, 8.)'Mládí Ježíše Krista povzbuzuje vás, mladé, abyste „prospívali moudrostí, věkem i milostí u Boha i u lidí“ (Lk 2, 52) a stali se tak dobrými křesťany i občany. II. — Mnohé udivuje, že Boží Syn přišel na svět tak chudý, tichý a pokorný. To proto, aby nás odpoutal od shonu po bohatství, požitcích, moci a slávě. Veliké věci se totiž rodí v tichu. Opravdu vzácné jsou především duše, které jsou pokorné a shromažďují poklady duchovní. — Dříve než Kristus řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichého a pokorného srdce a naleznete u mne pro svou duši odpočinutí“ (Mt 11, 29), pravdivost svých slov dokázal životem. Právě tak jeho blahoslavenství nejlépe pochopíme nad jesličkami: „Blahoslavení chudí v duchu, tiší, pokojní...“ (Mt 5, 1—12). Drazí! Vánoce nás musí rok co rok povznést, zduchovnět a učinit z nás pravé BožíNiěti. Ať nás majetek, pohodlí, malověrnost nebo strach nepřipraví o správný pohled na život, na věčné hodnoty Kristovy víry, na lásku Boží a na věčnost. III. — Nejhlubší smysl vánoc ne-vyjádřil slovy nikdo z lidí, ale andělé: „Sláva na Výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!“ (Lk 2, 14.) Jak hluboká, vznešená a pravdivá jsou tato slova. Také nás však zavazují. Máme Boha oslavovat celým svým životem. Apoštol Pavel nám to klade na srdce slovy: „Nesmrtelnému Králi věků, neviditelnému, jedinému Bohu čest a sláva na věky věků!“ (Tim 1, 17.) Služebník Boží Antonín Cyril Stojan při kněžském a biskupském svěcení si opakoval: „Bud můj život jedna Boží chvála ...“ Toto své životní heslo také dokonale naplnil. Celý náš pozemský život ať je tedy oslaýou Boží a naše dobrá vůle nechť je základem pravého pokoje našich rodin i celé společnosti. Kníže pokoje — Kristus — jediný je s to uklidňovat, radostí a láskou naplňovat nepokojné lidské srdce. Proto nám zanechal svátost usmíření s Bohem, svátost pokání, které bychom si měli nejen vážit, ale také plně využívat. Je to ke cti Matky Církve, že poselství pokoje nejpádnějšíml slovy našemu věku tlumočil sám náměstek Kristův, apoštol míru, papež Jan XXIII. Jeho okružní list „Pacem in terris — Mír na zemi“, zveřejněný 11. 4. 1963, máme nejen obdivovat, ale především uskutečňovat. Slyšme, jak k nám naléhavě volá: „Nechť Božský Vykupitel vzdálí ze srdcí lidí vše, co může mír uvést v nebezpečí. Kéž všechny lidi přetvoří ve svědky pravdy, spravedlnosti a bratrské lásky. Kéž osvítí ty, kdo vládnou národům, aby spolu s patřičným blahobytem poskytli svým občanům i překrásný dar pokoje. A konečně nechť Kristus podnítí vůli všech lidí, aby strhli hradby, jež rozdělují jedny od druhých, aby posílili svazky-vzájempé lásky, aby měli porozumění pro druhé, aby odpustili všem, kdo jim ukřivdili. Tak tedy z Kristova podnětu a v jeho jménu ať se všechny národy chovají navzájem jako bratři. Ať u nich vzkvétá a povždy vládne vytoužený pokoji“ Tak hovoří naší neklidné době veliký papež Jan. A v tom pokračuje i jeho nástupce Pavel VI., který vybízí Slavit po celém světě den míru prvního dne každého občanského roku. Af tedy milióny křesťanů vztahují své ruce a přiloží je k dílu, aby Ježíš Kristus — Kníže pokoje, dopřál světu, církvi, rodinám i každému z nás drahocenný dar pravého pokoje. — Toto své vánoční poselství končíme výzvou apoštola Pavla: „Bůh naděje ať vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, abyste mocí Ducha svátého oplývali v naději“ (Řím 15, 13). „Sám Bůh pokoje ať vám dá stálý pokoj na každém místě. Pán s váiftl se všemi I“ (Sol 3, 16.) Vašim rodinám a domovům žehnají v Kristu vaši ordináři Cech a moravy Vánoce L. P. 1972 Svatý otec — promluvil při nedávné generální audienci o tzv. „církvi bez“, jak o ni někteří usilují, tj. církvi bez dogmat, bez autority, bez hierarchie, bez poslušnosti a bez jakéhokoli morálního a náboženského závazku. .Ovšem odvěká touha církve je zcela jiná. Je skutečností, že si církev odjakživa přála se obnovovat, ale obnovovat v autentickém křesťanském stylu. Touhou církve je, aby byla „jako svátost neboli ?namení a nástroj vniterného spojení s Bohem a jednoty celého lidského pokolení“ (Světlo národů kaj). .1). Naštěstí církev jako celek 'splnila očekávání koncilu a obnovuje se podle jeho zásad. Nemůže být „ írkev bez“. Taková „církev“ by totiž mohla skončit jako církev bez Krista, bez víry, bez oběti, bez lásky a bez naděje. Křesťanský styl . života není vždycky lehký, je to styl náročný — nesmíme ho však posuzovat podle toho, co nám odnímá, ale podle toho, co nám dává. — přijal členy nemocničních organizací, kteří mají v Římě své obvyklé porady. Sv. Otec přirovnal v krátkém projevu zdravotní pracovníky ke kněžím: příslušníci obou povolání se snaží o blaho člověka, a i když se jejich cesty rozbíhají, cíl zůstává stejný. Lékařská věda poskytuje křesťanům nejvhodnřjší terén k uskutečňování evangelické lásky a naopak — křesťanské pojetí naplňuje lékařskou službu novým duchem. Lékař se blíží k nemocnému jako jeho bratr, křesťanský lékař ho ve světle své víry přijímá jako samotného Ježíše Krista. Potvrzení KŘEST, který uděloval Jan, byl důležitou součástí přípravy na vystoupení Mesiáše Ježíše Krista. Starozákonní náboženská praxe sice nic podobného neznala, ale smysl a účel Janova křtu nebyl nijak vzdálen náboženským snahám proroků a může být proto právem označen za vyvrcholení mesiánské přípravy, která byla od nepaměti svěřována prorokům. Janova mimořádnost, ba jedinečnost spočívala v tom, že byl posledním prorokem, a že osobně a bez-prostředně ohlásil Mesiáše: „Za mnou přichází silnější než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi.“ Janova mise byla mnohými přijímána nedůvěřivě, Pokorní lidé ze zástupu Janových posluchačů pochopili jeho výzvy a přijali křest pokání; oficiální představitelé náboženství se však k Janovi chovali přinejmenším zdrženlivě. Kristus považoval za svoji povinnost potvrdit Janovo poslání 1 Janovo kázání. Učinil to tím, že sám přijal Janův křest. Kristův křest v Jordáně znamená ovšem daleko víc. Je pokračováním KN # 7. ledna 1973 # str. 2 Sochař Miloš B or č , od jehož narození uplynulo právě 60 roků, dosáhl v posledních letech mimořádných úspěchů kromě výstav v několika světových centrech, jak v New Yorku, v Paříži, Vídni, Varšavě, Mnichově a mnoha městech Itálie, jako v Římě, Miláně, Veroně, Bolzanu, o Brescii, a dalších. Je třeba se zmínit nejvýznamnějších dílech tohoto údobí, k nimž patří BUSTA PAPEŽE PAVLA VI., provedená v kameni ve Vatikáné. Liturgický kalendář 7.1. — NEDĚLE — SVATEK KftTU PÁNĚ; barva bílá; mše vlastní ze svátku, Glo ria, 1. čtení Iz 42,1—4. 8—7 resp. žalm 28 (la + 2, 3ac—4, 3b + 9b—10; odp.: v. 11b), 2. čtení Skut 10,34—38, alelujový zpěv podle Mk 9,6, evangelium Mk 1,6b—11, Krédo, preface vlastní, dnenelze použít IV. kánonu. 8. 1. — PONDĚLÍ 1. týdne během roku; b. zelená; mše: možno použít kterého koliv formuláře z 34 nedělí během roku, bez Gloria, 1. čten! Žid 1,1—6, resp. žalm 96 (l + 2b, 6 + 7c, 9; odp.: v. 7c), alelujový zpěv podle výběru ze společných textů pro ferie během roku, evangelium Mk 1,14—20, bez Kréda, preface společná, nebo příslušná kánonu. 9.1. — ÜTERÍ 1. týdne během roku; b. zelená; mše podle výběru jako, včera vyjímajíc 1. čtení Žid 2,5—12, resp. žalm 8 (2a + 5, 6—7, 8—9; odp.:: v. 7), evangelium Mk 1,21—28. 10.1. — STREDA 1. týdne během roku; b. zelená; mše podle výběru jako 8. t. m., vyjímajíc 1. čtení Zid 2,14—18, resp. žalm 104 (1—2, 3-4. 6—7, 8-9; odp.: v. 8a nebo Alejuja), evangelium Mk l, 29-39. U. 1. — ČTVRTEK 1. týdne během roku; b. zelená; mše podle výběru jako 8. t. m. vyjímajíc 1. čteni Zid 3,7—14, resp. žalm 94 (6—7, 8—9, 10—11; odp.: v. 8), evangelium Mk 1,40—45. 12.1. - PATEK 1. týdne během roku: b. zelená; mše podle výběru jako 8. tm. vyjímajíc 1. čten! Zid 4,1—5. 11, resp. žalm 77 (3 + 4bc, 6c—7,8;--odp.: v. 7c), evangelium Mk-2,1—12. 13.1. — SOBOTA 1. týdne během roku; b. zelená; mše podle výběru jako 8, tm. vyjíma)íc 1. čtení Zld 4,12—16, resp. žalm 18 (8, 9, 10, 15; odp.: Jan 6,64b), evan• gellum Mk 2,13—17. — SV. HILARIA, biskupa a učitele církve; nezávazná památka (dříve 14. ledna); b. bllá; mše o sv. Hilarlu, bez Gloria, perikopy Jako výše, bez . Kréda, preface společná nebo příslušná kánonu — MARIA” KA SOBOTA; nezávazná památka, b. bílá; mše o Panpě Marii, bez Gloria, perikopy jako ,výše, bez Kréda, preface o Panně Marii. a rozvíjením jeho Epifanie, která se začala v Betlémě. Nejdříve pastýřům, potom učeným mágům a nyní Jánovým posluchačům zjevuje Pán své poslání. Při Kristově křtu toto zjevení už v sobě obsahuje celou pravdu. Jeho božské synovství je pov tvrzeno: „Toto je můj milovaný Syn, němž se mi zalíbilo.“ Zároveň s tím je však i zjeveno jeho vykupitelské poslání. Křest jakoby Krista zasvětil tomuto poslání: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Pán, který nepotřeboval Janův křest pokání pro sebe osobně, potřeboval se k němu přihlásit kvůli nám. Už zde v povodí řeky Jordánu bere na sebe naše hříAy. Zde začíná obětavě svoji službu v zachraňování duší. Tady vlastně nastupuje svoji křížovou cestu, která skončila na Kalvárii. Od okamžiku Kristova křtu víme, na koho se obrátit se svými hříchy. Kristus má moc odpouštět hříchy. V této souvislosti si uvědomme pravdu, která má význam pro život věčný: hřích přestává být tragédií, jestliže s ním jdeme ke Kristu. Beránek Boží snímá i naše hříchy. Při příležitosti Kristova křtu nemůžeme nevzpomenout svého křtu, který už ovšem byl ovocem Kristova vykoupení. Zbavil nás dědičného hříchu, daroval život milosti a povolal k tomu, abychom pomocí Krista vyluhovali hřích ze svého života. Častou obnovou křestního slibu se přihlašujme ke svému Pánu, abychom mohli být Bohu představeni jako jeho milované děti. ■ ALOIS HŐNEK