Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1960 (XLV/1-44)
1960-01-01 / No. 1
Obmytí druhého narození (NA ZAKLAD PROROCKÝ A APOŠTOLSKÝ) Pozoruhodný termín „obmytí druhého narozen!“ v Tit 3, 5 se vyskytuje sice v Novém zákoně jedině na tomto místě, ale označuje skutečnosti, vyjádřené v jiných novozákonních textech obraty obdobnými. Jde tu o spojení dvou výrazů pro skutečnost spasení: obmytí hříchů a novota života v důsledku druhého narození Obé pak je v souvislosti se svědectvím křtu. Obmytí hříchů znamená totéž co odpuštění hříchů, ale úžeji odkazuje к symbolické mluvě vody křestní. Křest zvěstuje odpuštění hříchů a voda křestní je názorným kázáním o očistné moci oběti Kristovy. Není ale přípustné vkládat tuto očišťující moc v magický účin křtu. Ne voda křestní, ani jakákoliv „svátá“ voda, nýbrž jedině krev Krista Ježíše očišťuje nás od všelikého hříchu (1 Jan 1, 7) Kniha Zjevení (7, 141 mluví o těch, kteří zbílili roucha v krvi Beránkově. Tento, podle lidských představ a zkušeností, paradox „zbílit v krvi“ je jedinečným vyjádřením toho, že žádný bělič a odbarvovač či jakýkoliv div chemie naše hříchy nesmyje, nýbrž jedině zástupná obět Beránka Božího Křest pak má funkci ujištění o tom, co se duchovně stalo a co se znovu a znovu děie. Podmínkou pravdivosti jistícího zvěstování a pečetícího svědectví křtu je soulad mezí vnější symbolickou mluvou vodních krůpějí a niterným obmytím mocí dila Kristova i vnitřní obnovou Duchem svátým. Novozákonní křest může být přirovnán к starozákonnímu kultickému obmývání, které bylo podobně znamením obmytí a odpuštění hříchů. Obmytí hříchů, dosvědčené křtem, Je spojeno s událostí druhého narození. 0 druhém narození se hovoří doslovně v Novém zákoně ještě jednou, a to v Mat 19, 28, kde jsou těmito slovy označeny skutečnosti eschatologické, budoucí. Druhé narození je tu termínem pro vzkříšení z mrtvých a věčný život. „A Ježíš řekl jim Amen pravím vám, že vy, kteří jste následovali mne, v druhém parození, když se posadí Syn člověka na trůnu velebnosti své, sednete i vy na dvanácti stolicích, soudíce dvanáctero pokolení Izraelské.“ V Tit 3, 5 má tento obrat význam širší .neboť zahrnuje i tu část pozemského života, kdy člověk se stal v Kristu novým stvořením. Druhé narození tu znamená nejen budoucí nové bytí, onu „naději života věčného“ (Tit 3, 7), nýbrž 1 vnitřní proměnu a obnovení uprostřed této naší pozemské existence. Výraz „druhé narození“ našeho textu má tu podobnou funkci jako slova o znovuzrození v 1 Petrově i Ježíšova výzva: „Musíte se znovu zroditi“ (Jan 3, 7). Nový život v Kristu není jenom skutečností eschatologickou, věcí až budoucnosti, není to jen nadějně očekávaný věčný život v blízkosti trůnu Božího, nýbrž je realizován už v tomto životě. Nový život v Kristu, prvé kapitoly onoho věčného života, к němuž vyhlížíme a který v plností bude uskutečněn až jednou, až víra se změní ve vidění, začínají — byť to tělesnému chápání bylo sebe obtížnější — už v tomto časném životě. Nový život z Krista, ono zrození z Boha (Jan 1, 13) a přijetí za dítky Boží je div, který se stává a musí se stát.— máme-li mít naději slávy budoucí — již uprostřed naší pozemské pouti. Člověk z milosti Boží se odvrací od hříchu a obrací к Bohu, mocným zásahem Ducha svátého je obnovován a stává se novým stvořením (2 Kor 5, 17),Plnost nového života nadějně očekáváme, ale začátek nových věcí (opravdu nových věcí, ne je poopravených starých forem životních) už tu je. Je to zlom obrácení, div znovuzrození, kdy člověk sám jde od údivu к údivu nad mocnou rukou Boží, která v něm mění to „staré“ a přemáhá lidské „já“ takovým způsobem, že člověk ani jinak nemůže. Jsou tu nové věci, člověk říká „ano“ к Božímu hlasu, a přece je všechna jeho možná chlouba vyprázdněna. Slovo Pána Ježíše „musíte se znovuzroditi“ je významně dvojznačné. Řecké „ANÓTHEN“ znamená „znovu“, ale i „zhora“. Druh narozgní není nová tělesná existence, není to rozhodně nové vtělení při stěhování a převtělování duší, - nýbrž nové narození zásahem zhůry, duchovní zrození uprostřed života v těle na této zemi, narození z nebe a pro nebe. I tu pak je nutno říci v souvislosti křestní, že křest nemůže způsobit znovuzrození, ale svědčí o divu „nového rodu“, jak rádi zdůrazňovali naši otcové. Alexandr Havránek * * v Společnými modlitbami do nového roku (Sto let Světového modlitebního týdne) Už od roku 1848 pořádá Evangelická aliance každoročně vždy v prvním plném lednovém týdnu modlitební shromáždění. Roku 1860, tedy právě před sto lety, spojil tento týden na žádost skupiny misionářů křesťany po celém světě ke společným modlitbám. Byl to vlastně první Světový modlitební týden. Evangelická aliance proto vydala výzvu к tomuto jubileu, aby byla letos věnována modlitebnímu týdnu ještě větší pozornost než v předchozích letech. „Nebylo dosud doby, kdy bylo více potřebí společných přímluv. Světová situace se stala velice vážnou. Proto se křesťané mají shromáždit k modlitbám.“ Společná témata jednotlivých dnů modlitebního týdne od 4. do 9. ledna zni: Boží spasení, křesťanovo povoláni, křesťanští pracovníci, otevřené dveře evangelia, překážky a obtíže věřících, probuzení církve. Chceme v tomto jubilejním roce ještě věrněji setrvávat na modlitbách a nezameškat žádnou příležitost к přímluvám, ať při společných shromážděních nebo doma. Světové rada církví vyhlásila zvláštní týden modliteb za jednotu křesťanů, který se koná letos od 18. do 25. ledna. Světová rada církví ve své výzvě připomíná, že ve světě „roste přesvědčení, že Bůh chce jednotu církve a že v naši době sám pra-1 cuje na jejím uskutečnění“. Tématem je letos jednota místního sboru v jednotě celé církve podle 1K 12. Také římskokatoličtí křesťané se letos opět připojili ke společným modlitbám za jednotu všech křesťanů — za jednotu „podle vůle Boží, v dobu, kterou on určil, a prostředky, jaké on přikázal“. Toto modlitební hnutí, které se šíří z Lyonu, získává rok od roku větší kruh stoupenců. Zakladatel hnutí, zesnulý Abbé Couturier, chtěl spojit rozpolcené křesťany společnými přímluvami, aniž by se dotkl svědomí nebo přesvědčení kohokoliv. A to právě umožňuje modlitba, která způsob vytoužené jednoty nechává na Bohu, a proto vědomě neprosí za návrat oddělených bratří ke svaté stolici. Tím se tento modlitební týden liší od oficiálního římsko-katolického modlitebního týdne, který se koná ve stejnou dobu od 18. do 25. ledna. » » • V modlitebním týdnu, který pořádá Ekumenická rada církví v Československu od 4. do 11. ledna 1960, budou v Praze dvě společná shromáždění: V pondělí, 4. ledna, v modlitebně Jednoty českobratrské v Praze 2, Soukenická 15; shromáždění řídí kazatel St. Švec, úvodní slovo к modlitbám má synodní senior dr. V. Hájek. Ve č t v r t e k, 7. ledna, v modlitebně Bratrské jednoty baptistů v Praze 12, Stalinova 68; shromáždění řídí farář J. Novotný, úvodní slovo к modlitbám má kazatel L. Mikulecký. Začátek obou modlitebních shromáždění je v 19 hodin. vds Stavitel vinohradské modlitebny v Pieckově třídě vyřešil sice obdivuhodně problém osvětlení velkými stropními okny, ale přece jen nepočítal se škaredou prosincovou středou, kdy husté sněžení proměnilo i pravé poledne v soumrak. Sněmujícím synodálům dole to nevadilo, elektrické lustry je osvětlovaly dost a dost, zato na galerii byla chvílemi o to větší tma. Bylo to ostatně v pořádku, každý sloup, i takový, na němž spočívá složitá budova církve, má viditelnou reprezentativní hlavici a neviditelnou podpěrnou patku. A protože zde bylo obojí v obráceném pořadí, doslova postaveno na hlavu, musel to uvést na pravou míru světelný ejekt. V ustavičném pološeru panovalo na galerii znatelně hemžení, noví diváci přicházeli a jiní odcházeli. Neodcházeli daleko, jen si odskočili povzbudit cigaretkou ve vstupní hale ochablou pozornost. Setkávali se tam se synodály, kteří vyšli za stejným účelem. Někdy jich vyšlo tolik, že si předsedající stěžovali na nezájem o jednání; patrně ho nenapadlo vyhlásit žádoucí malou přestávku. Pravá šetrnost znamená především umět správným způsobem vydávat, to platí také o Gase. Ale nebezpečí, že samovolná respiria se příliš prodlouží, stejně nehrozilo. Ovzduší venku byla tak sychravé a nevlídné, že se každý rád záhy vracel na své místo. Někteří za sebou zapomínali zavírat, bratr kostelník si musel stěžovat, že takhle nadarmo od dvou hodin topil. Však se ta skutečnost citelného rozdílu temperatury vně a uvnitř potom obrazila v diskusí, když se jednalo o to, má-li církev svůj zájem a pozornost upnout do vlastních řad ěi obracet je ven do světa; rozhodně převažovaly hlasy nabádající: К stanům svým, 6 Izraeli! Napadá nás: jak by asi diskuse vyzněla, odbývat se synod v horkém létě? Jinak se diskuse pohybovaly v obvyklém synodním duchu, přesáhly vymezený ěas a ještě si někteří faráři při obědě stěžovali, že nepřišli ke SYNOD z perspektivy žabí slovu. Za to bucř chvála předsednictvu, energičtějšímu než jindy — až na roztomilý zmatek v jedné chvíli, který totiž z dvou předložených návrhů má právo na přednost v hlasování. Rozluštění se našlo v tom, že přibylo několik dalších, pozměňovacích t zcela nových návrhů; z pěti se vybere lip než ze dvou, stará pravda. Z galerie je vidět dolů jen z první řady, ladnější se dovídali jméno právě mluvícího řečníka z předsedova ohlášení, nebo, když nedávali pozor, od pozorovatelů vpředu. Ti se někdy spletli a někdy se na to ani nepřišlo. Těžko říci, zda Jarářský úřad dává hned také potřebný rozum, ale v mnoha případech zabarvuje jistým tónem hlas. Pokud diváci na galerii řečnická jména správné postřehli, octli se zase v jiných rozpacích — srovnávali s předešlými synody a skoro se jim zdálo, že v některém senloráté mají synodálové definitivu. V rozmnoženém seznamu členů synodu (mél-li kdo štěstí a podařilo se mu do něho nahlédnout) se četla také jména dvou sester delegátek. Jinak bychom o jejích přítomnosti nevěděli, aspoň ve středu nebyl hlas jejich slyšen. Snažily se, aby se pověst o příliš mluvných ženách ukázala Uchou? Podařilo se jim to tedy dokonale — jen pozor na opačný extrém! Občas se stalo, že dav na galerii přestal šeptat, přecházet a dokonce i pilné psát a všechno povstávalo, aby s napětím vyslechlo přednášený projev. Tak tomu bylo třeba při diskusním příspěvku děkana fakulty. Nechť se však jiní diskutující klamně neutěšujt — to napětí a ta pozornost nebyly způsobeny osobou mluvčího, ale obsahem jeho řeči. Synodálové byli rozsazeni v lavicích podle svých seniorátů, nikoli podle bohosloveckých směrů. Tento nedostatek napravila galerie, tam tíhli dohromady ,daňkovcť na jedné straně a na druhé mladá skupina, dosud bezejmenná, protože se zřejmě ještě nerozhodla, kterému ze svých duchovních otců dát přednost. Nebude to nakonec přece jen ten Wellhausen? Kuriositou byl samozřejmě otrůvek tří žen — vyznavacek učení prof. Laňka. Ani po skončení zasedání se nerozešly a odcházely společně v společném skvělém osamocení. Ať si nesčetní účastníci debaty jakkoli překračovali stanovený časový pořádek, skončilo sg. přece včas, aby se synodálové dostali včas do zamluvené restaurace a družně tarn a la carte povečeřeli. Tuto dochvilnost si vynutila dvojí hrozba: že bude jídlo studené a obsluhující personál mrzutý. Jedno zřejmě působilo víc než druhé. Včasným zakončením (dlouho před začátkem večerního představení Hamleta v Národním divadle) se také mohlo stát, že Jsme v nejtemnějšlm zákoutí galerie spatřili mladého muže v černém oděvu, s rozpuštěnými dlouhými vlasy. Jednu černou punčochu měl shrnutou, rukou si podpíral bradu a hleděl důstojně dolů к zemi. Naslouchal tak soustředěně, že jsme st uvědomili, jak pro samé pozorování synodálů l obecenstva na galerii jsme přeslechli největší část synodního jednání. Zde byla příležitost se něco dovědět — l tázali jsme se uctivě: - „Co slyšíte, můj princi?" A odpověď zněla: „Slova, slova, slova.“ (Toto poslední je ovšem nadsázka, totiž potud, že by nám ze synodních projevů vůbec nic neutkvělo. Pamatujeme se naopak dobře, jak mluvil bratr synodní senior v zahajovacím kázání o potřebě radostného křesťanství i kolik dalších hlasů tuto výzvu podporovalo. A právě pokusem o její praktické uplatnění chce být naše pseudoreportáž.j Bartoloměj \ — ,*• I jména mluví (Učíme se z díla prd. Slavomila Danka „Verbum a fakta") Zvláštní pozornost věnuje Daněk vztahu biblické postavy к jejímu jménu. Není náhodou, že mnoho biblických postav má jména, která jsou ve zvláštním vztahu к jejich povaze, posláni či přiběhu. Výslovnou zálibu Starého Zákona pro jména ukazují nejnázorněji různé jmenné seznamy, výčty a rodokmeny. My je dnes čteme s rozpaky, protože nám nic neříkají. Někteří si mysli, že jsou to jakési ukázky a doklady toho, jak se kdysi Izraelští zajímali o rodokmeny, a jak si na nich zakládali, anebo zase zbytky všelijakých starých administrativních listin. Tím se dá však sotva vysvětlit, jak se tyto sezncmy mohly dostat do knihy, která měla již od svého vzniku zvěstné posláni, a přijímala proto jen to, co se mohlo stát zvěstí, měřítkem, směrnicí. I tyto jmenné seznamy musely být kdysi chápány jako zvěst. Že tomu tak opravdu bylo, to dokládají mimo jiné poznámky u některých jmen, jako například zmínka o Enochovi, který chodil stále s Bohem (G. 5, 24), nebo 0 Nimrodovi, silném lovci před Hospodinem (G. 10, 9). Ukazuji, že tyto jmenné sezncmy byly dříve hovornější a že jejich nynější podoba je asi leckde jakýmsi výtažkem a zhuštěním jejich původního tvaru. Toto zhuštění si mohlo starozákonní podáni dovolit proto, že hebrejskému čtenáři mohla mluvit pouhá jména i tehdy, když příběhy jejich nositelů byly zkráceny nebo vypuštěny. Ukažme si to na příkladu: V Gen. 10, 25 čteme: „Heberovi také narodili se dva synové; jméno jednoho Peleg, protože za dnů jeho rozdělena byla země." Českému čtenáři je hádankou, jak souvisí jméno Peleg s rozdělením země. Hebrejskému je to však samozřejmé. Peleq znamená totiž hebrejsky rozděleni. Prvorozený syn Heberův nedostal tedy jméno náhodně nebo po nějakém příbuzném, nýbrž s ohledem na význam tohoto jména. Jeho jméno mělo zrcadlit, zachycovat, připomínat situaci za jeho času, mělo mluvit a svědčit. Tento zřetel Písma к významu jména se vyskytuje často. Starý Zákon se dokonce nerozpakuje jméno upravit a pozměnit, jen aby mluvilo, aby se nějak shodovalo s údělem nositele. Nejzřetelněiší příklad je zloděj Achán z Joz. 7. Achán je jméno nehebrejské. Ale aby si čtenář připomněl, co Áchán udělal, pozměňuje 2. Par. 2, 7 Achana na Achára, t. j. hebrejsky „Zkormoutil". Doslova to tam zni: „Achar („Zkormoutil"), kterýž zkormoutil Izraele, zhřešiv při věci proklaté." Jeho jméno je zde dostatečně, proti původnímu tvaru a významu, uvedeno do souvislosti s příběhem a povahou nositele. V pozměněné formě je jakoby zkratkou Aehanova příběhu. A takto si počíná bible dosti často. Tak Mojžíš, doslova „Vytahující" podle hebrejštiny, nebo „Syn" podle egyptštiny, je přeznačen na „Vytaženého", aby se mu jméno shodovalo s příběhem (Ex. 2, 10). Jméno Jerobál, přízvisko Gedeonovo, bylo původně pohanské a znamenalo „Ať Bál rozhojni!" V Soud. 6, 32 se však vykládá jinak, nikoli z hebrejského slovesa rabab = rozhojněni, ale z ríb = mít spor, přiti se, takže podle biblického pojetí je Jerobál ten, který vede spor s Bálem, Bálův odpůrce. O některých postaváeh čteme, jak s novým posiánim či úkolem dostaly 1 nové jméno, které s nim nějak souviselo. Tak Abrpm znamená „Otec Vznešený". Jitu! „Vznešený", hebrejsky rám, byl přízviskem některých pohanských bohů. Toto jméno tedy patrně souvisí s pohanským původem a minulosti Abramovou. Když s nim však Hospodin uzavirá smlouvu a dává mu zaslíbeni, že bude otcem národů, dostává také nové jméno Abraham = otec množství (Gen. 17, 4). Jméno Jákob je odvozeno od hebrejského názvu pro patu. Znamená „za patu držící" (Gen. 25, 26, Oz. 12, 4), nebo „podtrhujíci" (Jer. 9, 4) až „podvádějící" (Gen. 27, 36). Když však „statečně zacházel", či přesněji: zápasil s Bohem i s lidmi, a přemohl, nazváno jest jméno jeho Izrael, „Boží bojovník", doslova „Bojuje Bůh". Podobně Ozeáš, „Vysvoboditel", Jest přezván na Jozue, „Vysvoboditel Hospodinův" (Nu. 13, 17). Také i v Novém Zákoně dostali s novým vztahem ke Spasiteli a s údělem nové služby i nové jméno známi apoštolově Petr, kdysi Šimon, a Pavel, kdysi Saul. Ti všichni dostávali napořád jméno lepší předešlého. Je však také přejmenováni к horšímu: Tak byli přejmenováni čtyři mládenci na dvoře krále kaldejského (Deut. 1, 3-7). Původně měli všichni jména vyznavačská, která zřetelně ukazovala, koho ctí. Daniel znamená „Bůh jest můj soudce", Chananiáš „Hospodin se smiloval", Mizael „Kdo je co Bůh?” a Azariáš „Hospodin pomohl". Taková jména ovšem nemohla obstát v očích pohanského Babylóna. Byla urážkou, pohoršením, provokací. Tak musili být přejmenováni: „I dal jim správce dvořanů jména. Nazval Daniele Baltazarem, Chananiáše pak Sidrachem, a Mizaele Mizachem a Azariáše Abdenágem." Baltazar znamená „Zastiňuj" nebo „Chraň jeho život". Toto rčení se vztahovalo na babylónského boha Marduka. Sidrach je „Rozkaz Akův". Ako by! babylónský měsíční bůh. Mízách je jen málo pozměněné Mizael. Za „el", Bůh, je dosazen Ako, takže význam nového jména je „Kdo je co Ako?" Abdenágo nutno pravděpodobně vyložit jako „Služebník Nebo". Nebo byl také babylónský bůh, nebeský písař, obdoba egyptského Anubise a řeckého Herma. Mládenci byli zřejmě přejmenováni proto, aby s novými jmény změnili i svou víru a život, a aby tak začali novou pohanskou existenci. Oni však zůstali, čím byli, a novým jménům „čest" nedělali. Máme-li toto vše na mysli, porozumíme také, že dostat od Boha nové jméno (íz. 62, 2; Zj. 2, 17, 3, 12), znamená dostat nové bytí, nový život, vstoupit do nového věku. Z toho všeho je zřetelné, že biblické jméno není ien název, jakási značka, která pomáhá rozlišovat jedince, jako dnes. Biblická jména mají smysl, chtějí mluvit a svědčit o povaze a údělu svého nositele, byť ovšem ne vždy stejně zřetelně a ve stejné miře. Daněk říká vyhraněně; Jméno samo zachycuje a zaručuje existence postavy. Pak ovšem i ty různé seznamy a rodokmeny mohly být čtením velice zajímavým a poučným, Postavy, zaznamenané, ale tím zároveň i charakterizované zde jménem, jsou určité typy, které nepatřily jen minulosti, aie zaměstnávaly mysl Božího lidu trvale. Proto bylo pro Boži lid velice důležité, když se z těchto výčtů dovídal o jejich vzájemném poměru a pořadí. Bylo to něco podobného, jako kdybychom třeba my dnes vyjádřili dějiny reformace pomoci takovéhoto rodokmenu: Viklef zplodil Husa. Hus zplodil táboritu. Táborita Chelčického. Chelčický zplodil Řehoře... Podobně jako postavy a jejich příběhy, tak i biblická jména a jejich smysl mají stejné posláni: Svědčí o slávě a moci jména Hospodinova (Ž. 113, 1; 115, 1 atd.) a odkazovat к tomu, kterýž má jméno nad každé jméno, aby v jeho jménu každé koleno klekalo a každý jazyk vyznával, že on je Pánem v slávě Boha Otce (Fil. 2, 9-11). 'Athénská akademie se rozhodla, že připraví nové kritické vydání Nového zákona; pro tuto rozsáhlou práci chce získat větší počet odborníků. Čtyři patriarchové řecké pravoslavné církve Blízkého východu prvně oslavili Štědrý den společně při slavnostních bohoslužbách v basilice Svatého hrobu v Jeruzalémě. Protestantský pavilón z bruselské světové výstavy zakoupilo ekumenické středisko Den Haag pro americké křesťany, navštěvující evropské církve. Umíráček zazněl nedávno z příkazu katolického faráře ve Štýrsku, když jeden jeho člen přestoupil do evangelické církve. Pětasedmdesátiletý anglikánský biskup dr. C. M. Chavasse, který ve svém mládí reprezentoval Anglii r. 1908 při olympijských hrách v lehké atletice, oznámil, že odchází na odpočinek. Asi deset tisíc křesťanských Arabů z Izraele zažádalo и jordánských úřadů o povolení к přechodu hranic, aby mohli oslavit vánoční svátky ve starém Jeruzalémě a v Betlémě. Ve Squaw Valley v USA byl dostavěn kostel ze skla a betonu pro evangelické bohoslužby při zimních olympijských hrách v únoru 1960. Papež Jan XXIII. zřídil ústav pro studium konjesí pro kněze, kteří budou pracovat v převážně evangelických zemích; v tříletých kursech pod vedením jezuitů se mají seznámit s protestantskou theologií. Při 6. mezinárodním jilmovém festivalu náboženských jilmů ve Vídni byl promítán barevný film „Vykoupení", ukazující život Ježíše Krista podle obrazů Italských renesančních mistrů. Turistu z Československa potěší, že může v Budapeští uslyšet kázání ve slovenské řeči. Na Rákoczyho třídě se konají bohoslužby slovenského evang. a. v. sboru v Budapešti. V jednom z baptistických sborů v Portsmouth v Anglii byl nedávno vykonán křest svátých nových členů sboru. Když byli tito pokřtěni, vstoupil do baptistéria duchovní jednoho z místních anglikánských sborů a pokřtil ponořením starší paní, členku svého sboru, která si žádala býti pokřtěna na vyznání své víry. Baptistický časopis komentuje tuto událost jako nadějný výhled v otevřených dis-, kuších o křtu.