Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1960 (XLV/1-44)

1960-01-01 / No. 1

Obmytí druhého narození (NA ZAKLAD PROROCKÝ A APOŠTOLSKÝ) Pozoruhodný termín „obmytí druhého narozen!“ v Tit 3, 5 se vyskytuje sice v Novém zákoně je­dině na tomto místě, ale označuje sku­tečnosti, vyjádřené v jiných novozá­konních textech obraty obdobnými. Jde tu o spojení dvou výrazů pro sku­tečnost spasení: obmytí hříchů a no­vota života v důsledku druhého naro­zení Obé pak je v souvislosti se svě­dectvím křtu. Obmytí hříchů znamená totéž co odpuštění hříchů, ale úžeji odkazuje к symbolické mluvě vody křestní. Křest zvěstuje odpuštění hříchů a vo­da křestní je názorným kázáním o očistné moci oběti Kristovy. Není ale přípustné vkládat tuto očišťující moc v magický účin křtu. Ne voda křestní, ani jakákoliv „svátá“ voda, nýbrž je­dině krev Krista Ježíše očišťuje nás od všelikého hříchu (1 Jan 1, 7) Kniha Zjevení (7, 141 mluví o těch, kteří zbí­lili roucha v krvi Beránkově. Tento, podle lidských představ a zkušeností, paradox „zbílit v krvi“ je jedinečným vyjádřením toho, že žádný bělič a od­­barvovač či jakýkoliv div chemie na­še hříchy nesmyje, nýbrž jedině zá­stupná obět Beránka Božího Křest pak má funkci ujištění o tom, co se du­chovně stalo a co se znovu a znovu děie. Podmínkou pravdivosti jistícího zvěstování a pečetícího svědectví křtu je soulad mezí vnější symbolickou mluvou vodních krůpějí a niterným obmytím mocí dila Kristova i vnitřní obnovou Duchem svátým. Novozákon­ní křest může být přirovnán к staro­zákonnímu kultickému obmývání, kte­ré bylo podobně znamením obmytí a odpuštění hříchů. Obmytí hříchů, dosvědčené křtem, Je spojeno s událostí druhého narození. 0 druhém narození se hovoří doslovně v Novém zákoně ješ­tě jednou, a to v Mat 19, 28, kde jsou těmito slovy označeny skutečnosti eschatologické, budoucí. Druhé naro­zení je tu termínem pro vzkříšení z mrtvých a věčný život. „A Ježíš řekl jim Amen pravím vám, že vy, kteří jste následovali mne, v druhém pa­­rození, když se posadí Syn člověka na trůnu velebnosti své, sednete i vy na dvanácti stolicích, soudíce dvanáctero pokolení Izraelské.“ V Tit 3, 5 má tento obrat význam širší .neboť zahr­nuje i tu část pozemského života, kdy člověk se stal v Kristu novým stvoře­ním. Druhé narození tu znamená ne­jen budoucí nové bytí, onu „naději ži­vota věčného“ (Tit 3, 7), nýbrž 1 vnitřní proměnu a obnovení uprostřed této naší pozemské existence. Výraz „druhé narození“ našeho textu má tu podobnou funkci jako slova o znovu­zrození v 1 Petrově i Ježíšova výzva: „Musíte se znovu zroditi“ (Jan 3, 7). Nový život v Kristu není jenom sku­tečností eschatologickou, věcí až bu­doucnosti, není to jen nadějně oče­kávaný věčný život v blízkosti trůnu Božího, nýbrž je realizován už v tom­to životě. Nový život v Kristu, prvé kapitoly onoho věčného života, к ně­muž vyhlížíme a který v plností bude uskutečněn až jednou, až víra se změ­ní ve vidění, začínají — byť to těles­nému chápání bylo sebe obtížnější — už v tomto časném životě. Nový život z Krista, ono zrození z Boha (Jan 1, 13) a přijetí za dítky Boží je div, kte­rý se stává a musí se stát.— máme-li mít naději slávy budoucí — již upro­střed naší pozemské pouti. Člověk z milosti Boží se odvrací od hříchu a obrací к Bohu, mocným zásahem Du­cha svátého je obnovován a stává se novým stvořením (2 Kor 5, 17),Plnost nového života nadějně očekáváme, ale začátek nových věcí (opravdu nových věcí, ne je poopravených starých fo­rem životních) už tu je. Je to zlom obrácení, div znovuzrození, kdy člo­věk sám jde od údivu к údivu nad mocnou rukou Boží, která v něm mění to „staré“ a přemáhá lidské „já“ tako­vým způsobem, že člověk ani jinak nemůže. Jsou tu nové věci, člověk říká „ano“ к Božímu hlasu, a přece je vše­chna jeho možná chlouba vyprázdně­na. Slovo Pána Ježíše „musíte se zno­­vuzroditi“ je významně dvojznačné. Řecké „ANÓTHEN“ znamená „zno­vu“, ale i „zhora“. Druh narozgní není nová tělesná existence, není to rozhodně nové vtělení při stěhování a převtělování duší, - nýbrž nové naro­zení zásahem zhůry, duchovní zrození uprostřed života v těle na této zemi, narození z nebe a pro nebe. I tu pak je nutno říci v souvislosti křestní, že křest nemůže způsobit zno­vuzrození, ale svědčí o divu „nového rodu“, jak rádi zdůrazňovali naši otcové. Alexandr Havránek * * v Společnými modlitbami do nového roku (Sto let Světového modlitebního týdne) Už od roku 1848 pořádá Evange­lická aliance každoročně vždy v prvním plném lednovém týdnu mod­litební shromáždění. Roku 1860, tedy právě před sto lety, spojil tento týden na žádost skupiny misionářů křesťa­ny po celém světě ke společným mod­litbám. Byl to vlastně první Světový modlitební týden. Evangelická aliance proto vydala výzvu к tomuto jubileu, aby byla letos věnována modlitebnímu týdnu ještě větší pozornost než v předchozích letech. „Nebylo dosud doby, kdy bylo více potřebí společ­ných přímluv. Světová situace se sta­la velice vážnou. Proto se křesťané mají shromáždit k modlitbám.“ Společná témata jednotlivých dnů modlitebního týdne od 4. do 9. ledna zni: Boží spasení, křesťanovo povoláni, křesťanští pracovníci, otevřené dveře evangelia, překážky a obtíže věřících, probuzení církve. Chceme v tomto jubilejním roce ještě věrněji setrvávat na modlitbách a nezameškat žádnou příležitost к přímluvám, ať při společ­ných shromážděních nebo doma. Světové rada církví vyhlá­sila zvláštní týden modliteb za jedno­tu křesťanů, který se koná letos od 18. do 25. ledna. Světová rada církví ve své výzvě připomíná, že ve světě „roste přesvědčení, že Bůh chce jed­notu církve a že v naši době sám pra-1 cuje na jejím uskutečnění“. Tématem je letos jednota místního sboru v jed­notě celé církve podle 1K 12. Také římskokatoličtí křes­ťané se letos opět připojili ke společ­ným modlitbám za jednotu všech křes­ťanů — za jednotu „podle vůle Boží, v dobu, kterou on určil, a prostředky, jaké on přikázal“. Toto modlitební hnutí, které se šíří z Lyonu, získává rok od roku větší kruh stoupenců. Zakladatel hnutí, zesnulý Abbé Cou­turier, chtěl spojit rozpolcené křesťa­ny společnými přímluvami, aniž by se dotkl svědomí nebo přesvědčení ko­hokoliv. A to právě umožňuje modlit­ba, která způsob vytoužené jednoty nechává na Bohu, a proto vědomě ne­prosí za návrat oddělených bratří ke svaté stolici. Tím se tento modlitební týden liší od oficiálního římsko-ka­tolického modlitebního týdne, který se koná ve stejnou dobu od 18. do 25. ledna. » » • V modlitebním týdnu, který pořádá Ekumenická rada církví v Českoslo­vensku od 4. do 11. ledna 1960, budou v Praze dvě společná shromáždění: V pondělí, 4. ledna, v modliteb­ně Jednoty českobratrské v Praze 2, Soukenická 15; shromáždění řídí ka­zatel St. Švec, úvodní slovo к modlit­bám má synodní senior dr. V. Hájek. Ve č t v r t e k, 7. ledna, v modliteb­ně Bratrské jednoty baptistů v Pra­ze 12, Stalinova 68; shromáždění řídí farář J. Novotný, úvodní slovo к modlit­bám má kazatel L. Mikulecký. Začátek obou modlitebních shromáždění je v 19 hodin. vds Stavitel vinohradské modlitebny v Pieckově třídě vyřešil sice obdivu­hodně problém osvětlení velkými stropními okny, ale přece jen nepo­čítal se škaredou prosincovou středou, kdy husté sněžení proměnilo i pravé poledne v soumrak. Sněmujícím sy­­nodálům dole to nevadilo, elektrické lustry je osvětlovaly dost a dost, zato na galerii byla chvílemi o to větší tma. Bylo to ostatně v pořádku, každý sloup, i takový, na němž spočívá slo­žitá budova církve, má viditelnou re­prezentativní hlavici a neviditelnou podpěrnou patku. A protože zde bylo obojí v obráceném pořadí, doslova po­staveno na hlavu, musel to uvést na pravou míru světelný ejekt. V ustavičném pološeru panovalo na galerii znatelně hemžení, noví diváci přicházeli a jiní odcházeli. Neodcháze­li daleko, jen si odskočili povzbudit cigaretkou ve vstupní hale ochablou pozornost. Setkávali se tam se syno­­dály, kteří vyšli za stejným účelem. Někdy jich vyšlo tolik, že si předse­dající stěžovali na nezájem o jednání; patrně ho nenapadlo vyhlásit žádoucí malou přestávku. Pravá šetrnost zna­mená především umět správným způso­bem vydávat, to platí také o Gase. Ale nebezpečí, že samovolná respiria se příliš prodlouží, stejně nehrozilo. Ovzduší venku byla tak sychravé a ne­vlídné, že se každý rád záhy vracel na své místo. Někteří za sebou zapo­mínali zavírat, bratr kostelník si mu­sel stěžovat, že takhle nadarmo od dvou hodin topil. Však se ta skutečnost citelného rozdílu temperatury vně a uvnitř potom obrazila v diskusí, když se jednalo o to, má-li církev svůj zá­jem a pozornost upnout do vlastních řad ěi obracet je ven do světa; roz­hodně převažovaly hlasy nabádající: К stanům svým, 6 Izraeli! Napadá nás: jak by asi diskuse vyzněla, odbývat se synod v horkém létě? Jinak se diskuse pohybovaly v ob­vyklém synodním duchu, přesáhly vy­mezený ěas a ještě si někteří faráři při obědě stěžovali, že nepřišli ke SYNOD z perspektivy žabí slovu. Za to bucř chvála předsednictvu, energičtějšímu než jindy — až na roz­tomilý zmatek v jedné chvíli, který totiž z dvou předložených návrhů má právo na přednost v hlasování. Roz­luštění se našlo v tom, že přibylo ně­kolik dalších, pozměňovacích t zcela nových návrhů; z pěti se vybere lip než ze dvou, stará pravda. Z galerie je vidět dolů jen z první řady, ladnější se dovídali jméno právě mluvícího řečníka z předsedova ohlá­šení, nebo, když nedávali pozor, od po­zorovatelů vpředu. Ti se někdy spletli a někdy se na to ani nepřišlo. Těžko říci, zda Jarářský úřad dává hned také potřebný rozum, ale v mnoha přípa­dech zabarvuje jistým tónem hlas. Po­kud diváci na galerii řečnická jména správné postřehli, octli se zase v ji­ných rozpacích — srovnávali s předeš­lými synody a skoro se jim zdálo, že v některém senloráté mají synodálové definitivu. V rozmnoženém seznamu členů sy­nodu (mél-li kdo štěstí a podařilo se mu do něho nahlédnout) se četla také jména dvou sester delegátek. Jinak bychom o jejích přítomnosti nevěděli, aspoň ve středu nebyl hlas jejich sly­šen. Snažily se, aby se pověst o příliš mluvných ženách ukázala Uchou? Po­dařilo se jim to tedy dokonale — jen pozor na opačný extrém! Občas se stalo, že dav na galerii přestal šeptat, přecházet a dokonce i pilné psát a všechno povstávalo, aby s napětím vyslechlo přednášený pro­jev. Tak tomu bylo třeba při diskus­ním příspěvku děkana fakulty. Nechť se však jiní diskutující klamně neutě­­šujt — to napětí a ta pozornost ne­byly způsobeny osobou mluvčího, ale obsahem jeho řeči. Synodálové byli rozsazeni v lavicích podle svých seniorátů, nikoli podle bohosloveckých směrů. Tento nedo­statek napravila galerie, tam tíhli do­hromady ,daňkovcť na jedné straně a na druhé mladá skupina, dosud be­zejmenná, protože se zřejmě ještě ne­rozhodla, kterému ze svých duchov­ních otců dát přednost. Nebude to na­konec přece jen ten Wellhausen? Ku­riositou byl samozřejmě otrůvek tří žen — vyznavacek učení prof. Laňka. Ani po skončení zasedání se neroze­šly a odcházely společně v společ­ném skvělém osamocení. Ať si nesčetní účastníci debaty jak­koli překračovali stanovený časový pořádek, skončilo sg. přece včas, aby se synodálové dostali včas do zamlu­vené restaurace a družně tarn a la car­te povečeřeli. Tuto dochvilnost si vy­nutila dvojí hrozba: že bude jídlo stu­dené a obsluhující personál mrzutý. Jedno zřejmě působilo víc než druhé. Včasným zakončením (dlouho před začátkem večerního představení Ham­leta v Národním divadle) se také mohlo stát, že Jsme v nejtemnějšlm zákoutí galerie spatřili mladého muže v černém oděvu, s rozpuštěnými dlou­hými vlasy. Jednu černou punčochu měl shrnutou, rukou si podpíral bradu a hleděl důstojně dolů к zemi. Naslou­chal tak soustředěně, že jsme st uvě­domili, jak pro samé pozorování sy­­nodálů l obecenstva na galerii jsme přeslechli největší část synodního jed­nání. Zde byla příležitost se něco do­vědět — l tázali jsme se uctivě: - „Co slyšíte, můj princi?" A odpověď zněla: „Slova, slova, slova.“ (Toto poslední je ovšem nadsázka, totiž potud, že by nám ze synodních projevů vůbec nic neutkvělo. Pamatu­jeme se naopak dobře, jak mluvil bratr synodní senior v zahajovacím kázání o potřebě radostného křesťanství i ko­lik dalších hlasů tuto výzvu podporo­valo. A právě pokusem o její praktic­ké uplatnění chce být naše pseudo­­reportáž.j Bartoloměj \ — ,*• I jména mluví (Učíme se z díla prd. Slavomila Danka „Verbum a fakta") Zvláštní pozornost věnuje Daněk vzta­hu biblické postavy к jejímu jménu. Ne­ní náhodou, že mnoho biblických postav má jména, která jsou ve zvláštním vzta­hu к jejich povaze, posláni či přiběhu. Výslovnou zálibu Starého Zákona pro jména ukazují nejnázorněji různé jmen­né seznamy, výčty a rodokmeny. My je dnes čteme s rozpaky, protože nám nic neříkají. Někteří si mysli, že jsou to ja­kési ukázky a doklady toho, jak se kdy­si Izraelští zajímali o rodokmeny, a jak si na nich zakládali, anebo zase zbytky všelijakých starých administrativních listin. Tím se dá však sotva vysvětlit, jak se tyto sezncmy mohly dostat do knihy, která měla již od svého vzniku zvěstné posláni, a přijímala proto jen to, co se mohlo stát zvěstí, měřítkem, směrnicí. I tyto jmenné seznamy musely být kdysi chápány jako zvěst. Že tomu tak opravdu bylo, to dokládají mimo jiné poznámky u některých jmen, jako například zmínka o Enochovi, který chodil stále s Bohem (G. 5, 24), nebo 0 Nimrodovi, silném lovci před Hospo­dinem (G. 10, 9). Ukazuji, že tyto jmen­né sezncmy byly dříve hovornější a že jejich nynější podoba je asi leckde ja­kýmsi výtažkem a zhuštěním jejich pů­vodního tvaru. Toto zhuštění si mohlo starozákonní podáni dovolit proto, že hebrejskému čtenáři mohla mluvit pouhá jména i teh­dy, když příběhy jejich nositelů byly zkráceny nebo vypuštěny. Ukažme si to na příkladu: V Gen. 10, 25 čteme: „He­­berovi také narodili se dva synové; jmé­no jednoho Peleg, protože za dnů jeho rozdělena byla země." Českému čte­náři je hádankou, jak souvisí jméno Pe­leg s rozdělením země. Hebrejskému je to však samozřejmé. Peleq znamená to­tiž hebrejsky rozděleni. Prvorozený syn Heberův nedostal tedy jméno náhodně nebo po nějakém příbuzném, nýbrž s ohledem na význam tohoto jména. Jeho jméno mělo zrcadlit, zachycovat, připo­mínat situaci za jeho času, mělo mluvit a svědčit. Tento zřetel Písma к významu jména se vyskytuje často. Starý Zákon se do­konce nerozpakuje jméno upravit a po­změnit, jen aby mluvilo, aby se nějak shodovalo s údělem nositele. Nejzřetel­­něiší příklad je zloděj Achán z Joz. 7. Achán je jméno nehebrejské. Ale aby si čtenář připomněl, co Áchán udělal, pozměňuje 2. Par. 2, 7 Achana na Achá­­ra, t. j. hebrejsky „Zkormoutil". Doslova to tam zni: „Achar („Zkormoutil"), kte­rýž zkormoutil Izraele, zhřešiv při věci proklaté." Jeho jméno je zde dostatečně, proti původnímu tvaru a významu, uve­deno do souvislosti s příběhem a pova­hou nositele. V pozměněné formě je jakoby zkratkou Aehanova příběhu. A takto si počíná bible dosti často. Tak Mojžíš, doslova „Vytahující" podle hebrejštiny, nebo „Syn" podle egypt­­štiny, je přeznačen na „Vytaženého", aby se mu jméno shodovalo s příběhem (Ex. 2, 10). Jméno Jerobál, přízvisko Ge­­deonovo, bylo původně pohanské a znamenalo „Ať Bál rozhojni!" V Soud. 6, 32 se však vykládá jinak, nikoli z heb­rejského slovesa rabab = rozhojněni, ale z ríb = mít spor, přiti se, takže po­dle biblického pojetí je Jerobál ten, který vede spor s Bálem, Bálův od­půrce. O některých postaváeh čteme, jak s novým posiánim či úkolem dostaly 1 nové jméno, které s nim nějak souvi­selo. Tak Abrpm znamená „Otec Vznešený". Jitu! „Vznešený", hebrejsky rám, byl přízviskem některých pohan­ských bohů. Toto jméno tedy patrně souvisí s pohanským původem a mi­nulosti Abramovou. Když s nim však Hospodin uzavirá smlouvu a dává mu zaslíbeni, že bude otcem národů, do­stává také nové jméno Abraham = otec množství (Gen. 17, 4). Jméno Jákob je odvozeno od hebrejského názvu pro patu. Znamená „za patu držící" (Gen. 25, 26, Oz. 12, 4), nebo „podtrhujíci" (Jer. 9, 4) až „podvádějící" (Gen. 27, 36). Když však „statečně zacházel", či přesněji: zápasil s Bohem i s lidmi, a přemohl, nazváno jest jméno jeho Izrael, „Boží bojovník", doslova „Bojuje Bůh". Podobně Ozeáš, „Vysvoboditel", Jest přezván na Jozue, „Vysvoboditel Hos­podinův" (Nu. 13, 17). Také i v Novém Zákoně dostali s novým vztahem ke Spasiteli a s údělem nové služby i no­vé jméno známi apoštolově Petr, kdysi Šimon, a Pavel, kdysi Saul. Ti všichni dostávali napořád jméno lepší předešlého. Je však také přejme­nováni к horšímu: Tak byli přejmeno­váni čtyři mládenci na dvoře krále kal­­dejského (Deut. 1, 3-7). Původně měli všichni jména vyznavačská, která zře­telně ukazovala, koho ctí. Daniel zna­mená „Bůh jest můj soudce", Chananiáš „Hospodin se smiloval", Mizael „Kdo je co Bůh?” a Azariáš „Hospodin po­mohl". Taková jména ovšem nemohla obstát v očích pohanského Babylóna. Byla urážkou, pohoršením, provokací. Tak musili být přejmenováni: „I dal jim správce dvořanů jména. Nazval Da­niele Baltazarem, Chananiáše pak Sidrachem, a Mizaele Mizachem a Aza­­riáše Abdenágem." Baltazar znamená „Zastiňuj" nebo „Chraň jeho život". Toto rčení se vztahovalo na babylón­ského boha Marduka. Sidrach je „Roz­kaz Akův". Ako by! babylónský měsíční bůh. Mízách je jen málo pozměněné Mizael. Za „el", Bůh, je dosazen Ako, takže význam nového jména je „Kdo je co Ako?" Abdenágo nutno pravděpo­dobně vyložit jako „Služebník Nebo". Nebo byl také babylónský bůh, nebeský písař, obdoba egyptského Anubise a řeckého Herma. Mládenci byli zřejmě přejmenováni proto, aby s novými jmé­ny změnili i svou víru a život, a aby tak začali novou pohanskou existenci. Oni však zůstali, čím byli, a novým jmé­nům „čest" nedělali. Máme-li toto vše na mysli, porozumí­me také, že dostat od Boha nové jmé­no (íz. 62, 2; Zj. 2, 17, 3, 12), znamená dostat nové bytí, nový život, vstoupit do nového věku. Z toho všeho je zřetelné, že biblické jméno není ien název, jakási značka, která pomáhá rozlišovat jedince, jako dnes. Biblická jména mají smysl, chtějí mluvit a svědčit o povaze a údělu svého nositele, byť ovšem ne vždy stejně zře­telně a ve stejné miře. Daněk říká vy­hraněně; Jméno samo zachycuje a za­ručuje existence postavy. Pak ovšem i ty různé seznamy a rodokmeny mohly být čtením velice zajímavým a poučným, Postavy, zaznamenané, ale tím zároveň i charakterizované zde jménem, jsou určité typy, které nepatřily jen minulosti, aie zaměstnávaly mysl Božího lidu trva­le. Proto bylo pro Boži lid velice důle­žité, když se z těchto výčtů dovídal o jejich vzájemném poměru a pořadí. By­lo to něco podobného, jako kdybychom třeba my dnes vyjádřili dějiny refor­mace pomoci takovéhoto rodokmenu: Viklef zplodil Husa. Hus zplodil tábo­­ritu. Táborita Chelčického. Chelčický zplodil Řehoře... Podobně jako postavy a jejich příbě­hy, tak i biblická jména a jejich smysl mají stejné posláni: Svědčí o slávě a moci jména Hospodi­nova (Ž. 113, 1; 115, 1 atd.) a odkazovat к tomu, kterýž má jméno nad každé jméno, aby v jeho jménu každé koleno klekalo a každý jazyk vy­znával, že on je Pánem v slávě Boha Otce (Fil. 2, 9-11). 'Athénská akademie se rozhodla, že připraví nové kritické vydání Nového zákona; pro tuto rozsáhlou práci chce získat větší počet odborníků. Čtyři patriarchové řecké pravoslavné církve Blízkého východu prvně oslavi­li Štědrý den společně při slavnost­ních bohoslužbách v basilice Svatého hrobu v Jeruzalémě. Protestantský pavilón z bruselské světové výstavy zakoupilo ekumenické středisko Den Haag pro americké křesťany, navštěvující evropské církve. Umíráček zazněl nedávno z příkazu katolického faráře ve Štýrsku, když jeden jeho člen přestoupil do evange­lické církve. Pětasedmdesátiletý anglikánský bis­kup dr. C. M. Chavasse, který ve svém mládí reprezentoval Anglii r. 1908 při olympijských hrách v lehké atletice, oznámil, že odchází na odpočinek. Asi deset tisíc křesťanských Arabů z Izraele zažádalo и jordánských úřa­dů o povolení к přechodu hranic, aby mohli oslavit vánoční svátky ve sta­rém Jeruzalémě a v Betlémě. Ve Squaw Valley v USA byl dosta­věn kostel ze skla a betonu pro evan­gelické bohoslužby při zimních olym­pijských hrách v únoru 1960. Papež Jan XXIII. zřídil ústav pro studium konjesí pro kněze, kteří bu­dou pracovat v převážně evangelic­kých zemích; v tříletých kursech pod vedením jezuitů se mají seznámit s protestantskou theologií. Při 6. mezinárodním jilmovém festi­valu náboženských jilmů ve Vídni byl promítán barevný film „Vykoupení", ukazující život Ježíše Krista podle obrazů Italských renesančních mistrů. Turistu z Československa potěší, že může v Budapeští uslyšet kázání ve slovenské řeči. Na Rákoczyho třídě se konají bohoslužby slovenského evang. a. v. sboru v Budapešti. V jednom z baptistických sborů v Portsmouth v Anglii byl nedávno vy­konán křest svátých nových členů sboru. Když byli tito pokřtěni, vstou­pil do baptistéria duchovní jednoho z místních anglikánských sborů a po­křtil ponořením starší paní, členku svého sboru, která si žádala býti po­křtěna na vyznání své víry. Baptistic­ký časopis komentuje tuto událost ja­ko nadějný výhled v otevřených dis-, kuších o křtu.

Next