Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1962 (XLVII/1-44)
1962-10-18 / No. 34
O vsech Božích příkazech platí: vznešený. Nejen prutu, že to jsou příkazy svátého Boha, ale i proto, že jsou dávány člověku ze svrchované Boží lásky. Búh nám nedává přikázáni proto aby nás ujařmil, aby obtížil náš život a zkomplikoval jej, ale proto, aby nás vysvobodil z otroctví především sebe samých, z otroctví sebelásky, a pak i z otroctví vnějšího. Všemi přikázáními, at těmi, která mají bezprostřední dosah do naší doby, jako jsou třeba přikázání desatera, nebo těmi, která se zdají jen dobově jednorázová, chce Pán Bíih zachovat člověka pro sebe. Chce naplnit a usměrnit náš život. Dejme však dobrý pozor. Toto všechnu, co jsme řekli, se děje jen na určitém základě. Apoštol Pavel v listě к Římanům 17, 12nn) říká' „A tak zákon zajisté jest svaty a přikázání svaté i spravedlivé a dobré jest." A dále: „Víme zajisté, že zákon jest duchovní, ale já — a toto slovo musíme vzít velmi vážně a osobně — jsem tělesný a prodaný hříchu.“ A tu ten dobrý, spravedlivý zákon, ta vznešená přikázání mi nic nepomohou, jen mne o tom ještě více usvědčí. A má-li mi být dobrý, svátý, duchovní Boží zákon, mají-Ii tuně být vznešená Boží přikázání к užitku, musí nastat v mém životě radikální změna. Musí při mně začít život už ne podle těla, ale podle Ducha. Musí přijít proměna vysvobození od zákona hříchu a smrti к zákonu ducha života v ježíši Kristu. Musí nastat doba, kdy milování sebe, obdivování se sobě a stavění na svých kvalitách, ustoupí Vznešený příkaz 1, JAN 4, 21 milování Boha. Musím úplně kapitulovat před Bohem a uchopit se jeho vztažené ruky v ježíši Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. A tu se dostáváme teprve к našemu textu. Nemělo by smyslu mluvit o milování bratra a tím méně o milováni Boha bez proměny mysli, bez onoho základního obratu od sebe к Bohu. Neboť jen tento nový člověk, uchvácený Duchem Kristovým, milující Boha, dostává do svého pozemského putování základní příkaz: „Aby ten, kdož miluje Boha, miloval i bratra svého" (1. fan 4, 21.). „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ (Mt 22. 39), a jinde dokonce: „milujte nepřátele své" (Mt 5, 44 ). To jsou Boží příkazy, 34 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK ve kterých je život a jeho plnost: milovat. Dobře si však musíme všimnout, že nejde o jakékoliv milování. Nejde jen o soucit. Nejde o lásku, kterou chceme prokázat svůj duchovní život. Není to láska, která tkví ve vědomí, že mne lidé potřebují, že jim ze svých přebytku mohu něco dát. Láska, ke které jsme vyzýváni, ba která je nám milostivým Bohem přikázána, je pevně zakotvena v Boží lásce к nám. ,,Mv milujeme jej, neboť on prve miloval nás“ (1. Jan 4, 19). On miluje člověka. Do všech důsledku. Jestliže my skutečně milujeme jej, jsme-li novým stvořením v Kristu, nemůžeme člověka nemilovat. Milovat Boha znamená milovat to, co je Boží, milovat, co on miluje. A on prve miloval nás I Má-li být skutečností naše láska к Pánu Bohu, nemá-li to být jen zbožné prohlášení, třeba upřímně míněné, je potřebí slyšet jako příkaz, jako pokyn к následování я к uspořádání života: „aby ten, kdož miluje Boha, miloval i bratra svého“. Jsme tu postaveni před vážnou výstrahu, abychom nezjednodušili a nevyprázdnili lásku. Abychom z ní neučinili jen záležitost svých úst anebo abychom v citově rozevláté lásce, kterou se domníváme mít к Bohu, neztratili ze zřetele, že on se s námi setkává v našich bližních. Proto je celé to slovo zde řečeno jako příkaz, jako osvobodivé slovo do našich lidských vztahu. Nedají se řešit jinak. První přikázání z dvnjpřikázání lásky bude jistě vždycky stát v popředí jako kotva. Ale současně musí znít i to, co je na této kotvě přivázáno. V Pánu Ježíši Kristu vidíme, co znamená milovat Boha. Nebylo to jeho učení o Bohu, jeho chvíle ztišení, byla to především jeho poslušnost vznešeného příkazu — milovat. Miloval až do konce. Miloval člověka. Obětoval se za člověka. Jsme vybízeni к následováni. Láska к bratrovi, к bližnímu, к nepříteli je toho projevem. M. Menšík Přikázání lásky má ústřední místo v novozákonním poselství. Sám Pán církve je označuje jako přikázání své (J 15,12), přikázání nové (J 13,34), nové jasností, bezvýhradností, a naléhavostí požadavku, ale přitom obsažené už v nejvlastnějším jádru zvěsti starozákonní. V dvojpřfkazu láský je sumárně vyjádřen vlastní smysl svědectví Starého zákona. V těchto dvou přikázáních — lásky к Bohu' i lásky к bližnímu — všechen Zákon i Proroci záleží (Mt 22,35-40). Příkaz lásky patří к podstatě evengelijního poselství. Církev Kristova je lidem lásky. Milování bratrstva je poznávacím znakem pravého lidu Božího. Vždyť přikázání máme od Boha, aby ten, kdož miluje Boha, miloval I bratra svého [1 J 4,21). Ozývají se pochybnosti, zda je možné mluvit o příkazu lásky. Někteří mají rozpaky nad spojením obou slov: příkaz a láska. Cožpak lze lásku přikázat? Není přikázání lásky protiklad? Není to spojení slov, které si protiřečí, jsou v zásadním rozporu a vzájemně se vylučují? Láska je přece naprosto spontánní, jak je možné ji neporučit? Nejsou slova o přikázání lásky obdobně neslučitelným spojením, jako kdybychom mluvili o dřevěném železe, vlhkém suchu a podobně? Tyto hlasy vycházejí z pozice, kterou je možné ilustrovat několikerým způsobem: Mladá dívka odmítá vhod - nou partií, ženicha se všemi „P“ a na domlouvání „moudrých“, aby měla rozum, myslila na skvělé zabezpečení a všechny ostatní výhody, že se to časem poddá, že si zvykne a že láska není všechno, odpovídá rozhodně: láska se nedá přikázat! A je dobře, když základem manželství je vzájemná náklonnost a láska a ne zájmy hospodářské, ohledy na pohodlný život a rady „chytrých“, kteří už ztratili všechny ideály života. Podobně rozvodový soudce, když selhalo vše, co bylo v jeho silách i moci, aby smířil rozvaděné manželství, svoluje к rozluce, aby zabránil ještě horšímu, neboť lásku ani soudně nelze nařídit. Vzájemná přátelská láska, sympatie, přitažlivost a sdílná důvěra — to vše nelze nadekretovat. Je to vskutku pravdivé poznání, že láska, na níž spočívá manželství předně, ale i nejužší přátelské svazky, je PŘÍKAZ LÁSKY a má být spontánní, rostoucí z něpostižitelných zdrojů. Láska, o níž nalezneme tolik správného i nesprávného v světové literatuře, v inspirací básníků, umělců i hloubavém rozboru vědců. Jsou tedy biblická slova o přikázání lásky v rozporu s realitou života? Musíme odpovědět: nikoliv! Písmo totiž myslí ještě na jiný, vyšší stupeň lásky, než je láska, kterou označujeme — jistě pomocně a ne plně přesně — jako spontánní. Řečtina má dvě slova pro lásku: erós a agapé. Erós označuje lásku založenou na osobní náklonnosti, přitažlivosti mezi mužem a ženou, ve významu lělesném i produchovnělém. Je to přitažlivost něpředepsatelná, vyvolaná klady milované osoby. Agapé je láska blíženecká, láska mezi bratrstvem v církvi, láska duchovní. Lásku Kristovu a lásku v Kristu Ježíši je možno vyjádřit termínem agapé, rozhodně ale nikdy erós. Je příznačné, že Nový zákon se vyhýbá výrazu erós a příslušnému slovesu. de Nad láskou spontánní, která dovenevyložitelně vytrysknout jako gejzír, ale také se nenadále ztratit jako ponorná řeka, stojí láska vyšší. Křesťan nepohrdá láskou manželskou. Ví, že patří к stvořitelským řádům a darům Božím. Jsme za ni vděčni a jsme st vědomi, že vše rušivé při ní patří к důsledkům naší hříšnosti. Ale tato láska, neneřiditelná láska, není posledním slovem v slovníku milování. Sama nestačí. Krize, s nimiž se setkáváme v rodinách, pramení ze skutečnosti, že tato láska není střežena, tvárněna a zachována vyšší láskou, Láskou, která nehledá jen svých věcí. Láskou, která má zdroj v Božím milování v Kristu Ježíši. Tato láska zní jako příkaz a musí tak znít, neboť člověk je zatížen sobectvím, nesympatiemi, náladami a nestálostí. Máme milovat bratrstvo a bližního. Nejen toho, kdo je nám blízký, podobného ladění, zálib a způsobů. К takovémuto milování je třeba síly. Něco nás stojí. Musíme se mu učit a v něm růst. A toto milování, které je základním přikázáním Božím, je umožněno v plnosti jedině novou situací, která vznikla darem nového života v Pánu Ježíši Kristu. Příkaz lásky je tedy slovo velice potřebné, velmi reálné a nanejvýše zdravé. Potřebujeme ho i tam, kde se nám zdá, že vydržíme s láskou spontánní. Jedině láska Kristova totiž plně zajišťuje naše vztahy a svazky. ALEXANDR HAVRÄNEK PANE JEŽÍŠI KRISTE, rozmanité jsou to věci, ke kterým se člověk cíti přitahován. ]e však jedna věc, která přirozeného člověka nepřitahuje: utrpení a poníženi. My lidé se domníváme, že -----'ЭЧШрти musíme jak jeiAmožno dlouho vyhýbat a dát se к tomu leda přinutit. Ty vsak, náš Spasitel a Vykupitel, ty, ponížený, který nikoho nechceš nutit, a nejméně к tomu, co přece je a /"J má být pro člověka .inejvyšší ctí, aby se J odvážil být ti podobnecht obraz tvého ponížení stojí námi talc živě, před povzbudivě a přesvědčivě, abychom se cítili přitahováni к tobě a být ti podobni. PANE JEŽÍŠI KRISTE, ty jsi nepřišel na svět, aby sis dal sloužit, a tedy ani proto, aby ses dal obdivovat. Ty sám jsi byl cestou a životem a nežádals nic jiného, než následovníky. Probuď nás, jestliže jsme zdřímli v tomto bláznovství, vysvoboď nás z tohoto zmatení, že bychom tě chtěli obdivovat, místo toho, abychom tě chtěli následovat a být ti podobnými. SOEREN KIERKEGAARD 18. ŘÍJNA 1962 - ROČNÍK XVII-CENA 60 HAL. MIROSLAV RADA Janovské pojetí lásky к bližnímu PETR POKORNÝ Jádro prvních tří evangelií tvoří zvěst o nepochopitelné Boží lásce. V ní nám Bůh ukazuje správný směr života a dává naději, která sahá až za hranice našich možností a týká se celého světa. Ale zvěst o Boží milosti je provázena radikální výzvou к činnému uplatnění této lásky v našich lidských vztazích. Zprávy o tom, jak Ježíš z Nazaréta pomáhal nemocným, nešťastným a všem, kdo pochybovali o dobrém smyslu svého života, bývají zároveň výzvou к následováni a prosazování podobných vztahů. Známým vyjádřením tohoto základního Božího zájmu Ježíše Krista je známé dvojpřikázání lásky (Mar. 12, 23-34 par.), vyostrené navíc kázáním na hoře, zejména výzvou к milování odpůrců (Mat. 5,43-48). Cteme-li však pozdější novozákonní oddíly a knihy, zdá se. jako by tato konkrétně se projevující víra byla odsunována spekulací. Pavlovské a janovské spisy rozvíjejí některé teoretičtější úvahy, jimiž vyjadřují Ježíšův jedinečný význam. Novozákonní svědkové tu používají prostředků tehdejšího náboženského vyjadřování, které bylo odtažité jako ostatně 1 sama zbožnost té doby. Mluvilo se hodně o duchovním světě, o jeho zvláštních zákonitostech a o tom, jak se osvobodit z pout pozemskosti. Touha po novém a lepším životě byla znehodnocována podceněním činných projevů víry. Čím byl kdo zbožnější, tím měl být méně spokojen s ostatními lidrfti. Později byly náboženské projevy natolik omezeny na duchovní život jednotlivce, že někteří se přestávali scházet ke společným bohoslužbám * soustřeďovali se na soukromé čtení traktátů, nad nimiž prý prožívali náboženské vytržení. Nevnikly do některých novozákonních spisů, zejména do janovských, vedle výrazů tehdejší doby 1 některé soudobé náboženské ideje? Leccos tomu nepřímo nasvědčuje. Ježíš Kristus je tu označován jako Slovo, mnohé se vyjadřuje slovy o protikladu světla a tmy, horní, nebeské, a pozemské oblasti a čtenáři jsou varováni před milováním světa (1. Jan, 2, 15). Nebyl tu skutečný Ježíš zaměněn za nějaký zbožný ideál přístupný jen „nábožensky založeným“ lidem? Nebyla živá naděje víry nahrazena záhrobními útěchami? Přes všeqhny obdoby tomu tak není. Pojmy, představy i myšlenky tehdejších únikových náboženství obrací janovské spisy novým směrem. Ježíš, který bývá označován jako mystické Slovo, je blíže určen naprosto jinak: On je to Slovo, které se stalo tělem a vstoupile do naší tělesnosti (Jan 1, 14). Základním měřítkem správné víry je přoto vvzvání „Jezukrista v těle přišlého“ (1. jan 4, 2n ; 2. Jan. 7). Bůh miluje svět, lidstvo, a to tak, že lidi chce změnit a přivést к pravému životu (Jan 3, 16n). Jeho láska musí tedy mít dosah i pro vztahy mezi lidmi. „My milujeme jej, neboť on prve miloval nás. Rekl-li by kdo: Miluji Boha a bratra svého nenáviděl by, lhář jest. Neboť kdož nemiluje bratra svého, kteréhož viděl, Boha, kteréhož neviděl, kterak může milovat!?“ (1. Jan. 4, 19n). Slova o lásce tu tedy nejsou jen laciným moralizováním. Neběží tu o pouhou (Pokračování na str. 2) ARCIBISKUP NIKODIM: Mezinárodní situace a úkoly křesfanského mírového hnutí (Z referátu na zasedáni Pracovního výboru Křesťanské mírové konference v Moskvě dne 12. záři 1962) Na základě evangelia začalo křesťanské mírové hnuti vypracovávat „theologii míru", která by spojila všechny křesťany к ochraně míru a к sociální službě. V této věci bylo již mnoho vykonáno, avšak mnoho nás ještě čeká, neboť až dosud ne všichni křesťané rozumějí tragice současné doby, ne všichni rozeznali nutnost aktivně působit proti destruktivním silám přítomnosti, a ne všichni jsou si vědomi toho, že „víra v evangelium a v jednu Kristovu církev", jak pověděl profesor Hromádka na Všekřesťanském shromážděni, „musí nás vést do hlubin bolesti a utrpěni, slabosti a hříchů, právě tak jako do středu tužeb a naději současného člověka, neboť Ježíš Kristus přišel na tento svět, aby sloužil lidem, a vstoupil do jejich života, aby je osvobodil ode všeho, co člověka v hlubinách jeho existence a lidské společnosti svazuje, zotročuje a pokořuje." Porozumět těmto slovům znamená pozorně sledovat tužby a problémy dnešního lidstva, rozeznat jeho nouzi a vstoupit do jeho života se světlem evangelia. Téměř všechny křesťanské církve a náboženské společnosti se snaží přispět ke smířeni mezi lidmi. Existuje řada církevních a mezidenominačních křesťanských sdruženi, která si vzala za úkol přispět к dosaženi světového míru. Jednají však každé na svůj vrub, a proto je jejich práce málo účinná. Naše sila záleží v naši jednotě. Proto - abychom dosáhli sjednoceni všech křesťanských sil pro věc hájení miru - je třeba věcně vysvětlit a zdůvodnit, jak velice je užitečné soustředit mírové snažení všech křesťanů v takovou mocnou akci, jakou je naše hnutí. Především musime ukázat, že naše hnuti není ani východní, ani západní, nýbrž všekřestanské, a jako takové že toto hnuti se má stát ohniskem sily křesťanské autority a vlivu, aby mohlo posilit světové veřejné minění v otázce smířeni a miru. Hovořime-li o soustředěni mírového snaženi všech křesťanů v našem hnuti, nesmime současně popírat cenu a význam mirového úsilí jednotlivých církvi, svazů a jednotlivých křesťanů; naopak, každou takovou činnost a podnět musíme podporovat, podobně jako podporujeme obdobné akce Světové rady cirkvi. V našem snaženi pohnout všechny křesťanské církve a konfese к ochraně mezinárodního miru nesmíme zajisté ani ignorovat cirkev římskokatolickou, která sjednocuje velkou část křesťanského světa. Máme-li splnit úkol smířeni, je třeba překonávat všemi způsoby nenávist, která rozděluje modern! svět. Úkoly, jeř stoji v přítomnosti před našim hnutím, vidíme ve službě mírové koexistenci a mezinárodni spolupráci, sociálni spravedlnosti a v překonáváni hospodářské o kulturní zaostalosti méně vyvinutých národů. Rozhodně neúnavně musíme bojovat za všeobecné a úplné odzbrojeni za přísné mezinárodni kontroly, za zákaz jaderných zbrani a pokusů s nimi, za bezodkladné likvidováni následků druhé světové války, za uzavřeni smlouvy s oběma německými státy a mírové řešeni berlínského problému. Pro věc světového miru by bylo velmi důležité, kdyby se vlády vzdaly pokusů řešit sporné mezinárodni otázky válkou; kdyby se velmoci přestaly vměšovat do vnitřních záležitosti menších států a národů; kdyby byly odstraněny všechny podoby kolonialismu a neokolonialismu. V tom můžeme my křesťané říci závažné slovo a významně přispět к nastolení míru a spravedlnosti na zemi. Pokud jde o smysl a cil dějin, chápeme my, křesťané, dějiny jako čas, který nám byl dán pro zřízeni Božího království. Víme, že toto slavné děni znamená též sociální činnost, která záleží v realizaci Kristova příkazu o lásce к bližnímu. Takovou činnost konáme, jestliže se účastníme vytváření miru mezi národy. A působíme zde podle apoštolova slova: „Láska trpělivá jest, dobrotivá, láska nezávidí, láska není všetečná... Neraduje se z nepravosti a spoluraduje se v pravdě... láska nikdy nevypadá..." (I. Kor. 13, 4-6). i