Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1968 (LIII/1-44)
1968-02-14 / No. 7
ON, NE JA (Jon 3,30) Dvě okrajové poznámky čteme o Ježíšově vrstevníku Janovi. První je z období jeho vrcholného působeni: 1 vycházela к němu všecka krajina Judska i Jeruzalémští (Mar. 1,5). Druhá je časově na konci jeho veřejné činnosti: I přišli к Janovi a řekli jemu: Mistře, ten kterýž byl s tebou za Jordánem, jemužs ty svědectví vydal, aj, on křti, a všickni jdou к němu (Jan 3-26). Jan, syn kněze, se vzdává výsadního nábožensko-spoiečenského postavení a odchází z domova na pouť. Tam vyřizuje poselství o přicházejícím Království Božím (Mat. 3,2). Davey z měst a venkova slyší vyostřené výzvy prorokovy к pokání a pozváni ke křtu (Mat. 3,11) pro všechny, kteří v červáncích nového věku hodlají ještě zavčas změnit život. Jan se stává populární osobou, nové zástupy se hrnou к němu. Má i okruh svých učedlníku (Mat. 11,2). Zprávy o něm pronikají až ke královskému dvoru (Mar. 6,16) a do centra náboženské obce jeruzalémské (Jan 1,19). Г lnou dochází ke kritickému obratu, . Janovi přijdou zvědové (Jan 1, 24) s otázkou, kdo on viastně je. (Jan 1,19) Nyní stačí, aby překročil kulminačni bod popularity a přisvědčil tazatelům, buď že je Eliášem (Jan 1,21), nebo dokonce Kristem (Jan 1,20), a tím strhl na sebe vůdcovství, jeho osobnost se stala kultem pro lidi dychtivé, к němu vyhlížející. Byla to vskutku rozhodující chvíle, kdy Jan mohl svoji popularitu využít к získání výjimečného prvního místa mezi lidmi a dokonce moci nad nimi. Ale právě zde v Betsabaře sám Jan odpovídá: Já nejsem Kristus, nejsem Eliáš (Jan 1,20 n), kámen z vrcholu popularity, a pak už se jako lavina přidávají na toto vyznání další vrstvy, které Janovu osobu snižuji v očích zástupů i jeho učedlníků. Když spatří svého vrstevníka, neznámého syna tesařova z Nazaretu, pozdraví ho slovy: „Aj, beránek Boži, který snímá hřích světa". (Jan 1,20,36) Když to uslyší jeho učednici, dva z nich Jana opustí a jdou za Ježíšem (Jan 1,37). V Salim dochází - podle běžného úsudku - ke konkurenci. Ve vzdálenosti snadno viditelné upozorni Jana učedlníci, že učedlníci (Jan 4,2) za přítomnosti Ježíše také křtí. Jsou zmateni. Žádají vysvětlení. A zde Jan Křtitel strhává poslední zbytky popularity. To, že všichni přecházejí od něho к Ježíši, nečiní z něho člověka zatrpklého. Naopak, svým nejbližším znovu jednoznačně opakuje: Vy sami svědkové jste mi, že jsem pověděl :„Nejsem já Kristus." (Jan 3,28) Takový je konec Janovy životní cesty: Poslední výrazná postava v řadě starozákonních proroků a současně svědek přicházejícího Krále Božího království, muž, který stoji v soumraku starého a v rozbřesku nového věku, kazatel, kterému naslouchaly davy lidí, je až na poslední hrstku učedlníků opuštěn. Zakrátko je docela sám, očekávaje ve sklepení Herodova loveckého zámečku - popravu. Zatímco druzí by byli zklamáni životním údělem, kdy po cestě к slávě dojde к ústupu ze slávy, Jan se raduje (Jan 3,29) neboť mu od počátku nezáleželo na své vlastní osobě, nýbrž na poslán i, zvěstovatelsky aktivně vyhlížet a svědecky potvrdit, a tím dvojím ukázat směrem od sebe ke Kristu. - P. Nagy V Epištole к Židům (13,7) čteme připomenutí, že máme následovat příkladu víry svých duchovních otců a vůdců z minulosti, — ovšem se zřetelem na vlastní c 11, jak je určen zvěstí evangelia. Církev nemůže žít jen z tradic a odkazu své minulosti, byť slavné a dosud nepřekonané minulosti reformační. I když užitečně navazuje na dědictví reformačních otců, 1 když si na jeho pozadí prověřuje svou současnou vyznavačskou pozicí, musí se především snažit o vlastní osobitou cestu uprostřed své doby a prostředí, v němž žije. Každá nová generace církve musí ve věci vyznání přičinit svůj samostatný, osobitý kus práce, včetně myšlenkového a formulačního úsilí, na svém úseku dějinného běhu. Církev, má-Ii být církví rytěřující, nemůže zůstat věroučně zakopána ve starých pozicích a frontových zákopech vyhloubených kdysi v 10. století. Mohou to být pozice založené na dobrých základnách, mohou se jevit i dnes jako docela solidní. Jejich praktické použiti je však zproblematizováno a často znemožněno skutečností, že se vlastní bojiště zatím přeneslo zcela jinam. Dostřel a dopad tu již nevychází. Otázky, které stály v popředí životních zájmů středověkých lidí v době reformační, jsou dnešnímu člověku diametrálně vzdáleny. Moderní člověk má zcela jiné společenské zasazení, jiný styl života, jiné problémy, jiné zájmy a tužby. A na to musí brát velice vážný zřetel i církev, která je tu přece se svým posláním a službou pro svět, pro lidi, kteří v něm žiji, jím na svědectví. Proto jsou církve v dnešním světě nuceny znovu překontrolovávat své pozice a podle potřeby je i revidovat. To ještě neznamená vytváření nového vyznání, nicméně to však je významná základní příprava. Je to potřebné zkoumání a prověřování dosavadních vyznání (konfesí), pokud jde o jejich praktickou nosnost pod nahromaděnou náloží nové dějinné situace, pod vlivem změněných poměrů a různých tlaků, jimž je církev vystavena. Postupným novým rozborem a revizí toho, co je ve starých vyznavačských projevech trvale aktuální, tříděním otázek, které dosud stojí v popředí vyznavačského zájmu, od otázek méně naléhavých a závažných, se vytváří potřebná základna pro skladbu a formulaci vyznání nového. V první etapě si církev musí poctivě ujasnit, v čem a jak dalece opravdu stojí a trvá na vyznavačském dědictví otců a vůdců. Jde přitom též o otázky výběru, přístupu a důrazu. Protože i v této přípravné a průkopnické práci jde o zásadní věroučné ujasňování a přiměřené vyjádření vyznavačských pozic církve uvnitř i navenek, bylo by možné i zde mluvit o „vyznání církve". I zde jde o určitý „status confessionis", o vyznání víry v konkrétním dějinném úseku. V našich poměrech však zatím raději užíváme skromnějšího označení „Zásady církve“. Už také z toho důvodu, že tu je skutečně kladen zvláštní důraz na praktické důsledky, které pro věřícího křesťana i církev jako celek vyplývají z nově poznávané a prožívané poslušnosti Slova Kristova se zřetelem к současné každodenní cestě, zde a nyní. Tam, kde je v církvi upřímný zájem i snaha o vždy nové aktuální vyznávání, stávají se postupně formulované „zásady“ významným mezičlánkem, až i přiměřenou náhradou za „Vyznání“. Dokladem toho jsou ve vyznavačské oblasti českého protestantismu „Zásady českobratrské církve evangelické, zpracované z pověření církve j. L.Hromádkou. Ve své první podobě byly přijaty IV. synodem církve r. 1927 a znovu ve 2. vydání VI. synodem r. 1932. Sloužily jako důležitá věroučná pomůcka především členům evangelické církve, ale nejednou též posloužily iako orientační vodítko i ostatním církvím v širší rodině československého protestantismu. Po čtyřiceti letech nyní došlo к novému zpracování „Zásad“. Učinil tak opět prof. Hromádka za spolupráce komise pro nové vyjádření víry. Byly ve svém širším znění zásadně schváleny XV. synodem církve r. 1966, v dalším roce pak po nové úpravě a podstatném zkráce-i ní připraveny pro publikaci. Víme-li, že stará vyznáni a kontese byly vždy podmíněny a hněteny kvasem duchovního děni, jímž procházela současná církev, nesmi ujít naší pozornosti, že i Hromádkovy „Zásady1 nebyly bez určitých podobných předpokladů. Třicátá léta našeho století uzavírala u nás významné období dui chovního kvašení po první světové válce, kdy český člověk mohl opět po staletích okusit, co znamená svoboda, politická i náboženská, a kdy i čeští evangelíci mohli nastoupit novou cestu svobodné církve ve svobodném státě. Nyní pak nastávající sedmdesátá léta uzavírají další etapu kvašení po druhé světové válce, po níž pak následovaly dalekosáhlé revoluční změř ny při vytváření nového, socialistické-: ho státu. A tak jako každá z významných dějinných etap církve měla obr vykle svého církevního otce či pozr ději reformátora jako vedoucí myslitelskou a vyznavačskou postavu, ani zde v případě naší současnosti nejsme zkráceni. Profesor Hromádka je dnes u nás i ve světě fakticky uznáván za „církevního otce“, byť mu tento čestný titul dosud nemohl být oficiálně udělen, protože to je v církvi vždv až záležitost pozdějšího dějinného hodnocení. Skutečnost je však důležitější než tituly. Srovnáváme li Hromádkovy „Zásady“ z r. 1927 s novými „Zásadami , které vyjdou v letošním roce, zjišťujeme, že tyto nové „Zásady“ mají mnohem blíže к tomu, co si představujeme pod „novým Vyznáním“. „Zásady z r. 1927 (jejich poslední 4. vydání je doslovným přetiskem 2. vydání z r. 1932) byly církvi přijaty „jako příručka к poznání učení a zásad CČE . Mají proto převážně (a ve své první části výhradně) informativní ráz. Ve věroučné části pavazují na staré reformační konfese | především na „Bratrské vyznání“ z r. 1662) a snaží se je co nejpřijatelněji tlumočit českému člověku oné doby po prvni světové válce. Nové „Zásady“, které mohou být označeny jako „Zásady 1967“, mají od samého počátku charakter vyznavačského spisu. Jako první a poslední je zde jednoznačně vyznáván Ježíš Kristus, zjevitel pravého božství i lidství, ukřižovaný a vzkříšený Pán. Tomuto základnímu předznamenání ie pak podřízen veškerý další obsah. Dále je zde zcela výrazně uplatněn 1 zvláštní zřetel ekumenický, který je dnes charakteristický pro současnou cestu církví. Cteme-li postupně hlavní kapitoly nových „Zásad 1967“, máme dojem, že tu jde prostě o evangelické zásady a vyznání vůbec, nikoli o zásady jedné z evangelických církví v CSSR. jde tu o výrazné vyznání, na němž se mohou společně podílet všichni, kdo chtějí i v dnešní době zakládat svůj život na Ježíši Kristu a jeho slovu. „Zásady 1967“ se tedy mohou plným právem stát základnou pro práci na novém vyznání, čl v první etapě na n o v é formulací vyznání. Tato práce by. mchla být dobře konána mezicírkevně, v širší společné ekumenické spolupráci evangelických i dalších církví. Současná doba je snad již zralá к tomu, aby se začalo o takovém postupu vážně uvažovat. Další vývoj ekumenické práce není dobře myslitelný bez takové úzké spolupráce ,na formulaci konkrétního ..Vyznáni víry“ — třeba již pro tento rok: 1968! Jiří Otter Příprava na novou formulaci vyznání (NA CESTĚ ZA NOVÝM VYZNÁNÍM VIRY - III.) Váží me dobře slova? V našem odkřesťanštělém světě se objevuje mnoho slov, citátů a výroků bible, vyslovovaných bezmyšlenkovitě jako oddechové věty, které ztrácejí svůj smysl nebo úplně mění svůj význam. Mnohdy si jejich uživatelé ani nejsou vědomi, že citují . biblí. Častým používáním a opakováním se již např. ztratilo, že známé a užívané přísloví: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, je vzato z bible (Přísloví 26,27). Všeobecná známost myšlenky neubírá jí na hodnotě, ztratí-li se zdánlivě její autorství. Mladší generace málo zná jednotlivé děje a postavy z bible. Bezradně stojí nad slavnými uměleckými díly s náboženskými náměty H. Rembrand- 1a, Pietera Bruegeia, Gustava Dorého nebo nad současnými grafickými listy L. Wagnera, K. Lašťovky, J. Jedličky aj., protože témata děl jako Milosrdný Samaritán, Boj Jákoba s andělem, Genesis, Trpící Job aj., Jim po obsahové stránce nic neříkají a tím Jsou Jim také nesrozumitelní. Z křesťanských dějin, myšlenek a zásad znají velmi málo, ani ne tolik, co patří к všeobecnému vzdělání. Při srovnáni vědomostí v tomto směru se studenty z některých jiných zem?, jsou u našich studentů velmi chabé а к našemu studu zahanbí je leckterý průměrný žák nižší školy jiných zemí, až na malé procento těch, kteří sl vědomosti doplnili z mimoškolních pramenů. Pří tom zdůrazňuji, že morální vliv křesťanství měl a má pro lidskou společnost svůj význam. — Podobný stav byl i do nedávna se znalostí antické kultury, vyvolaný šablonovitým vyřazením klasických jazyků ze škol středního typu. V poslední době se jeví snaha zaplnit tyto mezery jak vydáváním antické literatury, tak v programech divadel, rozhlasu, televize i filmu. Ojediněle se objevují 1 díla s náboženskými náměty, jako byla recitace Zd. Štěpánka z Knihy Jobovy v Divadle hudby, film Evangelium sv. Matouše aj. Čestné místo, Jako vždy, zaujímají i tady hudební projevy širokého obsahu. Tak i zde současné umění má být základem výchovy a má navazovat na trvalé duševní hodnoty. Tím v praxi se projevuje platnost Platonovy these, že umění má být základem výchovy a konstruktivní tvořivé síly podle Martina Bubera jsou ty, které pocházejí z jednoty světa s Bohem. Tak jako mnohým Isou nesrozumitelné a nic jim neříkají některé umělecké kresby, tak také nic jim neřekl název rozhlasové expedice kouzelnických historií, nazvaný Mene, t ek el, u f a r s i n. Mnoho se nemýlím, když pocity některých z posluchačů při. vyslechnutí názvu srovnávám s pocity z našeho dětství, když jsme se rozpočítávali říkankou: Beniky, toniky, z řady ven. Neupírám autoru ani redakci právo volit si název díla, jak uznají a vyberou si jej, í když vyřazuji kritiku obsahu a provedení, kterou ponechávám jiným. Název uvádím v překladu Kralických v úplnosti. Zčetl jsem, zčetl, zvážil a rozděluji. Tento citát z biblického příběhu o kaldejském králi Balsazarovi, který velebil a chválil a oslavoval vše jiné. jen ne Boha, v jehož ruce je dýchání 1 všechny cesty člověka, je čtenářům Kj dobře známý. Bůh posílá vybrané lidi, aby splnili jeho příkazy, a na člověku je, aby jej uslyšel a splnil (Jonáš, Eliáš aď.j. Kdybychom si my dnes převedli ukončení tohoto příběhu ze stylistického rámce starých dob do současností a do našeho civilního světa, tak by třeba bylo napsáno: Na pracovním stole toho a toho ležel informativní list bez podpisu. Dostal se tam záhadným způsobem a nikdo nevěděl jak. V něm bylo napsáno: Nesplnil jsi své povinností, zneužil jsi svého místa a postavení, ztratil jsi důvěru a svým jednáním jsi urazil ty, na nichž ti mělo záležet. Budeš ze svého místa odvolán, a co bylo tvé, bude dáno jiným. — Pochybuji, že takto rozvedená myšlenková náplň slov se hodí jako název kouzelnických historií. Umělecky silné a bohaté vyprávění příběhu v bibli nemělo by nikoho strhnout к použití výroku bez ohledu na jeho zásadní myšlenku. Nedomyšlenost a bezmyšlenkovitost ve vyjadřování zasahuje až tak daleko, že se příliš mnoho užívá v hovorové řeči řečnických výkřiků a povzdechů spojených s osobností Boha, dokonce i kleteb a klení, které nejsou jen výrazem hněvu a zloby, úžasu nebo bezradnosti, ale jsou vyslovovány také jako řečnická ozdoba. — V občanském životě by se mělo vyžadovat dodržování společenských norem. Respektování toho, co je lidem drahé, je také známkou kulturní úrovně. E. CAHOVÁ ŘEČ A SLUCH. To je smysl řeči, ie jeden s druhým mluvíme a jeden druhému nasloucháme. Člověk mluví mnoho a slyší toho také mnoho, avšak hranice, na které je a zůstává člověkem, když hovoří a naslouchá, je velmi jemná. Známá nedůvěra vůči lidským slovům, vyjadřovaná větami jako: „To jsou jenom slova“ ěi „prázdná slova", je neoprávněná. Prázdná nejsou slova, nýbrž lidé, jestliže hovoří prázdná slova čí naslouchají prázdným slovům. Nedůvěra a podezírám pramenící ze zklamání nevede ani zde к nápravě. KARL BARTH: ČLOVĚK A SPOLUČLOVĚK Nalezený dopis V lidských seskupeních, zvláště ve velkých městech, žiji tisíce rodin nebo osamělých lidí. Zip třeba jen pár domů od vás, usmějí se na vás laskavě při setkáni na ulici, tisknete si s nimi ruku v neděli ve shromáždění, nejednou s nimi mluvíte o lecčems anebo i dlouze o ničem. Zatím utíkají léta; ani nevíte. ie oni mají svě zápasy, chvíle očisty i beznaděie, čekání a slavné odevzdanosti, která by vám pomohla včas prohlédnout к Naději, kdyby se vám. podařilo proniknout pod povrch. Šest týdnů po pohřbu své ženy nalezl jeden bratr tento její dopis na rozloučenou. Manželé žili ztišeně pro sebe, bezdětní, řadu let již v důchodu, na předměstí velkoměsta. Čím byli? Záleží spíše na tom, čím si byli navzájem v tomto světě rozleptaných manželství, narušených rodin a uspěchané doby. Cím byl jeden druhému po 40 let manželství. 1■ Sláma Promiň, můj milý, ie nebudu důmyslně hledat šetrná slova, kterými bych ti pověděla, jak nerada odchaílm. Málo ostatně záleží na jorme, musím-ll zemřít. Tak přijde den, že se vrátíš a nenalezneš mne tu již. Nejdříve ti chci poděkovat. Všechno, co dnes znám, vím a umím, co dovedu vnímat a si vysvětlit, to všechno jsem se naučila vedle tebe a s tebou. Udělal jsi ze mne člověka — ženu, která dovede být muži věrná. Nikdy bych. se sama v prostředí, z něhož jsem к tobě přišla, nebyla dostala na tu úroveň. A nikdy bych také nebyla od života tolik získala, kdybys mi nepomohl ty, drahý můj manželi, hledat tu cestu, po které jsme společně kráčeli. Ukazovali jsme si navzájem život v jeho mnohostranné kráse a barvitosti. Učil jsi mne mít oči otevřené. Tak jsi ml dal kus sebe samého: ve svém citu a lásce především. Ano — vím to zcela určitě, že jsi mi dal sebe skutečně celého, neboť ty bys to ani jinak nedovedl Ale o tom teď nechci mluvit. Příliš by nás to oba bolelo. Chci ti za to, můj drahý, můj jediný, poděkovat. Snad bych měla z vděčnosti zůstat stále jen и tebe, ale nemohu — musím zemřít, vím to. Až budeš těchto pár řádků číst, mne tu již nebude. Nemusím ti vlastně ani říkat, proč odcházím. Jsem nemocná, moje nemoc se nedá léčit, nemáme již ani léku, který by mi pomohl. ani naději na uzdravení těla — to již sama velice dobře vím. Vím, ke komu jdu. Dobře jsem tě pozorovala, můj drahý, celou dobu mé nemoci, jak ses o mne staral, pečoval a bál. Vím to vše. Vzpomeň, od toho dne, kdy jsi hovořil s primářem dr. W. a doktorkou D. v nemocnici — nikdy na ten den nezapomenu! Postřehla jsem tvou rozmrzelost, kterou jsi skrýval bolest a úzkost, tvůj skrytý smutek. Chodil jsi zamyšlený — já to postřehla. Pozorovala jsem, že účtuješ — ano, účtuješ! Ne s mým životem, ale se svým. Pochopila jsem ,že chceš vše udělat, jen abych zůstala naživu, abychom mohli zase spolu být. Být tak spokojeni a šťastni v naší velké skromnosti, jak jsme byli. Vím také, že jsi nebyl tehdy spokojen s mým léčením. Věděls asi, že už víc v tom nedosáhneš — a proto ti záleželo na každém novém malém okamžiku, vždyť můj život visel na vlásku. Vím také, že co jsi mohl pro mne udělat, to jsi udělal, a to mne posilovalo. Sice cesta byla přeplněna překážkami, zatarasena bezvýhledností, ale vždycky jsi přicházel ke mně jako vítěz nad překážkami. S jakou radostí se tvé srdce smálo, že jsi pro mne mohl bojovat. Ovšem také s bolestí. I já jsem s bolestí viděla, jak si uvědomuješ svou bezmocnost, a že nemáš víc sil tu naši cesiu napřímit a vyvést ji jiným směrem к cíli. Já jsem se ji učila poroučet Pánu. Když jst přicházel ke mně do nemocnice tak odhodlaný a statečný, vím, jakou jsem nabývala cenu и spolupacientů, když pomalu poznávali, kdo jsi a jaký jsi. Ve skutečnosti to bylo pro tebe hrozné, a je mi tě líto, nesmírně líto, můj drahý. Neboť' od té chvíle, kdy sis poprvé uvědomil můj stav, ztratil pro tebe tvůj další život cenu. Už nebyla tvá mysl ve skutečnosti tak veselá. jak bývala. Tvé tváře se změnily. Už také nebudeš cítit takovou bezstarostnost, onu bezstarostnou rozkoš z krásy a darů života, a už nikdy nenalezneš dost síly, abys dosáhl cílů, které by naplňovaly tvůj život. Bojím se, že se napříště bude dostavovat pocit marnosti a zbytečnosti — ale her sílu nadál z onoho věčného Ohně života, který ani nerozžíháme, ani nehasíme. Ano, pro lásku к tobě bych tak ráda zůstala. Chtěla bych ti pomoci ve chvílích, které tě čekají... Chtěla bych žít i pro samu lásku к životu! — Musím však odejít, musím zemřít. ]aké zvláštní je to slovo. Víš, co to Ie pro mne, zemřít? — že už tu spolu ■nebudeme. Ty tu zůstaneš a já odejdu. Prosím jen Pána, abych se dlouho netrápila. Je to nanejvýš sobecké, to dobře vím, ale na druhé straně není: je to tak lidské. Je-li možná, necht odejde ode mne tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak ty, Pane." Bude lepší také. když odejdu, abych nereptala nad údělem dalším. Nemoc rychle pokročila, já přestávám t vidět. Toho se bojím nejvíce. Ty se však šetři a chraň, ty musíš žit! Nechtěj se jen dívat za mnou z dálky. Ty muUš žít, tvořit. Vím. že i v duchu tvoříš, pracuješ, obírej se stále nějakou činností. Slib mi to, že to budeš dělat l dál. Ráda bych sice s tebou zůstala a s tebou tvořila nové věci. ráda bych byla zdravá ... Cítím výčitky, ie isme od života oba jen brati a málo dávali. A abych opravdu bula štastná. štasind plností života, že bych se musela učit víc dávat, sloužit. Sice pokud jsem mohla, sloužila jsem a dávala; pokud jsem mohla, pomáhala jsem, pracovala jsem, radila jsem. A to víš sám nejlépe, žila jsem a dávala jsem světu i tobě sebe. svou bytost, své sílu, své já. Byla jsem ti, drahý můj, věrnou ženou, věrnou družkou života. Klidně a důstojně jsme snášeli vše, co nás potkávalo v našem životě. I ty mi jistě přiznáš, že jsem ti byla věrnou rádkyní a silou, nebát v našem čtyřicetiletém manželství toho bylo hodně, co bylo nad síly nás obou. Co to bylo chvil a problémů, kdy jsme se oba musili věrně radit, společně řešit a rozumně a šetrně hospodařit. Byly také chvíle, kdy jsme měli často oba pocit, že se nám slzy derou do očí — a já jim nyní všemožně zabraňuji ustoupit do mých očí. Zdá se mi, že jsme byli jedinou schránkou štěstí i bolu, radostí t vzdoru, když nás zlé věci a rány pronásledovaly. A nakonec ...? Můj drahý, drahý, tisknu ti polibek na čelo. S Bohem — tvá Míla. /